OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 18. experiment - 2. kapitola

26.02.2016 (12:00) • JohnnaOut • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1383×

2. kapitola: Renesance

Už chvíli byl kolem klid. Já i podlaha byla o krve. Cítila jsem se spokojeně, úspěšně. Dokázala jsem se sama ubránit, a to nemohu ani pohnout malíčkem u nohy. Snad se teď poučí, že si se mnou nemají zahrávat. Hlavně pan Okta. Mezitímco jsem se narcisticky usmívala, všimla jsem si, že nejsem až tak svobodná, jak si právě připadám. On to vlastně říkal: Jsi přivázaná popruhy… Nebo něco takového, ale je to mnohem horší. Z mého těla ústí snad tucet hadiček. Každá vede různě barevné tekutiny. Některé vedou ven, jiné dovnitř. Až s tímto šokem si uvědomuji, že vidím. Možná to bylo předtím lepší.

Vše není bílé, jen zdi a podlaha. Přímo naproti mého luxusního „hadičkového“ lóže na mě civí obrovské okno do druhé místnosti, nejspíš chodby. Lidé procházejí kolem a hledí na moje tělo, jak tu leží a dělá to, co po něm chtějí. Najednou mi ten jeden úspěch připomíná, že jedna vyhraná bitva nedělá vítězství. Jsem jen pěšák na bílém poli, který čeká, až ho pošlou na obětování, nebo až ho vyslanec černých srazí k šachovnici. Boj, pokud k němu vůbec dojde, bude rychlý a jasný. V tu chvíli má pojízdná levá ruka zaprotestovala a vyrvala něco z žíly, nejspíš měli ty popruhy trochu víc utáhnout. Ostrá bolest mnou projela jako proud. A místnost je zas o něco červenější, alespoň se ta bílá ztrácí. Je pro mě teď tou nejdepresivnější barvou.

Přístroj, který musí stát za mnou, začal pípat a pískat. Madam Pátá se řítila rozzuřeně do dveří. Přestože vypadá jako nemotorný hromotluk, je pohotová a přesná. Do žíly na mém levém zápěstí vrazila jehlu a její obsah vstříkla dovnitř. Poté na ránu přiložila obvazy a po nějaké době zastavila krvácení. Látka nejspíš nemá otupující účinky, jak mě zprvu napadlo, ale spíš napomáhá srážení krve.

Na chvíli jsem zavřela oči, a když jsem je zase otevřela, měla jsem novou výbavu. Tenká trubice odváděla mou krev pryč, jiná ji zase navracela. Moc nechápu, co se mnou dělají, ale rozhodně se necítím jako host či nevinná oběť, kterou zachránili. Pokud jsem byla v kómatu, snad mě do něj dostali „oni“. A i když jsem nechápala proč, začal Dodekan, podle hlasu jsme ho hned poznala, velice nesměle vytahovat přebytečné věci z mého těla. Možná mě ty přístroje a hadičky držely naživu, napadlo mě. Ale popruhy, co mě vázaly k posteli, mi zase naději na lepší zítřek braly.

Nakonec už jsem měla jen to jedno zápěstí pod kontrolou. Celý zbytek těla mohl volně dýchat. Vpichy po jehlách, vývodech a po všem, co do mě strčili, sice trochu pálily, ale Dodek mi je potřel nějakou mastí, takže to netrvalo dlouho a byla jsem naprosto v pořádku. Alespoň do té doby, dokud nepřišla madam Pátá.

„Tohle musí vypít!“ řekla rázně.

Dodeka uchopil mou hlavu, nevnímajíc vytřeštěnost v mých očích, a asi v úhlu 60° mi do hrdla nalil odporně vyčpělou tekutinu. Chuť se dá lehce popsat jedním slovem – moč. Snažila jsem se to vyplivnout, ale obří studená tlapa madam Páté mi držela čelisti přilepené k sobě.

„Já věděla, že budeš zas dělat problémy, Osmnáctko.“ Neochotně jsem ten „koktejl" spolkla a začala zvracet. To už nedokázala udržet ani Gerta. „Co hledíš?! Běž pro uklízecí četu,“ prskla na něj.

„Jsou asi čtyři ráno, madam. Teď tu nikdo nepracuje, jen hlídači,“ odvětil rozklepaně.

„Tak začni vytírat, na co čekáš?!“

Madam Pátá ho bacila velkou rukou do zad. Na to, že vypadá jak stokilová slonice, má neobyčejnou přesnost. Její chůze je sice těžká, ale zato jistá a neoblomná. Vsadím se, že ani stádo býků by ji nesrazilo k zemi. Pohyby má až nepřirozeně lehké a rázné. Vše směřuje, kam má, vše je dokonalé. Nahání mi to strach. Kniha se nemá posuzovat podle obálky, ale tahle žena má něco špatně i uvnitř, cítím to. Když na vás dopadnou stíny jejích očí, máte najednou pocit, že svět je bezduché a beztvaré místo. Nic v nich nemá, jen prázdno, ani kapku citu. Je mí ji vlastně líto, když nad tím tak přemýšlím, ale bojím se jí.

Odpudivě vyhlížející tekutina a mé žaludeční šťávy na podlaze… nádhera. Kdyby mě nedržela má pouta, už bych se svíjela na zemi. Cítím se, jako by mi do těla vpustili divokou šelmu, která mě vevnitř rozervala na milion kusů. Žaludek mám někde v krku. Až už bylo vše venku, tedy doufám, že je to vše, zůstala jsem viset hlavou k zemi. Za pár vteřin přistoupily nohy v bílých botách. Dodekan mě uložil zpět do polohy ležmo.

„Rozvažte ji, Dodekane!“ poručila madam.

„Potom, co si vyrvala…“ spustil.

„Hned,“ sykla bez vyčkávání.

Já jen ležela a snažila se nevyplivnout jícen i s žaludkem. Rty jsme měla opuchlé, pálily mě, ale ležela jsem v klidu. Musím zachovat klid, nabádala jsem se. Pokud jde s touhle situací něco dělat, nedocílím toho tím, že na sebe budu strhávat pozornost tak, že budu mít sebevražedné sklony a že budu jako lidská fontána.

Dodeka se náhle objevil v mém zorném poli. Jeho kulatý obličej se nade mnou vznášel. Šedivé a zároveň tak jasné oči se upnuly na ty mé. Ústa stažená v tenkou linku a zaražené svaly. Je jasné, že je nesvůj a bojí se něčeho. Aha… nejspíše mě. Asi slyšel o večerním představení a nerad by seděl v první řadě. Provokativně jsem se olízla a pozorovala jeho sepjatý stisk čelistí. Okamžitě svraštil obočí a nepatrně sebou cuknul.

„Nesežeru tě,“ řekla jsem nakonec zastřeným hlasem. Moc ho to neuklidnilo.

„Teď vás odvážu, subjekte 18. Prosím, nedělejte žádné hlouposti! Nic vám neudělám,“ přesvědčoval mě.

„Nejsem subjekt 18,“ sykla jsem. Zamračil se a podal si štos papírů ze stolu.

„Ale ano, č. 18. Střední postava, lehce podvyživená… černé vlasy, nápadné jizvy, ale ne, to už vlastně neplatí.“

„Jizvy?“ podivila jsem se.

„Byly odstraněny laserem. Pokrývaly značnou část těla. Rovněž se tu píše: prodělané zlomeniny všech končetin, rozdrcené kosti, poškozený zrak, naštípnuté ploténky, a tedy i poškozené obratle, a nakonec mnohočetná poranění hlavy. Zbývalo jen málo a bylo byste po smrti, č. 18.“

„Opakuji – neříkejte mi č. 18!“ zasyčela jsem nerudná vztekem. „Takhle se nejmenuji!“

„Pamatujete si své jméno, subjekte?“ otázal se, kupodivu vynechal č.18, jenže slovo subjekt taky není mé vysněné přízvisko.

„Absolutně nemám tušení, č. 12, ale rozhodně jsem se nikdy nemohla jmenovat subjekt, předmět, objekt, číslo nebo písmeno!“ V hlavě jsme skoro ječela, ale v reálu to muselo znít jako nasraný křeček, jelikož se mi hlas ještě dokonale nevrátil.

„Numerické číslo vám bylo přiřazeno, jelikož jiná identifikace nebyla k dispozici. Mě tedy číslicí nazvat nesmíte, máme tu řád, č. 18.“ V duchu jsem s tou jeho chytrou hlavou hrála po místnosti squash. „Račte se uklidnit, už vám mohu poskytnout informace o vašem zdravotním stavu nyní, pokud to ovšem chcete vědět.“

„Jistě,“ odsekla jsem.

„Doktoři se snažili vše napravit, jenomže na něco již bylo pozdě. Tohle je vaše lékařská zpráva,“ prohodil a poklepal ukazováčkem na vydatně popsaný papír.

„Nepamatuju se, že bych byla u lékaře.“

„Vyšetření musela být provedena, než jsme mohli odstranit přístroje nutné k životu.“

„Co se to se mnou děje?! Proč…“

„Bylo jste vyšetřeno ohledně zraněných míst. Co se týče hlavy a poškození mozku, byla léčba poměrně úspěšná. Mozek pracuje dobře, ale amnézie je na místě. Ale mělo byste znát základní informace o vaší generaci, jak vypadala Země a tak dále. My jsme nic víc znát nepotřebovali. Oči nejprve reagovaly špatně na světlo, ale momentálně by měly být poměrně zdravé, ale nemůžeme vyloučit zhoršení časem. Pokud k tomu dojde, dokážeme si s tím samozřejmě poradit. Také jsme vám odstranili téměř veškeré jizvy a nedokonalosti. Všechny kosti jsou již napravené nebo opatřené implantátem. Ovšem u páteře jsme toho už nestihli moc udělat. Jste ochrnuté na dolní končetiny, č. 18.“ V tuhle chvíli nebylo oslovení to, co mi nejvíc vadilo. „Ale náš výzkum to nezastaví, takže s tím si starosti neděláme.“

„Výzkum?“ optala jsem se. Hlas se mi chvěl. „A proč já?!“

Pokud jste došli až sem, doufám, že se líbilo. :) Povídku nemám předepsanou, takže kapitoly nebudu vydávat každý druhý den, ale rozhodně se budu snažit, aby to bylo rychlé. Tahle kapitola byla spíše taková informační, ale snad nezklamala, další bude akčnější. :) Díky za přečtení, pokud cestou utroustíte drobeček nebo komentář, budu ráda.

Autor: JohnnaOut (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 18. experiment - 2. kapitola: