OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tenkrát ve Švýcarsku I.



Tenkrát ve Švýcarsku I.Alexandra je obyčejné ambiciózní dvaadvacetileté děvče, chodící do školy, mající životní lásku a cíle. Vlastně, jedna zvláštnost by se našla. Její životní láska je nájemný zabiják, syn pravého švýcarského mafiána. Od rodiny se Sebastian už dávno odtrhl, ovšem Alexandra trvala na tom, že chce poznat jeho rodiče. A tak, ačkoli se mu to nelíbilo, ji po šesti letech vztahu veze domů, aby ji seznámil se svými milovanými rodiči.

Upozorňuji, že povídka obsahuje sexuální témata, která jsou v první části jen naznačena.

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

 

Mlčky jsem seděla v autě na místě spolujezdce. Sice jsem tenhle výlet navrhla já, ale začínala jsem toho s každým dalším kilometrem čím dál víc litovat. Dívala jsem se z okýnka a sem tam těkla očima na Sebu. Žádná změna. Pořád vraždil silnici, samozřejmě pohledem. Co chvíli jsem si sahala na mobil v kapse a v duchu říkala rodině, že je mám ráda. Ne, že bych čekala, že zemřu, ale jela jsem k Sebovi domů. On prý domů ještě žádnou dívku nepřivedl. Byli jsme na cestě už několik hodin a já měla celé tělo bolavé, jak jsem byla přesezená. Koneckonců, je to 9 hodin cesty, plus mínus. Nakonec jsem se na Sebu podívala.

 „Zlato, mohl bys prosím někde zastavit? Potřebovala bych se protáhnout.“ Zaškemrala jsem a sledovala, jak mlčky přikývnul. Nikdy moc nemluvil, ale toto byl extrém. Věděla jsem, že nemá rodiče rád, ale po pěti letech vztahu už jsem měla právo je poznat. A chtěla jsem poznat hlavně jeho mladší sourozence, Joshuu a Barboru. A třeba potkám i Michala, po Sebovi druhého nejstaršího syna. Pak budu muset napsat Violet, dlouho jsem ji neviděla. Zajímalo mě, zda jsou s Michalem stále spolu, nebo už dávno ne. Nu, to se vlastně brzy dozvím.  Zabořila jsem ruku do kapsy a vytáhla telefon. Byli jsme na cestě už neuvěřitelných šest hodin, bez jediného slova a bez jediné zastávky. Není divu, že je mi už i zle od žaludku. Sledovala jsem míhající se krajinu. Všechny stromy, lesy, pole a pak konečně malé městečko, kdesi v Německu, kde byla benzínka. Obyvatelstvo se netvářilo nijak přátelsky, to jsem si ale odůvodnila tím, že se mračí Seba. Každý se ho bál, protože on se nikdy neumíval, a když ano, přátelsky to nebylo. Tedy, na ostatní se neusmíval, mně čas od času nějaké to pousmání věnoval. Snažila jsem se všemi možnými i nemožnými prostředky nemyslet na to, že jedu k Mafiánské rodině, ale okolí mi k tomu moc nepomáhalo. Vybrala jsem si čokoládovou tyčinku s neznámým jménem a šla k pokladně. I po těch letech jsem byla pořád nemotorná a tak nebylo žádné překvapení, že se mi pod nohy připletla rovná zem a já sebou málem švihla na zem, jen tak tak jsem udržela rovnováhu. Otočila jsem se a zahlédla jsem, jak se Seba zase opírá o nějakou skříň. Nejspíš byl na cestě za mojí záchranou. Pousmála jsem se a došla k pultu, kde jsem za tyčinku dala 50 centů. Evropská unie a ty její €ura, pff… Šla jsem do auta. Seba nešel, asi zůstal uvnitř. Možná si chtěl taky něco koupit. Vrátil se ani ne za minutku a nesl mi ledový čaj. Usmála jsem se, poděkovala a vyrazili jsme na cestu. Za necelé čtyři hodiny jsme dorazili na místo. Dům byl taková honosná samota poblíž hranic. Kolem se rozprostíraly hory a kolem hor lesy. Zalapala jsem nad tou krásou po dechu. Vystoupila jsem z auta, nevnímala jsem, že mi Seba otevřel dveře. Už se to stalo takovou rutinou. A jelikož jsem byla zabrána pohledem na krajinu, nevšimla jsem si ani toho, že k nám jde Michal.

 „Ahoj Lex,“ pozdravil mě a já se překvapeně otočila.

„Ahoj Michale,“ usmála jsem se a šla ho obejmout. Obejmul mě a urychleně se odtáhnul. Musela jsem se pousmát a potlačit podívání se na, žárlícího, Sebu. „Jak se máš?“ optala jsem se a podívala se na něj. Pokrčil rameny, nic víc, nic míň. Typické. Pak se podíval na Sebu a zavrtěl hlavou. Nevím, co udělal Seba, ale obejmul mě kolem pasu.

 „Půjdeme se projít zlato,“ řekl, aniž by mi dal možnost výběru, což se moc často nestávalo.  Šli jsme sotva tři minuty, když jsme došli k jezeru. Tiše jsem zalapala po dechu, už podruhé, a sledovala tu krásnou krajinu v okolí Luzernu, který svoji krásou přečníval snad i Benátky, Paříž a všechny tyto turistické lokality. Pak jsem si ale rozvzpomněla a podívala se na Sebu.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se.

„Co myslíš?“ oplatil mi to.

„Ty to moc dobře víš!“ zavrčela jsem a zastavila. Pokrčil rameny.

„Nechci tě hned z kraje zděsit,“ řekl prostě a pousmál se. Jak já jsem to pousmání milovala. Rezignovaně jsem pokrčila rameny a procházela se s ním v krajině, která mě i po tolika podíváních neustále uchvacovala. Za hodinu jsme došli zpátky a pomalu přišli ke dveřím. Před vchodem na vteřinku zastavil, nadechl se a chytil moji ruku, kterou držel celou dobu, tak silně, že jsem ji po chvilce skoro necítila. Vešli jsme dovnitř a já poprvé uviděla jeho domov.

 Zatím tedy tu malou předsíň, takovou hezky vystavěnou. Byla vymalována na tmavě zelenou, léty už mírně zašlou a na levé straně stála skříň zabírající většinu místa. Seb ji otevřel.

 „Tady mají boty,“ řekl suše a já se divila, co to vlastně je za boty. Tu značku jsem nikdy neviděla, ani o ní neslyšela. Ale byly moc hezké. Jelikož už Seba dva roky bydlel se mnou, zatímco já chodila na vysokou, tak jsem si zvykla na jeho drahé věci, které já jsem často razantně odmítala přijmou darem. Proto mě taky nevykolejil vzhled věcí jeho rodiny. Částku jsem si netroufala odhadovat. Hold, bohatí lidé. Naproti té první stála menší, přesto taky dost velká skříň, která zabírala také hodně místa. Seb ji otevřel.

 „A tady kabáty.“ Všechny kabáty byly zavřené v pytlích, ze kterých se odsává vzduch, aby zabraly méně místa. Uznale jsem přikývla nad praktičností paní domu a vyzula jsem si svoje tenisky. Moje kecky, abych tak řekla, byly opravdu hezké, nemusela jsem se za ně stydět a to možná právě proto, že je kupoval Seba.  Poté jsme vešli do trošku větší haly, kde uprostřed stál klavír, u kterého seděl Michal a něco zuřivě zapisoval do not. Mít tu foťák, tak to pro Violet vyfotím. Dále byl vlevo stůl, kde se nejspíše konverzovalo a vpravo byly dveře. Bylo zvláštní, že taková velká místnost má tak malé využití. Přímo před námi byly ještě jedny dveře a vedle schody, které vedly na malý balkonek přímo nad těmi dveřmi. Schody byly z obou stran. Toto byl kdysi nejspíš taneční sál. Seba mě pomalu vedl po schodech nahoru, držel mě za ruku a přitom táhnul naše věci sbalené na týden, který tady budeme trávit. Poté otevřel dveře nad balkonem a tam mě zatáhnul doleva. Tam prošel kolem tří dveří. Na jedněch bylo ozdobným, růžovým písmenem napsáno B a kolem něj bylo spousta hezkých, barevných věcí. Na druhých bylo jednoduché malé zelené J se smajlíkem. Pod ním byl nalepený obrázek typického usmívajícího se Anime kluka. Hodně mi připomínal Kirita ze Sword Art Online. Na třetích nebylo nic, jen malé malby spousty not, krásně tvarovaných. Nechyběly houslové a basové klíče, melodicky tvarované do vlnek notové osnovy a pomlky. Zastavila jsem se a sledovala ty dveře. Nepochybovala jsem, čí tento pokoj je. Pro Michala byla hudba všechno. To už mě ale Seba jemně zatáhnul o pár metrů dál, před obyčejné dveře. Nic na nich nebylo. Dveře měly jen trošku novější barvu, možná na nich přeci jen kdysi něco bylo. Ale i kdyby, to se asi nedozvím. Seba je otevřel a nechal mě projít.

„To je můj pokoj,“ prohlásil a ukázal na malý stolek v rohu, s lampičkou, kde kdysi musel ležet notebook. „Tam jsem si s tebou psával,“ pousmál se a rozhlédl se. I já jsem se musela pousmát. Seznámili jsme se přes textové RPG, což byla vlastně shoda náhod. A teď jsem stála tady. Také jsem se rozhlédla. V místnosti už nebylo téměř nic, jen jedna postel, ten stolek, ta lampička, skříň a vedle velký pořadač na cédéčka. Bylo tam spousta prázdných míst, ale dost jich tam zůstalo. Rozhodně na nich nebyla Dáda Patrasová, jak u mojí sestry, tam byl určitě Death Metal. Vedle na poličce byla položená hifi věž. Na boku byly dveře, na kterých bylo napsáno WC. Toť vše.

„Je tu… útulně,“ napadlo mě a usmála jsem se na něj. Přikývnul.

„Tak pojď, ať už to máme za sebou.“ Teď jsem přikývla já a vyšla z místnosti. Věci zůstaly v Sebově pokoji. Seb vyšel, zavřel dveře, chytil mě něžně za ruku a zase mě táhnul tím bludištěm až někam dolů. Nakonec jsme vyšli znovu u schodů nad balkonem, opravdu jsem nechápala, jak jsme se tam dostali [a hlavně proč tak složitě], ale dole stála teď už celá rodina. No, stála… Všichni seděli u toho konferenčního stolku, jen Michal u klavíru. Nervózně jsem sešla a pomalým krokem, držíc Sebu, jsem se k nim vydala. Pán a paní domu se postavili. Josh a Bára se k tomu moc neměli, ale matka je napomenula a tak se také postavili. Otec si mě prohlédl (když říkám prohlédl, myslím tím kompletní ‚celotělní‘ prohlídku) a podíval se na Sebu. Raději jsem anglicky pozdravila a podívala se střídavě na otce i na matku. Matka, ač se mi zdála trošku povýšená, se podívala na manžela a ten začal.

„Vítej tady, Alexandro,“ pozdravil a přišel ke mně. Natáhla jsem k němu ruku, ale on se sehnul a políbil ji. Slyšela jsem, jak Seba zavrčel a nepatrně mě přitáhnul k sobě. Tak dobře no, asi nebyl nejlepší nápad sem jezdit.

„Nemusíš mluvit Anglicky,“ řekl česky s německým přízvukem, který jsem někdy slýchala i u Seby. Přikývla jsem a pousmála se. Takticky jsem se rozhodla mlčet, prozatím. 

„Vítáme tě,“ řekla matka se stejně povýšeným tónem, na jaký vypadala, ale i přes to všechno to byla sympatická dáma s rovnými hnědými vlasy vyčesanými do drdolu. Podél obličeje jí spadalo pár pramenů, které se téměř nepohnuly, práce laku na vlasy, nejspíš. Obličej měla, ač s arogantním výrazem, milý. Nejspíš byla i ráda, že vidí syna. Zajímalo by mne, zda i ona byla zamilovaná až po uši a do tohoto světa se nechala zatáhnout zaslepená. Seba měl naštěstí rozum a netahal mě do jeho záležitostí.

Otec byl starý, ne příliš sympatický pán. V uchu měl náušnici, což toto tvrzení je potvrzovalo, ale na první pohled byste do něj tolik špatnosti neřekli. Josh měl černé delší vlasy načesané na emo, stejně jako jeho bratři. Barbora byla takové smutnější sluníčko. Usmívala se, ale v očích měla smutné plaménky. Vlásky měla stažené do culíku, takže jí bylo vidět čelo, na kterém byly známky začátku puberty. Matka na sobě měla obyčejný šedý kostým, otec pro změnu černé sako i kalhoty. Josh na sobě měl černé tričko s nápisem HIM a rifle se spoustou špendlíků, řetízků a všemožných dalších serepetiček. Barbora na sobě měla hezké červené šatky, ve vlasech čelenku stejné barvy (právě ta jí držela i ty neposedné vlásky) a kabelku stejné barvy.

„Sebastiane, jdeme do divadla. Postarej se o ni,“ řekl otec a Seba sebou trhl. Asi to byla vzpomínka, protože když toto od otce slýchával, znamenalo to pravděpodobně něco úplně jiného. Jemně jsem mu ruku stiskla a otočila jsem pohled. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem Michala z hlavy vytlačila. Podívala jsem se, co má na sobě. Měl na sobě také rifle, stejně jako Josh, ale tričko měl trošku vytahané, nevypadalo to, že by se chystal do divadla. Vlasy měl trošku rozcuchané, jako by o sebe doma až tak nepečoval. Vrátila jsem se pohledem, matka právě líčila Barboru. Maskovala jí těch pár pupínků, kterých jsem si všimla. Poté rodina odešla dveřmi. Otec podržel matce, Barči a Joshovi dveře a odcházel, když se ještě otočil, podíval se dlouze na Sebastiana, pak kmitl pohledem ke mně a pak konečně zavřel. Tehdy jsem se odvážila zase nadechnout. Seb mě jemně obejmul a pousmál se.

„Ještě můžeme domů.“

Povzdychla jsem si. „Nemůžeme.“ Odpověděla jsem a jemně si skousla ret. Když už jsme tu byli, chtěla jsem je poznat. Měla jsem sice zlé tušení, že toho budu ještě litovat, ale nějak jsem se tím nezatěžovala. Dokud tu byl Seb, neměla jsem se čeho bát. Doufám.

„Když to říkáš,“ řekl opět suše. Tím mě skutečně deprimoval. Podívala jsem se na Michala, který už byl zase ve svojí vysněné realitě, jemně se Sebovi vytrhla a přešla k němu.

„Co skládáš?“ zeptala jsem se netečně. Michal místo odpovědi položil tužku, položil prsty na klávesy a chvíli se rozmýšlel. Nakonec jeho prsty vyběhly a začaly hrát melodii, která se téměř viditelně rozléhala domem. Veškerá vášeň, kterou do toho dával, byla cítit na hony daleko. Podívala jsem se velice nenápadně na název. ‚ For Violet…‘ Pousmála jsem se a slíbila si, že se ho pak na Ví musím zeptat, dlouho jsem ani o jednom neslyšela zprávy, vlastně od té akce před šesti lety jsem s ní mluvila hodně málo, nějak jsme na sebe přestaly mít čas. Ona potom odešla na vysokou a i já jsem časem utekla za vysokoškolským vzděláním pryč z Brna. Časem jsme si už ani na facebooku nepsaly, ani maily jsme si neposílaly a ani smsku jsme se neobtěžovaly poslat. Vlastně jsme se od sebe úplně odcizily, což mě vskutku mrzelo. Ale teď, tady jsem s tím nic udělat nemohla.

„Je to moc krásné,“ pochválila jsem mu skladbu a přátelsky ho poplácala po zádech. Maličko sebou trhnul, ale to bylo v téhle rodině normální. Přikývnul, chytil tužku a začal zase psát noty.

„Už to skládám dva roky, pořád to není dokonalé, jak by mělo být,“ postěžoval si a nervózně zabubnoval prsty volné ruky do kláves, až se ozvalo pár tichoučkých tónů. Otočila jsem se, Seba byl pryč. Asi věděl, že chci s Michalem mluvit o samotě. Pousmála jsem se.

„Kdy jsi naposledy mluvil s Ví?“ zeptala jsem se a podívala se na něj. Pokrčil rameny.

„Ani nevím, kdy to bylo naposledy, už to nějakou chvíli je. Myslím, že to je tak 4 měsíce, od té doby se mi neozvala.“ Zabědoval a já zkrabatila obočí. Ví, že by se Michalovi neozvala? To bylo nějaké zvláštní. Pro změnu jsem se Sebem musela mluvit a to co nejrychleji. Začínala jsem mít obavy, zda něco nevzal do svých rukou. Otočila jsem se a vyběhla do pokoje, přičemž jsem na Michala houkla něco ve stylu „Zatím!‘“ či tak něco. Vběhla jsem do pokoje, ale Seba tu nebyl. Začala jsem prohledávat věci, abych našla telefon, ale bylo to marné, ačkoli jsem přebrala celou tašku, mobil nikde nebyl. Vstala jsem a otočila se, abych vyběhla ven z pokoje, ale narazila jsem do Seba, který mě pevně chytil a já nejen že nespadla, ale nemohla se ani pohnout.

„Sebastiane, můžeš mi vysvětlit, kde…“ pokračování už jsem neměla šanci říct, protože mě umlčel polibkem, mezi kterým zašeptal pouhé „Mlč!“ a jemně mě svalil na postel. Nejdřív jsem se lehce zmítala, ale nakonec jsem jeho šarmu podlehla a přestala se bránit. Chytil moje ruce a držel mi je nad hlavou, přitom mě líbal všude po těle, ovšem přes oblečení. Pustil mě a jemně mi roztáhnul nožky. Nebránila jsem se. Stáhnul mi kraťasy. Zvedla jsem ruce a začala mu rozepínat knoflíky u košile. Sice trošku zaúpěl, ale nechal si ji sundat normálním způsobem, už mě nebavilo přišívat odtržené knoflíky při každém strhnutí košile z těla. Pak přišly na řadu jeho kalhoty a moje tričko. Už jsme tu byli jen ve spodním prádle. Když najednou kdosi vrazil do dveří. Zděšeně jsem od Seba odskočila a přikryla se peřinou. Ten měl jinou reakci. Sáhnul pod postel, vyndal nůž a jeho svalnatá postava už stála na nohou proti vetřelci. Dřív než na vetřelce se moje oči zaměřily na Sebovu vypracovanou postavu. Vypadal jako superhrdina, zvlášť v téhle obrané poloze. A bránil mě. Až pak jsem se podívala na vetřelce.

„Sebastiane, obleč se, mám pro tebe práci!“ zahřměl otcův hlas pokojem, dívajíce se na mě.  Seb si odfrknul a přikývnul. „A makej, má to být rychlé.“ Řekl ještě otec a odešel z pokoje. Seb si povzdychnul a podíval se na mě. „Omlouvám se,“ řekl úzkostně, zatímco si natahoval kalhoty. Roztřeseně jsem nad tím mávla rukou, neschopná slova. „A Lexí, nikomu neodemykej, prosím. Vydrž tady, jestli je to jen na chvíli, jsem tu za hodinu, dvě.“ S těmito slovy mi věnoval polibek, vložil do zámku klíč, zavřel a odešel. Chvíli mi trvalo, než jsem vyběhla a zamknula dveře, poté jsem se po nich svezla a málem se rozbrečela. Nechtěla jsem, aby mě Sebův otec kdy viděl ve spodním prádle, byla to trapná situace, kterou jsem musela přejít mlčením. Po chvíli jsem se sebrala, vyrazila k posteli a oblékla se. Venku byla nejspíš už tma, těžko říct, žádný z „dětských“ pokojů neměl okna ven. Čím to asi tak mohlo být? [Ironie nadevše.] Raději jsem si lehla do postele. Čekala jsem na Sebu a koukala do stěny. To mě po chvíli přestalo bavit a tak jsem si vzala Ipod, sluchátka a pustila jsem si písničky. Po chvíli se mi začaly klížit oči a jen těžko jsem je držela otevřené. Za chvíli jsem uslyšela zaklepání, které bylo dostatečně silné, aby přehlušilo moji slabě puštěnou hudbu. Nejprve jsem vyběhla a chtěla Sebovi otevřít, ale pak jsem si uvědomila, kde jsem a že to Seba vůbec být nemusí. Mlčky jsem couvla a pustila kliku s klíčem, které jsem v rukou stihla sevřít. Zaklepání se ozvalo znovu. Nerozhodně jsem se na dveře dívala, zapomněla jsem, jak se mluví.

„Alex?“ *ozval se zpoza dveří Michalův hlas. Všechny zábrany zmizely a já se vrhla ke dveřím, klíči a odemkla jsem mu. Hlasu se mi pořád nedostávalo. Otevřela jsem a vrhla se mu kolem krku.

„Ráda tě slyším a vidím, švagre!“ Vyhrkla jsem, div jsem úlevou nebrečela. Sice to nebyl můj švagr, ale já ho tak ráda škádlila. Chvíli tam tak prkenně stál, než mě od sebe odtáhnul a zamyšleně promluvil.

„Kde je Seba?“ zeptal se a já krátce pokrčila rameny. Nevěděla jsem, co můj přítel právě teď dělá, natožpak kde je, ale o jeho činnosti jsem tušení měla. Michal mávnul rukou a nenuceně odešel. Nejistě jsem se rozhlédla a vyběhla za ním.

„M-Michale počkej!“ zavolala jsem „Budeš ještě hrát na klavír?“ Mlčky přikývnul a já se šťastně usmála. „Můžu jít poslouchat?“ Když Michal přikývnul, měla jsem chuť mu znovu skočit kolem krku, ale místo toho jsem se zaculila a poděkovala. Vrátila jsem se zavřít dveře a vyběhla za Michalem. Přisunul mi židličku a začal dopisovat nehotovou skladbu. Po chvilce to vzdal a vyndal jiný papír. Na něm bylo napsáno pouze ‚Sofia‘. Obdivovala jsem ho, že ještě zvládl takto rozpolcenou osobnost. Sofie byla jeho první láska, se kterou se také poznal přes RPG. Myslím, že k ní pořád cítil vřelé city, ale k Violet taky a to ho ubíjelo. Začal hrát a já cítila, jak z jeho hry prýští emoce, které v sobě měl. Nedivila jsem se, že na konzervatoři byl jedním z nejlepších studentů. Po asi čtvrté skladbě jeho tvorby mi někdo položil ruku na rameno. Trošku jsem se lekla, vyjekla a povyskočila ze židle, načež jsem, sotva jsem zpozorovala obličej, Sebovi skočila kolem krku. Byla jsem ráda, že konečně mohu někoho obejmout. Rozloučili jsme se s Michalem a odešli zpátky do pokoje. Bára zrovna zacházela do svého pokoje, ani jsem nevěděla, že by se vrátili. V duchu jsem nad tím mávla rukou a vešla do pokoje. Rozhodla jsem se, že si vybalím věci. Nechápala jsem, že mě to nenapadlo dřív. Mlčky jsem vytahovala všechno, co jsem si sebou sbalila a počítala, jestli jsem něco nezapomněla. Když jsem ale počítala spodní prádlo, počítala jsem třikrát a stále mi to nevycházelo do počtu. Seba, který mě pozoroval, se zeptal, jestli se něco neděje.

„Ne, neděje, jen jsem si špatně sbalila. Měla jsem za to, že jsem si brala osmery kalhotky, ale asi jsem jedny nechala doma,“ mávla jsem nad tím rukou a narovnala to do skříně, která tu přibyla výsostně pro mě. Seba se ale mračil.

„Zmizelo ti ještě něco?“ zavrtěla jsem hlavou a přemýšlela, kam tím míří. Lépe řečeno, doufala jsem, že ho nenapadlo to, co ho určitě napadlo. Bez jediného slova odešel, přitom bouchnul dveřmi. Až jsem si musela sednout na postel, jak mě ta rána vyděsila. Sevřela jsem kraj prostěradla a přešla k batohu, odkud jsem vytáhla svého plyšáka. Sevřela jsem ho a suše mu vzlykla do bříška. Můj malý tučňák se na mě už celých deset let díval pořád tím stejně opelichaným pohledem. Alespoň nějaká jistota. Čekala jsem pět minut, deset, patnáct a stále nic. Nikdo nepřišel, nikdo neprošel, nikdo se neozýval. Po další chvíli jsem se zvedla a šla ke dveřím. Sáhla jsem na kliku a otevřela. Nikdo tam nebyl. Ač to bylo riskantní, rozhodla jsem se, že se porozhlédnu po domě. Sama nechápu, proč jsem se tak rozhodla. Nikdo nikde nebyl. Prošla jsem docela zajímavými pokoji. Nakonec jsem vyšla znovu na balkoně. Tento dům byl jako bludiště. Dole nikdo nebyl. Ani Michal, ani Seba, ani nikdo jiný z rodiny. Otočila jsem se a vrátila se ke dveřím do Sebova pokoje, kupodivu rychle. Asi tu vedlo více cest. Chtěla jsem otevřít, ale zarazila jsem se. Zvědavost mě přemohla a tak jsem přešla ob dva pokoje a zaklepala na Joshovi dveře. Nic se neozývalo. Zaklepala jsem znovu. Zpoza dveří se ozvalo tiché francouzské slovíčko. Nejspíš znamenalo dále a tak jsem pomalu vešla. Joshua tam byl. Mlčky jsem pozdravila a on mě taky. Přišla jsem k němu a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil a odložil knížku, kterou četl. Nestihla jsem zaregistrovat název, ale nejspíš to bylo něco Japonského, soudě dle obálky. Zeptala jsem se ho, jak se má. Odpověděl mi, že to jde a zeptal se mě také. Chvíli jsme debatovali a smáli se, když někdo zaklepal na dveře. Zpoza dveří se ozval nám oběma známý, hlučný mužský hlas. Seba volal něco francouzsky. Sklopila jsem pohled a zavrtěla hlavou. Běželo mi v ní jen ‚Jak mě tady našel?‘. Josh odpověděl krátké francouzské ano a dveře se otevřely. Dovnitř vešel můj dvoumetrový přítel a na tváři mu hrál, jako obvykle, nepřátelský pohled.

„Lex, pojď pryč.“ Řekl a přidržel dveře, čekaje až projdu. Zvedla jsem oči v sloup, normálně se takto nechoval. Připadala jsem si jako dítě. Vstala jsem, ještě jednou se na Joshe usmála, obejmula ho a rozloučila se s ním. Byl mému věku ze všech bratrů nejblíž a tak mi bylo příjemné s ním hovořit. Když si Seba decentně odkašlal, znovu jsem zvedla oči v sloup a vydala se ke dveřím. Ještě než jsem prošla, ještě jednou se otočila a mávla na Joshe. Poté jsem prošla kolem Seby a jen slyšela, jak dveře práskly. Povzdychla jsem si a pomalým krokem se rozešla zpět k Sebovým dveřím. Vešla jsem, posadila se na postel a mlčky vyčkávala, co se bude dít. Přitáhnul si židli a posadil se proti mně. Sklopila jsem provinile pohled. Nakonec se nadechl a začal mluvit. „Sbal se. Zítra ráno se jede domů. A bez odmlouvání!“ řekl, jako by mi četl myšlenky.

„Proč?“ zeptala jsem se a zvedla k němu oči. Chytil mě za ruku.

„Lexí, já si prostě nepřeji, abys dál s mojí rodinou trávila čas.“ Pousmál se. „Později ti to vysvětlím.“ Řekl jen a na ruku mě políbil. Ten jeho úsměv mi jako vždy zamotal hlavu.  Usmíval se tak zřídka, že jsem mu vždy, když se ten úsměv objevil, odkývala úplně všechno.

„Dobře,“ vzdychla jsem a pohledem uhnula do pravého rohu za ním. Nechápala jsem jeho obavy. Dokud byl se mnou, nic se nemohlo stát. Možná mu vadilo, že musí chodit do práce, když je tu se mnou jen dočasně. Ale je jeho problém, že k tomu svolí. Jemně můj pohled zvedl. Na jeho tváři hrál ten důvěrný úsměv, což mě překvapilo, většinou tam nebyl déle jak deset vteřin. Jemně se ke mně naklonil a dal mi jemný, letmý polibek. Musela jsem se taky usmát. „Ale až zítra.“ Dodala jsem a on trpělivě přikývnul. Vděčně jsem se na něj podívala a poté na hodinky. „Je devět,“ oznámila jsem ledabyle. Seba se na mě pořád díval, ale jak jsem řekla čas, jeho úsměv zmizel a jeho pohled uhnul.

„Lexí, budu muset jít, nikomu neodemykej. Tentokrát ani Joshovi, ani Michalovi, ano?“ řekl a znovu se na mě podíval. Překvapeně jsem pootevřela ústa.

„Teď? Ale… Jak, proč?“ vydrmolila jsem. Pokrčil rameny, vstal a odešel. Ve dveřích se ještě otočil a poslal mi vzdušný polibek. Poté odešel. Chvíli jsem jen tak seděla. Trucovně jsem se rozhodovala, jestli ho poslechnu, nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodla, že nebudu riskovat jeho vztek a hlavně nebudu povzbuzovat k horšímu jeho až moc nakloněnou důvěru. Vstala jsem a zamknula. Poté jsem se převlékla, skočila do postele, schoulila se do klubíčka a zavřela oči. Postel voněla jeho vůní a tak jsem ji vychutnávala, než jsem si dovolila usnout. Po nějaké době mě probudila rána jako z děla. Zděšeně jsem se na posteli posadila a rozhlédla se. Všude byla tma a tak jsem sáhla po telefonu a snažila se zorientovat alespoň časově. Byla jedna hodina ráno.  Už mi bylo jasné, proč žijí takhle na samotě. Po chvíli se ozvalo dívčí kvílení, které bylo doprovázené francouzským hláskem a přibližovalo se. Po další chvíli začala Bára zoufale bušit pěstmi do mých dveří. Chvíli jsem váhala, ale v tomto případě jdou prostě zbytečné příkazy stranou. Vyskočila jsem, odemknula a otevřela dveře. Bára mi padla takřka do náruče, obejmula mě a vzlykala. Mlčky jsem ji k sobě přitiskla a vtáhla ji do místnosti. Zavřela jsem za námi dveře a znovu zamkla. Dřepla jsem si k ní a utřela jí slzy. „Do you speak Czech?“ vykoktala jsem krkolomně svojí ne zrovna obratnou angličtinou. Přikývla hlavou a smutně ze sebe lámanou češtinou vychrlila, že „Brotr studuje v univerzitě v česku“ a tak se to kvůli němu naučila. Přikývla jsem a opatrně se jí zeptala, co se stalo.

„Father se zbláznil, vždy when Michal a Sebastian jsou pryč, on se rozčiluje a on chová se ošklivě.“ Pokračovala lámanou češtinou s francouzským přízvukem. Zděšeně jsem se podívala ke dveřím. Hlavou mi bleskla zlá myšlenka.

„Oni jsou oba dva pryč?“ ujistila jsem se a ona přikývla. „A Joshua tu je?“ ptala jsem se dál. Na to pouze přikývla. „A co máma, ta tu je?“ ptala jsem se dál, nedbaje okolních věcí. Přikývla. „Tak tě odvedeme za ní, ano?“ zase přikývla. „Ale musíš mi ukázat, kde spí,“ upozornila jsem. Bára jen přikývla, chytila mě za ruku a táhnula mě napříč domem. Po chvíli jsem ztratila přehled, kde to vlastně jsem. Začínalo mě to docela znepokojovat. Nakonec jsme došli k jednoduchým dveřím. Bára mě pouze objala a odešla dovnitř. Tu nemluvnost asi mají v rodině. Otočila jsem se a tiše si povzdychla. „Jsem hlupák, hlupák, hlupák!“ zašeptala jsem a pěstí se udeřila do čela. Nevzala jsem si naprosto nic, ani klíče, ani telefon, nic. Rychle, jak nejvíc nebojácně to šlo, jsem vyrazila vpřed a doufala jsem, že pokoj nějak najdu. Ani jsem si nevšimla, že jsem zrychlila do běhu. Po asi dvaceti minutách, kdy jsem jeden a ten samý obraz minula už popáté, jsem se konečně vynořila u dveří, které byly zdobené notami. Úlevně jsem zpomalila a vešla do dveří vedle. Zavřela jsem za sebou a sáhla po vypínači. Ovšem sáhla jsem na něco měkkého. Překvapeně jsem odskočila a přivřela oči. „Sebo?“ zeptala jsem se nejistě. Začal se smát zvučný mužský hlas.

„No.“ Ozvalo se anglické ne a já tiše zalapala po dechu. Muž přede mnou byl jeho otec. Poznala jsem to podle hlasu, který byl sice dost hluboký na to, aby to byl můj Seba, ale přesto odlišný.

„Potřebujete něco? Sebastian tu ještě není,“ oznámila jsem a rozhodla se na sobě nedat znát strach. Tito lidé jsou horší jak žraloci, jedno zaváhání může stát člověka i život a jelikož jsem jednoho takového měla doma a starala se o něj, věděla jsem, co smím dělat a co by mohlo být nebezpečné.

„Já vím. Přišel jsem se podívat za svojí, chm…“ cítila jsem jeho pohled a slyšela jeho kroky. Ačkoli byla tma, nejistě jsem sevřela ruku v pěst.

„Mohl byste rozsvítit, prosím? Nic nevidím,“ poprosila jsem. Žádná reakce, najednou jsem ucítila jeho ruku na svém břiše. Obejmul mě a pokračoval.

„Snachou,“ dokončil předchozí větu. Zaváhala jsem nad svým dalším jednáním. Kdybych se mu teď vytrhla, kdoví, co by se stalo. Jemně jsem chytila jeho ruku a oddělala ji ze svého těla.

„To je od vás sice moc hezké, ale já bych šla ráda spát.“ Vykročila jsem k vypínači, jako bych tam měla namířeno celou dobu a rozsvítila. Tedy, přinejmenším jsem se o to pokusila. Světlo na moje cvaknutí nereagovalo. V duchu jsem zanadávala směrem k technice a její spolehlivosti a zkusila to znovu. Povedlo se. Otočila jsem se a překvapeně se nadechla. Dívala jsem se do hlavice zbraně. Pořád jsem si opakovala, že strach je největší nepřítel a co nejvíc lhostejně jsem se na pana Wolfa podívala. Tuto situaci už jsem párkrát zažila i se Sebem, jenže tam bylo jednoduché zajistit si bezpečí, už jsem věděla, jak na něj. U Seby to totiž byla jen psychická porucha, o jeho schizofrenii jsem věděl, ale toto byl jeho otec a toho jsem rozhodně nechtěla začít přesvědčovat, že jsem to jen já, že nejsem nebezpečná, že ho miluji a další takové věci. Místo toho jsem mlčky vyčkávala, co bude dál. Wolf si sáhl do kapsy a vytáhnul mé spodní prádlo. Jemně ho zvedl a čichnul k němu. Možná jsem překvapeně otevřela oči, ale to byla moje jediná reakce. Poté ho vrátil zpátky do kapsy.

„Víš, co chci,“ řekl jednoduše a pousmál se. Bylo mi to jasné téměř okamžitě, ale rozhodla jsem se, že zkusím chvíli hovořit, zatímco budu vymýšlet plán B, který se v mých strategiích většinou nenacházel.

„Nemám nejmenší tušení, co byste mohl tak potřebovat ode mě. Konec konců, jsem pouhá návštěva, nevím, jak to u vás chodí,“ zamlouvala jsem to a horečně přemýšlela. Chvíli mě sledoval, pak se zasmál.

„Netahej mě za nos, vím, že to víš. Kdybys to nevěděla, musela bys být opravdu hloupá a to by si tě Sebastian ani nevšimnul. Mezi námi, vzhledově nejsi zrovna na prvním místě, už jsem v jeho společnosti viděl i hezčí ženy. Takže začneme znovu, rozmysli si tentokrát svoji odpověď,“ řekl jako by mi četl myšlenky a trošku posunul zbraň směrem ke mně, nejspíš tím chtěl naznačit, že to myslí vážně. Ještě několik vteřin jsem promýšlela svoje další slova, ale nakonec jsem to vzdala. Musím zůstat naživu, už kvůli Sebovi.

„A cože přesně chcete? Myslím, že okruh vašeho chtíče jsem pochopila,“ řekla jsem trošku šeptavě, za což bych si nejraději dala facku. Ukázala jsem mu svoji slabost.  Usmál se.

„jak jsem myslel, chytrá holka.“ Podíval se na hodinky. „Nu, máme ještě čas, takže si prosím pohodlně odlož. Neboj se, bude se ti to líbit, můj syn měl ty nejlepší učitele,“ zasmál se tomu nechutnému vtipu a já vztekle přivřela oči. Chápala jsem nenávist všech vůči tomuto muži, chápala jsem, proč Seba chtěl, abych neotvírala, chápala jsem, proč tuto návštěvu nechtěl. Vlastně jsem to věděla celou dobu, jen jsem nevěřila, že by taková situace mohla skutečně nastat. Nadechla jsem se a pomalu, s co nejmenším třesem v rukou jsem si začala sundávat kalhoty. Trvalo mi to snad trojnásobnou dobu než obvykle. Stále jsem nejspíš doufala, že mi někdo přijde pomoct, nebo že něco vymyslím, ale tady byla i má všetečnost krátká. Smířeně jsem si začala sundávat vršek a byla jsem ráda, že jsem se rozhodla spát ve spodním prádle. Asi jsem tomuto domu přeci jen nedůvěřovala. Stejně jsem teď stála před Sebovým otcem skoro nahá. „Pokračuj,“ pobídnul mě s tím úlisným úsměvem poté, co jsem se na chvíli zarazila. Pomalu jsem začala vztahovat ruce dozadu k zapínání podprsenky. Opravdu pomaličku. Oči jsem ale nezavírala, s pohledem, co mě můj přítel naučil, jsem mu hrdě zírala do očí. „Anebo víš co? Udělám to sám,“ usmál se zase, vyšel ke mně a ruku mi drsně položil na rameno. Hlavici zbraně mi položil ke spánku a rukou, kterou měl položenou na mém rameni, pomalu objel moje křivky. Možná jsem pro něj nebyla nejhezčí, ale moje postava ho nejspíš přitahovala, což, abych se přiznala, mi svým způsobem i lichotilo. Ten pocit ale úplně utlumila nechuť už jen z faktu, že je to Sebův otec. Když se naklonil k mému krku, zvedla jsem oči ke stropu a ignorovala jeho rty a strniště dotýkající se místa mezi ramenem a krkem. Mlčky jsem pohnula rty a omluvila se, když jsem jeho prsty ucítila právě na zapínání své podprsenky.

V tu chvíli se rozrazili dveře. V první chvíli mi spadl kámen ze srdce, ale ještě jsem si úplně jistá nebyla, byla jsem ke dveřím zády a neviděla jsem, kdo přišel. A jelikož zbraň se od mého spánku nevzdalovala, nehodlala jsem nijak riskovat. Otec cosi zažblebtal německy a cynicky se zasmál. To jsem poprvé uslyšela Sebův hlas, ještě nikdy se mi tak krásný nezdál.

„Lexí, jsi v pořádku?“ zeptal se mě následně. Nic jsem neodpověděla, ani se nepohnula, na to jsem se příliš soustředila na svůj spánek a zbraň, která se nepohnula ani o píď. Znovu řekl něco Německého směrem k otci. Cítila jsem, jak otec ztuhnul, ba co víc, zbraň se začala vzdalovat. Seba cosi téměř vesele prohlásil, chytil mě za ruku, přitáhnul mě k sobě a konejšivě mě obejmul. V jeho ruce jsem uviděla zbraň. Pousmála jsem se a snažila se potlačit slzy úlevy. Otec ještě cosi tvrdě zamumlal, samozřejmě německy, a odešel. „Jsi sbalená?“ zeptal se mě. Roztřeseně jsem kývla. „Pak odjíždíme hned.“


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tenkrát ve Švýcarsku I.:

6. Spyro přispěvatel
26.05.2015 [18:15]

SpyroPo dlouhé době projíždím staré komentáře, zpětně děkuju za chválu! :)

5. Niki
25.08.2013 [22:13]

Husté !!!!!
Těším se na další !!! :)
Takové vzrůšo !! :))

4. majka
24.08.2013 [17:59]

jejda a na začiatku to vypadalo tak nevinne... ale je to skvela poviedka len tak dalej :)

3. Killy přispěvatel
23.08.2013 [10:55]

Killywaw. Poviedka je rozhodne originálna. Určite si prečítam aj ďalšiu kapitolu. Emoticon

2. Kika
23.08.2013 [10:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Erin
23.08.2013 [10:31]

wow...slušný nářez...dobře napsané... Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!