OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Young blood

05.05.2014 (15:00) • Gracewhite • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1537×

Když jste psanec, tak po vás ostatní jednoduše jdou. Nikoho nezajímá váš život; to, kým jste. Mají vás jen za úkol zabít. To je pro ně podstatné.

Lidé nemusí ani nic vážného udělat proto, aby je chtěl někdo odstranit. Jednoduše stačí, že žijí.

U této dívky je to tak půl na půl. Stala se psancem jen díky tomu, že si dovolila vlastnit něco, co by bylo právem její, kdyby v té době nežila. Bylo to tak ostatně u každé ženy.

Kdybyste ji mohli vidět tak jako já, ptali byste se, co je věcí, kterou drží zahalenou v tmavé kůži z jelena, tak silně na své hrudi. Kdo ví… Možná nám to všem odhalí dříve, než ji stihne chytit a následně zabít pětice mužů, kteří jsou jejími lovci.

Pokaždé, co před sebou zahlédla vysoké železné konstrukce elektrického napětí, lemující prašnou polní cestu, pokaždé v nich viděla je. Jak by také ne, když byli napůl lidmi a napůl stroji – lidskými roboty.

…

Cítila jejich přítomnost. Nejen díky hloupému pocitu na zádech, ale i větru, který k ní z té strany nesl ostrou vůni oleje a železa.

Na okamžik se zastavila u oslepujícího pole řepky olejné. Hořký pach rostliny ji v tuto chvíli nijak zvláště nezajímal. Nesoustředěným pohledem se snažila co nejrychleji najít cestu k lesu, který byl vpravo od ní asi ve vzdálenosti dvou set metrů. Nezbýval čas. Rozhodovala každá sekunda. Jediná možná cesta vedla rovnou čárou přes žluté pole. Věděla ale, že bude opravdu nenápadná, když měla černé vlasy a stejně tak tmavé šaty. Co už… Nic jiného jí v tuto chvíli nezbývalo. Jiná cesta nebyla. Musela to zkusit. Čím dříve bude v lese, tím lépe.

Přicházeli.

Dusot země napovídal o jejich blízké přítomnosti.

Našli ji.

Jen, co se na chvíli za sebe ohlédla a spatřila je, vyšla po ní první rána. Kulka ji minula tak tak. Na nic už nečekala a vyběhla vstříc svému nejistému osudu.

Dívka uhýbala ze strany na stranu, jak jen mohla. Asi nebyla v této vzdálenosti až tak snadný terč.

Vlevo, vpravo, rychle se přikrčit, poté zase zrychlit… Těmito hesly se její pohyb řídil.

Mechanické řinčení strojů ji děsilo k smrti. Nebylo to nic pěkného, když po vás šla monstra, kterým se člověk může beze zbraní stěží vyrovnat.

Zbývalo necelých dvacet metrů do začátku lesa. Slunce nabralo v ostrém svitu na intenzitě, tak i její dech vzrušením zrychlil.

Zásah!

Trefily ji přímo do pravé ruky – paže. Čistý průstřel. Její hlasitý výkřik střelci potvrdil o dobře mířené střele. Dívka dopadla na kolena. Okolní žluté květy se snažily svým pylem obarvit její tmavé vlasy na protikladnější odstín. Její pohled byl plný zhrození, když jí tak tak nevypadla věc, kterou svým tělem i životem bránila.

Pár dalších výstřelů jí už nedovolovalo déle zůstávat na místě. Hnaly ji kupředu. I přes velké bolesti vstala a pokračovala.

…

Už několik desítek sekund si – říkejme jí například Salicy – potírala pomocí dlaní bahnem celé tělo, které našla v listnatém hájku. Pokud si tipujete správně, byla v rouše Evině. Rozhodla se dále pokračovat nahá, protože její – už teď – tmavé tělo dokázalo splynout s okolím lépe a alespoň se jí šaty nebudou v běhu zatrhávat o pařezy či popadané větve. Stuhou z šatů si ovázala ránu. Slabé kožené boty si nechala.

Kdyby nebyla v situaci, ve které v tuto chvíli byla, ráda by se zastavila a vnímala krásy přírody, neboť ji milovala.

…

Zpěv ptáků vystřídalo cvrkání cvrčků. Krajina se zbarvila do tmavě zelených odstínů a na obloze v dáli – ve výši její hlavy –, zapadalo kulaté oranžové slunce. Jeho vábivý pronikavý svit nutil Salicy jít stále rovně; nehledět na okolní strany.

Kopřivy jí spalovaly nohy, ale ona je nevnímala. Stále ji zajímal jen překrásný svit, který ji vábil jako hmyz světlo.

Půdorys země se nečekaně změnil a před ní byla hlubší propast a poté prudká stráň. Lehce sjela po nohou dolů a volnou rukou si zase pomáhala nahoru. Ani na sekundu nepřestávala kontrolovat věc, kterou ochraňovala.

Cosi se nad ní objevilo. Bylo to velké, mohutné a budilo to respekt. Zbystřila. Tep se jí zrychlil. Nejspíše to bylo nějaké zvíře. Nevěděla, co má dělat. Naháněla ji monstra z toho nejpříšernějšího snu a teď se měla ještě vypořádat s tímto nepřítelem?

Zvíře na ni svýma svítivýma oranžovýma očima několikrát zamrkalo a věc, kterou držela v ruce, se začala lehce probouzet. Pod slabou, ale pevnou látkou vycházela naoranžovělá zář. Na nic nečekala a pokračovala. Nebála se už.

Když vylezla a zcela se narovnala, její tvář vykouzlila úsměv, protože stanula před bytostí, o které se tvrdilo, že je poslední žijící šelma na světě. Proč zde ale byla? Přišla jí snad pomoci? A kam se poděl zářivý měsíc?

Zvíře začenichalo ve větru a rozběhlo se vlevo. Salicy za ním, ale… teplota vzduchu se snížila.

Opět ji našli.

Salicy se nervózně rozhlížela kolem sebe, aby si její oči zase rychleji z ozáření zvykly na tmu a ona je tak mohla snáz uvidět. Padající stromy – vpravo od ní – křičely svým kácením o pomoc. Musela zmizet!

Vyběhla do protější strany, ale po pár metrech se jí do cesty postavila vysoká železná konstrukce, která na ni ihned namířila zbraň a vystřelila. Salicy silným odrazem nohou odskočila nazpět k propadlině a kotrmelcem se dostala až na její dno. Zářivá žlutá fosforová látka přes ni přeletěla a zasáhla jeden z jehličnatých stromů, který nyní připomínal vánoční stromek. Náraz do hlavy ji na chvíli dezorientoval. Opět vyběhla. Bylo jedno kudy, neboť roboti po ní pálili jednu střelu za druhou.

Míjející větve – do kterých v běhu narážela -, jí tvořily na těle řady rovných i křivých čar. Hlasitým křikem se snažila bolesti vyrovnat.

Mechanické řinčení strojů sílilo. Okolí ji děsilo více a více. Nechtěla zemřít! Ne dříve, než by dostala do bezpečí to, co ochraňovala.

Jedna z mířených střel se jí dostala pod nohy a ona vyletěla do třímetrové výšky takovou rychlostí, že ji jedna z tenkých větví dokázala prorazit kůži u pánve skrz na skrz. Salicy velmi hlasitě vykřikla. Nevěděla, co má dělat. Bolest ji na chvíli paralyzovala. Studený vítr ji ale opět probral k vědomí a ona ve tmě hledala cestu dále. Cesta byla blíže, než si myslela. V rychlosti si uvázala látku kolem těla a volnýma rukama vytáhla dřevo ze svého těla. Chytila se silně za kmen stromu a začala jej rozhoupávat ze strany na stranu.

Když už měla potřebnou rychlost, odrazila se od koruny stromu, která se hned na to zlomila a ona se svým odrazem stihla tak tak zachytit části země, kterou končila stráň. Opatrně vylezla, aby se látkou o nic neopřela.

Pod sebou uviděla hořící les, kterým roboti procházeli, jako by se nic nedělo. Velké mohutné zvíře se opět u ní objevilo, ale její sekundová nepozornost se jí stala osudovou. Jeden z lovců ji zasáhl laserem přímo k srdci.

Salicy se skácela k zemi jako většina stromů. Poslední silou, která jí zbývala, odvázala látku s dítětem, kterému zářily oči stejně tak jako mohutnému zvířeti. Dítěti nic nebylo. S úsměvem a posledním činem – přisunutím dítěte ke zvířeti – jej požádala o to, aby se o ně postaral.

Poslední její vzpomínkou byl pohled na zvíře, které prchalo s jejím dítětem - označeným jako mladá krev budoucnosti - do stínů noci.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Young blood: