OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Alfův syn - 2. kapitola



Alfův syn - 2. kapitolaTentokrát vás Macon provede svým dětstvím a dospíváním. Myslíte si, že se měl jako v bavlnce? Ale kdeže!

2. KAPITOLA - DĚTSTVÍ / DOSPÍVÁNÍ

A jak už jsem řekl, když jsem byl malý, měl jsem prostě zajímavě originální život. Ironie osudu sama o sobě.

Alfův syn, jediný potomek z jeho linie žijící na hromádce v malém bytě se svou matkou. Bez otce. Ne, to není vymyšlený příběh pro hollywoodské plátno, ze kterého by se měl stát trhák. Jenom krutá realita. Nic víc.

I přesto jsem měl ale pořád jisté postavení a moje rodová linie je více než výborná. Možná proto nebylo zase tak těžké přežít bez otce a pořádného peněžního zdroje. Oblečený jsem chodil vždy v rámci možností. Nebyl to nejnovější hit módní sezóny, ale otrhaného mě chodit taky nenechali.

A i přesto, a možná právě proto, se ke mně lidé ve Faybourne chovali vždy slušně, a když bylo potřeba, občas nám s něčím vypomohli. Sem tam po mně byl poslán kousek chleba, jindy zase taška s ovocem. Na přilepšenou," tomu ostatní říkali. A někdy se ´na přilepšenou´ vážně hodilo.

Ellena po mně vždy posla zpátky zase něco na oplátku, ale ne vždy si to dotyční vzali. Chodil jsem jim proto aspoň pomáhat nosit tašky s nákupem. Byli rádi.

Byla mi dopřána ta nejlepší škola, byť to byla pořád jedna a tatáž, kam chodil i zbytek dětí v okolí městečka, můj otec se rozhodl, že s tvrdou výchovou začne odmala. To obnášelo fakt, že jsem ke všem těm nudným hodinám z biologie člověka a anatomie vlka, výtvarky, matematiky, jazyka a kdoví čeho ještě dostal i ´bonusové´ hodiny navíc, které normální děti nikdy neměly.

Speciální výuka se skládala z historie naší smečky, ale i dalších cizích smeček v okolí. To proto, abych nebyl úplný trotl a věděl, s kým mám tu čest, kdyby k tomu někdy došlo. A nebylo jich zrovna málo. Spousty velmi starých a vznešených rodů, nejenom v okruhu třiceti kilometrů. Ale i další, o kterých se vědělo, protože občas se sešli všichni Alfové všech smeček z různých koutů světa a sněmovali. O čem? To ani já sám nevím.

Následovaly hodiny a hodiny mučení v tělocvičně, ale i venku. Protože otec si zakládal na tom, abych se uměl v případě nutnosti ubránit. Nešlo to udělat jinak. Nosit nálepku na čele ´Já jsem Alfův syn´ obnášelo mnohé. Pokračovaly hodiny mučení u knih v knihovně a také umění číst staré mapy a plánování bojových strategií. Prostě pruda...

Říkáte si, že je to hrůza? Bohužel to není vše.

Bylo to ještě horší.

Normální děti neměly moc pochopení k tomu, kdo s nimi chodí do školy. Automaticky mě zařadily do takové té škatulky ´on je Alfa, tak se s ním raději nebudeme bavit´. Jiní mě zase zařadili do škatulky ´moc si o sobě myslí´. Byť jsem si jako malý nikdy moc nemyslel. Přestože všichni věděli, jaká je naše rodinná situace, ale nikdo se ke mně nehlásil. Škatulkování už odmala.

Když zestárla moje nevlastní sestra Acalia, nemusela řešit problémy s kamarády tak jako já. Protože byla oblíbená od prvního dne, co přišla do školy. Vždy byla vyfintěná jako modelka, i když si to jako malá sotva těžko uvědomovala. Ale to jí právě zajistilo její popularitu.

Jak stárla, začala si o sobě myslet víc a víc, a já ji měl čím dál tím víc a víc chuť zabít. Ale bože, když dospěla, vypadala jako anděl s ďáblem v jednom. Dlouhé nohy, hubená až skoro na kost, dlouhé vlasy. Prostě druhá macecha. Stála by za hřích. Jenže jak by to vypadalo.

Ale nejhorší ze všeho bylo, když přišel Marcus do mého soukromého vyučování a prostě a jednoduše mě zkoušel z aktuálních věcí, které jsem měl, zrovna když přišel. Vyžádal si probíranou látku a začal se slovním zkoušením. Bez kompromisu.

Hezky tvrdě.

A když jsem nevěděl? Za každou špatnou odpověď rána holí. Zastaralé metody? O ano, Marcus byl starý. Velmi starý. Na jeho vzhledu se to však nikdy nijak neprojevilo, jestli vás zajímá zrovna tohle... ale už odbíhám od původní myšlenky...

Jeho neplánované návštěvy znamenaly, že jsem musel být vždy ve střehu a pamatovat si vždy a všechno, co mi učitelé řekli, jestliže jsem nechtěl později dostat holí za nesprávnou odpověď. A já nechtěl. Fakt.

Protože i když jsem byl vlkodlak a všechny rány na těle se mi hojily dvakrát rychleji než normálnímu člověku, hrozně mě to ponižovalo.

Vy byste taky nechtěli, aby vás někdo mlátil za to, že nevíte. A tak jsem se místo prohánění po městě s kamarády (které jsem stejně neměl) musel doma učit. Později jsem otce začal podezírat z toho, že každou návštěvu má předem domluvenou s učiteli speciálních předmětů a vybírá si vždy jen ty nejtěžší. To mě trochu motivovalo do učení, když už nic.

Abych se z toho nezbláznil už v dětství, měl jsem povolené vycházky a sport.

Hodně jsem běhal. Hlavně jako vlk. Je to rychlejší. Mít čtyři nohy místo dvou je prostě mnohem výhodnější.

Při běhání jsem se snažil třídit si myšlenky. Běžet listnatým lesem na jaře nebo na podzim, když v něm nikdo není, je skvělý pocit. Když se vám tlapy zarývají do vlhké zeminy a pod nohama vám šustí spadané listí. Lesem se ozývají nejrůznější zvuky, šumí les, ale hlavně ozývají se ptáci. Občas i teď mám období, že si zajdu do lesa, někam si zalehnu ve vlčí podobě a jenom naslouchám. To je totiž nejlepší relaxace. Je tam příjemná atmosféra, ten vzduch a vůně. A v každé roční období jiné vzdušné aroma. To prostě poznáte, jestli je léto, nebo zima.

Taky jsem hodně cvičil. Ke speciálním hodinám jsem měl i techniky boje, takže se vyžadovalo, abych měl nějakou kondičku.

Čím jsem byl starší, tím víc a častěji jsem si v duchu opakoval, že se Marcusovi za jeho arogantní chování jednou pomstím. Ani by mi tak nevadilo to, jak se choval ke mně, jako spíš, že mi vadilo to, jak se choval k Elleně. Opakoval jsem si to v duchu jako mantru a nabíjelo mě to energií.

Protože jak jsem dospíval, zmenšoval se počet ran holí a postupně i Marcusovy návštěvy ve škole.

Dosáhl, čeho chtěl. Vychoval syna, byť trochu jiným způsobem než jiné rodiny. Pravděpodobně si myslel, že si to mohl dovolit, když měl tak vysoký post, a věděl, že nikdo mu na to nic neřekne. Určitě si myslel, že neporušuje žádný z mých osobních práv a svobod, když na mně provozuje tělesné tresty, a ve škole mu na to také nikdo nic neřekl. Samozřejmě. Nikdo si nikdy nedovolil byť jen pípnout v jeho přítomnosti.

Chtěl, aby jeho syn byl stejně tvrdý, jako on sám.

Že mám od něj pokoj, jsem pochopil až v okamžiku, když už jsem pár měsíců nedostal holí, on se už delší dobu neukázal a nakonec ještě poslal vzkaz Elleně, že vykonal, co bylo potřeba, a že jsem připravený.

Ten den jsem slavil osmnácté narozeniny.

Já byl připravený a věděl jsem to. Viděl a cítil jsem to, a všichni v mém okolí taky. Do školy jsem už nemusel, a tak jsem měl více času na práci, peníze a první zakázané věci, které mi až do té doby byly silně nepřístupné. Oni věděli, proč mi to zakázat. Museli ale taky vědět, že mě dlouho neudrží a stejně se k tomu dostanu.

Drogy, alkohol a první sex. A pak další a další. Nebyl jsem žádný svatoušek. A teď jsem si mohl dělat, co se mi zachtělo. Mít postavení a být dospělý vám zaručí i jistou dávku sebedůvěry a moci. Ne takové, jako má můj otec, ale i to něco málo byla změna oproti utrpení v dětství.

Nicméně, neužíval jsem si zase tak dlouho. Krátce po mých osmnáctých narozeninách se toho spoustu změnilo. Všechno najednou začalo být divnější. Hlavně toho večera, kdy k nám do města přišel nový vlk.

A nebylo to zrovna dvakrát milé setkání...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Alfův syn - 2. kapitola:

4. DawnWolfova přispěvatel
02.08.2015 [14:48]

DawnWolfovaJak už zmínila Ver, také nechápu, proč Macon oslovuje matku jménem. Jinak musím souhlasit, že první a druhá kapitola jsou si velmi podobné, ale o to víc se těším na tu třetí.
Příchod nového vlka mi signalizuje to, že se konečně odprostíme od toho vypravování (i když vypravuješ vážně skvěle!) a dostaneme se k nějaké akci. Emoticon

3. Ver přispěvatel
02.08.2015 [0:47]

VerHm... takže... trochu mě to unavovalo, to vyprávění už... bylo to takové... mno nevím. Prostě všechno divné, postavy v tuto chvíli ploché a naprosto nechápu, proč klučina říká mamči jménem. Doufám, že to opravdu zlepšíš tak, jak slibuje závěr této kapitoly, protože už to pro mě osobně začíná být na pováženou mezi tím, co stojí za to číst a tím, co už je nudné... Emoticon

01.08.2015 [18:22]

DreamcatcherPrečítala som obe kapitoly a tvoja poviedka sa mi veľmi páči a má veľký potenciál Emoticon Som zvedavá na pokračovanie a, smaozrejme,nového vlka a ako to bude ďalej pokračovať,ako bude tvoj príbeh napredovať a tie serepetičky okolo Emoticon Emoticon priznávam,som troška romantická duša,tak číham či sa tam pre Macona objaví alebo tak,ale veď sa dočítam predsa Emoticon Emoticon Emoticon

1. Eilan přispěvatel
01.08.2015 [14:45]

EilanTahle kapitola byla podobná té první, ale věřím, že jsou jistě velmi důležité k pochopení dalšího příběhu. No, jak jsi sama napsala, od třetí se to má začít rozjíždět, což vyplývá i z konce. Už se těším, až se dozvím víc o tom novém vlkovi! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!