OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tóny věčnosti



Tóny věčnostiAutorkou je Anna43474.
Toto je povídka, zakládající se na skutečných událostech, která nemá téměř co do činění s knižními postavami ze Stmívání. Když píšu téměř, myslím tím, že se tam můžou objevit, ale skutečně jen jako knižní postavy, ne fyzické osoby. Budu tento příběh vyprávět přesně tak, jak jsem ho slyšela, ale neslibuju, že to bude úplně přesné. Hlavní postavu, pokud se to tak dá nazvat, osobně znám, nebo jsem aspoň znala předtím, než musela odejít. Naposledy jsme se viděli, když mi vyprávěla tento příběh. Na konci si dovolím vlastní malou poznámku, pokud vám to nevadí, abych vysvětlila události, které následovali potom. Pro začátek také napíšu něco od sebe, abych vysvělila situaci.

Nečekám, že tomu někdo bude věřit. Zdá se to neuvěřitelné. Ale co taky ne, že? Se Simonou - hlavní postava příběhu a zároveň moje dobrá kamarádka - jsem se znala už od školky. Nechodili jsme do stejné školy, ale i tak jsme se dost často vídaly. Řeknu narovinu, že nebyla nijak hezká, nikdy neměla žádného kluka a rodiče jí nedávali moc peněz, i když bydlela v hezky a draze zařízeném bytě. Byla jedináček, takže její rodiče jí věnovali veškerou pozornost.

Obě jsme doslova milovaly horory. Dokázali jsme v knížkách nebo u filmů ležet hodiny a nikdy nás to nezačalo nudit. Vsadím se, že takový případ znáte všichni.

Knihy jsme kupovaly po tuctech a vždycky jsme je za pár dnů měly přečtené. Jak jinak, prostě dvě knihomolky. To jistě také znáte. O knihy jsem se začala zajímat někdy ve druhé třídě, když mi bylo osm. Přivedla jsem k nim i Simču.

Takže když se na pultech knihkupectví objevilo Stmívání, přirozeně jsme si ho obě ihned koupily. Propadla jsem Twilight-mánii, jak to někdo nazývá, a od rána do večera jsme nemluvily o ničem jiném.

Simča se vždycky hrozně bála smrti. Jednou jsme si o tom povídaly. Mně osobně smrt nepřipadá jako nic strašného; nebojím se jí - i když jsou tu i jiné strachy, související s tímto tématem. Teď ale mluvím o konci mého nebo jejího života.

Říkala mi, že se bojí, až zemře. Říkala mi, že by radši žila navěky, než zemřít. Její přání se jí nakonec pořádně vymstilo.

Ale teď už nebudu nic dalšího prozrazovat, protože se blížím k začátku samotného příběhu. Takže začnu tam, kdy jsem ještě věděla, o co jde.


SIMONINO VYPRÁVĚNÍ:


Četla jsem Stmívání několikrát, protože se mi přirozeně líbilo. Víc než to - zamilovala jsem si postavy Cullenových i ostatních, hledala jsem na internetu povídky a články o knize, netrpělivě jsem čekala, kdy do kin příjde film. Doslova jsem se vžila do příběhu, až se mi to zdálo skutečné. Taková chyba.

Na poslední noc si pamatuji velmi jasně. Šly jsme na koncert, protože do deseti byl vstup zdarma. Bavila jsem se; byla to naše oblíbená kapela. Skončilo to někdy ve dvě ráno. Už během koncertu jsem si všimla, jak mě pozoruje nějaká holka. Vypadala trochu divně, ale nedokážu přesně popsat, co mi na ní nesedělo.

Když jsme odcházely, ztratila se mi z dohledu. Potřebovala jsem na záchod, tak jsem si tam došla. Když jsem vycházela z kabinky (byla to taková ta malá místnost, kde jsou oddělené záchody s kovovými dveřmi, jako ve škole) najednou zhasla světla. Strašně jsem se bála, protože jsem měla pocit, že slyším něčí dech, jak už se to v takových situacích stává. Najednou mě někdo chytil za paži. Hrozně jsem se vyděsila, ale nemohla jsem křičet, protože ta osoba mi zakryla pusu rukou. Cítila jsem, jak mi srdce hlasitě buší a zrychluje se mi dech. Normální člověk by si pomyslel, že je to nějaký úchyl, nebo že se ho někdo snaží vyděsit. Já jsem sama sebe nepovažovala za normální, protože moji mysl takříkajíc stále ještě ovládalo Stmívání, takže jsem okamžitě pomyslela na upíry. Umřeš, křičelo mi v hlavě. Strachy jsem se nedokázala pohnout.

Zřejmě jsem omdlela, protože potom už si vybavuji jenom pocit, jako bych se topila. Bylo to něco takového - nemohla jsem se nadechnout, končetiny jsem měla ztěžklé, takže jsem nedokázala plavat k hladině. Oči se mi nechtěly otevřít, nevěděla jsem, kde se nacházím. Vzpomínala jsem si jenom na tu malou místnost, jak zhasla světla, někdo mě držel... Nic jiného jsem si v ten okamžik nemohla vybavit.

Nevím, jak dlouho ten pocit trval. Myslela jsem si, že už bych měla být dávno mrtvá, ale pořád se nic nedělo. Občas jsem zaslechla něčí kroky a dech, dotýkaly se mě studené ruce nebo se mnou někdo hýbal.

Po nějaké době jsem si začala uvědomovat tupou, neustávající bolest. Nebyla nijak zvlášť silná, spíše otravná. Netrvalo to dlouho a mohla jsem se hýbat. Zase jsem dýchala, pohybovala rukama a chodila, ale pocit, že se topím, nezmizel. Byla jsem v nějaké jeskyni nebo snad skalní prohlubni. Sama. Vylezla jsem ven a najednou se mi chtělo hrozně spát. Jako bych za sebou měla dlouhý den.

Byl večer, slunce právě zapadalo. Odplazila jsem se zpátky do té jeskyně a v ten okamžik, kdy jsem se ocitla uvnitř, mi opět bylo dobře. Až na ten pocit tonutí. Zkoušela jsem vyjít ven ještě několikrát, ale ta únava se pokaždé dostavila. Nakonec jsem si lehla na podlahu a zkoušela spát, protože jsem byla příšerně unavená. Moje mysl však byla tak přeplněná, že jsem ji nedokázala zklidnit.

Za nějakou dobu - muselo už být po půlnoci - jsem zvenčí zaslechla hlasy. Skrčila jsem se do stínu, zachvátila mě panika, která zjevně neměla příčinu. Bylo jisté, že se ty hlasy - a tím i jejich majitelé - přibližují k mému úkrytu. Netrvalo dlouho a rozeznala jsem slova.

,,Takové šílence nemůžeme potřebovat.´´ Vypadalo to, že se hádají. Nebo domlouvají.

,,Ale je to jediná šance, jak... Ale zase na druhou stranu, když bude pořád...´´ oponoval druhý, mužský hlas. To první znělo jako nějaká žena.

,,To je právě ten problém, Miky. Jestliže toho nenechá... Však víš, co bude následovat.´´

Muž, Miky, zavrčel. ,,Jo, jasně. Asi ji nepřemluvíš, aby šla za námi, viď?´´

Ona se zasmála. ,,Ne, to fakt ne. Ale hele.´´

,,Cože?´´

,,Někdo tu je. Našli to?´´ Z jejího hlasu zaznívaly obavy.

V dalším okamžiku vešli do jeskyně. A všimli si mě.

,,No teda,´´ dostal ze sebe po chvíli Miky. Byl to jeden kluk, kterého jsem si všimla na tom koncertě. A potom se mi vybavili všechny vzpomínky.

,,Kdo jsi?´´ To promluvila ta žena. No, žena bylo špatné označení. Byla to spíš holka, asi o rok dva starší než já.

Neodpověděla jsem; dovedla jsem na ni pouze zírat jako idiot, zatímco si mě prohlížela, jako bych byla maso na trhu. Ten iracionální strach mě nechtěl pustit.

,,Myslím, že jsem ji viděl na tom koncertu. Jo, určitě tam byla - ještě s nějakou jinou holkou. Kde je tvoje kamarádka, maličká?´´ nahnul se ke mně. Mluvil se mnou, jako bych byla malé dítě. Uvědomila jsem si, že přesně tak musím vypadat.

Zvedla jsem hlavu a zamrkala. ,,Nevím,´´ zašeptala jsem hlasem, který zněl, jako bych polykala písek.

,,To je zvláštní,´´ poznamenala ta holka. ,,Většinou je bere po dvojicích.´´

,,Co s ní?´´ Miky - celým jménem Michael - nevypadal, že mě bere za sobě rovnou.

Věnovala mi další pohled. ,,Vezmeme ji s sebou a uvidíme, co řeknou ostatní. Rada rozhodne,´´ prohlásila neurčitě. Potom mluvila zase na mě: ,,Vstávej. Jdeš s námi.´´

,,Ale Tam, nemůže jít s námi! Co tomu řeknou...´´ protestoval Miky, ale ona ho přerušila.

,,Mlč,´´ utnula ho rázným hlasem vůdce. Když jsem se nezvedala, změřila si mě pohledem, při kterém jsem se zatřásla. ,,Chceš tu snad zůstat? Lin se vrátí, a to se ti líbit nebude. Nebo ti snad mám pomoct?´´

Radši jsem se rychle zvedla a následovala je ven z jeskyně. A absolutně nic jsem nechápala.

Ti dva během cesty nezůstali zticha - pořád se domlouvali o nějakém ,plánu', jak jsem postřehla. Několikrát jsem také pochytila slova jako ,špatná krev´ a ,zabít´ v různých tvarech. Většinou mluvili o mně, když tahle slova používali. Měla jsem tušení, že se děje něco hodně, ale opravdu hodně moc vážného.

,,Kam jdeme?´´ ozvala jsem se po dlouhé době. Ráno se blížilo a my zatím pochodovali celou noc. Ne že by mi to vadilo - kupodivu jsem vůbec nebyla unavená, i když už jsme museli ujít nejmíň šedesát kilometrů.

Přerušila jsem jejich rozmluvu. ,,Do pevnosti. Starší rozhodnou, co s tebou bude,´´ prozradila mi Tam - Tamara - napjatým hlasem.

Teď už tiše jsme pokračovali v chůzi. Stále častěji se na mě otáčeli, jako by hodnotili, co dokážu. Z jejich pohledů jsem neměla dobrý pocit.

Potom už jsme nešli dlouho. Sotva se slunce přehouplo přes obzor, už jsme procházeli - no, dveřmi či branou se to nazvat nedalo, spíš takovým vstupem do podzemní štoly. Nic jiného než tři ztrouchnivělé trámy vchod nepodpíralo. Nejdřív jsem se bála, že nás to zavalí, ale po několika prvních metrech hliněnou chodbu vystřídala skála.

,,Zůstaň tady!´´ přikázala mi Tam a spolu s Mikym prošli klenutým průchodem do postranní místnosti. Opřela jsem se temenem hlavy o kámen a zavřela oči. Co se to vůbec dělo? Nic jsem nechápala. Ocitla jsem se snad ve špatný čas na špatném místě?

Ze zamyšlení mě vytrhl klučičí hlas. ,,Hej, co tu děláš? Sem smějí chodit jenom vysoce postavení členové rady. A ty nevypadáš ani na...´´ zarazil se, když jsem otevřela oči a podívala se na něj.

Zamračil se, zřejmě na něco čekal. ,,Kdo jsi?´´

Zase se mě zmocnil strach, tentokrát smíšený s něčím, co se podobalo hluboko zakořeněné nenávisti. ,,Jestli máš nějaký problém...´´ nestihla jsem však dokončit svou výhrůžku, protože se vrátil Miky.

,,Vypadni, Tome,´´ vyzval nově příchozího zdánlivě klidným hlasem. Pod tím tónem však bylo ještě něco jiného, snad rozkaz.

Tom sklonil hlavu a bez odporu odešel.

,,Zmetek jeden,´´ odfrknul si Miky znechuceně a potom se podíval na mě. ,,Máš jít dovnitř. Předstup před radu, nemluv, dokud tě nevyzvou, a nedělej nic, čím bys je mohla naštvat.´´

Sklopila jsem oči a vešla do místnosti, kam předtím zamířili i oni dva. Zpod řas jsem se rozhlédla po řadách postav, postávajících podél stěn. Všichni měli tentýž přísný výraz, jen dvě osoby vyčnívaly z toho neměnného davu. Jednou z nich byla blonďatá dívka, ve které jsem po chvilce poznala Tam. Teď vypadala úplně jinak. Vlasy si spletla do věnečku a měla na sobě tmavo modrou tuniku a dlouhý plášť v téže barvě. Z jejího hrdého postoje vyzařovala autorita. Vůbec jsem ji nepoznávala.

Tou druhou osobou byl jakýsi muž, sedící na židli u nejvzdálenější strany místnosti. Vedle něj spočívala žena, která se tvářila stejně přísně jako všichni ostatní. Ten muž však upoutal mou pozornost svým laskavým a zjevně zaujatým pohledem, směřovaným na mě. Pokynul mi, abych přistoupila blíž, a naklonil se dopředu. Když jsem stála asi dvanáct kroků před ním, z řady po jeho levici vystoupil o krok vpřed nějaký muž a zvedl do výše prsou popsaný list papíru.

Odkašlal si a začal předčítat: ,,Tato schůze se koná ve věci vynesení rozsudku nad dívkou z nepřátelského klanu. Její obhajoba: komtesa Tamara Primeová, strážkyně minsteru v Koróně.´´

Po uvedení jejího jména ke mně Tam přistoupila a uklonila se před tím mužem se zvláštním výrazem. Naznačila mi, ať udělám totéž. Potom se posadila na zem a já to po ní opět zopakovala.

Muž s pergamenem chtěl dál předčítat, ale ve chvíli, kdy začal, přerušil ho rázný hlas: ,,Dost.´´ Nebylo to nijak hlasitě pronesené slovo, přesto se rozléhalo síní jako prásknutí biče.

Pokud předtím bylo ticho, teď se zdálo ohlušující, skoro jako kdyby nikdo ani nedýchal. Potom se řady hlav začaly otáčet směrem k tomu muži, jehož pohled upoutal mou pozornost.

,,Nebudeme plýtvat náš čas dalším zbytečným soudem.´´ Pokud se předtím tvářili přísně, teď všichni vypadali naprosto ohromeně. ,,Rozhodnu o samotě. Vykliďte síň.´´ Po jeho prohlášení se ticho ještě zdvojnásobilo, ale nakonec byl rozkaz splněn.

Tam se také zvedla, ale ten muž jí naznačil, aby zůstala. Posadila se zpět na místo po mém pravém boku.

Když jsme tam zbyli jen my tři, muž se unaveně usmál. ,,Hádám, že nic nechápeš.´´

Zavrtěla jsem hlavou.

,,Tak tedy, vítej v mém sídle!´´ Od něj to znělo, jako bych tam byla na návštěvě.

Zřejmě čekali, že něco řeknu, ale moji mysl zahalil pocit ospalosti. Nakonec se místo mě ozvala Tam. ,,Pane, myslím, že bychom ji měli...´´

Nedostala však šanci dokončit svou námitku. ,,Tam, nemůžeš každého zavírat. Obzvláště ne takové malé dítě, jako je ona.´´

Nelíbilo se mi, že se nade mne opět povyšují. Ale Tam se zřejmě musela podřídit. ,,Jak poroučíte, pane,´´ zamumlala a sklonila hlavu.

,,Proboha, nemluv se mnou jako se svým vládcem!´´ zamračil se.

,,Fajn, strýčku.´´ Na to druhé slovo dala posměšný důraz, jako by ji to příšerně štvalo, ale nemohla s tím nic dělat.

Znovu se usmál. ,,Tak je to správně. A teď, chtěl jsem to s vámi dvěma probrat.´´

Tam stiskla rty a zatvářila se vzdorně. ,,Samozřejmě. Splním svou povinnost.´´ Znovu se zvedla a naznačila mi, že mám udělat to samé.

Podruhé jsme se uklonily a já ji následovala skrz malé dveře, vedoucí do úzké postranní chodby. Šli jsme hrozně rychle, rychleji než v noci. Za celou cestu nepronesla jediné slovo a já se neodvážila na nic vyptávat.

Dovedla mě do malé místnosti, kde byla pouze postel, skříň, stůl a židle. Vypadalo to dost stroze a spartánsky.

Konečně se ke mně otočila. Bála jsem se, že na mě začne křičet nebo něco podobného - soudila jsem podle výrazu v její tváři tam v té síni - ale místo toho se usmívala. ,,Jsem ráda, že jsi to zvládla až sem.´´

Musela číst ve zmateném a překvapeném výrazu v mojí tváři. ,,Neboj se, nejsem žádná zákeřná fúrie. Jen nemám ráda, když lidé nerespektují mé postavení.´´

,,Ten muž?´´ vykoktala jsem nakonec.

,,Nemusíš se bát. V tomto sídle jsi v bezpečí. Ten muž je můj strýc a ze všeho nejradši mě shazuje před ostatními členy rady, kteří mi zavidí můj rodokmen. Taková klasická rodinná válka.´´

Zavrtěla jsem hlavou a posadila se na krajíček postele. ,,Můžeš mi vysvětlit...?´´

,,Ano, jistě. Pamatuješ se na ten koncert, že? A možná jsi tam zahlédla takovou dívku...´´ odmlčela se, přemýšlela, jak by ji popsala.

Zkusila jsem to. ,,Tvářila se divně?´´

S neveselým úsměvem přikývla. ,,Jo, to je ona. Jmenuje se Linda - říká si Lin. No, a ona tě...´´ Cítila jsem, že neví, jak to vysvětlit.

Vzpomněla jsem si na pocit tonutí. Vlastně jsem ho cítila stále, jen ustoupil do pozadí díky překvapení. ,,Bylo to, jako bych se topila. Nemohla jsem se hýbat ani dýchat, ani jsem si nějakou chvíli nic nepamatovala.´´

Zamračeně přikývla. ,,To je ono. Byla to, dá se říct, přeměna. Ale připadá mi zvláštní, že vzala jenom tebe a pak tě tam jenom tak nechala ležet. Obvykle shání vojáky po dvou a odnáší je na svou základnu. Máš štěstí, že jsme tě tam našli já s Michaelem, jinak by se ti opravdu nelíbilo, co by se s tebou dělo potom. Za to ti ručím.´´

,,Vojáci?´´ zeptala jsem se bez dechu.

,,Ano. Víš, ocitla ses ve válce, která trvá už neskutečně dlouho - několik tisíciletí. Nerada ti to říkám, ale teď jsi, vzhledem ke své specii, své rase, na nepřátelském území. Máš štěstí, že jsi nic nevěděla, jinak bychom tě na místě zabili.´´

Tohle se mi rozhodně nelíbilo. Odložila jsem to stranou na pozdější promyšlení. ,,A co jste to říkali o špatné krvi?´´

,,No to je právě to. My dvě jsme prakticky nepřátelé. Proto se ostatní členové rady tvářili tak naštvaně. Přivedla jsem tě přímo do naší hlavní pevnosti. Radši by ses v příštích dnech neměla příliš ukazovat na veřejnosti, dokud se ten rozruch neuklidní.´´

Cítila jsem, že se něco děje - něco, co přesahuje mé chápání. Přišel čas na tu nejdůležitější otázku. ,,A... kdo jste?´´

,,Kdo jsi teď i ty? Pro naši rasu používáme jeden společný název, i když lidé by nás asi nazvali jinak - Sidad Lidiador. Myslím, že ve staroolympštině - řeči olympských bohů, naší řeči - to znamená něco jako mýtický bojovník nebo tak.´´

,,A jak by... nás nazvali lidé?´´ tázala jsem se tiše, protože mi něco napovídalo, že teď příjde zlom.

Chvíli přemýšlela a potom nepřítomně řekla: ,,Asi by nás nazvali nesmrtelnými, upíry.´´


Toto je ten příběh. Není to tak dávno, co se to odehrálo. Byla pryč dva týdny. Nakonec se se mnou naposledy sešla. Bylo to pro ni těžké, rozloučit se s jediným životem, který znala. Vyprávěla mi svůj příběh. Nevím, proč to udělala - i přes zákaz. Někdy své vůdce prostě poslechnout nedokážeme.

Možná nejsou krásní, nejiskří na slunci nebo nemají nadpřirozené schopnosti, ale vězte, že existují, skutečně se mezi námi pohybují, snaží se působit lidsky a jednají s námi se soucitem, který by projevovat nemuseli. Nebo se třeba jen snaží nebýt těmi děsivými příšerami z pohádek. Tohle je jedna z věcí, které jsem nepochopila, a asi ani nikdy nepochopím.

Můžu pouze hledat.

Rozumím, když mi nebudete věřit, protože jsem sama říkala, že to zní dost neuvěřitelně a nepravděpodobně. A proč bych vám tohle vlastně měla vyprávět, že? Ale věřte tomu, jestli chcete; nebo nevěřte, je to na vás.

Ale na závěr ještě něco: Věříte na upíry? Měli byste začít...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tóny věčnosti:

16. nesinka přispěvatel
24.01.2011 [21:36]

nesinkaKdyby se my někdo před pár lety než začla upíří horečka zepal věříš na upíry?Odpověděla bych:Ne nevěřím? Ale dnes po přečtení tolika knih a různých příběhý bych odpověděla ano věřím.
Někdo by mohl říct na takový postavy jako upíři nevěřím,ale pravdu jestli existují nebo ne se nejspíš nikdy nedozvýme tak každý může věřit čemu chce.
Jinak krásná povídka.

15. Keiko
27.06.2010 [13:52]

velmi zajmavé já osobně na upíry věřím! Emoticon zní to asi divně ale je to tak

14. No Name
09.02.2010 [14:54]

Takže , to co tady Anna napsal, je jeden z největších a chaoticky napsaných výmyslů!! Velice jsem se u toho nasmál Emoticon
Hloupost, hloupost , hloupost. Vyjde sága o upírech a všechny tady komenty patří děckám, kterým je tak 13 - 14 ??, kteří jsou z toho najednou posraní

Emoticon
Dejte se dohromadyEmoticon

13. Kamikadze
01.01.2010 [16:45]

jasně, že věřim, jsou a myslím si, že každý o nich podvědomě ví, jenom si to nechce připustit, je to opravdu krásná povídka

12. Anna43474
30.11.2009 [12:14]

Velmi mě těší, že se povídka líbila a že vás natolik zaujala. Kdo by se chtěl dozvědět víc, jistě si s ním ráda napíšu. Kdo by nevěděl, moje icq: 362-704-516. Anna43474 Emoticon

11. Anglicanka přispěvatel
14.11.2009 [15:49]

AnglicankaJe to fantasticky napsané, opravdu.
Zdravý rozum mi říká, že nic takového jako upíři neexistuje, ale druhá strana , ta co ráda fantazíruje, mi říká, že možné je všechno. Přijde mi nepravděpodobné, že by existovali a nikdo je do teď neobjevil, ale zase bylo by to hezké.
Velice se mi líbí tvůj styl psaní. Zděluješ informace, umíš je rozvinout, ale přesto jsou krátké a jasné. EmoticonEmoticon

10. 000 přispěvatel
08.11.2009 [15:00]

000Krásná povídka, nádherně a poutavě napsaná.
Věřit či nevěřit?
Já věřím jen tomu, co sama zažiju.

07.11.2009 [20:34]

lenikaspiNo.. páni.. mám z toho úplně husí kůži, nádherná povídka! Ono je možná těžký něčemu takovýmu věřit, ale třeba pro mě je ještě těžší nevěřit.. už se radši nebudu rozepisovat, to by bylo nadlouho xD Prostě úžasná, moc působivá povídka :)

8. Misala007
07.11.2009 [10:09]

Tohle mně docela zaujalo. Už dlouho jsem se do ničeho tak nezačetla. Já na upáry odjakživa věřila. Přesně jak jsi napsala. Nemusí být krásní, třpitit se na slunci ale jsou. taky se od malička bojím chdit sama za tmy ven:) Jinak tě moc chválím. Povedlo se ti to hezky napsat a skoro celou dobu jsem mněla zatajený dech. Nezáleží na tom jestli věřím, nebo nevěřím že se to dooopravdy stalo, ale je to velmi poutavé:)Emoticon

7. bellajanecullen přispěvatel
06.11.2009 [6:30]

bellajanecullenje docela možné že se to stalo a já tomuto věřím a pokud výš nebo bys chtěla vědět víc pomohu ti............

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!