OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 100 leté odloučení - 12. kapitola

03.04.2009 (15:12) • Denda • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1496×

Když jsem vešla do domu, tak tam pořád byli jen mí dva bratři. Naprosto jsem to nevnímala a přemýšlela o dnešku. Bylo to krásné a ten příběh byl naprosto nádherný. Šla jsem do pokoje a dělala si úkoly. Ze zdola se ozvaly hlasy. Vytušila jsem, že mamka a taťka jsou doma. Nevšímala jsem si toho a dál psala. Kolem osmé, když jsem byla dokonale připravená do školy i na další dny a měla jsem skvělou náladu, jsem šla dolů se najíst. Mamka zrovna dochuťovala jídlo, ale všichni ostatní se už pomalu nashromáždili u stolu a sedali si. Sedla jsem si k nim a jen čekala, až dostanu svojí porci. Najedla jsem se velmi rychle, takže jsem mohla i brzo do sprchy. Teplá sprcha byla vážně skvělá. Dá se v ní tak krásně přemýšlet. Nemohla jsem se dočkat, až se s ním zase zítra sejdu. Po sprše jsem šla do pokoje a lehla si do postele. Ještě jsem si četla, ale pak jsem se už jen nechala unášet světem snů.

Zase jsem nestíhala. A to bylo teprve úterý. Vstávala jsem lehce po čtvrt na sedm, což znamenalo být do deseti minut hotová. Vynechala jsem snídani a taky jsem se moc nepromenádovala před zrcadlem. Naštěstí k autobusu jsem doběhla jen tak tak. Vicky se na mě ušklíbla, ale pak jsme nastoupily. Otočila se ke mně, když jsme seděly a v očích se jí mihly jiskřičky. Pochopila jsem, co přijde dál.

,,Takže povídej. Jak ses měla včera?“zeptala se nadšeně. Oddechovala jsem zhluboka, protože jsem ještě nemohla pobrat dech z toho, jak jsem utíkala na zastávku.

,,Měla jsem se skvěle,“zahuhlala jsem a pak jsem se zakuckala.

,,A?“řekla zvědavě, ,,co bylo?“

,,Povídali jsme si. Potřebovala jsem se ho totiž zeptat na pár otázek, takže jsme si povídali,“ řekla jsem a ona se zamračila.

,,Co je?“svraštila jsem obočí.

,,Jen jste si povídali? To je všechno?“ zeptala se jakoby tomu nemohla ani uvěřit. Přijeli jsme ke škole a vystoupily. Jesse stál kousek od zastávky a namířil si to rovnou ke mně. Vicky po něm pokukovala a já si uvědomila, že jsem jí vlastně neřekla o tom polibku, vlastně o dvou. Jesse přišel, chytl mě kolem pasu a políbil mě. Vicky se vedle nás rozpačitě usmála.

,,Ahoj sluníčko,“pozdravil mě a pak se podíval na Vicky, ,,ahoj Vick,“usmál se přátelsky.

,,Ahoj,“pozdravila Vicky a hodila po mě takový pohled, který jasně říkal, proč jsem jí to neřekla. Usmála jsem se na Jesse. Takhle jsme šli všichni tři společně do školy. Sice jsme mlčeli, ale to mi ani tak nevadilo. Horší bylo, že každém kolem koho jsme prošli si něco šeptal. Teda holky si šeptaly. Kluci jen na Jesse křičeli něco v tom smyslu, že je dobrej. Upřímně jsem se snažila všechno nevnímat.

,,Tak po škole,“mrknul na mě.

,,Jasně,“pousmála jsem se.

,,Jo a nechceš jet se mnou? Hodil bych tě domů autem,“ zeptal se. Podívala jsem se na Vicky a jen nepatrně kývla.

,,Jasně, proč ne,“usmála jsem se.

,,Dobře, tak zatím holky,“podíval se na nás a už odcházel. Došly jsme s Vicky k lavici a usedly.

,,Proč si mi něco neřekla?“řekla vyčítavě. Pokrčila jsem rameny.

,,Dobře dobře. Takže spolu tedy chodíte?“zeptala se.

,,No vypadá to tak, pokud to není sen,“zasmála jsem se.

,,No není,“zavrtěla s úsměvem hlavou a pak začala hodina.

Dneska ten čas vůbec neubíhal. Všechno se táhlo a já se tak strašně těšila, až bude po škole. Zase jsem moc nevnímala a ani z jedný hodiny jsem si nic nepamatovala. To bude doma skvělý se to učit. A pak slavnostně přišly poslední minuty poslední hodiny. Odpočítavala jsem vteřiny a pak konečně zazvonilo. Nedočkavě jsem vstala a šla chodbou ven. Vicky šla těsně za mnou.

,,Tak já půjdu, zavolám Leovi, aby pro mě sjel,“usmála se na mě.

,,Dobře. Díky,“zkousla jsem si ret a nedočkavě jsem ho vyhlížela.

,,Však je to v pohodě,“mrkla na mě a už mluvila s Leem. Koutkem oka jsem zahlídla pohyb a pak se vedle mě objevil Bavorák. Poznala jsem ho.

,,Tak se měj Vicky,“kývla jsem na ni a ona mi jen zamávala, protože stále mluvila. Nastoupila jsem si a podívala se na Jesse. Rozjeli jsme se k nám domů. Začala jsem se zase ptát.

,,Takže, proč si to teda nepoužil na své rodiče?“ zeptala jsem se opatrně. Viděla jsem, jak se pousmál a pak řekl.

,,Nechtěl jsem, aby na mě zapomněli, ale hlavně kdyby se jich někdo ptal a oni by mu řekli, že vlastně žádného syna nikdy neměli, tak by to zrovna dobrý taky nebylo,“zavrtěl hlavou.

,,No jo. To mě nenapadlo,“řekla jsem zamyšleně. Dojeli jsme před dům.

,,Zase pro tebe přijdu a půjdeme do lesa,“usmál se, kývla jsem, ,,a tentokrát ti dávám půl hodiny,“zazubil se.

,,Žádnej problém,“zasmála jsem se. Naklonil se ke mně a políbil mě. Vystoupila jsem, došla ke dveřím, odtamtud mu zamávala a pak jsem vešla dovnitř. Mamka byla v kuchyni a už připravovala jídlo.

,,Ahoj,“pozdravila jsem vesele, ,,díky,“podívala jsem se na talíř, co přede mě dala, když jsem se posadila.

,,Ahoj, není za co,“sedla si naproti.

,,Půjdu za chvilku ven ano?“zeptala jsem se a podívala se na ní.

,,Jistě,“přikývla, ,,s kým si to vůbec přijela? Myslela jsem, že dojdeš s Vicky.“

,,No, to je můj kamarád,“řekla jsem a tváře mi lehce zčervenaly.

,,Áha,“usmála se mamka a pak jsme jen potichu jedly. Když jsem dojedla, uklidila jsem po sobě talíř a šla jsem se nahoru podívat, jak vypadám. Vzala jsem si jinou mikinu a malinko se upravila. Podívala jsem se na hodinky. Už jen chvilku a měl by tu být. Sešla jsem dolů a aniž bych něco stačila udělat, tak už zvonil zvonek.

,,Mami, tak já běžím,“řekla jsem.

,,Jasně, užij si to,“uslyšela jsem ji odněkud z obýváku a pak už jsem jen otevřela dveře a užila si pohled na jeho krásný obličej.

Autor: Denda, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 100 leté odloučení - 12. kapitola: