OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ahiza Cantoreanis - Kapitola 1 část 2

19.08.2020 (10:00) • Tortie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 367×

xxx

Xantippe byla svým slibem téměř až posedlá. Dlouhé hodiny, dny a týdny vysedávala v divočině a čekala na příležitost, kdy bude moci dokázat svou obratnost. Život mezi trpasličími pubescenty, kteří se pubescenty nazývali první čtyři desítky let svých životů, nebyl žádný med, když jste byla lidskou dívkou. To, na co všechny trpasličí ratolesti měly půlku obvyklého lidského života, musela zvládnout za pár let, pokud chtěla mít naději na alespoň nějaké uznání v trpasličí komunitě. Jistě, její adoptivní otec i matka jí maximálně vycházeli vstříc a pomáhali jí s plněním jejích snů, i tak ale Xantippe dřela od rána do večera, aby se alespoň zdálky vyrovnala těm nejlepším mladým trpaslíkům ve městě. Čím lepší byla, tím větší měla šanci dostat se tam, kam toužila. Každý trpaslík po dovršení věku třiceti let totiž vstupoval do učení k nějakému mistrovi podle toho, v čem vynikal. V Iranathu bylo několik cechů, které přijímaly mladé trpaslíky; cech kamenobijců, což by se v obecné mluvě Kontinentu mohlo přeložit jako profesionální horníci a těžaři - zabývali se dobýváním materiálů z hlubokých šachet vedoucích kilometry do hlubin, k samotným základům Velkého pohoří; cech obchodníků, který vyvážel bohatství trpasličích slují a kováren do většiny území Kontinentu; cech zlatotepců, což byli kováři, klenotníci a plátnéři zabývající se zpracováním vytěžených surovin - do tohoto cechu patřil i otec Xantippe; cech mágů, kteří trávili většinu svého času zavření v přísně střežených kobkách a svým slovotepectvím dodávali vyrobeným zbraním a artefaktům legendární schopnosti, zvyšující jejich odolnost a také cenu. Uměli také jako jediní vyrobit tajemný černý prach, který způsoboval výbuchy nevídaných rozměrů; cech léčitelů, který shromažďoval mágy a bylinkáře, mastičkáře a felčary; a konečně cech ochránců, který zajišťoval obranu celého společenství. Právě k ochráncům vedla vytoužená cesta Xantippe, zejména kvůli možnosti vycestovat coby ochrana některé z kupeckých karavan a poznávat taje dalekých končin.

Vstup do cechu byl náročný; aby si vás nějaký mistr vybral, museli jste disponovat opravdovým talentem - ať už to bylo obdaření silou, magickými schopnostmi, nebo - jak tomu bylo u Xantippe - něčím, co dokázalo mistra zaujmout natolik, že vás přijal. Ačkoliv Xantippe, coby adoptivní dcera jednoho z kovářských mistrů pochytila od svého otce velice dobrou znalost výroby zbraní trpasličí kvality, strávit zbytek svého - z pohledu trpaslíků - krátkého života prostě nebylo pro ni to pravé ořechové. Hluboké lesy, dlouhé toulky divočinou, lovecké výpravy... to bylo to, po čem její divoká duše toužila. Dlouhé noci proseděla na odlehlých místech, fascinovaná pozorováním hvězdné oblohy. Naslouchala zvukům lesa a jeho obyvatel a pouze tehdy v její duši vždy zavládl klid. Měsíce trávila prodíráním se prastarými hvozdy jižního úpatí Velkých hor, lovem zvěře, jejíž kožešiny poté prodávala na městském trhu, a trénováním své přesné mušky. I tak jí trvalo velice dlouho, než luk a šípy ovládla natolik, aby dosáhla svého vytouženého cíle.

