OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XIV.

22.02.2016 (11:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 981×

0.14 SPOJENÍ

„Proboha, Vincente. Ty teda vypadáš. Pojď sem dovnitř, prosím tě,“ pozvala jsem ho neústupně do teplého a bezpečného zázemí bytu, jakmile jsem mu otevřela dveře od malého balkónku, do nějž jsem ho bezmála vlastnoručně vtáhla. Onen první výhled na tu zkroušenou shrbenou osobu za francouzským oknem mě totiž naprosto vyděsil. V jeho strhaném obličeji se zrcadlila beznaděj, která u mě pochopitelně vyvolala okamžitě jednu ustrašenější a paničtější emoci za druhou. „Stalo se něco?“ pídila jsem po důvodech jeho zoufalosti, zatímco se Vincent rozkoukával v prostoru obývacího pokoje. Jeho oči zběsile těkaly sem a tam, jak se zorientovával v důvěrně známé místnosti, kterou kdysi dávno pravidelně navštěvoval. Vybavení bytu se s Gabeovým nastěhováním nezměnilo nijak radikálně, jelikož mi Gabe dobrovolně ustoupil a vzdal se spousty věcí ze svého původního bytu, abychom se sem oba dva vešli a zdi nám pod tím náporem všech společných věcí nepraskly.

„Ale ne, nic se neděje. Jen jsem celou noc nepřetržitě pátral po Tori a jsem už vážně vyčerpaný. Akorát jsem nevěděl, kam jinam jít, než sem. A chtěl jsem tě zas vidět,“ ubezpečil mě poklidně a jeho roztěkaný zrak se na několik sekund rozvážně pozastavil a nesměle ho zaměřil na mě, čímž nejspíš mínil dodat váhu zejména té důvěrné části jeho monologu. Tím mě nepatrně rozhodil, takže jsem pro změnu já ukvapeně zrušila ten pátravý oční kontakt, se kterým se mi doslova zarýval pod kůži.

„Jsem ráda, že jsi za mnou přišel, protože ti musím říct několik důležitých novinek, ale nemám ti jak dát vědět, když na tebe nemám žádný kontakt. To musíme zněnit, Vincente. Ale… jinak tě tu nemůžu nechat, to snad chápeš... No ale když J.T.mu nějak rozumě vysvětlíš, proč ses mu ještě neozval od svého návratu, tak tě určitě vezme na milost,“ doporučila jsem mu přívětivě a povzbudivě jsem na něj mrkla, načež jsem ho gestem ruky vyzvala, aby si udělal pohodlí a usadil se do měkké pohovky, jenž si vždycky tolik vychvaloval. Vincent moji řeč přešel bez jakékoliv verbální odezvy, ale přiměl se aspoň k poslušnému pokývání hlavou na to moje zdvořilé vyzvání a záhy se tedy posadil. „Poslyš, asi bys měl vědět, že jsme J.T.mu o tobě musely říct, Vincente. Víš, kvůli tomu všemu, co se tu teď děje. Sice je na tebe naštvaný, že jsi ho z toho vynechal, ale na mě je naštvaný mnohem víc, že jsem tě schválně zatajovala. Tak či onak nám včera neskutečně pomohl a získali jsme proti Tori velice cennou páku. Malý moment,“ pokračovala jsem v povídání já, když on se do konverzace příliš nehrnul, jelikož se mi zdálo, že by si spíš rád odpočinul. Přesto mi soustředěně naslouchal, ačkoliv se dál zdržoval jakýchkoliv reakcí, čímž mě poněkud znervózňoval. Pouze na mně visel bedlivýma očima a mlčky vstřebával moje rozpačité vibrace z jeho nečekané přítomnosti, zatímco jsem nepřetržitě mlela pantem. Dnes jsem již podruhé doběhla ke komodě pro náhrdelník, abych o jeho existenci srozuměla dalšího příslušejícího člověka. Heh, člověka…

„Vy jste ho našli?!“ užasl Vincent nevěřícně, když jsem před něj na stůl předložila ten nebývale vzácný drahokam, který spojoval naše přímé předky již několik stovek let zpátky. Nadneseně řečeno se naše osudy protnuly již pradávno, a proto nám tím bylo nějak souzeno se v tomhle životě spolu potkat. Měli jsme mezi sebou výjimečné spojení z dávné minulosti, které nás svedlo dohromady i v současnosti.

„Asi jsi ho neukryl tak dobře, jak sis myslel,“ pronesla jsem lehkovážným a potměšilým tónem, abych ho tím třeba nepopudila, a letmo jsem se nad tím postřehem ušklíbla. „S Tess a J.T.m jsme se dohodli, že si ten náhrdelník nechám já, protože ho budu asi nejvíc potřebovat. Gabe mi ještě raději sežene do kapsy malou pistoli, abych měla větší jistotu. Bezpečí ostatních jsme vyřešili pro každého osobní ochrankou,“ tlumočila jsem mu veškeré naše ústní dohody, na nichž jsem nemínila nic měnit. S těmihle zaopatřeními si budeme muset vystačit.“ Nato se Vincent natáhl pro ten náhrdelník, aby si ho pečlivě, zblízka prohlídnul a řádně si ho ohmatal.

„Cat, ten náhrdelník musíš mít pořád u sebe. Kdyby tě náhodou Tori zaskočila, abys ho měla při ruce. A pak se k ní budeš muset dostat hodně blízko, aby ten drahokam účinkoval na její schopnosti. Myslíš, že to sama zvládneš?... Catherine, prosím, nech mě na tebe dohlížet. Oba jsme jejím cílem, takže proč bychom nemohli spojit síly a bránit se jí spolu, když se na jednoho z nás rozhodne zaútočit?“ prosil mě naléhavě a přes jeho podmračenou tvář mu přeběhl temný stín paralyzující starostlivosti. Ani mě příliš nepřekvapilo, že mu mysl brázdily podobné myšlenky, poněvadž tenhle úsudek byl naprosto logický. Rezignovaně jsem si povzdechla, čímž jsem se tím definitivně zřekla nějakých dalších úpěnlivých výmluv, abych se vyhnula jeho permanentní společnosti, která by byla takticky velice prospěšná. Prakticky bude ale velice nepříjemná…  

„No tak dobře… Nedáš si se mnou skleničku? Nechci pít sama a ty vypadáš, že by ti nějaká vzpruha bodla,“ podvolila jsem se jeho dobromyslnému nátlaku smířeně a automaticky jsem se rozpochodovala do kuchyňské části, kde jsem se prohrabala Gabeovou zásobou kvalitního alkoholu, z něhož jsem vybrala elegantní láhev prvotřídní whisky Macallan. Popadla jsem dvě odpovídající skleničky a na konferenčním stolku jsem do každé nalila po třech centimetrech medově zlatavé tekutiny. Zrovna když jsem ortézou zpevněnou rukou posouvala po hladké desce stolu sklenici jeho směrem, podivně to s ním trhlo, až ve mně úplně hrklo. Chtě nechtě jsem byla po jeho boku stále v takovém vysilujícím napětí, přestože jsem mu již plně důvěřovala. Naneštěstí bylo i jeho chování kvůli Toriině vlivu nevyzpytatelné, takže bylo nanejvýš vhodné se mít na pozoru.

„Ten prstýnek… T-ty jsi zasnoubená?“ vypadlo z něj rozpačitě a zíral na mě tázavě se spalujícím pohledem a obočím vysoko zdviženým, jak tím byl neskutečně a hlavně nevítaně zaskočený. Reflexivně a bezmyšlenkovitě jsem přitáhla ruku k tělu, abych mu tím decentním šperkem dál nemávala pod nosem.

„Je to už něco málo přes půl roku, co mě Gabe požádal o ruku,“ odbyla jsem ho stručnou vysvětlivkou, poněvadž se mi nechtělo s ním právě tuhle oblast mého osobního života nějak detailně probírat. To bych dala raději přednost plánování našich společných nadcházejících dnů, než tohle…

„A tys mu řekla ano?! Jemu?“ pohoršoval se nad mojí šťastnou volbou, kterou nepokrytě považoval za naprosto chybnou. Obočí mu rázem sklouzlo níž a vytvarovalo se do takové příkré, nesouhlasné šipky, nad níž se utvořilo několik rozezlených vrásek, které mu nakrabatily čelo. Jeho absolutně nelibé odsouzení se mi okamžitě usadilo hluboko v žaludku, protože se mě tím nefalšovaně dotknul.

„Přesně tak. Hele, nedívej se na mě takhle, Vincente! To tě to vážně tolik udivuje? Vždyť sis sám jasně vybral, než jsi odtud na dlouhé tři roky odešel. A navíc sis vybral někoho, jako je Tori! To jsem snad měla doma sedět, litovat se, čekat na tebe, jestli se vrátíš? Jestli si vzpomeneš? Něco takového jsi ode mě přece nemohl čekat! Když jsem se z toho všeho vzpamatovala, tak jsem nechtěla nic jiného, než normální život, a to se mi s Gabem skvěle povedlo. Dokud ses nevrátil zpátky!“ obořila jsem se na něj zprudka, jelikož jsem si to nehodlala nechat líbit. Vincent je asi úplně jediný člověk, který nemá sebemenší právo mě soudit a cokoliv mi vyčítat!

„Já jsem předtím nebyl sám sebou, protože jinak bych od tebe nikdy neodešel... Ale tobě nikdo paměť nevymazal, a stejně sis vybrala jeho? Po tom všem, co udělal?“ nebral si se mnou vůbec žádné servítky, přestože jsem se proti němu zásadně ohradila. Úpěnlivě jsem se snažila ovládnout se, aby mi neujely nervy, protože se mi v žilách bezmála vařila krev. Tohle snad Vincent nemyslí vážně, že ne?!

„Jdi do háje, Vincente. Proč se nad Gabea povyšuješ, když ani ty nemáš čisté svědomí? Na tvých rukou je krev stejně jako na těch jeho!“ obrátila jsem velice pohotově jeho vlastní argument proti němu samému, jelikož si sám šeredně naběhl. Jestli chce Vincent Gabriela kvůli něčemu shazovat, rozhodně ne kvůli tomuhle, protože z tohohle hlediska jsou si naprosto rovni. Vincent na mě zaraženě zamrkal řasami, poněvadž asi na tenhle můj výbojný přístup nebyl zcela připravený. Ačkoliv se pozorně narovnal a vypjal u toho svoji hruď, jeho oči se ostýchavě schovaly kamsi k zemi. Poznala jsem ovšem, že to nebylo kvůli mé nekompromisní výtce, ale poněvadž jsem se trefila do jeho velmi citlivého místa, které se zřejmě za ten čas strávený s Tori ještě o něco víc prohloubilo. A tak najednou mezi námi zavládlo mučivé ticho, v němž moje horečné rozčilení okamžitě uvadlo zároveň i s jeho pohrdavým jednáním. V žádném případě jsem se nechystala k onomu submisivnímu kroku, kdy bych jako první prolomila to mlčenlivé trýznění, protože tohle přehnal on. Abych ten vnitřní tlak nějak snížila, tak jsem si vzala skleničku whisky a upila z ní na dva menší loky.

„Nemáš ani ponětí, k čemu všemu mě Tori přinutila,“ prohlásil co možná neodměřeněji, aby potlačil tu neutuchající zlobu a bolest, kterou v něm ona moje zmínka a následná přirozená asociace vyvolala. Vzápětí i on třímal v ruce sklenici a nepřítomně zíral na její obsah.

„K čemu?“ ptala jsem se ihned, abych mu zřetelně demonstrovala svůj zájem.

„Já… nechci o tom mluvit,“ smetl absolutně rezolutně moje asi příliš přímočaré vyzvání k tomu, aby se mi neprodleně svěřil s něčím, co ho viditelně drtivě tíží. No jo, citlivé místo…  

„Možná bys ale měl, abys to v sobě dál nedusil,“ pobízela jsem ho s daleko věcnějším tónem hlasu, aby si Vincent nemyslel, že mi na tom přehnaně moc záleží. Jistěže mi na tom ale záleží, když jde o Vincenta, kterému se vrátily vzpomínky, a žádá mě o pomoc.

„Není to nic, co bych chtěl, abys věděla,“ přiznal zcela nepokrytě, avšak opětovnému navázání očního kontaktu se neustále šikovně vyhýbal.

„Dřív jsme k sobě byli otevření a mluvili jsme spolu o všem, protože jsme si vzájemně důvěřovali,“ zabrblala jsem nepatrně uštěpačně, protože ve mně tímhle svým tajnůstkařením vzbuzoval jisté podezření, kvůli čemuž jsem zvolila takovou provokativní metodu.

„Od té doby se toho hodně změnilo.“ Úspěšně odrážel veškeré moje pokusy změnit jeho zarputilý názor a ten slyšitelný osten trpkosti se mi zabodl rovnou do srdce. Do té své hořké upomínky navíc vtisknul i stopu frustrace, která se ještě umocnila tím nejnovějším zjištěním o mně a Gabeovi. Teprve teď se na mě přiměl znovu podívat se, ale jeho oči byly natolik bezmocně lesklé, až jsem se z toho zalkla, jak se mi v krku usadil obrovský knedlík. Celkově kolem nás byla taková tísnivá, neprostupná atmosféra, která na mě čím dál hutněji dopadla, až jsem měla pocit, že se úplně dusím. „A už to nikdy nebude jako dřív,“ přispěl malým dodatkem a pak tu momentální bezútěšnou situaci horlivě utopil na dně skleničky se silným alkoholem. Ten podzimní kabát, v němž tu dosud téměř bez hnutí seděl, mu začal být poněkud na obtíž, když se mu nejspíš až do konečků prstů vlila horkost z té zázračné etanolové tekutiny, jak ji do sebe naráz obrátil. Proto se přede mnou vysvlékl do poměrně upnutého tmavě šedého trička s krátkým rukávem, které mu působivě zvýrazňovalo vypracovanou postavu, nad kterou jsem se zkoumavým zrakem pozastavila asi nepřiměřeně dlouho, což mu samozřejmě bohužel neušlo. Dala jsem si pozor, abych svoje přistižení nedala nikterak znát, a plynule jsem zrakem přejela k poloprázdné lahvi whiskey, která mi vnukla nápad mu dolít do skleničky. „Miluješ ho?“ vyrukoval na mě zničehonic a jeho bedlivý pohled citelně zintenzivnil, až mě z něj přejel mráz po zádech a v hlavě jsem měla totálně vymeteno. Obočí mi zděšeně vyskočilo nahoru, jak mě touhle záludnou otázkou totálně uvedl do rozpaků. „Tak jako dřív mě?“ upřesnil svůj přespříliš důvěrný dotaz, na který jsem opravdu odmítla jakkoliv konkrétně reagovat.  

„Vážně ti na to mám odpovídat?“ opáčila jsem v řečnické otázce, abych mu co nejslušněji naznačila svoji neochotu s ním právě tohle rozebírat, protože mu do toho především vůbec nic není, a protože je to pro mě krajně nepřijatelné.

„Vlastně raději ne. Promiň mi to, Cat. Nevím, co to do mě vjelo,“ bral tu svoji troufalou a nemístnou otázku pokorně nazpátky a zakroutil sám nad sebou apaticky hlavou. Znovu mi tímhle svým rozporuplným konáním potvrdil, že na tom psychicky není nijak dvakrát valně. Toriin vliv si na něm vybral ďábelskou daň, která se promítala do každičkého aspektu jeho existence. Pouhé rozhovory s ním byly jako na horské dráze.

„To je dobrý,“ uznala jsem jeho pokorné odprošení a decentně jsem pozvedla koutky úst.

„To není dobrý, protože ti dlužím mnohem víc omluv, než jen za tohle. Catherine, prosím, věř mi, že mě opravdu mrzí všechno, čím jsem ti kdy ublížil. Ty jsi ta jediná osoba v mým životě, kterou jsem nikdy nechtěl nijak vědomě ranit, a přitom se mi to podařilo snad tolikrát, jako u nikoho dalšího. Lituju toho všeho... Že jsem ztratil tvoji důvěru. Zlomil jsem ti srdce. Odešel jsem od tebe. Několikrát jsem na tebe vztáhnul ruku. Vehnal tě do náruče jinýmu muži. Vystavil tě nebezpečí. Donutil jsem tě riskovat… Udělal jsem tolik chyb, Cat, a moc bych si přál je vzít všechny do jedný zpět… P-protože sis ani jednu z nich nezasloužila. Doufám… doufám, že mi to třeba jednou odpustíš.“ Vincent se jaksi rozlítostnil a bohatě mě zahrnoval kajícnými omluvami, přičemž se mu u toho jeho mužná tvář zvláštně plačtivě zkřivila, že už mu chybělo pouze pár slaných krůpějí. On se ovšem za svoji nepřehlédnutelnou zranitelnost ani v nejmenším nestyděl, a spíš ji přenášel ještě na mě, když ke mně zcela nelíčeně upíral svůj bezelstný pohled, jímž mi dobrovolně nechával nahlédnout až na dno své rozdrásané duše. A tak jsem z jeho nezištných proseb o prominutí přišla úplně o hlas a navíc mě v očích zaštípaly slzy dojetí, protože jsem celým svým já neochvějně vnímala, jak tohle deprimující vědomí značně ovlivňuje jeho emocionální stavy. Mimo jiné. Nezvratně jsem na něm poznala, že každičkou vyslovenou slabiku myslel smrtelně vážně a že ho ty neprominutelné prohřešky vůči mně neskonale týraly. Jen tak tak jsem odolala ponoukání, abych se mu konejšivě nevrhla do náruče, poněvadž jsem s ním plně soucítila.

„Děkuju ti, Vincente,“ hlesla jsem roztřeseně, poněvadž důrazně pohnul mým křehkým nitrem a já se dosud pokoušela vstřebat to jeho srdcervoucí pokání, jímž si mě zase o něco víc získal. „Ale já jsem ti už odpustila. Ty jsi nemohl za to, že ti můj otec vzal vzpomínky a že sis nepamatoval, kdo jsi byl nebo kdo jsem byla já, a co jsme mezi s sebou měli. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že by se nic z toho, co jsi zmínil, jaktěživ nestalo, kdyby do tvojí mysli nezasáhl Bob. Nebyl jsi to ty, a já jsem to vždycky věděla. I možná proto jsem tě nakonec nechala jít, protože jsem si kdesi hluboko uvědomovala, že bojuju s větrnými mlýny,“ utěšila jsem ho alespoň svým pozitivním vyjádřením se ohledně našich údajně nevyřízených účtů, načež mu ramena úlevně klesla o trochu níž a v očích se mu mihl blyštivý střípek naděje. A mně se automaticky ulevilo také…

„Ale ne, Cat. Já vím, že jsi bojovala za nás dva, jak nejlíp jsi mohla, ale byl to předem prohraný boj, protože já jsem to raději vzdal a zvolil jsem tu snazší cestu,“ zprošťoval mě i té nepatrné viny zcela neúprosně a jeho obličej rázem zkameněl, abych se s ním o tom neopovažovala byť jen polemizovat.

„Což by udělal každý v takové situaci. Nepamatoval sis nic ze svojí minulosti, tak jak by pro tebe mohla něco znamenat? Nebo já? Byla jsem pro tebe akorát nějaká praštěná holka, která tě stůj co stůj chtěla zachránit před sebou samým. A ty jsi přitom nevěděl, kdo jsi,“ obhajovala jsem jeho tehdejší činy, abych i jeho zbavila pocitu provinění. My jsme tu v podstatě regulérně omlouvali prohřešky toho druhého, abychom se už kvůli své minulosti nemuseli cítit mizerně. Tohle nebylo samo sebou. Nemohlo být…

„Ale zatraceně krásná holka... Víš, já jsem si dost jasně uvědomoval, že pro tebe hodně znamenám a že se mi opravdu snažíš pomoct, protože jsi mě znala už předtím, než mi tvůj táta vymazal paměť, a taky jsem se snažil, abych se aspoň přiblížil tomu svýmu starýmu já, ale nešlo to. Reynolds mě kompletně přeprogramoval a můj svět se točil hlavně kolem něj. Nejdřív pro mě byly důležitější jeho příkazy a pak ta pomsta, než tvoje záchranná mise, protože jsem netušil, k čemu že mě to chceš vrátit. Nedovedl jsem si to popravdě ani představit,“ zpovídal se mi dál ze svých tehdejších dojmů a idejí, když už jsme se neohroženě pustili do téhle čestné debaty a konečně tím osvobodili ty stíny našich minulých já, které tam před třemi lety neblaze uvízly.

„Jenže pak se objevila Tori, se kterou tě spojovalo mnohem víc, než se mnou. Řekla bych, že by to byla slušná konkurence, i kdyby sis mě pamatoval. To zvířecí pouto je evidentně hodně silné,“ navázala jsem v našem komplikovaném příběhu dál, abychom ho převyprávěli celý a nějak ho možná i uzavřeli. Oba teď již budeme vzájemně celkem detailně vědět, jak jsme na tu situaci nahlíželi a jak jsme se díky ní cítili. To nám dozajista pomůže porozumět tomu všemu a přenést se přes to…

„Ze začátku jo. Ale nebylo to o ničem jiným, než o pudech, instinktech a stejný anomálii v genu. A to bylo přece jenom víc, než co jsem měl společnýho s tebou, takže jsem tomu dal přednost. A byla to moje osudová chyba zároveň s tou, že jsem odešel od tebe, protože kdybych tu zůstal… S tebou by mě nepotkala žádná z těch hrůz, co jsem musel zažít s ní. Měl jsem tu zůstat s tebou. To jsem měl udělat. Ale já byl takový neskutečný zbabělec…“ Ponořil se znovu do svých děsivých vzpomínek natolik dalece, že se jeho pohled opět nezúčastněně vytratil do neznáma. I jeho urostlá figura zase o trochu víc povadla a v hlavě mu asi nastal pořádný zmatek. Tentokrát jsem se neudržela a doopravdy jsem ho chlácholivě objala, abych ho přitáhla zpět do reality. Bylo mi neskutečně líto, jak se na něm ta pošahaná mrcha nezvratitelně podepsala…

„Vincente, to je dobrý. Uklidni se. Jsi tady teď se mnou, hm? Přísahám, že si s Tori nějak poradíme, aby už nemohla nikoho ohrožovat. Zvládneme to. Vždycky jsme to zvládli,“ povzbuzovala jsem ho s tou vůbec nejlepší motivací, když jsem moudře a příhodně poukázala na naši šťastnou minulost, kdy jsme fungovali jako jeden a bezpodmínečně jsme se milovali. Kdy jsme pro sebe i dýchali…

No, a na Vincenta to dočista magicky zabralo. Svoje optimistické teze jsem mu šeptala do ucha s bezmezně laskavým tónem hlasu a pažemi jsem ho co nejtěsněji obepínala, aby v mém sevření cítil tu nespoutanou dychtivost, kterou ve mně nezadržitelně vyvolal onou zlomenou a roztříštěnou částí své nynější osobnosti. Zprvu se ode mě nechal pouze netečně objímat, než začal znovu vnímat přítomnost, ale vzápětí mě s nebývalou něžností zajal ve svém pevném náručí, v němž jsem se vždy bezmála ztrácela. Bradu si mi opřel o rameno a palci mi přejížděl přes tenkou látku svetru, takže jsem plně cítila jeho dotek. Beztak jsem ještě zavřela oči, abych si ten intimní okamžik vychutnala o to mocněji. Jeho jemná pokožka naprosto sálala, a jak mě svíral v tom medvědím objetí, tak mi připadalo, že se tou jeho spalující horkostí brzy asi rozpustím. Naše rozrušeně se vzdouvající hrudníky do sebe opatrně vrážely, takže jsem mohla zaznamenat ten zběsilý tlukot jeho srdce, které zřejmě vycházelo naproti tomu mému, a bylo na tom úplně stejně, jako to jeho.

„Catherine, já tě chci zpátky,“ vydechl sklíčeně, jak se mu to nesnadno říkalo, ale oddalovat tohle podstatné doznání již víc nedokázal. A mně to ani v nejmenším nepřekvapilo. Spíš mě překvapilo to, že mě to nijak nepřekvapilo. Dává to smysl? Přitiskla jsem se k němu ještě blíž, poněvadž jsem jistojistě věděla, že kdybych se od něj odtáhla, abych ho napomenula, ať s tímhle obsahem konverzace ihned přestane, tak že bych se zaručeně nechala unést a políbila jsem ho. A takhle daleko jsem to nesměla nechat zajít… „Pořád tě miluju, Cat… A potřebuju tě,“ špital mi i on tichounce do ucha s takovým medovým hlasem, ovšem protkaným nebetyčnou bezmocností, která vyústila z těch neskromných a bezvýchodných tužeb. Jeho další dvě význačná přiznání, díky kterým moje srdce v tom zuřivém tepání doslova několikrát klopýtlo, a s absolutním přehledem překonala moje sebeovládání, takže jsem se od něj čile odtáhla na délku paží, ale chuť na jeho rty mě naštěstí před pár sekundami přešla. Zacloumala se mnou spíš naopak nechuť.  

„Vincente, takovéhle věci mi nemůžeš říkat. Ne, když jsem zasnoubená s někým jiným,“ varovala jsem ho, ale nepřiměla jsem se k tomu, aby to znělo neústupně a přesvědčeně. Bylo to spíš škemravé přání, poněvadž mé pokrytecké části já poměrně imponoval, no, a nostalgická část mého já kvůli tomu doslova jásala.

„On je ale jenom náhrada za mě, Cat! Vím to já a víš to i ty. Kdybych předtím neodešel a nepřišel o paměť, tak s ním teď nejsi. A ten prstýnek bych ti navlíkl já… Po tom jsem vždycky toužil. Měl jsem to být já!“ zoufal si nad nespravedlivostí bytí, se kterou se aspoň jednou za život potýká každý z nás. A mně jeho oprávněný žal trhal srdce. Jeho věčné ukřivdění mě zevnitř rvalo na kusy…

„Je to ale tak, jak to je. A na minulosti se už nedá nic změnit,“ vynesla jsem obstojný rozsudek nad charakterem našeho nynějšího vztahu, na nějž měla radikální dopad právě minulost.

„Ale na přítomnosti ano,“ vzpíral se mému zatvrzelému názoru, z něhož mě chtěl zradit asi tím nejpodlejším a nejnepoctivějším způsobem, který si mohl vybrat. Několikrát na mě nejistě zamrkal, než si dodal potřebné odvahy, aby se ke mně sklonil a sobecky si ukradnul mé rty pro sebe. Reflexivně jsem se od něj hnedka odtrhla a moje zdravá ruka vystřelila vstříc jeho tváři s nemálo vytřeštěnýma očima, ale včas jsem ji zarazila, abych mu tu facku nevlepila, přestože by mu rozhodně patřila. Nedokázala jsem ho uhodit. Určitě ne za to, že mě pořád miluje…

„Tohle už víckrát nedělej, Vincente,“ ucedila jsem přes zaťaté čelisti, jak jsem měla stále příkře semknutá ústa, když mě tím svým vášnivým vzplanutím totálně šokoval. Ne že já sama jsem před malou chvílí nepomýšlela nad tím, že provedu totéž, ale já jsem zůstala u pouhých neškodných myšlenek. Koneckonců jsem ale měla největší potíž s tím, že jsem vyloženě prahla po tom, abych ho mohla celičkého zlíbat, jenže jsem si jednoznačně uvědomovala, že jsem tomu ďábelskému pokušení nesměla podlehnout.

„Jak jinak si přiznáš, že ke mně pořád něco cítíš?“ obhajoval svůj velkolepý přešlap další hanebnou podpásovkou, na niž jsem během kritického krčení nosu a cynického úšklebku hledala důvtipnou námitku, ale naneštěstí bezvýsledně. No co mu mám jako na tohle namítnout? Z mého dilema mě až vyrušilo halasné chrastění klíčů v zámku, když se sem některý ze dvou dalších obyvatel bytu dobýval. V tu ránu se naše vyjevené oči střetly, a aniž bych musela jakkoliv víc posunkovat, tak Vincent popadl kabát a tou svojí super nadpřirozenou rychlostí vylítl ven těmi samými dveřmi, kterými jsem ho sem vpustila. Zatraceně! Já z něj nějaký ten kontakt asi vážně nedostanu!

Sotva dvě vteřiny po Vincentově odchodu se ve vstupních dveřích zjevil energický Gabe, který se za mnou zřejmě velice těšil. To nadšení ho ale poněkud přešlo, když se nakrátko rozhlédl po místnosti, poněvadž jsem mu záhy stoupla na nohy a znemožnila jsem mu tím nerušený výhled. Přesto jistě spatřil nějaké usvědčující stopy po Vincentově návštěvě, což v něm zajisté vyvolalo jakési pochybnosti.

„Ahoj, Gabe,“ pozdravila jsem ho vstřícně a upravila jsem svoji polohu, abych zakryla tu upitou láhev drahé whisky. Jeho whisky... Prosím, ať nic z tohohle nepovede k nějaké hrůzostrašné hádce…

A je to venku! :D Příště pochopitelně očekávejte dohru této situace s Gabem, která se opět zásadně změní. :) 

Omlouvám se za to zpoždění, měla jsem nějak nabitý program a na povídku jsem dočista zapomněla :D Omluva patří zejména mé dvorní čtenářce Theri, které jsem kvůli tomu přivodila absťák. Což mě upřímně moc mrzí, ale snad ti to tahle animka na závěr vynahradila :D Mně pohled na pěkného chlapa vždycky pomůže :D :3 

Děkuju mockrát všem svým skvělým čtenářům!! :)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XIV.: