OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Amor Matris - 4. kapitola

24.10.2011 (14:00) • LostAngel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1114×

Kapitola čtvrtá

Tíživé ticho rozčeřil hlasitý dětský nářek. Chlapec brečel nejenom kvůli strachu, ale také kvůli překvapení a nechápavosti. Proč ten bílý vlk všechny odehnal? Bude ho chtít sežrat? Co se jenom bude dít?

Chlapcovy slzy skapávaly na skálu, která jeho slzy nepohltila, ale cítila chlapcovu bolest a tak začala příjemně hřát a potichounku zpívat. Zpěv byl tak tichý, že ho mohl slyšet pouze chlapec a možná i bílý vlk, přesto byl melodický a znělo to jako šumění vodopádů, šustění lesů a zpěv ptáčků.

Díky skále už mu nebyla zima a slzy se pomalu vytratily do neznáma. Bílý vlk tam stále nečině postával a zkoumavě si prohlížel malého ušmudlaného chlapce. Jako kdyby na něco čekal.

„Kdo jsi?“ zeptal se stále ještě plačtivě chlapec vlka, i když nečekal žádnou odpověď.

Vlk udělal krok a tak se Erikovi naskytl lepší výhled na jeho dokonale čistou srst, která vypadala tak jemně, že by se do ní chlapec nejraději zachumlal.

„Já jsem Verum,“ odpověděl zčistajasna vlk hlubokým, ale vlídným hlasem, který byl jako náruč lásky.

Erik zalapal překvapením po dechu a musel se štípnout, aby se ujistil, že neusnul. Také ho napadlo, jestli už není mrtev a teď s vlkem mluví v nebesích.

„Ty… ty… jak to že mluvíš?“ vykoktal ze sebe.

„Mluvím už odmalička stejně tak jako ty. I mě to naučili mí předkové. Také bych se mohl zeptat tebe na tak hloupou otázku, proč třeba chodíš. Chlapče, neplýtvej hloupými otázkami a ptej se na mnohem důležitější věci,“ pronesl naprosto vážně vlk.

„Dobře, tak co se mnou chceš provést? Já… já se tě nebojím.“

„Jistě, že se mě nebojíš a proto se celý klepeš,“ opáčil posměšně vlk.

„To je zimou!“ bránil se statečně Erik.

„Když myslíš. Skála tě tedy málo zahřívá? Chceš snad přitopit?“

Hned jak to dořekl, skála se celá ještě více rozehřála, až si chlapec málem spálil ruce a oblečení.

„Přestaň!“

Teplota skály se opět změnila na optimální a chlapec si pohodlně usadil. Pohladil kámen a špitl poděkování. Nemohl stále uvěřit tomu, co se mu právě děje.

„Tak dobře, není mi zima, ale tebe se už taky moc nebojím. Zachránil si mě, a kdybys mě chtěl zabít, dávno bys to už udělal.“

„To máš svatou pravdu, ale to nemáš z vlastní hlavy, že ne?“ prokoukl ho hned vlčí pohled.

Erik zavrtěl zmateně hlavou.

„Ne. Maminka mi vždy říkala, že pokud by chtěl někdy zabít zvíře, musím to udělat hned, abych zvíře netrápil,“ pověděl mu.

Vlk se opět šibalsky pousmál a trefně pravil: „Ale ty přeci nejsi zvíře, na mě se tohle pravidlo nevztahuje.“

Chlapcem projela vlna obav. Že by měl vlk pravdu? Co když ho chce zabít?

„Ale neboj, ty nejsi moje potrava. Rozhodně tě nesním, tedy prozatím ne,“ dodal s úsměvem.

„Kdo tedy jsi?“ zopakoval chlapec svou otázku, na kterou už jednou dostal odpověď.

„Já jsem Verum. Vlk vlků. Tyto lesy kdysi patřily jenom nám bílým vlkům, ale jednoho dne se z jižních lesů dostaly až sem ty bestie, které tě chtěly dnes zabít. Jsou nebezpečné a vyvraždily mnoho bílých vlků, tehdy jsme neměli dost sil…“ mluvil vlk se smutkem v hlase. „Zemřelo nás hodně a možná jsem zbyl už jenom já. Nevím o někom dalším. Lesům dnes vládnou pekelná stvoření.“

Erikovi bylo vlka líto a chápal jeho bolest, i on věděl jaké to je přijít o své milované.

„To je mi líto, ale proč jsi mě zachránil a jak to, že před tebou utekly?“ ptal se dál.

„Utekli, protože jsem se naučil bojovat a jsem mnohem a mnohem silnější než oni, přesto nejsme v bezpečí. Pokud jich přijde víc, bude s námi amen. A ještě protože…“ odmlčel. „To je jedno, to není důležité. Zachránil jsem tě, protože potřebuji tvou pomoc,“ promluvil s naprostou vážností v hlase.

Chlapec se zakuckal a vyvalil své krásné oči. Podrbal se za uchem a pak jenom vyhrkl: „Mou pomoc? Proč? Já nic neumím, nejsem statečný! Já jsem…“

„Vždyť já vím, Eriku,“ vyslovil chlapcovo jméno bez toho, aby mu ho chlapec řekl. „Jsi Neposkvrněný.“

„Cože jsem?“ vysmál se chlapec.

„Jsi Neposkvrněný, to ty jsi jediný, kdo je tak čistý jako samotná pravda. Nikdy jsi nelhal, nikdy jsi nic neukradl, nikdy jsi nic nezabil… ano já vím o tom zajíci, o tom, kterého jsi už našel mrtvého. Vím, že jsi chtěl, aby si maminka myslela, že jsi malý hrdina, ale ty jsi toho zajíce vůbec nezabil, viď, že ne?“

„Ale… já jsem mamince neřekl, že jsem ho chytil! A jak to že víš mé jméno, vlku. Ty jsi mne sledoval? Co jsi a proč to děláš?“

„Jsem Verum, mé jméno znamená „pravda“. Pravda a láska jsou ty nejmocnější věci na světě a ty jediný na tomhle světě jsi neposkvrněný. Ty jediný dokážeš zachránit můj lid a svou rodinu.“

„Ale moje maminka je taky pravdomluvná, i ona je neposkvrněná!“

„To ano, Eriku, ale snad nejsi takový zbabělec, abys do boje posílal vlastní maminku.“

Chlapec s vlasy zrzavými jako liščí srst zavrtěl hlavou. Nikdy by nevystavil maminku nebezpečí, proto se jí také vydal hledat. On ji potřeboval zpátky a ona určitě jeho. Jen stále nechápal, o čem to Verun mluví.

„Eriku, tvá maminka je v bezpečí, a pokud mi pomůžeš, budete opět spolu.“

„Maminka? To ty jsi unesl mou maminku? Ty darebáku! Řekni mi kde je moje maminka!“ Chlapec seskočil z vyhřáté skály a rozeběhl se proti vlkovi. Chtěl do něho bušit pěstičkami, dokud by mu neprozradil, kde najde maminku.

„Tak dost!“ bránil se vlk. Chytil ho za nohavici a vysadil zpět na skálu. „Teď mě dobře poslouchej. Tvou maminku jsem neunesl já, ale ty bestie. Bestie ji nezabily, ale schovaly do skály spolu s ostatními, které nezabily. Ale abyste mohli odejít za les do bezpečí, mi jedině ty můžeš pomoc. Jedině ty můžeš zachránit svou rodinu a ostatní muže z vaší vesnice.“

„Oni jsou živí?“ vyhrkl nevěřícně Erik.

„Ano jsou, sice ne všichni, ale jsou schování v „zakleté skále“. Je to magická skála jako tady ta,“ ukázal čumákem na skálu, na které seděl Erik. „Jenže je stokrát mocnější a dokáže se otevřít, aby v sobě někoho ukryla. Černí vlci se k nim nedostanou, ale ani já už ne. Jedině ty jim můžeš pomoct.“

„Dobře, ale jak?“

„Pšt,“ ztišil ho Verun a zaposlouchal se. Našpicoval veliké uši a bedlivě naslouchal zvukům v lesích. „Tady už není bezpečno! Vrací se! Rychle vlez mi na záda,“ jednal rychle.

„Co?“ nechápal zmatený chlapec.

„Honem, nebo s námi bude amen. Vlez mi za krk, no honem.“

Vlk sklopil hlavu a stále zmatený chlapec se mu posadil za krk.

„Pořádně se chytni za spodní chlupy a nepouštěj se!“

Erik prohrábl jemné chlupy a uchopil až ty nejspodnější. Zeptal se, jestli to nebude bolet, ale vlk jenom netrpělivě zavrtěl hlavou. Verun se postavil na všechny čtyři a Erik se najednou objevil nejméně metr nad zemí. Vlk byl opravdu veliký, ale chlapce čekalo ještě větší překvapení. Verumovi plíce se naplnily lesním vzduchem a najednou se rozeběhl ještě rychleji než vítr.

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor Matris - 4. kapitola: