OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Strašilivý autobus

01.06.2013 (17:00) • Petule • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 802×

Jako každý večer jsem jel z práce, ale dnes jsem byl unavený, a tak jsem se pohyboval jako ve snu. Na zarostlou zastávku jsem se dostal pouze podle paměti. Sedl jsem si na lavičku a ta temně zaskřípěla. Byla větší tma než obvykle. V dáli jsem zaslechl vytí psa, které se až podivuhodně hrůzostrašně podobalo skučení dravého vlka, který trpý nepředstavitelným hladem, a ten si právě chystá ukonejšit na mně. Na silnici nebylo jediné auto. Vzduch byl chladný. Naskočila mi husí kůže. Možná také proto, že byla nepřirozená mlha, měsíc, osvětlený zapadajícím sluncem, vypadal přes mraky jako zalitý krví. Přitáhl jsem si kabát blíž k tělu. Jeho hrubá kůže mě podráždila na holé paži, ale to mi v tu chvíli nevadilo. Potřeboval jsem ho cítit.

„Snad se nebojíš?!" řekl jsem si a v duchu si představoval, jak přijdu domů ke své krásné mladé manželce, která mi uvaří dobrou voňavou večeři, a že... Moje příjemné myšlenky přetrhl šramot a vzápětí se ze zatáčky vyřítil autobus.

Konečně! Když zastavil, oslnilo mě nazelenalé světlo pronikající z jeho útrob do černé tmy. Dveře se otevřely. Chtěl jsem nastoupit a přidržel se tyče, ale ucítil jsem, že se pod mou dlaní drolí. Okamžitě jsem se na tyč podíval a spatřil jsem dost starou rez. Čekal jsem, že v autobusu se zahřeji, ale bylo tu ještě mrazivěji než venku. Posadil jsem se a k mému překvapení se ze sedadla vznesl obláček šedavého prachu. Rukou jsem čím dál tím rychleji přejížděl po složitém vzorku čalounění, který jsem ještě v žádném autobuse neviděl. Až po chvíli jsem si uvědomil, že sedadlo je vlhké. Přičichl jsem si k prstu a ucítil zatuchlinu. Raději jsem vstal a instinktivně se vmáčkl do rohu. Teď teprve jsem si všiml, že v autobuse nejedu sám. Naproti mně seděl starší pán, zahalený do černého pláště. Vedle něj spočívala mrtvolně bledá dívka s namodralými rty a vykulenýma, zakalenýma očima. Jen zběžně jsem potom zahlédl další dva cestující, ale ty jsem po zjištění, že osoby naproti mně nevypadají moc živě, raději nezkoumal. Začal jsem panikařit. Splašené myšlenky létaly mou hlavou sem a tam a utvářely obrovský, neskutečný tlak. Najednou jsem na své levé skráni ucítil tupý úder. Jako kdyby do nafouknutého balonku někdo vpíchl jehlu a vzduch utíkal ven - tak jsem cítil. Moje černé myšlenky mizely z mé hlavy. Taková úleva! Ale pozor! Teď už se do temnoty ztrácelo vše. Omdlel jsem.

Pomalu jsem otevíral oči a zprvu jsem viděl pouze tmavou skvrnu, ale ta se po chvíli vpíjela, až utvořila celý obraz. Ležel jsem na zemi. Autobus jel závratnou rychlostí. Vstal jsem a podíval se na hodinky. Půlnoc! Přesně! Když jsem do autobusu nastupoval, bylo teprve čtvrt na deset! A panika tu byla znovu. Ostatní cestující ovšem seděli dál na svých místech. Jako kdyby se ani nepohnuli, pouze bledá dívka měla naběhlé rty pootevřené a z nich se tlačil ven jazyk. Můj pohled spočinul na muži vedle ní.

„Hej, pane!" řekl jsem naoko nštvaně, ale hlas se mi třásl a jeho zvuk měl podtón strachu. Pán nic. „Hej pane!" zkusil jsem to znovu, ale opět žádná odpověď. Teď jsem dostal vztek. Popošel jsem k němu a prudce s ním zatřásl. K mému zděšení se mu jeho doposud skloněná hlava pomalu skutálela do klína. Zařval jsem a řítil se do kabiny řidiče.

„Pomoc!!!" hulákal jsem bez přestání a vtom- můj hlas ztichl. Tam, kde měl mít řidič ruce a obličej, nebylo nic, zhola nic. Proti mně se pouze ve vzduchu vznášela stařičká uniforma...

Toto je úryvek z deníku, který jsme našli pět set kilometrů od bydliště majitele. Ten je dosud nězvěstný. Dál byly poze rýhy od vypsaného pera.

Autor: Petule, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Strašilivý autobus: