OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Another Hunger games 6. kapitola

13.12.2012 (09:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1185×

6. kapitola: JEN JEDEN

Cinna měl oči přilepené k obrazovce, sledoval scénu před sebou.

Nechápal to a nebyl sám.

Za poslední dva dny se diváci ptali Claudia Templesmithe na jedno a to samé.

Co se to děje?

Proč Anděl Smrti neodrovnal toho kluka z Dvanáctého kraje?
A proč, když ji dostihl, nezabil Hurikán ji?

A pak ji začal… ošetřovat.

Cinna byl jedním z těch, co sponzoroval lékárničku, která jim byla poslána, ovšem v duchu se obával, že to celé byl jen trik na diváky, aby chlapec z Dvanáctého kraje získal to, co potřebuje. Jenže on o ni začal pečovat a obvazovat její zranění.

Co zamýšlel dál? Chtěl být jejím spojencem?

To by nejspíš byl dobrý nápad, kdyby na tom nebyla tak zle.

Cinna nepředpokládal, že by mu mohla být v tomhle stavu nějak užitečná.

Leda by se uzdravila, ale to chce čas, který jim Tvůrci her určitě nedají.

Sledoval, jak chlapec Maybelline nabízí jídlo i pití a ona všechno zatvrzele odmítá.

Možná zešílel, pomyslel si Cinna a o pár hodin později byl svědkem toho, jak Hurikán černovlásku opatrně balí do spacáku. Nebo možná…

HUNGER GAMES

Hurikán okusoval kousek tvrdého chleba, zatímco pozorně sledoval děvče před sebou.

Spala, ovšem počínala si velmi neklidně. Chvěla se a čas od času sebou trhla, jako by se vyhýbala nějaké zbrani. Naštěstí byla zapnutá do spacáku, což jí neumožňovalo prudší pohyby, ale Hurikán ji musel už dvakrát urovnávat svou bundu coby polštář, kterou měla pod hlavou.

Zhoršila se. Měla horečku.

Bylo hned několik možností, co to mohlo způsobit.

Mohla to být obyčejná chřipka, ale v to Hurikán ani nedoufal.

Pak infekce. Vnitřní krvácení. A v tom nejhorším případě… otrava krve.

Na čele se jí perlily maličké kapičky potu a dýchala jen povrchově.  

Hurikán se zvedl, vytáhl z lékárničky kus obvazu a vylezl ven do hustého deště.

Namočil obvaz v ledovém potůčku a vrátil se zpátky.

Potichu si k ní klekl a začal jí opatrně otírat obličej.      

Pomalu otevřela oči a vyčerpaně na něj hleděla.

Hurikán pod ni vsunul dlaň, velmi opatrně ji povytáhl do sedu a opřel o stěnu jeskyně.

Volnou rukou otevřel láhev s vodou a přitiskl jí ji na rty.

Tentokrát jí přijala. To musela mít opravdu žízeň…

„Proč to děláš?“ zeptala se tiše, když láhev odložil.

Ruku měl stále na jejích zádech, tou druhou zvedl obvaz a přiložil jí ho na čelo.

„To nemůžeme být spojenci?“ zeptal se.

„Ne,“ vydechla. „To nemůžeme.“

„Profíci to tak dělají vždycky,“ podotkl Hurikán, nijak dotčený jejím odmítnutím.

„Tohle může přežít jen jeden…“ prohlásila Maybelline a Hurikán si ani neuvědomil, že se k ní naklonil blíž, dokud na tváři neucítil její horký dech.

„Jen jeden…“ zašeptala mu do rtů a zavřela oči.

Sotva se jeho rty zlehka otřely o ty její, ozvala se tupá rána.

Hurikán se okamžitě obrátil, očekávajíc nepřítele, ale místo toho tam na okraji jeskyně stál dřevěný košík. Bylo v něm jídlo – hotová hostina. Měkký bílý chléb, mísa kuřecího vývaru a dušené hovězí. Nemusel hádat dvakrát, co to znamená.

Diváci jsou z náhlého obratu nadšení.

Na jednu stranu byl znechucený tím, že přešel na hru Kapitolu a dělá mu prachsprosté divadlo.

Na druhou stranu… cítil jistou vděčnost za to, že ho v jeho činech podporují a snaží se ho povzbuzovat, protože on sám nevěděl, co vlastně dělá.

Když se otočil zpátky na Maybelline, ležela už zase na zemi jeskyně, neviděl jí do tváře.

Málem ji políbil.
Oprava.

On ji chtěl políbit.

Měl za to – ne, on si byl jistý, že se nikdy v uplynulých 73. Hladových hrách splátci nelíbali.

Protože… to nedávalo smysl. Mohl vyhrát jen jeden, tak proč by se měli líbat.

Jeden toho druhého později stejně musel zabít.

Hurikán nasucho polkl, už vůbec neměl chuť na jídlo, které jim sponzoři poslali.

Jeden bude muset toho druhého zabít.

On ji… bude muset zabít.

A pokud ji nezabije… zabije ona jeho.

Jiná možnost není.

Tuhle kletbu nelze obejít.

Tohle může přežít jen jeden. Její sametový hlas se jemně linul jeho hlavou. Jen jeden…

Uvědomil si to, když se druhý den vrátil z lovu.

Ještě pořád pršelo, bylo šero a zvěř byla schovaná, ale pro jistotu obešel všechny své pasti.

Když se vrátil, něco bylo špatně.

Ne že by ve svém stavu mohla utéct nebo se o něco pokusit, jen…

Nehýbala se.

Žádný neklidný spánek, žádný přerývavý dech, jen ticho.

Hurikán k ní přiskočil a se vší opatrností ji obrátil na záda.

Vzápětí se mu ulevilo, protože slyšel, jak se nadechla.

Pak si prohlédl její tvář a úleva byla tentam.

Byla bílá, ale ne takovým tím aristokratickým jemným způsobem, jakým byla doteď.

Byla to nezdravá bílá, šedá… taková, jakou mají mrtvoly. Jako by v jejím těle nezbývala ani kapka krve.

Hurikán jí sáhl na čelo a uvědomil si, že je i studená. Po čele jí stékaly kapičky ledového potu, zatímco se na něj dívala skrz zastřené modré oči.

Opravdu byla nemocná. Umírala.

„Maybelline?“ oslovil ji, nezdálo se mu, že by ho zaznamenala. Když neodpověděla, zkusil to znovu.

„Slyším tě,“ odpověděla tiše.

Hurikána okamžitě vyděsilo, jak slabě její hlas zněl.

„Musíš se napít!“ rozhodl a natáhl k ní ruce.

„Ne. Nehýbej…“ začala Maybelline, ale než dořekla, už ji opíral o stěnu jeskyně. „… se mnou.“

Dlouze vydechla a na chvíli zavřela oči. Zdálo se, že jí činí velké potíže zůstat při vědomí ve vzpřímeném stavu. Sotva se Hurikán natáhl pro láhev s vodou, začala se chvět.

„Maybelline?“

„Je mi… zima,“ řekla téměř omluvným tónem.

Nejspíš jí to nebylo příjemné zmiňovat, když na sobě měla jeho bundu i jeho spacák.

Hurikán přemýšlel jen chvilku. Pak spacák rozepnul a co nejopatrněji se do něj pokusil nasoukat. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec ho zas vítězoslavně zapnul, zatímco si pečlivě prohlížel její bledý obličej.

„Bolí tě to?“ zeptal se, ale odpověď nedostal. Tak přikryl svými její svázané dlaně a zvedl si je ke rtům. Začal na ně pomalu dýchat.

„Přál bych si, aby mě nikdy nevybrali,“ řekl, když se jí přes její sepnuté pěsti díval do očí.

„Protože… kdyby se nic z toho nestalo… vyhrála bys.“

Vypadlo to z něj zcela kompulzivně. Vlastně nad tím ani nepřemýšlel, nemohl.

Jen sledoval její pronikavý pohled a mluvil.

Neřekl – protože pokud tu zemřu, moje rodina bude hladovět.

Neřekl – protože nesnáším Kapitol, nesnáším Hladové hry a nesnáším celý tenhle režim.

Neřekl – protože prostě sakra umřít nechci!

Řekl, že si to přeje, protože kdyby tu nebyl, byl by pravděpodobně už konec Hladových her a Maybelline by byla šampiónkou. Nechvěla by se v malé jeskyni, svázaná a umírající na následky svých zranění.

Hurikán si to do téhle chvíle neuvědomoval, ale… tohle si skutečně přál.

Maybelline na něj zírala s rozšířenýma očima, zdálo se, že jí tahle převratná informace dokázala alespoň trochu probrat.
„Jsi šílený…“ vydechla, aniž by z něj spustila oči.

„Proč?“ usmál se Hurikán, i když moc dobře znal odpověď.

„Protože pokud si přeješ mé vítězství… Přeješ si svou smrt.“

Hurikán mrkl. Co by na to měl říct?
Měla pravdu. Bylo to šílené a nepříčetné, ale pravdivé.

A v téhle chvíli… na tom vůbec nezáleželo.

„A ty si mou smrt přeješ?“ zeptal se tiše, dívajíc se jí do očí. „Maybelline…?“

Zírala na něj, oči rozšířené, rty pootevřené. Vypadala bezradně…

Natáhl ruku a prsty přejel po její jemné tváři.

„Nedává to… smysl…“ vydechla sametovým hlasem.

Hurikán se uchechtl.

„To je fakt,“ řekl a políbil ji.

Její rty byly horké. To byla nejspíš poslední část jejího těla, která hřála.

Hladově se do nich vpíjel, jak jednou začal, nedokázal přestat. Držel její obličej ve svých dlaních a líbal ji. A ona mu to oplácela.

Těžko říct, jestli měla na vybranou; byl na ni celý natisknutý a pořád měla svázané ruce.

Hurikánem prorůstalo příjemné teplo a bylo neuvěřitelné, že ho získal od někoho tak studeného.

S každou vteřinou, kdy zůstávaly jeho rty přitisknuté na těch jejích, se jeho potěšení stupňovalo.

Když dosáhlo až nebezpečně vysokého hodnoty – prsty mu téměř vibrovaly – odtrhl se od ní.

Otevřel oči a podíval se jí do tváře. Její modré oči v jeho tváři hledaly odpovědi, které ani on sám neznal. Na tváři se jí usadil rozkošný ruměnec…

Hurikán ztěžka polkl.

„Půjdu pro vodu,“ oznámil mdle, popadl poloprázdnou láhev a vylezl z jeskyně rovnou do deště.

Došel k nejbližšímu stromu a opřel se o něj oběma rukama.

Byl čas ujasnit si priority.

Tohle jsou Hladové hry.

On je splátce.

Ona je splátce.

Jsou nepřátelé.

Měla šanci ho zabít, ale z jemu neznámých důvodů to neudělala.

On měl šanci jí zabít, ale neudělal to. Proč vlastně, sakra?

Přinesl ji sem a ošetřil její rány. Proč, k čertu?

A teď se líbali.

V brzké… zatraceně brzké době bude muset jeden z nich zemřít.

Možná oba. A vzhledem k jejímu stavu - jí smrt už dýchala na krk.

A on si hrozně… hrozně, ale hrozně moc přál, aby neumírala.

Chtěl ji vyléčit, i když nevěděl jak, a bylo mu docela fuk, jestli se ho hned po svém uzdravení pokusí zabít.

Vlastně… mu to tak moc fuk nebylo.

Chtěl, aby žila. Aby oni oba žili.

Pod prsty pořád cítil její hebkou kůži…

Její horký dech…

„Zatraceně!“ zavrčel nahlas. „Zatraceně, zatraceně!“

Uhodil do kmene stromu pěstí, ale nijak se mu neulevilo.

Vůbec neměl ponětí, co je ta holka vlastně zač.

Znal její jméno, viděl jak chladnokrevně vraždí, a věděl, že když se dostane do úzkých, je na ni opravdu impozantní pohled… A taky znal její rty.

„Zatraceně!“

Vlhkýma rukama od deště si promnul obličej.

Mysli sakra! Hladové hry – ona je tvůj nepřítel…

Tak proč ze všeho nejvíc toužil po tom vrátit se do jeskyně a znovu se jí dotknout?

Pohyb na obloze přerušil nit jeho myšlenek.

Směrem k němu se snášel modrý padáček Kapitolu, další sponzorský dar.

Když ho otevřel, věděl docela jistě, co udělá.

Kapitol rozhodl za něj. 

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Another Hunger games 6. kapitola: