Zjevení osudu • OurStories.cz ~ naše povídky

Sherol se svým novomanželem je velice šťastná. Jsou bohatí, slavní, krásní a mladí, ovšem jedna věc jim oběma velice chybí.

19.04.2017 (10:00) • Friro • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1452×

Zjevení osudu

Byla temná noc. Pršelo, hustý drobný déšť padal na čerstvě posekanou trávu a jemně harmonizoval s hudbou, která se linula z pootevřeného okna obrovského sídla novomanželů. Byla to žena, která se vlastně nedávno velmi dobře vdala. Za muže, jehož opravdu milovala a byl její, jak se říká, vysněný.

Uprostřed luxusně zařízeného obýváku seděla mladá žena, měla knihu a tlumená hudba ji vytvářela kulisu zdánlivé pohody. Obývák měl čtyři východy, tedy čtyři dveře. Dřevěné dveře z dubového dřeva, které vedly na záchod, do haly, na chodbu (kde stály velké schody do druhého patra) a na balkón. Seděla v křesle, které bylo z velmi kvalitního materiálu, a četla si knihu. Při tom poslouchala hudbu, která hrála z rádia v pravém rohu síně. Nemohla se na čtení dostatečně soustředit, hlavou se jí honily myšlenky na manžela, brali se z velké lásky, milovali se vzájemně, byli ideální pár. Představovala si, jak by bylo krásné vyběhnout bosa ven a skotačit tam se svým radostně smějícím se dítětem. To byl jediný její dosud nesplněný sen. Četla a vlastně nevěděla co, protože se jí myšlenky zatoulaly k záležitostem a snům, které se jí zdály tak nedosažitelné.

Zvuk deštných kapek, které dopadaly na okap a balkon pokrytý bílými dlaždicemi, ji uklidňoval. Její muž, kterého tolik milovala, nebyl doma, i když se měl každou chvíli vrátit. Kniha, kterou četla, ji nezajímala. Vlastně prostě vzala první knihu, kterou uviděla v obrovské knihovně ve druhém patře, prostě si jen chtěla sednout do křesla s plnýma rukama a něco si jen tak pročíst. Schválně přeskakovala stránky a četla každou pátou větu. Zjišťovala jen, že šlo o hrdinu knihy, který bojoval za svou lásku, přátelství a bohatství své rodiny. Takových příběhů slýchávala od své babičky, protože ji vychovávala od jejích tří let. Její rodiče totiž zemřeli, ani sama nevěděla jak. Když její babička, kterou strašně milovala, zemřela, truchlila několik týdnů, ze kterých se brzy staly měsíce, a po dvou letech si vlastně uvědomila, že je dost stará na to, aby se už vdala a měla sama děti.

Když tak seděla v křesle, napadaly jí myšlenky, že jí je už dvacet dva let a stále nemůže mít dítě. Doufala, že se to změní, a nechtěla si připustit, že to je její chyba, a pokud byla, už vůbec si ji nechtěla připustit. Myslela na slunečné dny, které prožila se svou babičkou za letních dní. Jelikož nikdy neprožila dlouhou zimu, tak vždy si pamatovala to slunce, to horko, ty vyschlé řeky a popraskanou půdu, myslela na starou vrásčitou tvář její babičky, na to, jak se ráda opalovala na slunci a ráda pila pomerančovou limonádu. V té době si nedokázala představit život bez její milované babičky Anglédy. Nedokázala pomyslet na to, že tady jednou nebude a neuslyší její hlas ani její výtky.

Déšť se stupňoval, v domě táhla zima i přes to, že topení hřálo na plný výkon a střecha byla velice pečlivě a draze zateplená. Sherol se zvedla a podívala se ven z okna na příjezdovou cestu. Cesta byla vyrobena z mramoru. Barevný mramor vytvářel úžasnou mozaiku a kontrastoval se svěží zelení trávy a vytvářel půlkruh se záplavou barevných květin. Cesta začínala asi třicet metrů od domu u betonového plotu a stáčela se až k hlavním dveřím, u kterých se stočila zpět k plotu. Čekala, že cesta bude stále prázdná a její manžel ještě nepřijel, nedočkala se.

Uslyšela tlumený zvuk motoru a zahlédla reflektory prořezávající tmu a dešťovou clonu.

Auto bylo velké a bytelné, na první dojem dávalo vědět, že je drahé a jen pro vybrané a bohaté lidi. Sherol se pomalu otočila, knihu odložila na stolek vedle modrého křesla a prohlédla si obývák, ve kterém stála snad tisíckrát, a připadal jí na vteřinu tak cizí. Stěny byly natřené krásnou modrou barvou jen do poloviny, křesla taktéž ladila s barvou na stěně, koberec byl překrásně bílý, všechno dřevo byla kvalitní dřevina ze Žlutých lesů, to znamená, že dřevo bylo silné, světlé, ale bohužel těžké. Obývák byl postaven na východě slunce, takže každé ráno koberec ohřívalo slunce skrze šest oken.

Pomalu otevřela dveře do haly a přešla přes hřejivý koberec na studené dlaždice v hale. Stoupla si před mohutné hlavní dveře a čekala, až jimi vstoupí manžel. Byla nervózní, jako by mu chtěla říct neuvěřitelnou novinu, ale vlastně ani žádnou neměla. Přešlapovala z nohy na nohu. Bylo asi jedenáct hodin večer a služebnictvo buď spalo, nebo už odešlo domů. Myslela stále na svou babičku.

Mohutné dveře se otevřely a na jejich prahu uviděla muže. Muže statného a v nejlepších letech. V letech, kdy je snad každý krásný a pohledný. Jeho černé dlouhé mokré vlasy byly přilepené na čele. Hnědé oči se mu zatřpytily při pohledu na svou krásnou černovlasou ženu. Setkali se pohledem a dívali se na sebe asi vteřinu nebo dvě, ale pro ně to bylo jako minuta vášně. Pak mu padla kolem ramen a on upustil kufřík, který sebou praštil o zem a otevřel se. Z kufříku se vysypaly papíry a vítr zvenku je rozvlál po celé hale. Dlouze se líbali mezi vlajícími papíry.

Při tomto dlouhém a vášnivém přivítání doma si vzpomněl na svatební den. Vzpomínal na slunečný den, vůni květin, muže a ženy, kteří se usmívali, myslel na její bílé svatební šaty, na pohled jeho bratra i na to, jak se šťastně smála. A vzpomínal na řeč oddávajícího. Říkal, zda si přítomná Sherol bere Igornijho a bude jej milovat. A ta nejkrásnější odpověď (samozřejmě) byla ano.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ pokárala ho líbezným hlasem.

„Daleko, měl jsem toho až moc. Ale,“ vyzvedl ji v náručí, „už jsem doma!“

Ve chvíli, kdy ji zdvihl a vytáhl nahoru, zasmála se a zakřičela štěstím. „Pusť mě!“ zakřičela.

Igornij ji pustil a v té chvíli, kdy silně dopadla na nohy, se stalo něco nečekaného. Silný vítr vrazil do oken v obýváku a všechny je naráz vyrazil. Okna se vysklila, střepy proletěly po obýváku a zapíchaly se na různá místa, jako třeba do knih, do křesla, do zdí, koberce, stolů. Silný vítr odvál všechen nábytek po pokoji a vytvořil zmatek. Igornij skryl svou ženu za své tělo a oba naráz přizavřeli oči. Vše trvalo jen několik vteřin a rána, kterou oba uslyšeli, byla tak obrovská a nečekaná, že na vteřinu nic neslyšeli. A potom? Konec. Ve chvíli, kdy kniha, kterou Sherol položila na stoleček, dopadla na zem, vše utichlo. V pokoji byl klid, déšť skončil a prostíralo se absolutní ticho. Oba dva se najednou zvedli z podřepu, Igornij své ženě pomohl vstát a udiveně na sebe zírali, zírali i na tu spoušť v obýváku, a do reality je po několika vteřinách přivedlo hrobové ticho.

Ovšem jen na chvíli, jelikož ticho bylo narušeno stupňujícím pláčem dětí zvenku. Oba dva si opět vyměnili vyděšené pohledy a okamžitě běželi za křikem. O několik vteřin později zjistili, že na zahradě křičely čtyři děti, ležící na zádech. Čtyři malé děti v trávě, v celé své kráse, bez oblečení. Sherol nemohla uvěřit tomu, co vidí. Vzala jedno z nich do náruče, přesněji to, které se jí nejvíce líbilo. Sherol odhadla, že se nejedná o čtyřčata, ale poznala, že jim může být okolo jednoho měsíce. Všimla si, že každé z těchto dětí mělo na pravém stehně napsané jméno.

To je zázrak? Všechny děti měly na stehně napsaná svá jména jakýmsi černým inkoustem. Černovlasý chlapec, kterého držela v náručích, měl napsané jméno Kevin, vzala do rukou zrovna jeho, protože v něm cítila svou a Igornijho podobu. Spolu s manželem si všimli zbývajících tří jmen. Blonďatá modrooká holčička měla jméno Alexindra, vedle ní leželo třetí dítě, chlapec jménem Filip, měl taktéž blond vlasy, ovšem se zelenýma očima, a poslední ze čtyř dětí, které tam leželo, mělo rozmazaný inkoust na stehně, k přečtení bylo jen několik málo písmen, ze kterých vzniklo jméno Maglina. Měla zvláštně temné zelené oči s hnědými až zrzavými vlásky.

Sherol s Igornijm se na sebe krátce podívali a oba pochopili.

Autor: Friro, v rubrice: Povídky » Jednodílné