Bylo jí téměř dvacet let, když se jí její plán jednoho dne konečně podařil. Seděla nehybně na nízké borové větvi blízko rozlehlého jezera, když se z korun stromů za ní vynořil stín. Byl to jeden z těch dlouhých a líných dnů, kdy i sama příroda zvolnila své tempo a čas se táhl, jako by se brodil hlubokou bažinou a ona od rána vysedávala v polostřehu, čekajíc na nějakou vhodnou kořist. Jeden pohled na tvora na obloze jí stačil k tomu, aby věděla, že se jí naskytla jedna z řídkých příležitostí zaútočit na krále oblohy. Netrvalo to ani pár vteřin a již měla napjatou tětivu s předem připraveným šípem. Přes patnáct dlouhých let tréninku s lukem a šípy směřovalo k tomuto jednomu úlovku, orel letěl nízko, zajisté hledal vhodné místo k přistání a vypuštěný šíp ho zasáhl poměrně náhodou; v poslední chvíli totiž zavál vítr a na krátký, kritický okamžik oslnil Xantippe paprsek slunce, stejně jako onoho mladého orla kdysi před léty, kdy otci dala svůj slib. Ihned po vypuštění šípu tiše zaklela ve víře, že minula, ale o to větší bylo její překvapení, když se opeřenec zřítil na vodní hladinu ve smrtelné křeči. Rychle seskočila ze stromu a vrhla se do jezera pro svou kořist. Doplavala až ke zvířeti a aniž by ho příliš studovala, vrátila se s ním zpět na břeh. Teprve zde zůstala s úžasem stát; šíp prolétl zvířeti očnicí a na místě ho usmrtil. Dokázala to.

xxx

Bylo jediným štěstím, že Páni z Cansaru měli vůči pytláctví poměrně volnomyšlenkářský přístup - ostatně, zvěřina nebyla ani zdaleka jejich hlavním obchodním artiklem - a stačilo tak pouze odevzdávat desátek za ulovenou zvěř, protože lovy bavily Xantippe čím dál víc. Nežila si díky nim vůbec špatně a přeplněnost hvozdů nijak nenarušovaly její pravidelné výlety. Několikrát se jí zabitá zvěř dostala i na stůl cansarské šlechty, jak jí vždy přešťasten sděloval hospodský, který od ní zvěřinu vykupoval a občas dostala i nějaký ten příplatek za obzvlášť speciální kus. Její pokoj u trpaslíka se pomalu plnil prvotřídními kožešinami a trofejemi, které neměla to srdce prodat.

Zhruba v polovině zimního období se Cansarem začaly proslýchat nepříjemné zprávy, které dokonce postupně Xatippe donutily přerušit pravidelné vycházky do divočiny východních lesů. Nejdříve tyto zprávy zvěstovali poutníci, odvážlivci, kteří cestovali i v tuhé zimě po téměř neviditelných stezkách - podivná svědectví o roztrhaných lovcích, jejichž těla byla znetvořena až k nepoznání, o zvířatech, malých i velkých, která také neunikla podobnému konci, a prapodivných stopách okolo, které ani ti nejlepší stopaři nedokázali identifikovat.

Jako první samozřejmě padli v potaz obzvlášť krutí lapkové, ale to nekorespondovalo s jejich způsobem života - vždyť když se bude proslýchat, že se v lesích něco děje, zamíří tam ještě méně lidí. Proto zlí jazykové od této verze brzy upustili a namísto toho se začaly šířit zvěsti o monstru, které za hlubokých nocí masakruje veškeré dvounohé i čtyřnohé obyvatelstvo hvozdů. Xantrippe díky Akhenovi a kontaktům mezi členy městské gardy zachytila dokonce i zprávy o tom, že město vyslalo skupinu pěti lovců, aby prověřilo poslední nález medvědí mrtvoly, aby je následně o několik dní později nalezli lovci ve stejném stavu jako zvíře, které šli ohledávat. Nedlouho poté se nejprve hospodami, posléze i oficiálními kanály rozšířila zpráva o tom, že Páni z Cansaru dávají dohromady skupinu vyšetřovatelů, která se s příslibem bohaté odměny vypraví prošetřit tato záhadná úmrtí a vrátí se s logickým vysvětlením celé situace. Akhenus se pak při jednom pivu nechal slyšet, že prý se k vyšetřovatelům má přidat i ozbrojený doprovod a má to prý být velké.

„Páni z Cansaru se podle všeho opravdu snaží celou věc vyřešit. Nedivím se jim, mít takovouhle škodnou v rajónu je nebezpečná hra, neboť je jen otázkou času, než začne ohrožovat obchodní cesty,“ mudroval nad korbelem zpěněné tekutiny. Opravdu, vše nasvědčovalo jeho slovům - vyvolávači na náměstích zřídkakdy vyvolávali něco jiného než to, aby se obyvatelé města přidali k výpravě „za své město, Cansarští!“ a vydali se městu pomoci s příslibem „bohaté odměny za úspěšné vyřešení záhady, vyhrazení speciálního místa na hlavním trhu a dalších privilegií“. Nutno však podotknout, že se všeobecná snaha cansarských pánů nesetkala s příliš velkým úspěchem. Snad to bylo těmi hrůzostrašnými povídačkami, ve kterých si někteří nálevníci v krčmách libovali a strašili jimi bojácné měšťany, snad lenost, nebo za to mohl až příliš silný pud sebezáchovy, nicméně když se Xantippe šla v uvedený den přihlásit jako jeden z členů expedice, v místnosti, kde byla vyzvána čekat s ostatními, nebyla skoro ani noha.

Spolu s kovářkou zde byl už jen malý, neduživě vypadající mladík, jehož tvář byla poseta velkými uhry a nos měl ten chudák zahnutý skoro až do pravého úhlu, jako by přes něj dostal něčím opravdu těžkým. Přes kastrolovitě zastřižené vlasy barvy vlhké slámy mu téměř nebylo vidět do očí, jak mu v nich konečky ofiny zavazely. Když Xantippe vstoupila, hodil po ní jako jediný z přítomných ustrašený pohled, než se šedýma očima zase zaměřil na dveře. Nervózně u toho poklepával nohou.

Druhý z přítomných byl žebrák - jinak se nazvat nedal, neboť svými rozervanými kusy oděvu mohl kdejakému žebrákovi z ulice říkat pane, byl celý umolousaný a špinavý, jako by se celé dny válel v odpadcích a dlouhý prošedivělý vous měl dozajista plný vší. Když kovářka vstoupila, zrovna se malíčkem vrtal v uchu a poté si prst s labužnickým výrazem strčil do úst. Xantippe se při pohledu na něj lehce zvedl žaludek a téměř až cítila přítomnost těch malých kousavých tvorečků v jeho plnovousu a hřívě neopečovávaných vlasů. Zamířila co nejdál od něj, k oknu, které příliš netěsnilo, a tak zde byl nejčerstvější vzduch. Bohužel se tak ocitla velice blízko třetímu dalšímu přítomnému - muži zahaleném v ošuntělém cestovním plášti s kápí na hlavě, který se založenýma rukama stál před oknem a pozoroval ulici venku. Když se usadila na židli nedaleko od něj, viděla mu z profilu do tváře. Muž měl ostře řezané rysy, za které by se aristokrat nemusel stydět, černé vlasy, pravděpodobně stažené pod kápí do culíku a na tváři několikadenní strniště. Jako jediný z přítomných byl ozbrojen - u opasku na brigantině se mu houpal jedenapůlruční meč velmi dobré kvality, který už na první pohled vypadal jako zbraň, o níž se její majitel umí starat - a že to byla Xantippe schopná určit na první dobrou. Zakuklenec jí nevěnoval žádnou pozornost snad kromě krátkého pohledu, když se usazovala vedle něj, a nevypadal, že by měl nějak náladu se bavit.

Po nějaké době prosezené mlčky v tak veselé společnosti začínalo být jasné, že se k oné propagované výpravě rozhodli z řad veřejnosti přidat pouze oni čtyři. Xantippe nad tím ohrnula ret, neboť to nevypadalo, že ten kluk ani pobuda vydrží moc dlouho... Snad ten zakuklený muž bude na tom lépe, nebo ti první dva překvapí. V téměř až tíživém tichu se kovářka bavila počítáním hřebíků v dřevěném stropě. Jednou. Dvakrát. Popáté. Pak se konečně otevřely dveře a dovnitř vešel hřmotný gardista s velkým, hustým knírem. Prohlédl si všechny přítomné a potom si ztěžka sedl na stoličku, až pod jeho vahou zasténala.

„No, že byste byli něco, co jsem si představoval jako podpůrnou skupinu, se říct nedá, ale asi jste lepší než nic. Gratuluju, jste přijati,“ začal hlubokým hlasem a při každém slově se mu jeho obří knír zachvěl. Vypadalo to docela komicky, zejména když si z hlavy sundal hattlehat a Xantippe zjistila, že knír je to jediné, co mu z porostu na hlavě zůstalo. Namísto vlasů měl na hlavě akorát tak pleš okrášlenou širokou rozšklebenou jizvou táhnoucí se mu od levého oka až k zátylku.

„… takže předpokládám, že tohle vám jako základní informace ani nemusím říkat, že jste to už milionkrát slyšeli,“ pokračoval muž a kovářka ho konečně zase začala vnímat. „… takže se vás ještě, než vám řeknu další věci, zeptám na jednu věc. Chtěli jsme bojovníky. Umíte bojovat, slečinky? Kdo z vás to už někdy dělal?“ Na jeho otázku se do vzduchu zvedly čtyři ruce a gardista se zachechtal.

„Myslím jako dovopravdicky bojoval. Na život a na smrt, se zbraní v ruce,“ dodal a upřel oči na adolescenta. Ten se začervenal a ruku spustil.

„Mám za sebou výcvik, otec...“

„... otec tě sem poslal, abys dokázal, že nejseš žádnej přizdisráč, chápu,“ přerušil ho s mávnutím ruky gardista „takových tu už bylo... ale jenom málo z nich se dožilo konce výpravy, nebo někdy jenom konce druhého dne. A co ty, slečinko? Vypadáš jako z papíru, jseš si jistá, že vůbec udržíš meč v ruce? Nezabloudilas?“ vyzvídal s úšklebkem po Xantippe, která si muže změřila chladným pohledem.

„No, vzhledem k tomu, že jsem se v tomto městě ocitla coby součást ozbrojeného doprovodu iranathské trpasličí karavany, řekla bych, že v boji nejsem zase až tak marná. Ostatně, tohle vám potvrdí i mistr Berghen, se kterým často testujeme nové výrobky před tím, než jdou ke svým majitelům...“ V Cansaru bylo trpaslíkovo jméno velice váženo a gardistovy prasečí oči se tak rozšířily překvapením, když ho uslyšel. Už Xantippe nevěnoval než pokývnutí hlavy a raději přenesl svou pozornost k žebrákovi. Ne však nadlouho, neb se brzy od něj odvrátil se slovy zamumlanými pod knírem, která zněla až příliš nápadně jako něco o dobré a smrduté návnadě a o tom, že čím víc to smrdí, tím to mívají potvory raději.

„A co ty, zakuklenče? Co jsi zač, podle tvého ohozu bys moh něco málo s mečem umět... Nebo seš nějaké princátko, co si o sobě moc myslí, protože jeho tatík je bohové-ví-kdo a poslal ho na zkušenou do světa? Nebo jsi totálně hluchý bastard nějakého trumbely z Trumbelákova, kde neznají dobré mravy, bo ses ani neotočil, když s tebou mluvím?“ obořil se na posledního přítomného. Zakuklenec vedle Xantippe, který se při příchodu gardisty ani neobtěžoval otočit, se nyní pousmál, jako by venku viděl něco zajímavého, spustil ruce z hrudi a teprve poté se otočil čelem ke gardistovi.

„Tvůj jazyk ti slouží stejně dobře jako vždycky, Sigride. Bohužel nemáš pravdu ani v jedné z tebou vyjmenovaných věcí a skrze to, že i já jsem lehce nezdvořile ignoroval tvou přítomnost, ti dnes tvůj jedovatý jazyk odpustím,“ pronesl klidně a sundal si kápi z hlavy. Byl opravdu pohledný; absence kápě jen odkryla tvář skrytou ve stínech a fakt, že se muž opravdu neměl za co stydět. Gardista Sigrid se jenom ušklíbl a nevypadalo to, že by ho slova neznámého vyvedla z míry

„To jste v těch nížinách museli klesnout fakt hodně hluboko,“ spustil téměř stejným tónem „že se někdo jako ty, Aigiride, hlásí na takovouhle práci.“ Odplivnul si muži k nohám. „No jste to teda fakt podařená sebranka, jen co je pravda. Tak si pojďme shrnout co a jak, ať na vás už nemusím dlouho koukat...“

Když byli o dvě hodiny později propuštěni ze strážnice zpět do ledového vzduchu městských uliček, byl hluboký výdech, který ze Xantippe vylétl v podobě sraženého obláčku páry, opravdu úlevný. Většina času stráveného u Sigrida byla promrhaná jeho neustálým opakováním, jak moc je tahle mise pro Pány z Cansaru důležitá a jak velkou čest mají jim sloužit a bla bla bla. V podstatě z něj ale nevypadlo nic zajímavého, kromě místa a času odchodu z města. To byla také jediná informace, která za něco stála a která nebyla promrhaným časem.

„Je velice zvláštní, že vlastně jdeme vyšetřovat něco krajně nebezpečného, o čem vůbec nic nevíme, není-liž pravda?“ ozvalo se za ní náhle. Když se otočila, spatřila Aigirida, který za ní právě vyšel ze vstupních dveří. V černých vlasech, opravdu dle předchozí domněnky stáhnutých do culíku koženou šňůrkou, se mu začaly okamžitě usazovat drobné sněhové vločky. Usmál se na ni úsměvem, který mu překvapivě doputoval až do očí.

„Může se z toho stát velice vrtkavý byznys, zejména pokud se prokáže, že povídačky, které se nesou místními krčmami nejsou zase až tak mimo, nemyslíte, slečno..?“ V posledním slově zanechal velice patrný otazník a tak kovářce nezbylo nic jiného, než se představit.

„Xantippe Kasayaro, a ano, souhlasím s tím, že se z celé téhle honby za něčím, o čem nemáme ani tušení, může vyklubat něco nekalého a vskutku nepříjemného,“ odpověděla, zatímco se muž chopil její ruky a s lehkou úklonou nad ní šarmantně naznačil polibek. Nevšimla si ale překvapeného výrazu, který mu bleskl obličejem, když její dlaň poprvé vzal do své. Než se opět narovnal, měl ve tváři původní zdvořilý výraz a nebylo na něm vidět, že by ho cokoliv vyvedlo z míry.

„Těší mě velice, drahá. Mé jméno je Aigirid. Je mi potěšením poznat dalšího člena výpravy, který nesmrdí jako tři týdny starý hnůj, nebo nemá tvář posetou adolescentními uhry.“ Věnoval jí zářivý úsměv a kovářka se jen pousmála nad jeho vtípky... které vlastně v současné situaci byly spíše smutné, neb byly pravdou.

„Také mě těší,“ odvětila Xantippe a pozorně si muže prohlížela. Něco jí na něm nesedělo, nemohla se zbavit pocitu, že něco tají, a samotná jeho přítomnost v ní vyvolávala pocity ne nepodobné mrazení v zádech. Ať už to bylo mužovým chováním, vzezřením, nebo čímkoliv jiným, neměla z jeho přítomnosti příliš příjemný pocit. Naštěstí to vypadalo, že konverzace nebude příliš dlouho pokračovat. Muž pustil její ruku a s mírným úsměvem odhalil řadu bílých zubů.

„Drahá Xantippe, ač okouzlen vaší přítomností, bohužel mě mé povinnosti volají neodkladně pryč. Jinak bych s vámi velice rád konverzoval dál. Naštěstí to ale vypadá, že budeme mít k dalším konverzacím vhodnou příležitost již velice brzy. Do té doby se opatrujte.“ Muž se uklonil a poté si nasadil kápi. Naposledy se na ni usmál, než se otočil na podpatku a vykročil do hlubin města. Xantippe za ním ještě chvíli zamyšleně hleděla, než si i ona přehodila přes hlavu kápi svého pláště a vyrazila ke kovárně. Měla jen pár dní na to, aby se připravila na cestu. Musela si pospíšit.

Autor: Tortie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ahiza Cantoreanis - Kapitola 1 část 2: