OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me I.

17.11.2015 (16:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1940×

Povídka je inspirovaná seriálovou adaptací celosvětově známého pohádkového příběhu Kráska a Zvíře.

Ještě docela nedávno bych se stěží odvážila pomyslet, že by můj život mohl být normální. Ovšem momentálně prožívám naprosto dokonalý příklad normálního života. Jsem šťastně a dlouhodobě zadaná a dokonce i zasnoubená. Příliš jsem nevěřila tomu, že by mě mohlo něco takového potkat, ale stalo se. Mám totiž přímo snového přítele. Sice kdysi také zapadal do mého netradičního vzorce výběru partnerů, a dokonce se mě snažil v jednu chvíli tak trošku zabít, ale všechno mi to od té doby zodpovědně vynahrazuje. S každým dalším dnem si mě hýčká víc a víc, čímž si skvěle pojišťuje moji důvěru v něj, již si získal již dávno. Navíc mu tehdy bylo polehčující okolností, že mu šlo o vlastní holé přežití. Jako policistka si naprosto krystalicky jasně uvědomuju nepřekonatelnou sílu pudu sebezáchovy. A já jsem díky němu alespoň konečně přišla na to, že se zlými kluky to nikam daleko nedotáhnu. Ten poslední, který odsud odešel už před třemi lety, moje veškeré naivní snahy o napravení takových případů a přivedení na správnou cestu definitivně zničil. Tehdy odsud zmizel bez jednoho jediného slova, a s ním mě tenkrát opustila i nějaká má část, která se při tom vzdala i své dětské bláhovosti. Ale můj skvělý přítel zůstal a vydobyl si svoje jistojisté místo v mém srdci. Alespoň jednomu zvířeti ve svém životě jsem jeho skutky prominula…

0.1 NÁVRAT

„Naprosto chápu, proč sis prosadila, že budeme bydlet tady,“ uznal se zřetelným obdivem Gabe a políbil mě do vlasů. Trochu jsem se do něj opřela vahou svého těla, když mě pevně svíral zezadu v objetí, aby věděl, že s tímhle jeho prohlášením zásadně nesouhlasím, zatímco jsme oba dva fascinovaně sledovali noční panorama Manhattanu.

„Neprosadila! Byla jsem pouze mnohem víc přesvědčivá,“ namítla jsem mu na to rezolutně, bez šancí na nějakou diskuzi. Vážně jsem nemusela nijak dvakrát naléhat, aby se Gabe nastěhoval do mého bytu, a ne já do toho jeho. Docela rád a dobrovolně tu nabídku přijal. No dobře, kapku jsem vypočítavě využila toho argumentu s tím jeho pokusem zabít mě. To zabere vždycky… „Já ten výhled prostě zbožňuju. Nemohla jsem se ho vzdát,“ ospravedlnila jsem se s drobným škádlivým podtónem v hlase, ale jinak jsem tím na nic konkrétního nenarážela. Jako na svoji minulost třeba, o níž zná Gabe snad veškeré detaily.

„Takže tím mi chceš říct, že bys dala přednost výhledu na město přede mnou?“ ujasňoval si s teatrálním překvapením a ve svém hřejivém náručí si mě vzápětí otočil čelem k sobě. S pohoršením se na mě díval s podmračeným obočím, ale neubránil se cukajícím koutkům, které ho hned prozradily. Já jsem se na něj rozjařeně zubila, protože celý tenhle rozhovor byl skrz na skrz lehkovážný.

„Nikdy bych neupřednostnila nic před životem po tvém boku,“ uvedla jsem na pravou míru naprosto rozvážně a hluboce jsem mu pohlédla do jeho tmavě čokoládových očí, ve kterých se okázale zrcadlila vroucí láska. Poté se ke mně pomalu naklonil a vděčně mě políbil. Neudržela jsem se a ještě jednu sladkou pusu jsem si od něj ukradla, když se ode mě chystal zase odtáhnout. Jenomže se při tom stalo něco zvláštního. Jako bych někde na střeše, za nedalekým rohem, zaslechla nějaký šramot… Vlastně vůbec ne šramot. Přesněji řečeno, slyšela jsem jakoby slabé zavrčení. Prudce jsem se od Gabriela odtrhla a instinktivně jsem se rozhlédla kolem sebe. Že se mi to jenom zdálo?!

„Děje se něco?“ zajímal se okamžitě starostlivě a začal se rozhlížet se mnou.

„J-já… jen jsem něco zaslechla a nějak mě to vylekalo,“ zamluvila jsem tu svoji nepřiměřenou reakci. Poslední pozůstatky ze života ve stínu. Přidala jsem k tomu jeden rychlý a lehce křečovitý úsměv, což mu samozřejmě neuniklo. S nepatrným podezřením se na mě taky pousmál a nedala bych moc za to, že měl nutkání se v tom víc pitvat. Profesionální deformace, toť vše. Tak nějak jsme se vzájemně pustili, ale těsně předtím jsem Gabea krátce pohladila po hřbetu ruky.

„Není ti zima?“ všiml si Gabe pohotově, protože jakmile jsem se vzdala toho příjemného tepla, které vycházelo z každého centimetru jeho urostlého těla, bez okolků se do mě opřel ten mrazivý podzimní newyorský vzduch. Sice byl začátek listopadu, ale letos bylo stejně chladno jako minulý rok začátek prosince.

„Ale ne, to je dobrý,“ prohodila jsem bezstarostně, ale navzdory tomu jsem se viditelně otřásla.

„Jenže já vidím, že ti je zima… takže ti dojdu pro něco na sebe,“ rozhodl za mě neoblomně a vtom se chystal k odchodu. Neotálela jsem a několika kroky jsem ho dohnala, abych ho zastavila. S milým zaskočením se na mě zadíval a čekal, s čím na něj vyrukuju. No, a evidentně tušil, protože se mu záhy ve tváři objevilo takové samolibé potěšení.

„Jsi skvělý, víš to?“ pochválila jsem ho spokojeně a znovu jsem se mu vloudila do náručí. Nijak nezaváhal a těsně mě objal.

„Díky by úplně stačilo,“ ujasnil mi a zasmál se jednak mému komplimentu, ale i svému důvtipu.

„Díky,“ dodala jsem na závěr a za tu jeho obětavost jsem mu vtiskla další láskyplný polibek. Jenom slastně zamručel, jak se mu moje názorné poděkování zamlouvalo. Pak zmizel uvnitř domu a já osaměla. Až na to, že jsem si osamělá vůbec nepřipadala. Tedy, domnívala jsem se, že tu nejsem sama. Nemohla jsem si pomoct, ale bez zaváhání mě napadl on. Vnímala jsem svoje nitro, které zčásti silně pochybovalo o tom, že by se sem vrátil, ale částečně jsem v to skutečně doufala. Nerozešli jsme se zrovna v nejlepším a já na něj potom ještě předlouho nedokázala přestat myslet. Navíc, zítra to budou rovné čtyři roky od našeho výročí. Od našeho prvního polibku. Tady na střeše.

Tiše a opatrně jsem postoupila opět do střední části střechy a bedlivě jsem kolem sebe pátrala očima. Špicovala jsem svoje uši, aby mi nic neuniklo, kdyby tu se mnou opravdu byl onen nečekaný host. Srdce mi u toho mírně zrychleně tlouklo a i přes ten chlad venku se mi zpotily dlaně. „Halo? Je tady někdo?“ zvolala jsem do nikdy neustávajícího hluku tohohle obrovského velkoměsta celkem nevýrazným hlasem, který by nezaslechl jen tak někdo. On ale nepochybně ano. Pochopitelně se mi žádné odpovědi nedostalo. Zavrtěla jsem nad sebou kriticky hlavou, že jsem takhle pošetilá a nechávám se unášet těmihle potrhlými představami, od kterých jsem upustila už před dlouhým časem. Zbytečně jsem tam nepostávala a nemrzla, když se mi nedostalo žádné kýžené odezvy, a tak jsem brzy následovala Gabeovy stopy dovnitř do tepla…

***

Celý následující den jsem byla naprosto nepoužitelná. V noci jsem se absolutně nevyspala, a když mě Gabe citlivě naznačil, že se pod peřinou strašně melu, vzdala jsem to a šla jsem si sednout k televizi. Alespoň aby se vyspal on, když má o dost náročnější práci než já. Ano, zcela správně, u NYPD jsem skončila. Po tom, co jsem musela zavřít za mříže svého biologického otce a Vincent si místo vztahu se mnou vybral pomstu a svoji zvířecí podstatu, bylo toho na mě až příliš, takže jsem se další psychické zátěže v podobě policejní práce zřekla. Anebo jsem ji na nějaký čas dala k ledu. Je pravda, že jsem se k ní při každém náročnějším problému automaticky upnula. Jednou mi jeden policejní psycholog řekl, že má práce u policie je taková moje osobní berlička. I proto jsem tomu touhle pauzou jednou pro vždy učinila přítrž.

Nechala jsem se zaměstnat, a sama se tomu ještě občas divím, ale vzala jsem práci v blízké restauraci. Jsem mezi lidmi, nevyjdu z pohybu a o slušný finanční přísun taky nepřijdu. Hlavně dýška jsou tam velice štědrá. Ta restaurace je totiž docela vyhlášená, takže ji navštěvují lidé z vyšších vrstev. Při vysoké škole jsem si přivydělávala jako servírka, takže zkušenosti v praxi mám bohaté a u policajtů jsem se naučila skutečně dobře komunikovat s lidmi, takže jsem se o místo doprošovat nemusela.

Svoje profesní sklony jsem chytře řešila u televizních pořadů, anebo se nade mnou občas smiloval Gabe a podělil se se mnou o některé ze svých aktuálních případů, avšak opravdu skromně, protože to byly tajné věci z vnitřního. Nicméně mně to bohatě stačilo k všelijakým konspiračním teoriím, které dostatečně zaměstnávaly moji mysli a kolikrát Gabeovi poskytly užitečné podněty k vyřešení případů. A to mi dělalo obrovskou radost. Jsem nějak platná, i když svoji práci fyzicky nevykonávám. Holt jsem vyšetřovatel tělem i duší. A ještě tu je moje nejlepší kamarádka, Tess, která zastává podobnou funkci informátora jako Gabe, takže o to míň jsem byla nucena bezmyšlenkovitě bloumat mezi stoly. Ale za to spropitné mi to stálo.

Dnes jsem ale nebyla myšlenkami pryč pouze proto, že jsem trpěla spacím deficitem. Nedařilo se mi z hlavy vytěsnit ten okamžik na střeše, který rozpoutal ten zmatek uvnitř mě. Aniž bych o to stála, zabředla jsem zpět do svojí komplikované minulosti. Do jedné její části, která zůstala nedořešená, a to mě štve dodnes. Nedokážu nic nechat být, dokud se staré záležitosti neuzavřou. A dokud se staré rány zcela nezahojí. Těžko říct, i kdyby se tyhle minulé věci dořešily, jestli bych se z nich vzpamatovala. Jestli by po těch zacelených ránách nezůstaly jizvy. Nebudu si cokoliv nalhávat. Mám za to, že ano. Natolik pro mě tehdejší život znamenal a mnohé ve mně doteď zanechal, že celou tu dobu nějak odstřihnout proto, abych mohla naplno žít v současné realitě, je pro mě víceméně nemožné.

Vincent Keller. Doktor, hasič, voják, zvíře. Ne jako zvíře v tom smyslu, že nemá vychování, ale protože má narušenou DNA kvůli utajovanému vojenskému experimentu. Přesto to byl jediný muž, se kterým jsem opravdu chtěla mít nějakou budoucnost, ať by vypadala jakkoliv. Stačilo mi být pouze a jenom s ním, a jemu také. Svět se klidně mohl chýlit ke konci, ale dokud jsme byli spolu, všechno bylo v pořádku. Tak jak to má být. Jenže osud nám nějak nepřál, avšak že nás nejdřív po spoustě komplikací spojil dohromady. Vincenta jsem ztratila, a když jsem ho opět našla, nebyl to ten samý člověk, respektive zvíře, jako předtím. A než se mi podařilo mu dokázat, že jsem na jeho straně a že mi může znovu bezpodmínečně důvěřovat, přišla jsem o něj znovu. Tentokrát ale příčinou nebyla nepřízeň osudu, ale sám Vincent. Dal přednost své vražedné pomstychtivosti a zejména své zvířecí podstatě. Vybral si raději sebe, než nás dva, přičemž přesně věděl, co je v sázce. Varovala jsem ho, co se stane, když si zvolí tak nebo onak, ale stejně se raději vzdal našeho jedinečného pouta, a to mu nikdy neprominu. Nezapomínám na to, že si předtím autenticky nevybavoval výjimečnost našeho vztahu, protože mu můj otec kvůli vylepšení DNA vzal i veškeré jeho vzpomínky, ale to ho stejně neomlouvá. Nevybral si mě, nás, což mluví samo za sebe…

„Hej, Chandlerová, já sice nevím, jak jste byli zvyklí makat nebo spíš nemakat u policajtů, ale tady není čas se flákat. Běž na stopětku,“ vytrhla mě z přemítání hrubým způsobem manažerka, že do mě dokonce musela mírně strčit. Až k takové nepřehlédnutelné netečnosti jsem se zamyslela. Andersonová si to určitě náramně vychutnala, protože se po mně už téměř od prvního dne pěkně okatě vozí. Nejspíš má nějaký komplex z toho, že jsem dělala u policie, a nesvede pochopit, že jsem od nich přešla sem. A taky že dostávám takové bohaté spropitné. To je ale její problém, ne můj…

„Omlouvám se, už jdu.“ Přijala jsem svoje pochybení a kvapem jsem pospíchala ke svému novému stolu, který jsem nestihla obsloužit. Narovnala jsem se, popadla jsem jídelní lístky a se širokým, vstřícným úsměvem jsem pospíchala k čerstvě příchozím. Nestačila jsem se divit, když jsem u stolu viděla Joea, svého bývalého šéfa, s jeho manželkou. Ještě stále…

„Zdravím, Joe.“ A kývla jsem na Joea, pak jsem se otočila na jeho ženu: „Zdravím, paní Bishopová,“

„No ne! Chandlerová?! Co ty tu děláš?“ divil se Joe neskrývaně, kde jsem to skončila. Dosavadní vynucený a naučený úsměv mě opustil a nahradil ho upřímný úsměv z tohohle nečekaného shledání. Vůbec jsem se nestyděla za to, že mě přistihl v mé nové práci, která je kategoricky odlišná od té původní.

„Zrovna vám nabízím jídelní lístek,“ informovala jsem je a ty lístky jsem každému položila na stranu stolu. Oba dva mě se zaujetím sledovali a asi si zvykali na tu zvláštní vidinu mé osoby v číšnickém stejnokroji.

„Ty pracuješ jako číšnice? Jak to?“ pustil se do vyptávání se, což je pro nás absolutně charakteristické.

„Potřebovala jsem změnu,“ odůvodnila jsem jim poněkud nejasně, jelikož jsem se vskutku nechtěla dělit o moje nešťastné zkušenosti. Manželé Bishopovi na mě hleděli s porozuměním, avšak na Joeovi jsem poznala, že nad tím dál v tichosti dumá. „A jak se daří tobě, Joe? Vám oběma?“ pokračovala jsem v těch konverzačních frázích, hlavně proto, abych neurazila. Nesmíme se u zákazníků nějak přílišně zdržovat a musíme si udržovat profesní přístup. Známí neznámí. Andersonová si toho každopádně všimne a určitě mi to dá zase sežrat.

„Na novém okrsku to není tak zlý, ale nejsou to mí lidi,“ odpověděl mi pouze na první část mé otázky, což mohlo být schválně, anebo nedopatřením, když celému našemu týmu složil v podstatě kompliment. Všimla si toho i Miranda, která Joea poněkud propichovala očima, jako by mu tím chtěla něco naznačit. Joe to ale šikovně ignoroval tím, že se díval na mě.

„Jde jenom o zvyk,“ připomněla jsem mu povzbudivě, když jeho hlas nesl jisté známky bezradnosti. „Já si taky zvykla, tak… Můžu vám nabídnout něco k pití?“ navrátila jsem se obratem zpátky do módu číšnice, protože jsem periferně zahlédla manažerku a nestála jsem o nějaké břitké výměny názorů.

„Pro mě Martell s ledem a pro manželku Côtes du Rhône. Díky, Cat,“ zadal mi za oba velmi specifickou objednávku, a já jen gestem uznala jejich vytříbený vkus.

„Hned jsem zpátky,“ zahlásala jsem zvesela a po cestě k barmanovi jsem do systému přes tablet vložila zakázku pro stůl č. 105. Naučit se pracovat s elektronickými zařízeními pro mě taktéž nebyla žádná překážka, přestože jsem kdysi dělala naprosto klasicky. S tužkou a bločkem papírků. Neměla bych se ale tak často zaobírat minulostí. Rozhodně to není po duševní stránce zdravé… 

Minulost mě ale přeci jen dohnala. I proti mé vůli. Po večerní směně mě znavené nohy přivedly namísto do vany s horkou vodou až po její hranu nahoru na střechu do studené noci. Dovedly mě tam zejména vzpomínky na Vincenta. Především ty dobré, a že jich nebylo málo. Dohnala mě všechna ta nostalgie, která mě v závěru poněkud rozlítostnila. Před očima se mi míhal jeden útržek společně strávených chvil s Vincentem za druhým. Jako nějaký biografický snímek. Od našeho úplně prvního setkání, kdy mě poprvé zachránil, po vzájemné poznávání se, přes ty všechny drobné krůčky a těžkosti, které nás nakonec spojily dohromady. Zažili jsme i krušné chvíle, ale ty v mé teskné náladě nějak pobledly. Přestala jsem vnímat svoje okolí a zaměřila jsem se výhradně na svoje rozporuplné pocity. I přes ten zub času mě krutě zasáhly a vyústily až v bezděčné slzy, které mě probraly z toho bolestného zasnění. Právě včas, jelikož jsem postřehla nějaký pohyb na střeše. Měla jsem výhled sice zastřený pod slzavou hradbou, ale jistě vím, že tu dnes nestojím sama. A nikdo neumí být při přesunu takhle neslyšný a téměř nepostřehnutelný, pouze a jenom Vincent. 

„Vincente?“ oslovila jsem ho do zdánlivě prázdného prostoru, který byl narušován permanentním hlukem velkoměsta. Nastražila jsem každičký svůj jednotlivý smysl, abych si nenechala nic uniknout. Nezaregistrovala jsem již žádný pohyb, ale zato jsem v tom samém místě jako včera zaslechla burácivé nadechnutí. Pro mě velice povědomý, spíš vyloženě známý zvuk, který jsem slyšela nesčetněkrát. Srdce se mi okamžitě rozběhlo splašeně vpřed a moje tělo začalo horečně produkovat adrenalin. „Jsi to ty, Vincente?“ zkusila jsem znovu, o něco nadějeplně, protože mi moje instinkty napovídaly, že se tu kousek ode mě Vincent někde schovává. Zřejmě váhá, jestli se má prozradit, nebo ne. „Mně se můžeš ukázat,“ uklidňovala jsem jeho oprávněné obavy s takovým přirozeným konejšivým tónem, který v něm měl vzbudit dávnou důvěru. Zmateně jsem se otáčela od jedné světové strany k další a byla jsem v nejvyšší pohotovosti. Nechtěla jsem prostě nic propásnout. „Já vím, že jsi tady,“ argumentovala jsem dál, abych ho přesvědčila k odhalení. Dost pochybuju o tom, že je to nějaký nezvaný host, který po nocích obráží střechy newyorských obytných domů. 

Zrovna když jsem se otáčela o rovných 180°, postupně jsem spatřovala, jak zpoza tmavého rohu vychází nějaká postava. Statná, se širokými rameny a límcem zimního kabátu ohrnutým vzhůru k obličeji. S napětím jsem zatajila dech, a když mi Vincent předstoupil před oči na plné světlo, s úlevou a zároveň úžasem jsem razantně vydechla, až se mi kolem úst objevila pára. Doopravdy je to on. Vincent je zpátky… 

Ahoj všem! :)  

Upřímně gratuluji všem, kteří jste se pročetli až ke konci, a věřte mi, že jsem za to nesmírně vděčná. Pro potencionální čtenáře mám dobrou zprávu za prvé v tom, že povídka není bezprostředně závislá na seriálu, takže nepotřebujete vůbec žádné nezbytné znalosti, bez nichž byste se v mé povídce neobešli. Všechno to lehce vyčtete. :) No, a za druhé, píšu jako divá, aktuálně jsem o dvanáct kapitol napřed, takže povídka se s největší pravděpodobností obejde bez prodlev a dojde úspěšného konce. :)

Budu ráda za jakoukoliv reakci jakéhokoliv charakteru a budu se případně těšit u další kapitoly. Děkuji mnohokrát! :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me I. :