OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tajemné město

29.10.2012 (12:30) • ElisR1 • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1191×

Tajemné město

Kde černá je veselou barvou,

kde radost je pouhým snem,

tam noční můry stávají se pravdou,

tam strach je denním pořádkem.

Na obloze se začaly objevovat první hvězdy a já právě projela kolem cedule s názvem mého nového domova. Všude bylo naprosté ticho, které rušilo jen mé auto.

Pomalu jsem zastavila před svým novým domem a vylezla z auta. Stále to ticho, ničím nerušený klid.

Sotva jsem za sebou zabouchla dveře, přes cestu mi přeběhla černá kočka. V té tmě jsem ji málem přehlédla, ale hned, jak jsem ji spatřila, přeběhl mi mráz po zádech. Nejsem pověrčivá, ale to hrobové ticho si vybíralo svoji daň.

Rychle jsem popadla kufr s mými věcmi a vydala se k temné chalupě. Prošla jsem vrzající zahradní brankou a procházela mezi stíny až ke vchodovým dveřím.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a bylo mi divné, že tu není ani živáčka, vždyť ještě není tak pozdě. 

Jen co jsem strčila klíče do dveří, ozvala se hrozná rána. Vystrašeně jsem pohlédla na místo, odkud se rána ozvala a zjistila, že to byla jen okenice, která se přibouchla.

Jakmile jsem odemkla, vešla jsem do svého nového domova, ale po zabouchnutí dveří jsem si uvědomila, že nebyl žádný vítr, tak co tedy způsobilo to zavření okenice?

Kde vražda druhou střídá,

kde není klidná noc,

tam na zemi leží křída,

tam duchové střádají svoji moc.

Někdy kolem půlnoci mě probudilo strašlivé vřeštění koček. Nechápala jsem, co se to děje. Natáhla jsem se k nočnímu stolku, abych rozsvítila lampičku, ale nešel proud. Zmateně jsem se převalila na druhou stranu postele a v šuplíku nahmatala baterku. Přehodila jsem přes sebe župan a s hlubokým nádechem se vydala ven.

Všimla jsem si nějaké osoby, která se opírala o můj plot.

„Haló?“ zavolala jsem a posvítila na ni. Nic. Žádná odpověď. Odhodlala jsem se udělat další krok.

„Háló?“ zavolala jsem znovu a posunula se o další krok blíž k té osobě. „Jste v pořádku?“

Uvědomila jsem si, že tu je zase to ticho. Vřeštění koček ustalo hned, jak jsem vylezla z domu.

Následoval další hluboký nádech a já došla až k té osobě. Pomalu a hlavně opatrně jsem ji chytla za kabát, který měla na sobě, a mírně s ní zatřásla, ale jakmile jsem ji pustila, osoba spadla na zem a překulila se tváří ke mně.

Můj křik prořízl to tiché městečko jako blesk z čistého nebe. Okamžitě jsem přestala křičet a čekala, jestli mi někdo přijde na pomoc, ale jediné, co se dělo, byla děsivá ozvěna mého křiku.

Rychle jsem se rozeběhla od té mrtvoly zpět do domu a pevně za sebou zabouchla dveře. Ani jsem si nevšimla, že je na nich bílou křídou namalované velké X. Další můj cíl byl telefon, ale po pár krocích jsem si uvědomila, že mi nejde proud.

Moje začínající vzlyky se nesly celým domem a já se svezla po stěně v chodbičce. Baterka mi vypadla z ruky a svítila přímo na vchodové dveře. Co teď mám dělat?

Kde bolest není utrpením,

kde štěstí není známo,

tam s živou duší nezabloudím,

tam živým není přáno.

Celou dobu jsem seděla bez hnutí a pozorovala vchodové dveře, jestli se ke mně nikdo nedobývá. Pane Bože, vždyť někdo umřel přesně před mým domem. Najednou se mi hlavou začaly honit myšlenky typu: Můžu za to já. To ta černá kočka…

Proud zapnuli až k ránu. Jakmile jsem si všimla, že se lampička v ložnici rozsvítila, okamžitě jsem se rozběhla k telefonu a volala na policii.

Připadalo mi to jako celá věčnost, než jsem zaslechla klepání na dveře. Rozběhla jsem se otevřít, ale těsně před tím, ještě s rukou na klice, jsem se zastavila.

„Kdo je tam?“ zašeptala jsem přiškrceným hlasem.

„Policie, otevřete,“ zazněl divný, chraplavý, ale přesto autoritativní hlas. Sice jsem ještě váhala, ale dveře jsem i přesto otevřela.

Naproti mně stál opravdu divný strážník. Jeho pleť byla sněhově bílá, měl trochu namodralé rty a krátké černé vlasy, které mu sotva vykukovaly zpod strážnické čepice.

Všimla jsem si i drobných jizev, které měl všude po obličeji, domyslela jsem si, že jsou od nějakých drápů.

Vyslýchal mě asi do dvanácti, potom se slušně rozloučil a odešel.

Snažila jsem se myslet na něco jiného, než na mrtvolu před mým prahem, a šla si něco uvařit. Sice jsem neměla ani tu nejmenší chuť na jídlo, ale potřebovala jsem se nějak zabavit. Při vaření jsem připálila omáčku, musela jsem otevřít okno a nechat vyvětrat.

Došla jsem k závěru, že dnes nejsem schopná fungovat. Došla jsem do ložnice, kde jsem si sedla na postel a zírala na bílou zeď. Bylo to nesmírně uklidňující.

Kde život je vystřídán tichem,

kde nic jiného neznáme,

tam vše zaroste mechem,

tam se opět setkáme.

Jakmile jsem se probrala zpět do reality, všimla jsem si, že je venku tma. Nevěděla jsem, kolik je hodin, jelikož proud opět nešel.

Unaveně jsem se svalila na postel a zaposlouchala se do toho nepříjemného ticha. Nesnášela jsem, když je někde takovýhle klid.

Vyrušilo mě divné vřeštění koček.

„Ne, to ne,“ zašeptala jsem a zakryla si oči rukama. Nemůže se to přeci dít znovu. Najednou jsem zaslechla škrábání na dveře. Bylo to, jako by se tisíce drápů chtělo dostat dovnitř.

Zpozorněla jsem a snažila se najít v té tmě baterku.

Najednou veškeré škrábání utichlo. Zmateně jsem vyšla před ložnici na chodbičku a poslouchala, co se děje.

Místo škrábání na dveře se ozvalo lehké cvaknutí. Slyšela jsem divný zvuk, znělo to jako klapání drápů o moji dřevěnou podlahu. Došlo mi to, v kuchyni jsem nechala otevřené okno.

Přede mnou se něco zastavilo. Jediné, co jsem v té tmě viděla, byly žlutě zářící oči. Okamžitě jsem se otočila a začala odemykat dveře.

Za mnou se ozvalo děsivé zamňoukání a náhle palčivá bolest projela mými zády. Konečně se mi podařilo odemknout. Vyběhla jsem ven před dům a zakřičela o pomoc.

Odpovědí mi byla opět jen ozvěna, kromě ní bylo všude absolutní ticho.

Rozběhla jsem se pryč po cestě k blízkému lesíku. Nikdy v životě jsem takhle rychle neběžela.

Když jsem tam už skoro byla, ohlédla jsem se, jestli jsem utekla svým pronásledovatelům. Bohužel, jediné, co jsem zahlédla, byl černý kožich, který právě letěl vzduchem a svými drápy se mi zabořil do kůže.

Byla to taková váha, že jsem upadla. Obličej se mi zabořil do studeného mechu zmáčeného večerní rosou.

Najednou jsem neslyšela nic jiného než zuřivé mňoukání a všude po těle se mi šířila nesnesitelná bolest. Cítila jsem chlupy v puse a drápy sekající mi kůži.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale jakmile jsem opět začala vnímat, všude bylo ticho. Opatrně jsem otevřela oči a nade mnou se skláněla ta mrtvola ze včerejší noci. Chtěla jsem začít křičet, ale nešlo to.

Najednou někdo tu mrtvolu odstrčil a mně se do výhledu dostal zjizvený strážník. Napřáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát.

„Opět se setkáváme,“ usmál se a o něco chladnějším hlasem dodal: „Vítej ve městě, kde vládnou mrtví.“ 

Shrnutí

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemné město: