Zímní náhoda • OurStories.cz ~ naše povídky

Zima už je sice dávno pryč, ale to je jedno, tady máte trochu zmrzlou zimní povídku o krásné náhodě. -DaniEla22

19.03.2014 (10:00) • DaniEla22 • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1054×

Pamatuju si na den, kdy jsem ho viděla poprvé, naprosto přesně. Bylo to v zimě, na ulici byl sníh, který tiše padal z nebe jako peříčka. Vyšla jsem ven jen v noční košili a teplém kabátu. Chtěla jsem se projít, obejít blok a pak se vrátit dovnitř. Došla jsem jen za roh a uviděla nějakého muže, byl ke mně zády. Stál u zábradlí a sledoval město, možná řeku pod ním, nebo vzdálenou dálnici, která i teď pulzovala spoustou světel rychlých aut a kamionů. Překvapilo mě, že tu jen tak stojí, vždyť je půl druhý ráno. Udělala jsem několik kroků k němu. Najednou se chytil zábradlí, předklonil se a přerývavě dýchal. Lekla jsem se, ale nevyjekla, jen si přitáhla kabát ještě blíž. Chtěla jsem se otočit a jít potichu pryč, ale jen jsem udělala krok zpět, tak on vyšvihl jednu nohu přes zábradlí a po ní hned druhou. Usadil se na zábradlí a díval se dolů. Cítila jsem, že každou chvíli skočí. Vyjekla jsem a vyběhla k němu. Chytla jsem ho za bundu, přitáhla k sobě a silně objala.

„Neskákej!“ zakřičela jsem. Díval se na mě jako na blázna.

„Já nechtěl skočit. Proč bych to dělal?“ Zarazila jsem se a odlepila se o něj.

„Aha,“ řekla jsem zmateně. „Tak co tu děláš?“ pokračovala jsem opatrně.

„No, chtěl jsem se projít, a co tu děláš ty? Zachraňuješ sebevrahy?“ zeptal se s úsměvem.

„Ne, chtěla jsem se taky jenom projít,“ nakonec jsem ho pustila úplně.

„Projít v pyžamu?“ začal se smát a já si začala zapínat kabát. „Promiň,“ řekl a usmál se. Jeho úsměv se mi líbíl, v tu chvíli bych mu určitě odpustila cokoliv.

„To je dobrý, a co tady děláš? Sleduješ město?“

Podíval se letmo zpět na město.

„Jo, líbí se mi v noci víc než ve dne.“ Dívá se na mě a já na něj, přijde mi, že už ho znám dlouho a přitom o něm vůbec nic nevím. „Chceš koukat se mnou?“ zeptal se. Normálně bych řekla ne, ale když to řekl, opravdu mě to začalo lákat.

„Tak jo.“

Pomohl mi nahoru na zábradlí. Sedla jsem si vedle něj, oba jsme vzhlédli k městu.

„Vnímej každé světlo, rozsvícené okno i člověka. Každý zvuk auta projíždějícího okolo, vlaku drnčícího v dálce i rozhovoru v uličkách nebo zvířat na ulicích, a nezapomeň na tu řeku pod tebou, jak je klidná, vyrovnaná a temná. Vždycky když tu sedím a pozoruju okolí, naprosto se uvolním a cítím, že nejsem sám, nikdy není člověk sám.“ Otočil se na mě a sledoval, jak upínám oči k tyčícím se panelákům a nízkým domům. Pak jsem zavřela oči a tiše poslouchala padající sníh, tiché kroky v dálce a svištění aut na dálnici. „Chápeš to?“ Otevřela jsem oči a otočila se na něj a chvilku jsem přemýšlela a pak naprosto jistě odpověděla.

„Ano, nikdy nejsme sami, protože na téhle planetě je tři a půl miliardy lidí, a to opravdu hodně nemůžeme být sami, když je nás tolik.“

Usmál se. „No, tak jsem to přímo nemyslel, spíš že člověk, který nerozumí sám sobě, se může cítit sám bez ostatních, ale člověk, který je se sebou spokojený, je šťastný i sám.“

Zamyslela jsem se. „Aha, to má hloubku. Lidé, co se cítí sami, nedokáží vystát sami sebe? Tak to myslíš?“

„V podstatě ano. Je důležité být spokojený sám se sebou a nesnažit se být někým jiným.“

„Víš, že jsme se dostali úplně k něčemu jinýmu, než u čeho jsme začali?“

Zamyslel se. „No, to asi trochu jo, ale to je jedno, pořád to jsou důležitý věci,“ usmál se.

„To jo.“ Opřela jsem se o jeho rameno a společně jsme ještě sledovali dění města. Po chvíli se mi začaly zavírat oči. Skoro bych sklouzla ze zábradlí dolů do řeky, kdyby mě nechytil.

„Bacha, tam bych tě asi jen tak nenašel.“

Začala jsem si protírat oči. „Asi bych měla jít spát.“ řekla jsem ospale.

„Jo, to bys měla.“

„Jo… měla,“ pomalu jsem se snažila slézt ze zábradlí, málem jsem uklouzla a spadla na zem. Otočil se a díval se, jak odcházím. Udělala jsem pár nemotorných kroků a nakonec kousek před domem jsem se opravdu natáhla. Praštila jsem s sebou o zem a vyjekla. Než jsem se stihla sebrat, stál u mě a pomohl mi.

„Doufám, že bydlíš někde poblíž, protože se obávám, že delší cestu bys nezvládla bez zranění,“ lehce se zasmál. „Stojíš pevně?“

„Jo, zapomněla jsem říct domácímu, aby to tu posypal. Bydlím hned tady,“ ukázala jsem na dům před námi.

„Aha. Tak dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ řekla jsem, odemkla a vešla dovnitř. Pomalu jsem se belhala do schodů, a když jsem se konečně dobelhala do ložnice, padla jsem na postel a hned usnula, schoulena v klubíčku, ještě oblečená v tom kabátu, teď bílém od sněhu.

Ráno jsem se probudila a okamžitě jsem si vzpomněla na toho kluka. Ani neznám jeho jméno. Ležela jsem na posteli a myslela na to, že občas někdo nabourá váš život a změní vaše pohlížení na svět. I když nevíte, kdo to je, vzpomínka na něj vám vydrží navěky.

Zalovila jsem v kapse úplně mokrého kabátu, sníh totiž přes noc roztál, a našla jsem tam lístek, který tam předtím nebyl. Rozložila jsem ho.