Beautiful disasters 3. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

A je to tady. Děti se dozvídají o plánech na prázdniny a nikdo z nich není nadšený.

21.11.2011 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 842×

„No tak jsem na něj zapomněla! Podívej se na něj je naprosto v pořádku!“ Kaylie naštvaně mávla rukou k jejímu mladšímu bratrovi, který seděl u stolu a hrál nějakou hru na mobilním telefonu.

„To nic nemění na faktu, že kdybychom se vrátili z práce až večer a ty bys ho měla na starost, tak by sis ani nevšimla, že se nemáš o koho starat! Byl by sám a vystrašený do večera ve škole!“

„Má mobil! Mohl mi kdykoli zavolat! A taky má nohy! Mohl dojít k autu!“

„To jsou jenom výmluvy! Je to tvůj mladší bratr!“ Paní Santiagová postavila talíř s pečenými brambory a masem před svého nejmladšího potomka.
„No jasně!“ Kaylie se na Davida podívala. „Ani by si nevšimnul, že jsem ho někde zapomněla! Furt čumí do těch svých her!“

Její matka se znovu nadechla, aby jí oponovala, ale naštěstí to zastavil přísný hlas Kaylina otce: „To by stačilo! Stalo se? Stalo! Domique, prosím, posaď se a v klidu se najíme!“ Kaylie už se chtěla vítězně usmát, ale potom se její otec otočil k ní. „A ty, mladá dámo, si samozřejmě poneseš nějaké následky! Zapomenout na svého bratra bylo nedbalé!“

„Ale…“

„Žádné ale!“ Kaylie chtěla znovu něco namítnout, ale její otec ji zarazil přísným pohledem. „Ano tati,“ pronesla poraženě a jejímu otci se znovu ve tváři objevil vlídný výraz.

Celá jejich rodina seděla v jídelně u velkého stolu. V čele seděl John Santiago, spravedlivý a ke svým dětem vlídný, ale když bylo potřeba, tak přísný a nikdo se mu neodvážil odporovat, ve městě byl poměrně známým a uznávaným právníkem. Po jeho pravici seděla usazená Dominique Santiagová s perfektně upravenými světlými vlasy, naštvaným výrazem, který byl jindy vcelku milý a usměvavý. Dominique byla majitelkou restaurace/klubu, kam chodila spousta lidí, a i když v práci trávila spoustu času, tak ji milovala.

Po levé ruce Johna seděla Kaylie a vedle sebe měla svého mladšího bratra, stále se soustředícího na hru. Naproti Davida už se nacpával Justin a rodinná hádka ho nijak nevyrušovala.

„Mami?!“ David zvednul oči od hry a položil mobil vedle talíře.

„Ano?“

„Mohla bys mi vyplnit papíry na vědecký tábor?“

Dominique si strčila do pusy sousto, které důkladně rozžvýkala.

„Ne,“ odpověděla klidně.

„Potřeboval bych to do…“ pokračoval a až v půlce věty si uvědomil, že odpověď byla záporná. „Ne?“

„Ne.“

Teď už své oči od talíře zvedla i Kaylie a dokonce i Justin. Jen jejich rodiče dál v klidu jedli.

„Proč ne? Jezdím tam každý rok,“ oponovalo nejmladší z dětí. Kaylie si pomalu, což nebylo jejím zvykem, dávala sousto do pusy a sledovala vše co se dělo u stolu. Ne, se v jejich rodině neslýchalo moc často. Rozhodně to zavánělo něčím špatným.

„Letos se nám to kryje s dovolenou.“
„Dovolenou? My jedeme na dovolenou?“ zíral na svou matku nevěřícně David.
„Ano,“ pronesla znovu s naprostým klidem a dál jedla.

„Neboj chlape až budeš starší, tak už nebudeš na dovolené muset. My jsme si to s Kaylie v tvém věku taky museli přetrpět,“ uklidňoval mladšího bratra Justin a měl co dělat, aby se mu spíš nesmál.

„Na tu dovolenou jedeme všichni,“ prohodil jen tak mezi polykáním jídla John.

Kaylie na chvíli zapomněla žvýkat, potom zase polykat a nakonec jí zaskočilo.

„C… c… cože?!“ vyhrkla a ještě se ani nestihla pořádně nadechnout.

„Dobrej vtip!“ přidal se k ní s úsměvem Justin, který otce nebral vážně.

„To není vtip.“ John odložil příbor na stůl a zadíval se na své šokované děti. „Tyto prázdniny strávíme všichni pohromadě.“

„To asi těžko.“ Kaylie se lehce přiblble a šokovaně usmála. „Roztleskávačky tyto prázdniny jedou na kemp, kde budeme trénovat na další školní rok. Říkala jsem vám o tom! Navíc už máme i nějaké akce, na kterých máme vystoupit a povzbuzovat! Nemůžu si jen tak někam odjet s rodiči!“

„Přesně! Máme s klukama fotbalové soustředění! Nemůžu si dovolit tam nebýt!“ přidal se k protestu Justin.

„A já jezdím každý rok na vědecký tábor!“ zopakoval znovu David.

„Aby bylo jasno, Justine, vaše fotbalové soustředění je spíš krytí pro každovečerní akce a spoustu alkoholu, kde stejně moc nepotrénujete, když celé dopoledne budete vyspávat kocovinu, odpoledne se trošku proběhnete, nakonec stejně skončíte v bazéně a večer se budete chystat na další akci.

Ty, Kaylie,chceš jet s roztleskávačkami na kemp, který je podle tebe důležitý pro vaši budoucí sestavu. Kdyby byl tak důležitý, tak s tebou nejezdí Freddie. Celý den se válíte na pláži, kde pokukujete po klucích, které zaujmete tím, že předvedete pár vašich tanečních prvků a večer stejně jako Justin skončíte na některé z okolních akcí.

Davide, platím za tábor, který sice nadevšechno miluješ, protože ten tábor ti vážně něco dá, ale mnohem raději bych ti zaplatil za tábor, kde se po celou dobu nedostaneš k počítači ani mobilu a to vědecký tábor není. Každý den trávíš několik hodin na počítači a ten zbytek času, který věnuješ vědě stejně používáš přístroje, přes které stejně nakonec vše zapíšete do počítačů.

A teď na mě přestaňte tak zírat! To si myslíte, že nevím, proč tam všichni tak rádi jezdíte a co tam vyvádíte?!“

„A na církevní tábor bych i s Freddiem jet nemohla?“ zeptala se Kaylie nevinně a odpovědí jí byl tvrdý pohled rodičů. „Tak asi ne no…“ prohodila a napila se vody.

„A kam pojedeme?“ zajímal se David.

„K Domu u jezera!“

Vodu, kterou blondýnka vypila, hned zase vyprskla přímo před sebe na stůl. „Cože?!“

„Kaylie! Zbláznila ses?! Jak se to chováš?!“ Dominique vypadala, že svou dceru asi roztrhne na dvě půlky.
„Ta barabizna ještě stojí?! Neztrouchnivěla ani ji nedali zbourat kvůli nebezpečí pádu?!“ vyptávala se a neposlouchala svou matku, která jí ještě stále nadávala.

„Ne, stále stojí.“

„A co tam jako budeme týden dělat?“ zeptal se Justin.

„Měsíc,“ opravil ho John. „A nejedeme tam sami.“

„Nejedeme sami?“ vykoktala ze sebe Kaylie, která čekala, že ji každou chvílí raní mrtvice.

„Ne, jedou Cooperovi, Suvariovi a vypadá to, že to potvrdí i Collinsovi. Jako za starých časů,“ usmála se povzbudivě Dominique, ale její dceru už stejně skoro braly mdloby a byla schopná jen zírat před sebe.

„Takže vy mi chcete vlastně říct, že nejlepší půlku prázdnin, ve které se něco děje strávím s rodičema a dalšíma třema stejně švihlýma rodinama v jednom polorozpadlém baráku, kam jsme jezdili, když jsme byli malí a kde je nejbližší civilizace vzdálená několik kilometrů, z čehož plyne, že nejbližší inteligence budou krávy někde na pastvině?“ Justin nevěřil tomu, že mu to jeho rodiče odkývali.

„Krávy?“ zeptal se David.

„Jo, jeden rok tam byly,“ kýval hlavou jeho starší bratr.

„To máš Kaylie kliku,“ podíval se na blondýnku David velkýma upřímnýma očima.

„Proč?“ nechápala.

„Protože ty si s těma krávama určitě budeš rozumět.“

Dominique i John měli co dělat, aby se nezačali smát a snažili se zachovat klidnou tvář, na rozdíl od Kaylie, která zrudla.

„Já tě zabiju!“ rychle se zvedla. „Přísahám, že tě v tom jezeře utopím!“ Kaylie se zvedla a rychlou chůzí se vydala k Davidovi.

„Kaylie! To by stačilo!“ okřikl ji otec a zarazil dřív než bratrovi stihla ublížit.

„Musím si zavolat! Hned!“ řekla roztřeseně a rozběhla se ke svému pokoji, kde na posteli ležel její mobilní telefon, po kterém vyloženě skočila.

„Jestli neumíráš, tak mi zalovej, tak za půl hoďky, protože…“

„Jedu k jezeru!“ přerušila Freddieho rázně Kaylie.

„Ty sis něčeho šlehla?“
„Ne! Jedu k jezeru!“
„To musel být dobrej matroš.“

„Freddie! Jedu na měsíc s rodiči do Domu u jezera!“

„Cože?“ Jeho nezájem byl rázem fuč. „Ono to ještě stojí?“

„Asi jo!“

„A co tam budeš dělat?“

„Netuším!“

„A proč tam teda jedeš?“

„Musím. Rodinná dovolená!“

„Myslel jsem, že na rodinné dovolené nejezdíte už... šest nebo sedm let?“

„Jo, sedm! To jsme tam byli naposled.“

„Proč teď?“

„Nevím! Ale nemůžu jet na kemp.“

„Cože? Ale co ti všichni hezcí kluci? Co naše prázdniny? Nebudu celý měsíc bez tebe! Je tam vůbec signál? Co signál, ale připojíš se na wifi? Teče tam teplá voda? Panebože Kaylie, myši, hadi, víš co tam musí všechno žít? Vůbec, ale vůbec ti to nezávidím! Mě by tam naši nedostali ani přes moji mrtvolu, co mrtvolu, moje mrtvola by se vzpírala.“

Ale Kaylie ho už neposlouchala, i když pokračoval dál.

„Ještě se ti ozvu!“ řekla a ukončila hovor. Potom se znovu vrátila do jídelny, kde ještě seděla celá její rodina.

„David už je z toho výletu celkem nadšený a Justin se s tím taky smířil. Co ty, Kaylie?“ podívala se na ni Dominique.

„Pojedu pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“

„Jede s náma Freddie!“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování