OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vlčí bratři

04.09.2010 (17:00) • deedee • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1318×

Quiletské legendy sahají až k počátkům všech věků. Stejně jako tomu je u většiny indiánských kmenů. Ale na rozdíl od ostatních u nich vznikají stále nové. Poslyšte příběh, který o tom ještě neví, ale jednou se také stane legendou.

Vlčí bratři 

„Poběž, Jacobe! Už nemůže být daleko!“

„Embry, stůj! Za to nám to nestojí. Slyšíš?“

Jacob se snažil zastavit svého nerozvážného přítele, ale ten se dál hnal hlubokým lesem. Běžel po stopách krve, kterou ztrácela srna, již před několika hodinami ulovil a přivázal na strom. Šli si s Jakem pro ni, ale už tam nebyla. Zahlédli jen velkého vlka, jak mizí s ukradenou kořistí.

„Dostanu tě, ty bestie! To byla moje srna!“ křičel Embry a řítil se za divokým psem. Jacobovi nezbylo, než ho následovat.

Embry byl pro něj jako bratr. Znali se už odmalička a v celé rezervaci nebyl člověk, se kterým by si víc rozuměl. Jacob byl vždycky ten rozumnější, ale nedal na něj dopustit. Hlídal ho, aby nevyvedl žádnou hloupost. Proto příliš nepodporoval jeho zálibu v lovu a už vůbec nechápal, proč by měli honit toho vlka kvůli jedné srně. Z toho nekoukalo nic dobrého. Ale přece ho nenechá samotného.

Zahlédli šedou srst v křoví před nimi. Embry ještě zrychlil a vrhl se na zvíře. Ostrým nožem se mu zaryl do kůže na hřbetě. Vlk zavyl a prudce ho odhodil stranou. Embry dopadl tvrdě na zem a praštil se hlavou o kámen. Zůstal ležet bez hnutí. Vlk se nahrbil a hodlal vyrazit po zbědovaném těle.

Jacob se naštěstí v tu chvíli vzpamatoval. Popadl dlouhý klacek a vší silou ho vrazil šelmě do boku. Strach o blízkého přítele a rozzuření z útoku se v něm nahromadilo a tou ránou je vypustil ven. Dřevo prošlo kůží i masem a prorazilo hrudní kosti až k plicím. Pes se svalil mrtev k zemi.

Stál, pozorujíc mrtvé zvíře a zhluboka vydechoval. Když z něj spadlo napětí, uvědomil si, že se cítí jinak. Byl na všech čtyřech. Jeho tělo bylo mnohem těžší. Slyšel snad celý les a cítil silný puch mrtvého masa. Sklopil hlavu a zděsil se při pohledu na obrovské vlčí tlapy v místě, kde cítil své ruce. Otočil se a prohlédl si celé tělo. Bylo mohutné a pokryté hustou ryšavou srstí.

„Vlk!“ vykřikl zděšením.

Embry sebou zacukal, jak uslyšel ostré zavytí. Probudilo ho. Pokoušel se otevřít oči, ale moc ho neposlouchali.

Co teď? Pomyslel si Jacob, při pohledu na svého zraněného přítele. Naposledy se ohlédl na mrtvého vlka a rozeběhl se pryč.

Embry konečně sebral dost sil, aby se probudil. Otevřel oči a spatřil mrtvé zvíře na zemi.

Hruď mělo proraženou silnou větví. Jeho srna byla jen o kus dál v křovisku, ale moc toho z ní nezbylo. Někdo mu tu ale přece jen chyběl. Jacob by ho nenechal ležet polomrtvého u stromu. Třeba šel jen pro pomoc.

„Jacobe? Jaku?“ volal po lese. Pomalu se zvedl a rozhlížel se. Žádná odpověď, nic se neozývalo. Pak zahlédl na cestě další vlčí stopy. „Pro Boha, ne!“ vykřikl, když mu došlo, co to znamená.

Musel přijít ještě jeden vlk. Zřejmě Jacoba viděl zabít tuhle vlčici – teď už poznal, že to byla samice – a vrhl se po něm. Nejspíš ho nezranil, ale také jen omráčil, protože na cestě nebyla žádná krev. A teď si ho někam odnáší. Když bude dost rychlí, ještě by je mohl dostihnout. Nemůže nechat Jacoba jen tak zahynout. Není čas se vracet pro pomoc, je na to sám.

Vrhl se po psích stopách. Kdyby jen tušil, jak moc se mýlí.

Jacob se hnal stále dál. Věděl, že se musí dostat co nejrychleji od lidí. Jak se vzdaloval od rezervace a pronikal hlouběji do lesů, začínal zpomalovat. Sil mu ubývalo a v hlavě se začaly srocovat otázky.

Co to s ním je?  Zdálo se, že když zabil tu vlčici, stalo se z něj tohle. Přenesla snad na něj nějak svou podobu? Je to jeho trest za zabití nevinného zvířete? Ale on přece musel! Nemohl dopustit, aby Embrymu ublížila. Embry. Co s ním asi je? Je v pořádku? Uvidí ho ještě někdy? Bude se vůbec takhle moct vrátit do vesnice? Jak se dostane do své původní podoby?

Nakonec ho dohnala únava. Svalil se za jedním z vyvrácených stromů a usnul.

Probudily ho jemné chloupky lechtající ho na nose. Cuknul hlavou a prudce otevřel oči.

Štěně, které si ho tu již nějakou chvíli prohlíželo, se polekalo, sklopilo uši a stáhlo ocas. Vyjeveně pozorovalo toho vlčího obra.

„Co tu chceš?“ vybafl na něj rozespale Jacob.

„Pro - promiňte pane. Já vás nechtěl vzbudit. Já jen, já...“ couvalo šedé vlče pomalu pryč.

„Ty mi rozumíš?“ vyvalil Jake oči a štěně se zastavilo.

„Copak ty nějakému vlku nerozumíš?“

Vlk, no jistě. Jacob si konečně plně vybavil předešlý den. Takže to nebyla jen noční můra. Zdrceně se opět podíval na své tlapy. To je podivín, pomyslelo si štěně.

„Takže mi neublížíš, že jsem tě vzbudil?“ zeptalo se pro jistotu.

„Ne,“ zavrčel. Co mu po něm sešlo. Měl spoustu důležitějších starostí než vztekat se na malá vlčata. „Kde to jsem?“ zeptal se napůl sám sebe. Ale vlče, nadšené něčí pozorností, se mu hned vrhlo odpovídat.

„Přece v lesích velkého Ryna. To byl můj táta, víš? Než ho zabila povodeň. Panoval celému tomuhle lesu!

Já jsem Tiamo, ale říkají mi Tijo. Dobrý, ne? Tijo, to je jako “tý jó“. Protože já rád říkám: Tý jó!“ protáhlo štěně a zazubilo se. Začalo pobíhat kolem Jaka, který si prohlížel okolí a snažil se ho nevnímat.

„A jak se jmenuješ ty? Jsi veliký. Tý jo! Takhle veliký není ani strejda Back a ten je teda óhromnej! To bys koukal. Jé! To bys mohl jít za ním se mnou. Půjdeš, viď? Pojď. Je to tudy!“ Chytl Jacoba zuby za srst na krku a otočil mu hlavu tím směrem.

„Hej! Co to děláš?“ zavrčel. „Musím se nějak vrátit. Běžel jsem na sever, takže tudy asi. Co tam je?“ přemýšlel nahlas a díval se do lesa, odkud vyšel.

„Lidi. Ale ty bys nechtěl potkat, to mi věř. Jsou hnusní. Hele, neviděl jsi mojí mámu?“ mlelo štěně pořád dál.

Jacobovi jeho odpověď stačila. Vydal se mlčky tím směrem, ale vlče běželo za ním.

„Tam nechoď, fakt. Počkej! Hej, kam jdeš?“

„Domů! A ty buď tak hodný a odpal.“

Nechtěl na něj být tak neurvalý, ale byl z toho všeho příliš zmatený a to ho rozčilovalo. Vlče se zarazilo. Jeho pohled zesmutněl a začalo fňukat:

„Jenže, kde je moje maminka? Ona tam šla taky a už se pro mě nevrátila. Máme jít zpátky ke smečce. Za strejdou Backem. Já je sám nenajdu. Kam maminka odešla? Já se bojím.“

Jacob nemohl to fňukání dál poslouchat.

„Tak nekňuč,“ šťouchl do něj čumákem a postavil ho na nohy, „není ti pořádně rozumět.“

„Ne, já tě nebudu obtěžovat. Zřejmě máš na spěch. Tak jen běž, jen běž,“ dělal Tijo uraženého a coural se na druhou stranu. Jacob ho chytil zuby za kůži na krku a posadil ho do mechu.

„Kam že to musíš, škvrně?“ zeptal se rezignovaně a Tijo už zase nadšeně spustil:

„Za naší smečkou. Oddělili jsme se s maminkou od nich, abychom zavyli u otcova hrobu a oni pokračovali dál k Velkým útesům. Tam se totiž sbíhají stáda těch nejlepších srn. Srny jsou bezva! Máš rád srny? Já je přímo miluju! Jednou jsme se strejdou Backem byli lovit a já chytil ták...“

„Tijo! Tiamo!“ snažil se ho zase zmírnit Jacob, „a co je s tvojí mámou?“

„No právě. Máma se včera vydala něco ulovit. Říkala, že už jsem velkej kluk a že to sám zvládnu. Kdyby prý našla smečku, tak půjde s nimi a já je mám dojít. Asi je teda potkala. Já chtěl jít za nimi, ale když já se hrozně bojím. Prosím, viď, že půjdeš se mnou? Smečka se ti bude líbit, uvidíš. Prosím,“ protáhl a udělal na Jacoba psí oči.

Jacob vlastně nevěděl, co bude dělat. Chtěl domů, ale mohl se tam takhle vrátit? Je z něj přece vlk. Tijo má pravdu, lidi není dobré potkat, když jste vlk. Musí nejprve zjistit, jak se mu to všechno stalo a jak se vrátit do původní podoby. Třeba budou starší vlci něco vědět. Navíc se tomu pohledu vážně nedalo odolat.

„Dobře, dovedu tě za nima,“ řekl nakonec, ale ještě varovně dodal: „Žádný žvatlání a poskakování!“

„Jistě, jistě. To já nikdy. Budu jako pěna. Ani si mě nevšimneš...“

„Tijo! Nemám na to náladu.“

Vlče konečně pochopilo a spořádaně se vydali na cestu. Jacob se pomalu potápěl zpět do svých myšlenek. Tijo chvíli mlčel, ale pak mu to stejně nedalo a zeptal se:

„A jak se teda jmenuješ?“

„Jacob.“ Tijo vydal zvuk, připomínající zadušenou škytavku.

„Chááá! Jacob. Hahaha!“

Jake do něj varovně šťouchl. „Hej! Co je na tom vtipného?“

„No když... to zní tak... lidsky,“ pořád se pochechtával , „to se vůbec na vlka nehodí. Budu ti říkat Coby. Jo, můj velkej brácha, Coby. To zní mnohem líp.“

„Nejsem žádnej tvůj velkej brácha a to jméno je hrozný,“ odbyl ho.

„No velkej teda docela jsi. Kolik ti vlastně je, Coby?“ nenechal se Tijo odradit.

Kolik mu vlastně je? Jak staří můžou být vlci? Dožívají se vůbec šestnácti? Přemítal Jacob.

„Co bys řek, Tijo?“ vrátil mu nakonec.

„No, tak sedm. Moje kamarádka Seeka má drápy jako ty a je jí taky sedm. Máma říkala, že podle drápů to poznáš. Mě je teprve pět měsíců, ale řekl bych, že mám větší drápy, že jo?“ cpal mu tlapy před čumák.

„Jo, máš suprový tlapy,“ šťouchnul do nich Jake a prohrábl mu srst na hlavě. Je tak roztomilý.

Vzpomněl si při pohledu na něj na malého Setha. S jeho sestrou Leah si byli velmi blízcí. Uvidí je ještě? A co Embry? Snad je v pořádku.

Tijo si všiml, že posmutněl. Chtěl ho rozptýlit a tak se zeptal: „Odkud vlastně jsi?“

„Z daleka,“ nehodlal mu odpovědět, „ale kde jsme to teď mi?“

Rozhlíželi se kolem dokola ale všude se rozprostíral jen velký lán pole a sem tam stejně vypadající lesy.

„Jseš si jistý, že jdeme dobře, Tijo?“

„No, moc ne,“ přiznalo vlče se sklopenýma ušima.

„Jak moc ne?“ rozčílil se Jacob.

„No, u Velkých útesů vždy pozorujeme západ Slunce. Měli bychom se řídit podle něj. Ale ono teď nesvítí.“

Jacob zvedl hlavu a musel uznat, že má pravdu. Nebe bylo celé potaženo šedou clonou bouřkových mraků. V dálce zahřmělo a za okamžik se spustil déšť.

Rozběhli se k nejbližšímu lesíku. Schovali se tam pod převis a pozorovali, jak blesky rozčesávají proudy vody. Tijo se stočil Jakovi u tlap a za chvíli usnul. Jacob neměl to srdce ho odstrčit a tak ho raději následoval.

Ráno se Tijo probudil sám. Vyběhl ven, aby zjistil, kam Jacob odešel. Našel ho na okraji lesíka, jak nešikovně strhává z drobných keříků modré kuličky.

„Ty jo. Co to tu děláš?“ zeptal se ho a se zájmem mu koukal přes rameno.

„Sbírám borůvky. Musíme něco sníst k snídani.“

„Borůvky? Blé,“ vyplázl jazyk a zašklebil se. Pak zmizel do křoví a za chvíli byl zpět s králíkem v tlamě.

„Nebude tohle lepší, co?“ uchechtl se a zakousl se do masa. „Dej ši taky,“ prskal s plnou pusou.

Jake se podíval na pár modrých kuliček, co mu zůstalo v tlapě a pak se trochu s odporem dal do syrového masa. Kupodivu chutnalo výborně.

„Díky, Tijo,“

„Není zač, Coby,“ usmálo se vlče a opřelo mu hlavu o hruď.

Bylo na čase se zase vydat na cestu. Mraky se vypršely, takže se mohli v klidu řídit podle Slunce.

Tijo lítal po lese a vyprávěl Jakovi o svých předcích a všelijaké jiné vlčí historky. Ukazoval mu, co všechno už se naučil. Jak umí vyhrabat díru pro schování jídla, jak se jejich smečka svolává a jak vyjí na poplach. Vysvětloval mu, které houby může jíst a jaké by neměl. Který brouk smrdí a který dělá štípavé boláky. Jak chytit motýla a neublížit mu...

Jacob chvíli přemítal nad svou novou totožností, pak se to rozhodl na to vypustit z hlavy. Vrhl se raději do vlčích her s jeho novým přítelem. Bylo mu vlastně moc dobře. Nevzpomínal si na okamžik z lidského života, kdy byl tak spokojený. Svět se zdál tak jiný z vlčího pohledu. Bylo v něm najedou tolik nového, co čekalo na prozkoumání. Moc se mu to líbilo.

„Tý jó! Řeka! Půjdem si zaplavat, že jo Coby?“ skákalo kolem něj nadšeně vlče. Jake jen vesele kývl hlavou.

„A kdo tam bude poslední, je chlupatá žížala!“ zakřičel a vrhl se k vodě.

Rvali se ve vodě, jakoby oba dva byli ještě štěňata. Pak se nechali chvíli jen tak nést proudem. Měl příhodně jejich směr.

„Ty jó! Podívej na toho legračního modrého ptáka,“ ukazoval Tijo na ledňáčka, „ty jo a ta ryba! Ty jo no a tohle!“

„Štěně, klid,“ snažil se ho Jacob zmírnit. Vlče pochopilo a vyšplhalo se mu na záda. Neměl to srdce ho shazovat a tak se nechal. Řeka je pomalu unášela dál.

„Ty jo!“ vypískl zase po chvíli Tiamo.

„Co je?“ zeptal se Jake otráveně.

„Podívej!“

Štěně mu zvedlo hlavu a ukázalo proud řeky před nimi. Zdálo se, jako by v tom místě končila.

„Vodopád!“ vykřikl Jacob. Popadl Tija do náruče a snažil se s ním prodrat proti proudu ke břehu. Řeka ale byla příliš silná. Pomalu je strhávala dál a dál až se jejich těla převalila přes sráz.

„Tijo! Tiamo! Slyšíš mě? Tijó!“ křičel Jacob vyčerpaně do proudu řeky.

Voda ho vyhodila na kámen. Podařilo se mu vyškrábat na souš, ale štěně nikde neviděl. Po chvíli se pěna pod vodopádem rozčeřila a vyplulo z ní bezvládné vlčí tělíčko.

Jacob se pro něj bez váhání vrhl. Vytáhl jej v zubech na břeh a sám téměř omdlel vyčerpáním. Snažil se ho probrat, ale nedařilo se. Srdíčko mu bylo jen velmi slabě. Téměř nedýchal.

Odtáhl ho pomalu do lesa a stočil se kolem něj. Vlče bylé úplně zmrzlé. On sám byl promočený až na kost. Bylo potřeba rozdělat oheň a zahřát ho.

Kdyby byl člověk, dokázal by to hravě. Našel by něco na přikrytí, donesl by ho k nejbližším lidem, k lékaři. Pomohl by mu. Co zmůže takhle? Má jen kožich plný vody a velké tesáky. Vytí mu život nevrátí. Potřebuje být zase člověk. Potřebuje zjistit, jak se vrátit do původní podoby. Musí ho přece nějak zachránit!

Náhle ucítil velmi studený závan větru. Zimou se mu naježily chloupky na zátylku. Sáhl si na něj, ale pod prsty se mu nezvlnila hustá srst, jen vlasy. Ucukl překvapeně rukou a prohlížel si ji. Měl dlouhé holé prsty. Byla lidská. Je z něj zase člověk!

Neuvažoval nad ničím jiným, než jak co nejrychleji pomoct štěněti. Okamžitě začal rozdělávat oheň. Šlo to špatně, měl prsty ztuhlé zimou. Konečně vykřesal jiskru a vzplanul oheň. Za chvíli měl už Tijo srst úplně suchou.

Teprve pak byl čas řešit, co se to vlastně stalo. Jenže nastalé teplo vlče probudilo. Tijo spatřil Jacoba v lidské podobě a vyděšeně se skrčil. Jake se ho snažil gestem uklidnit, ale on se polekal a vzal do zaječích.

„Ne! Tijo, počkej! To jsem já, Coby,“ křičel za ním, ale už bylo pozdě. Zmizel někde hluboko v lese.

Tijo byl vyděšený k smrti. Běžel, co mu síly stačily, jen aby ho ten lovec nedostal. Bylo mu ale hrozně zle, dusil se a vyčerpáním sotva držel otevřené oči. Srdce mu bilo jako splašené a křičelo, že už to déle nevydrží. Musel zastavit.

„Měli jsme jít s nimi! Neměli jsme Lithu nechávat samotnou. A měli jsme ještě počkat, třeba by nás Tijo našel,“ zaslechl mluvit povědomý hlas.

„Nenašel. Zabili ho stejně jako jí. Ten lovec ho určitě taky zabil. Nemohli jsme jim pomoct. Jak dlouho ti to mám ještě opakovat? Nic už s tím neuděláme, tak přestaň!“

„Strejdo Backu!“ křičel nadšeně Tijo a letěl ke znovu nalezené smečce. Dočista zapomněl na své vyčerpání.

Ale sotva se zastavil, zase ho dohnalo. Spadl do náruče jednoho ze starších vlků. Pak si uvědomil, o čem se to jeho rodina bavila.

„Zabili? Lovec... maminka?“

„Je mi to moc líto, zlatíčko,“ pohladila ho Seeka po hlavě. Štěně sklopilo hlavu a rozbrečelo se.

Embry se plahočil lesem již několik dní. Spal jen pár hodin a snažil se neustále běžet, ale rychle ztrácel síly. Po chvíli se ke stopám, které sledoval, přidaly ještě jedny, menší. Patřily snad vlčeti od té samice? Sledoval je, ale postupně se ztrácely, až se u řeky vytratily úplně.  Nepokračovaly ani na druhé straně. Nezbylo mu než doufat, že se zvířata vydala řekou. Šel tedy dál po jejím proudu.

Pokračoval až do začínajícího večera. Dorazil k pláním, kde se páslo velké množství vysoké zvěře. Kde jsou srny, jsou i vlci, pomyslel si a utábořil se poblíž. Tma ještě nepadla a on zaslechl slabé vytí. Nemohou být daleko. Popadl nůž a vydal se za zvukem.

Jacob zůstal strnule stát u ohně. Co teď? Kam to vlastně došli a jak se odsud dostane zpět? Někde tady se každou chvílí srotí smečky vlků k lovu a on už není jedním z nich. Jestli se jim připlete do cesty, může na domov zapomenout.

Nic z toho ho však netížilo tolik, jako myšlenka na vyčerpaného Tija opuštěného někde v hlubokém lese. Sám se přece hrozně bojí! Je ještě tak malý a nemocný. Je tolik věcí, které mu tam mohou ublížit...

Náhle zaslechl nešťastné zavytí.  Poznal v něm slaboučký hlas svého vlčího bratra. Musí okamžitě za ním!

Hnal se za hlasem jako by šlo o jeho vlastní život. Les byl teď tak tmavý a on v něm téměř nic neviděl. Konečně spatřil vlčí smečku. Seděli dokola kolem malého vlčete. Zdálo se, jako by ho oplakávali. Vyděšeně zůstal stát jen kousek od nich. Nevěděl však, že není sám, kdo je sleduje.

Embry pozoroval smečku odpočívajících zvířat. Nabírali zřejmě sílu na lov. Tušil, že tam někde je i to psisko, které odneslo jeho přítele. Jacobovo tělo ale nikde neviděl. Uvědomil si, že je pozdě na jeho záchranu. Alespoň ho pomstí! Rozhodl se.

Počkal, dokud se většina neodebrala na lov. Na místě jejich útočiště zůstali jen dva. Na takovou příležitost čekal. Za svého bratra si vezme to štěně.

V úkrytu zůstala jen Seeka a Tijo. Byl příliš vyčerpaný, než aby mohl jít lovit a ona na něj měla dávat pozor.

Jacob se jen chtěl přesvědčit, že je v pořádku. Doufal, že ho ta sněhobílá vlčice nechá alespoň ho vidět. Pomalu se přibližoval s rukama zvednutýma k hlavě na znak bezbrannosti.

Z protějšího lesa se náhle vyřítil další člověk. V rukou svíral velký nůž a od vlků ho dělilo už jen pár kroků. Chtěl je zabít!

V nastalém zděšení v něm nerozpoznal Embryho. Vběhl mu do cesty, rozhodnut ho zastavit třeba za cenu vlastního života. Aniž by si to sám uvědomil, jeho náhlá potřeba být silnější a rychlejší než lovec ho přeměnila opět do vlčí podoby.

Embry zastavil svou ruku jen těsně před Jacobovou hrudí. Stejně jako oba vlci i on viděl, co se přihodilo. Jeho přítel, s jehož smrtí byl už téměř smířený, se mu před očima přeměnil v obrovskou psí šelmu. Zděšeně sledoval, jak se vlk otočil a přiklonil k štěněti.

„Coby!“ vykřikl nadšeně Tijo a vrhl se mu do náruče. Seeka je nevěřícně těkala očima po vetřelcích.

„Jaku?“ zeptal se konečně Embry. Nůž mu vypadl z ruky. Chvíli ještě nechápavě stál a snažil se uvažovat logicky. Pak vzdal všechny snahy a vrhl se vlkovi kolem chundelatého krku. Z očí se mu zpustil proud slz. Našel ho, žil. Už ani nedoufal. Našel ho, a co záleželo na tom v jaké podobě.

Smečka se seběhla kolem, ale Seeka jim naznačila, že mají zůstat v klidu. Ze Slunce už na nebi zbývali jen poslední paprsky. Došli společně k útesům a pozorovali jeho západ nad hladinou nekonečného moře.

Jacob zůstal ve vlčí podobě. Všechno se tak zdálo mnohem hezčí, opravdovější. Kdo by chtěl být člověkem, když poznal tohle? Pouto, které bylo mezi členy smečky dělalo celý okamžik ještě silnějším.

Seeka se k němu přitočila, projela mu čumákem srst na krku a poodtáhla ho stranou od ostatních. Napadlo ho, co mu chce a chtěl jí to rozmluvit. Ona se ale před něj posadila a vážně smutným hlasem řekla:

„To vy jste jí zabili, že ano? Lithu, Tijovu mámu.“

Její oči vypadaly jako dvě křišťálové slzy. Provinilost mu nedovolila se do nich dívat. Konečně všechny souvislosti zapadaly do sebe a zrovna takhle. Ta vlčice v rezervaci, to byla Litha. Krutá pravda mu převrátila vnitřnosti. Chtěl něco říct na svou obhajobu, ale nenalézal slova. Zmohl se jen na:

„Já... promiň.“

„Já vím.“ Vlčici se v očích objevil soucit a pochopení. Jacob obdivoval její chování. Být na jejím místě, zabil by se. „Nebyla to tvá chyba. Už sis za ní protrpěl dost. Ty i tvůj člověčí přítel,“ konejšila ho moudře. Jacoba její slova donutila sklonit hlavu. Jen ztěžka zadržoval chuť rozcupovat se na kousky. Jak mohl? Jak se teď může  k Tiamovi jen přiblížit?

„Mě se omlouvat nemusíš. Nikdo se to nedozví. Ale Tijo teď bude potřebovat tvou pomoc. Nemá nikoho tak blízkého, jako tebe. Jsi jeho starší bratr. Musíš překonat svou vinu a vynahradit mu to, Coby. Nenech ho být nešťastný.“

Pak mu pozvedla hlavu, povzbudivě se na něj usmála a odešla zpět ke smečce. Díval se nepřítomně za ní. Byla možná stejně stará jako on, ale její slova mluvila moudrostí věků. Měla pravdu.

Jacob se vrátil do lidské podoby. Zaslechl totiž kroky Embryho.

„Měli bychom jít domů. Vesnice je podél útesů jen pár hodin na sever,“ řekl rozhodně Embry. Jacob se k němu zdrceně otočil.

„Měli bychom, ale já tu mám povinnosti. Bez něj nemohu.“

Embry mu položil ruku na rameno. V jeho tváři se zračilo pochopení, ale zároveň jasné rozhodnutí, že tu nemohou zůstat. Nebylo třeba dalších slov. Jacob kývl na souhlas jeho názoru. Přeměnil se však ještě jednou a šel ke smečce.

Střetl se pohledem se Seekou a doufal, že to pak všem vysvětlí. Usmál se, popadl vlče za krkem, vyhoupl si ho na záda a nesl následujíc směr svého lidského přítele. K jejich domovu.

„Teď ti zas ukážu svojí smečku, můj malý bráško.“

Shrnutí na st.eu

Autor: deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bratři: