OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Two faces



Two faces Nejsem normální kluk. Moje rozdvojená osobnost se dokáže projevit kdykoliv a kdekoliv. Přes den normální usměvavý kluk plný citu a něhy, přes noc nelítostný vrah s depresemi a nočními můrami. Mé jméno je Daniel.

 

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

 

„Máš mě ještě vůbec rád?" zeptala se do temna mých myšlenek. Můj zamyšlený výraz ji určitě musel děsit.
„Ehm... Co?" vytrhl jsem se ze svého přemýšlení nad včerejší nocí.
„No... Jestli... Jestli mě ještě vůbec miluješ." zopakovala s ještě větší bolestí, než před tím.
„Co blázníš, ty trdlo jedno? Proč bych neměl?" řekl jsem s mírným úsměvem na tváři. Nechápal jsem takovéto její otázky. Vždy mě dokáží vyděsit.
„Poslední dobou jsi zvláštní. Někam se zakoukáš a jako kdybys tady vůbec nebyl. Ale.. To neřeš, je hlavní, že je všechno v pořádku." náhle se na její tváři objevil úsvěv a objala mě. Díkybohu. Nechci nikdy vidět její smutný výraz, či dokonce slzy. Je to první dívka, kterou opravu miluji a doufám, že i ona mně. Jmenuje se Alice.
Je to malá černovláska s hnědýma očima. Není žádná anorektička, či něco jiného. Prostě holka, tak akorát. Sice nebyla zrovna nějaký génius, ale nebyla hloupá. Jen jí nebavilo se učit. Milovala kreslení a já miloval ji.

Ale měla pravdu. Poslední dobou moc přemýšlím o svých snech. Po pravdě... Nevím, jestli je to realita, nebo sen. Pořád se mi v hlavě ženou útržky včerejší noci. Slzy, křik, prosby, nůž, igelit a ruce od krve... Nejen ruce. Vidím ten útržek pořád. Jak jsem prořízl hrdlo a ta horká krev se drala na povrch... Drala si nové cesty, jako nově vytrysklý pramen horského potoka. Doufám, že to byl jen sen...


Noc. Věc děsivější než to, co se při ní odehrává.

Ah. Díkybohu. Byl to jen sen. Pomyslel jsem si, když jsem se vzbudil z další noční můry, celý spocený a vyděšený. Nevím, proč se mi zdají pořád dokola, ale vždy se tam oběvuje někdo jiný. Byl bych šťastný, kdybych ty sny prostě při probuzení zapomněl, jako každý jiný člověk, ale nejde to. Stále to mám před očima. Stejný scénář, pořád dokola. Dívka. Krásná, mladá (asi stejně stará, jako já), veselá a celkově okouzlující. Já, klasicky oblečen, ji vedu ven z nějakého místa, pryč od lidí. Zpočátku se nebrání, ale poté začne mít strach. Přeci jen, vedu ji do tmavé uličky, kde jsou jen slyšet dopadající kapky vody na zem. Je to až hrozivé, jaké by tam jinak bylo ticho. Jediné světlo dopadá od vzdálené lampy. Přitlačenou ke zdi ji objímám, laskám a uklidňuji ji, že je vše v pořádku. Až do chvíle, kdy jí mrštím hlavou o zeď ona se mi zhroutí do náruče. To přeci nemůžu být já! Prostě ne! Nikdy bych tohle neudělal! Ale to není konec... Poté, co jí uhodím, ji vždy odvleču do nedaleké garáže, kterou pronajímám. Tam už je připraven pracovní stůl, který je opatřen popruhy, pod kterými je igelit, aby se krev nevsakovala do dřeva. Nad mým provizorním mučícím stolem visí žárovka na drátě a sem tam občas bliká, jak ve špatném hororovém filmu. Celá garáž je cítit benzínem a sraženou krví. Po té, co ji připoutám ji většinou budím lehkým přejetím ledovým ostřím nože po její kůži. Slyším, jak se jí v hlavě objevilo miliony myšlenek, ale jedna převládá: „Co se to děje? Chce mě zabít? Umřu?" Její tlukost srdce je jediné, co je v hrobovém tichu slyšet, tedy kromě jejího těžkého dechu. Strach. Zmůže se jen na křik. V tu chvíli, což je pro mě ještě děsivější, z něj mám radost. Jen ať křičí! Víc a víc! Poté ji začnu pomalu, ale jistě mučit mělkými zářezy, ze kterých neteče moc krev. Zdá se mi to jako věčnost. Její křik, její prosebný pohled. Tohle vše mám vryto do paměti a je to, jako bych to vážně zažil. Řezy jsou čím dál hlubší a hlubší... Umírá na obrovskou ztrátu krve. Poté se vždy jen zbavím těla tak, že ho rozřežu na kousky a dám ho do drtičky. Obsah poté vysypu do nedalekého kanálu. Její věci jsem ale nepálím. Jsou to přece trofeje. Zvláštní, že si toho všeho ještě nikdo nevšiml. Celý sen završuje vzpomínka na její prázdný pohled s poslední ledovou slzou, kterou utrousí. Poslední slova. V tu chvíli se probudím.

Je zvláštní, jak mě to děsí. Co když se to vážně děje, co když jsem vrah? Mám se bát sám sebe? Seděl jsem na posteli a díval se do šera své ložnice. To přece nemůže být pravda. Asi blázním. A šel jsem se umýt. U snídaně jsem o tom musel stále přemýšlet. Z myšlenek mě vytrhlo zvonění. Alice. Ráno se pro mě cestou stavuje, když jde do školy. Odnesl jsem talíř s netknutou snídaní na linku, vzal batoh, bundu a šel jsem za ní.

Škola byla nudná jako vždy. Jediné, co bylo zajímavé, byla psychologie. Ten předmět mě vážně bere. Možná se tím v budoucnu budu zabývat. Po škole jsme byli s Alicí venku. Už se stmívalo a Alici napadla věc, kterou už dlouho oddalovala. „Co kdybych u tebe přespala?" zeptala se s červenajícími se tvářemi. Přesto, že spolu už chodíme více jak rok, ještě jsme spolu nespali. Měla z toho strach. Bylo to zvláštní, ale když už se odhodlala ona, měl jsem strach zase já. Co když se jí to nebude líbit? Co když bude zklamaná? Hlavou se mi draly samé pochybnosti... O mě, o ní, o všem. Ale přesto jsem se usmál a řekl s úsměvem od ucha k uchu: „Určitě lásko." a políbil jsem jí.

Nic zajímavého se nedělo do doby, než jsme se oba rozhodli, že půjdeme spát. Ehm. Tedy... "Spát." Stočil jsem se k ní a políbil ji. Když jsem se odhodlával něco udělat, všiml jsem si jejího zoufalého pohledu. "Děje se něco?" zeptal jsem se již automaticky.
„Nemůžu. Vážně nemůžu. Omlouvám se..." zašeptala již se slzami v očích. Ten pohled na ní, jak je jí to líto, mi probodával srdce jako tisíc nožů.
Lehce jsem se usmál: „To nevadí. Jsem možná i rád, že se dnes nic nestane. Tak se usměj. Hm?"
„Miluju tě." odpověděla a skončila v mém objetí. Po chvilce jsem slyšel spokojené oddychování. Usla. Já také...

„Dane? Kde jsi? Kam jsi šel? Dane!" Alice. Hledala mě ve sklepě. Ozvala se rána. Její bezvládné tělo těžce dopadlo na zem. Zaútočil jsem ze zálohy. Pohladil jsem jí po tváři s ďábelským úšklebkem, vzal do náruče a odnesl do auta. Připoutal jsem ji na sedadle u spolujezdce, vypadala, jako když spí. Zanedlouho jsme dorazili na moje oblíbené místo. Garáž. Ta garáž, kde byla cítit krev, utrpení, zoufalství a bezmoc. Něžně jsem ji s úsměvem položil na stůl, který byl, jako vždy, potažený igelitem. Připoutal jsem ji a pak už jen stačilo svou lásku probudit... Ledovým ostřím filetovacího nože.

První zářez do její hebké kůže byl slastnější, než cokoliv jiného na světě. Bolest ji probudila. Následně jsem olízl krev z rány a s úšklebkem jsem se zeptal: „Oh, ty už jsi vzhůru? Vítej v mém království krásko!"
„Dane, jestli je tohle sranda, tak pěkně debilní! Přestaň a pusť mě!" její pohled plný strachu - Nádhera!
„Žádný Dan tady není. Ten spí. Proto tady můžu být já a užít si tě." řekl jsem tiše otočený zády berouc si větší nůž.
„Dane! Přestaň! Prosím!" křičela se slzami v očích, když se můj nůž zabořil hluboko do jejího stehna. Dále už se nezmohla na více, než křik a pláč. Nikdy jsem se necítil tak dobře. Křičela a já řezal a řezal. Už ztratila spoustu krve... Přišel její čas. Přestal jsem, vzal si židli a přisedl jsem si ke stolu. Podívala se na mě a z posledních sil zašeptala: „Miluji Tě, Dane." Zavřela oči... A již je neotevřela. Zemřela. Smál jsem se... Smál a smál...

Sen? Vzbudil jsem se celý opocený se slzami v očích. „Alice! Kde jsi?" zakřičel jsem na celý dům, když jsem zjistil, že neleží vedle mě. Sklep! Okamžitě jsem seběhl schody a vtrhl do sklepa. Není tady! Prohledal jsem celý dům, ale nikde nebyla. Věci ale byly tam, kde ležely než jsme šli spát. Nic nechybělo. V tom mě něco napadlo. Oblečení. Měl jsem ho v tom snu od krve. Určitě bych ho vzal domů a nechal ho v koupelně. Vešel jsem vyděšeně do koupelny. Co když tam to oblečení bude? Co když ne? Co se stalo? Byl to jen sen, nebo se to všechno stalo? V hlavě se mi mísilo miliony pocitů, ale převládal strach.

Ne! Ne, to ne. Ne, ne, ne, ne! Prosím ne! Krvavě sbarvená košile pohozená na podlaze byla důkazem, že to nebyl jenom sen. Sesunul jsem se po zdi na zem. Nechápal jsem to. Jak jsem jenom mohl? Vždyť jsem jí miloval! Přitáhl jsem si kolena k sobě, v ruce jsem držel zakrvácenou košili a najednou se mi v hlavě vše vyprázdnilo. Po tvářích mi tekly krvavé slzy, jako kdybych chtěl vykrvácet za ní. Za mou lásku. Je pozdě...

***

Seděl tam dalších pár dní. Dokud se nevrátili jeho rodiče z dovolené. Našli ho s prázdným pohledem do protější zdi, objímajíc oblíbené tričko své dívky a zakrvácenou košili. Co se dělo dál? To je už jiný příběh...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Two faces :

8. Midori přispěvatel
06.08.2013 [16:18]

MidoriDěkuji Emoticon

7. kiki1 přispěvatel
04.08.2013 [13:31]

kiki1Nádhera. Skvěle napsané. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Midori přispěvatel
03.08.2013 [16:45]

MidoriDíky Emoticon

5. kajus26 přispěvatel
31.07.2013 [21:49]

kajus26:O fakticky nádhera Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Nespoutana přispěvatel
28.07.2013 [21:02]

NespoutanaPáni... tak tohle mě dostalo... Emoticon

3. Midori přispěvatel
28.07.2013 [0:14]

MidoriDěkuji :)

2. Kika
27.07.2013 [18:51]

Emoticon Emoticon Emoticon

1. Sutton přispěvatel
27.07.2013 [18:40]

SuttonPěkné to je:))

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!