OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Staré cesty mladých žen

26.04.2017 (09:00) • Spyro • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 2517×

„Co je svět světem, otevírá stále nové a nové cestičky,“ začala stařena vyprávět svůj příběh a rozhlédla se po přítomných, kteří upírali oči k jejím rtům a hltali každé slovo, „ale zároveň tu jsou ty staré. Ty, které někdo postavil již kdysi dávno. Cesty mohou být dvě… Ty, které léty nepoužívání zarostly, a ty, které se díky koloběhu času naopak přizpůsobily a je na nich méně a méně trní,“ nadechla se zhluboka a zvedla oči k oblakům.

„Bojíš se?“ zašeptal zčistajasna tiše cizí hlas do ouška mladé dívce, která, stejně jako ostatní, zvedla pohled vzhůru se stařenou a teď sebou překvapeně škubla, div nevykřikla.

„Kdo jsi?“ zašeptala, aby hlasitými slovy nerušila vyprávění. Stařena mezitím pokračovala a dávala zvláštní důraz do každého slova.

„I vás, děvčata, čeká strastiplná cesta po cestách starých, prověřených a léty ozkoušených cestách,“ řekla a její pohled se na chvíli upřel na mladíka, který byl stále nakloněný za mladou dívkou. Ten se bázlivě přikrčil, nicméně pohled stařeně pevně opětoval, nehodlal se nechat zastrašit. Stařena pak sklouzla očima k dívce a ta se pod silou jejího pohledu, který sebou nesl tíhu tolika let, zachvěla.

„Jindřich,“ řekl prudce, jako by sám sebe chtěl vymanit ze spárů toho pohledu, který se ho fyzicky sice nedotýkal, zato ho cítil až do morku kostí.

„Jaký Jindřich? Žádný tu nikdy nebydlel,“ zeptala se dívka a její pozornost se naplno obrátila k chlapci. Přestože si dávali pozor, aby šepot nebyl nahlas, už se jim nepodařilo uniknout stařenině pohledu, a ta, přestože pokračovala ve svém vyprávění, po očku sledovala, co mladý pár dělá.

„Přistěhovali jsme se před dvěma týdny,“ zašeptal chlapec a těkavými pohyby se rozhlížel, „nechceš se projít?“ zeptal se. Dívka se letmo podívala na stařenu, a kdyby se bývala setkala s jejím pohledem, nejspíš by byla zůstala a nedovolila by si pohnout se ani o píď. Stařena ale měla oči zavřené a soustředě vyprávěla.

„Staré cesty jsou bohatstvím, jež nám zanechali naši předci, a je tedy potřeba o staré cesty pečovat a cítit vděk, že můžeme po těchto cestách šlapat, jak si bůh přeje.“

„Jindřichu, kam jdeš?“ volala za chlapcem jakási starší žena, nejspíš jeho matka, na což se chlapec zděšeně otočil, vykulil oči, chytil dívku za ruku a s pevným stiskem ji táhl za sebou dál od davu lidí.

„Co to děláš?“ ptala se zděšeně a chaoticky hledala směr, kterým se dívat.

„Utíkám přeci!“ začal se smát Jindřich a nadšeně vběhl do nedalekého lesa, kde zabočil za strom, zastavil se, opřel o kmen a zhluboka vydechoval, přičemž mu na tváři hrál široký úsměv.

„To tedy není vtipné! Co když z toho budeme mít problém?“ ptala se nešťastně dívka, svoji ruku z jeho vytrhla a zacouvala, čímž stoupla na starou uschlou větev, která nápor váhy člověka neunesla a hlasitě křupla. Dívka tiše vykřikla, uskočila směrem zpět a přistála chlapci v náruči. Ten se začal hlasitě smát. „Čemu se směješ?!“ zeptala se pohoršeně a ukročila od něj na délku paže.

„Tobě,“ smál se dál.

„Mně to tedy vtipné nepřišlo,“ založila si dívka ruce na prsou, ale po chvíli se jeho nakažlivým smíchem nechala strhnout.

„Jak ti vlastně říkají?“ zeptal se Jindřich, když konečně popadl dech.

„Regina,“ přišla mu odpověď plná odeznívajícího veselí.

„Zvláštní jméno, nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by se jmenoval Regina,“ přemýšlel Jindřich nahlas a dobromyslně se usmál, „krásné jméno,“ dodal.

„Já moc Jindřichů také neznám,“ přikývla a překvapeně zamrkala, „my jsme spolu utekli! Maminka mě… pravděpodobně uškrtí!“ pobaveně zakroutila hlavou a otočila se k odchodu. Jindřich pocítil svoji šanci.

„Počkej, Regino!“ přiskočil k ní a chytil ji za ruku, aby ji zastavil. „Nechceš se ještě projít a povídat si?“ zeptal se. Rychle vytrhla svoji ruku z jeho a cudně se pousmála, váhala, jestli ještě strávit s Jindřichem nějaký čas, bylo jí s ním moc dobře, ale bála se trestu. Pohled, který se jí naskytl v jeho očích, ta samozřejmost, se kterou dělal všechny klukovské vylomeniny, jí najednou byla neskutečně blízká.

„Ráda,“ odpověděla nakonec.

***

O několik tisíc kilometrů dál se odehrávalo něco jiného.

„Aoko, je to cesta, kterou prošlo tisíce žen před tebou! Je nutné, abys jí prošla také!“ držela za ruku mladá žena dívenku, které nemohlo být více než třináct let, chvějící se v návalu pláče.

„Já vím, maminko, jen mi dej ještě chvíli. Nechci se tomu vyhnout, chci jen čas,“ prosila Aoko a hlubokým dýcháním se snažila uklidnit. Chápala sílu rodové tradice, rozuměla všemu, co se dělo, jen ještě nebyla připravená ten osud přijmout, ani stát se ženou.

„Bohové nám dali jen omezený čas, pamatuješ? Jestliže neuděláme to, co musíme, žádný další čas nám nebude poskytnut,“ naléhala žena, zděšeně pozorujíc velký zlatý kotouč, jak ve své velkoleposti klesá a odnáší světlo.

„Kodo, čas kvapí!“ ozvalo se ze stanu nedaleko, v němž čekala léty prověřená žena, aby mohla z mladé Aoko udělat ženu. Ta se po těch slovech začala chvět na celém těle. Čistá podoba strachu, který přichází, kdykoli člověk ví, že přijde něco špatného.

„Ještě chvíli…“ zašeptala prosebně, užívajíc si posledních pár vteřin klidného, bezbolestného a bezstarostného dětství.

***

„Regino, Jindříchu… To, co jste udělali, bylo nezodpovědné! Mohlo se vám něco stát!“ láteřila žena, o které muselo být každému náhodnému kolemjdoucímu očividné, že je to matka jednoho z nich, a nešťastně kroutila hlavou.

„Jsme v pořádku, maminko, vidíš?“ usmála se dobrosrdečně Regina, ale v očích měla vepsaný strach. Vzpírat se rodičům a porušovat pravidla, to nikdy nebylo nic, co by jí přinášelo potěšení. Žena jen zakroutila hlavou, její dceře Regině bylo sedmnáct, byl nejvyšší čas najít jí ženicha a Jindřich vypadal jako dobrý hoch. Ještě pár let a Regina by byla považována za starou pannu. Nebylo to dlouho, co se svým manželem hovořila o dohodnutém sňatku. Nemohla dopustit, aby její dcera zestárla sama. A najednou osud situaci vyřešil sám.

„Vidím,“ odpověděla a pousmála se, „čí jsi, hochu?“ zeptala se.

„Syn kováře, jsme tu noví,“ upřesnil chlapec. Žena se usmála. Dohodnutý sňatek najednou s příchodem vhodného ženicha nebyl nutný a to, co se včera zdálo jako sen, se proměňovalo ve skutečnost.

„Pro tentokrát to necháme plavat, ale Regino, jestli tě ještě někdy uvidím někam utíkat bez svolení, budeš světnici cídit na dvakrát,“ pohrozila žena, a sotva se mladí vzdálili, běžela vše říci svému muži.

***

Koda věděla, co je pro její dceru nejlepší, a snažila se pro to udělat vše, stejně jako každá jiná matka, která miluje své dítě. I ona tuto tradici podstoupila, stejně jako její sestry, matka, babička. Její dcera byla výjimečně zvolena za manželku pro nejlepšího válečníka, kterému se Aoko zalíbila, a osobně si ji šel namluvit. Byla to čest, které se nedostalo jen tak někomu, Aoko tím byla povýšena na jednu z nejdůležitějších žen vesnice. Pro Kodu to bylo jako sen – neměla strach, že by její dcera zůstala sama, ale čím dříve se osamostatnila, tím dříve měla Koda klid na duši.

Proto i přes bolest v duši chytila svoji dceru za ruku a vedla ji k velkému stanu. Těch pár metrů, které je dělily od stanu, se najednou zdály jako kilometry. Každý krok se zdál jako po rozžhaveném uhlí, nejen pro Kodu, která s dcerou soucítila, ale i pro Aoko, která mlčky polykala svoje slzy. Na jednu stranu cítila hrdost a těšila se, na druhou ale měla strach a věděla, že pokud nebude příštích pár týdnů silná, může zemřít. Při té myšlence se znovu začala třást a nechala se doslova vtáhnout do stanu. Tam, chvějíce se, sedla na zem, načež si po výzvě i lehla. Už v tu chvíli se neudržela a hlasitě vzlykla, nicméně pokrčila kolena a třesoucí se čekala, až stará žena udělá, co je potřeba.

„Bohové nám dali velký dar v podobě cest, o které musíme pečovat. Staré cesty jsou bohatstvím,“ začala stará žena očistný proslov, který trval několik minut, které byly stejně trýznivé, jako cesta ke stanu, jako probděná noc předtím, jako tíha zodpovědnosti, kterou Aoko nesla na prsou.

„… a tak ve jménu bohů buď očištěna,“ dokončila žena prastarou modlitbu. Kmen Aoko patřil k jednomu z těch, kteří rituály braly jako odkazy předků, a tudíž se kolem každého rituálu děly velké oslavné řeči plné chvály bohů a moudrých předků. Chvíli nato bylo ticho ve stanu protnuto nelidským, bolestí naplněným rykem. Svíjející se tělo mladé dívky bojovalo s bolestí, kterou si pro ni připravili ti, o kterých všichni mluvili jako o „moudrých“.

Koda jen pozorovala, jak je její dcera očišťována, a sama se snažila nevzpomínat na den, kdy tímto rituálem prošla ona. Aby si mohla vzít muže, aby mohla mít dítě a mohla být pokračovatelkou rodu. Vždy je potřeba dát nějakou oběť. A obřezání bylo obětí dostatečnou.

***

Tancovalo se a pilo ve jménu Jindřicha a Reginy. Každý jim chtěl gratulovat k manželskému svazku a popřát štěstí do budoucího společného života, vždyť vstup dívky mezi ženy a chlapce mezi muže, to byl okamžik štěstí pro každého. Vždy, když se mladí lidé dožili dospělosti a začali společně něco budovat, znamenalo to novou naději pro další generace.

„Tak, Regino, jak se cítíš?“ přišla k mladé nevěstě stařena, která tenkrát u ohně vyprávěla o cestách předků, o poznání starší, než tenkrát v noci. Jako by ve stáří každý den vryl do obličeje novou vrásku a posadil na už tak prohnutý hřbet další balvan.

„Mám strach,“ přiznala se Regina s plachým úsměvem.

„Pochopitelně,“ usmála se stařena nazpět.

„Vy, babičko, proč jste na nás tenkrát v noci tak koukala?“ zeptala se Regina opatrně na otázku, která ji trápila celou tu dobu.

„Protože jsi neposlouchala. Kdybys tenkrát byla zůstala, možná bys na dnešek byla víc připravená. A teď to vidíš, máš strach z jedné z nejhezčích, krásně opečovávaných cest, které byly pro vás, mladé ženy, stvořeny a které vám může život nabídnout,“ pousmála se stařena.

„Kdepak, babičko!“ zvolala Regina. „Tohle vůbec není jednoduchá cesta. Odnosit dítě, starat se o muže a tvořit rodinu! Vždyť je toho tolik, co teď musím zvládnout, třeba porodit dítě!“ oponovala zděšeně. „Sama jistě víte, jak neskutečná bolest je přivést na svět zdravé dítě,“ zavrtěla hlavou.

„Regino, cesta, kterou teď půjdeš, není plná trní. Máš milujícího muže, podporující rodinu. Važ si toho,“ usmála se stařena a otočila se k odchodu.

„Mýlíte se, babičko!“ zvolala za ní Regina. „Tohle byl těžký boj, a ještě bude,“ volala nešťastně. Stařena si jen vědoucně povzdychla.

„Kdybys tak věděla,“ vzhlédla k obloze a zhluboka se nadechla. Vítr nesl jen tichý příslib lepšího zítřka.

***

Zatím o těch několik tisíců kilometrů plakala mladá – teď už žena – Aoko, zatímco si její bitvami s divokými zvířaty ošlehaný muž nárokoval právo první noci, a Aoko jen v slzách, dusíce v sobě každý bolestný sten, čekala, až cesta, kterou jí určili její předkové, konečně dojde ke svému konci. 

Zdravím všechny, co se dočetli na samotný konec textu. :) Pokud moji tvorbu znáte a sledujete, možná vám přijde zvláštní, proč jsem tak dlouho nic nenapsala - je to prosté, mám neskutečně pevný, otravný writterblock. Pokud by někdo věděl, jak se něčeho tak silného zbavuje - teď už věřím i na vymítání ďábla.

Doufám, že zase něco napíšu přímo pro stránku. Každopádně děkuji všem čtenářům, vážím si vás! <3

S láskou, Spyro.

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Staré cesty mladých žen: