OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Spyro - Back to Wonderland

11.12.2013 (07:30) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1123×

„Svět se změnil, Šešir,“ říkává mi moje adoptivní matka. Stejně jako mi říkává „Musíš zapomenout na minulost a žít přítomností! Už nejsi dítě, tak se tak začni chovat!“. Nikdy ji ale nebudu poslouchat. Vím, kdo jsem a vím, kdo byla moje pravá máma předtím, než ji zavřeli do blázince. To nikdy nezapomenu.

Jmenuji se Šešir a je mi 17. Moje adoptivní matka se jmenuje Charlotte a její manžel je Benjamin. Ale vím, že moje pravá maminka byla Alenka a můj otec byl Kloboučník. Netuším, proč mi to matka stále nevěří. Ale já mám svoji pravdu. Maminka sice dávno zemřela, ale já jsem si jistá, že Říše divů existuje, stejně jako nora, kde do ní spadla a tu jistotu mám proto, že jsem tam byla. Do svých čtyř let jsem v Říši divů vyrůstala a přeci jen si něco málo pamatuji. A i když si nepamatuji polohu, vím, že to je někde blízko.

„Mami?“ řekla jsem do ticha pokoje, ve kterém si matka při světle lampičky četla jakousi ošklivou starou knihu v hnědé vazbě, jejíž název byl už léty používání vybledlý.

Stojím nad dírou v zemi. Vím, že je to vchod do říše divů, odkud se maminka vrátila bez tatínka. Bezděky natáhnu ruku, jako bych mohla všechny vzpomínky, které mi byly ukradeny, vrátit do mé hlavy.

 Natáhnu nohu vpřed a chci se ponořit do nitra Říše divů. Chci poznat Srdcovou královnu, o které jsem četla v knize, kterou jakýsi sir sepsal podle vyprávění mojí maminky. Ano, na tu knihu se pamatuji. Je to přesně ta, co mám schovanou doma pod uvolněným prknem v podlaze. Nikdo o tom úkrytu neví, ale matka jistě ví, že jsem tu knihu četla. Jinak bych na tyhle „šílenosti“, jak tomu ona říká, nikdy nepřišla.

Nakláním své tělo dopředu, aby moje nohy zůstaly pode mnou, až budu padat. Chci si všechno zapamatovat, do detailu! Už cítím, jak se mně zmocňuje volný pád, když najednou padá jen horní polovina těla, spodní mám přitlučenou hřebíky k zemi za nohy. Jsem ukřižována jako Ježíš. Ovšem on byl připoután ke kříži, kdežto já jsem připoutána k tomuto krutému světu, kde dobro nikdy nevyhrává. Z nohou mi vytéká krev, která se po setkání se zemí barví na černo a gravitace na ni přestává působit, tudíž trošku připomíná kouř. Za mnou se z mojí vlastní krve vynořuje tlustá postava.

Rychle jsem zatřásla hlavou, nerada na ten sen vzpomínám. „Chtěla jsem se zeptat, zda bych zítra mohla jet do města. Nezdržím se tam dlouho, chci si jen koupit nové šaty,“ ujistila jsem matku. Její úsměv mi prozradil, že mám vyhráno.

„Mám jet s tebou? Ou, nebo mám lepší nápad! Tatínek tě tam odveze!“ Brebentila nadšeně a začala se sbírat z křesla. Rychle jsem jí položila ruce na ramena a posadila ji jemným tlakem zpátky.

„Mami, jsem dospělá, zralá na vdávání. Nemůžeš mě hlídat na každém mém kroku,“ usmála jsem se. Matka jen smutně vydechla, ale na tváři jí hrál úsměv.

„Nu, dobrá tedy. Jak myslíš. Ale do večeře ať jsi doma!“ Zaláteřila jen tak na oko a mrkla na mě. Zasmála jsem se a vyběhla nahoru do svého pokoje, kde jsem zavřela, zakřičela na celý dům něco na způsob dobré noci a padla k zemi, kde jsem opatrně klekla na podlahu a jediným pohybem zvedla to  uvolněné prkno. Blaženě jsem se usmála, když jsem uviděla, že kniha je neporušená na svém místě. Alenka v Říši divů, stálo na přebalu. Volnou rukou jsem knihu osvobodila z podpodlažního vězení a prkno položila zpátky na místo. Pak jsem rychlými a hlavně tichými kroky přešla k posteli a zalezla do peřin, kde jsem rozsvítila svíčku a otevřela knihu na místě záložky.

Jako obvykle tam maminka seděla u stolu, vedle ní se tyčil komínek hrníčků a po její levici seděl králík. A přímo naproti králíkovi seděl tatínek. Jeho kudrnaté, zrzavé vlasy trčely do všech stran a kolem něho ležely tři klobouky. Usmála jsem se a pomalu četla.

"Měla byste se dát ostříhat," řekl Kloboučník. Již nějakou chvíli se na Alenku díval velmi zvědavě a toto byla prvá jeho slova.

"Neměl byste dělat osobní poznámky," řekla Alenka poněkud přísně, "je to velmi neslušné."

Kloboučník otevřel zeširoka oči, uslyšev to, ale vše, co řekl, bylo: "Proč je havran jako psací stůl?"

Opatrně jsem otevřela oči. Bylo slunečné ráno, já byla živá, zdravá a nohy mi nekrvácely. Dokonce ani ve snu – dnešní noc byla nad má očekávání bezesná.

S úsměvem jsem vyskočila z postele, zpod polštáře vytáhla knihu, kterou jsem tam před usnutím schovala a doslova se vrhla směrem k podlaze, když mě najednou něco napadlo.

„Jestli chci najít říši divů, budu jim muset nějak dokázat, že jsem přítel,“ uvažovala jsem nahlas a tak jsem se nakonec vytáhla zpátky na nohy a knihu vložila do brašny, kterou jsem chtěla vzít s sebou. Na sebe jsem si vzala pomněnkově modré šaty s bíle vyšitými kvítky. Do vlasů uvázala černou mašli. Nebylo to sice totéž oblečení, co na sobě kdysi měla maminka, ale bude muset stačit. Rychle jsem přeběhla k zrcadlu a kritickým pohledem se zhodnotila. Dlouhé kudrnaté zrzavé vlasy mi splývaly až k pasu a vévodila jim právě ta černá mašle. Modré šaty mi sice seděly mírou, ale pořád jsem se nemohla zbavit dojmu, že mi tak nějak nesedí. Mohly za to asi moje oči, které byly zářivě zelené a tudíž se k modré nehodily. Smutně jsem šaty znovu svlékla a ze skříně si vybrala mnohé ze svých černo-zelených. To byly moje dvě oblíbené barvy. Když jsem se do nich oblékla, znovu se postavila před zrcadlo. Tentokrát už jsem se sama sobě líbila. Sice odraz nevypadal jako maminka, ale to mě nikterak netrápilo. Mašli ve vlasech jsem si nechala, ale na hlavu jsem si posadila jeden z ozdobných kloboučků, které mi koupila matka. Tento byl černý a měl tvar buřinky, ovšem na jedné jeho straně zela nádherná černá saténová růže s listy ze zelené látky, čirou náhodou podobného odstínu, jako šaty. Spokojeně jsem se usmála.

„Reprezentovat mého tátu bude…“ Rychlým pohybem jsem si prohrábla vlasy, abych učinila efekt tomuto okamžiku. „Hračka!“ Zasmála jsem se a vyběhla ze dveří. Snídani, kterou mi matka nachystala, jsem zhltla rychle a než se nadála, nastupovala do autobusu, který mě měl odvést tam, kde se to všechno stalo. Na rodné místo mojí maminky.

Cestou jsem přemýšlela, zda jsem nebyla příliš tvrdá na ženu, která mě ta léta vychovává a rozhodla se, že pokud králičí noru nenajdu ani dnes, vzdám to a budu se chovat jako běžná žena mého věku. Rozumně.

Naštěstí cesta ubíhala rychle a tak jsem si nestačila přečíst ani pět kapitol z knihy a už jsem stála před domem, kde to všechno mělo začít. Pousmála jsem se a rozhlédla se. Hledala nějaký záchytný bod, kde začít.

„Maminko, kde je tvůj králík, když ho člověk potřebuje?“ Zabědovala jsem po nějaké chvíli, kdy už jsem měla prolezlé nejbližší okolí domu a smutně se podívala do knihy. Tam jsem si ale všimla obrázku králičí nory. Byly u něj jehličnany, ale ne obyčejné - ty jehlice patřily jasně modřínu. Radostně jsem se postavila a rozběhla se k lesu, kde jsem se řídila podle řídké přítomnosti modřínů. Každý jsem oběhla a rozhlédla se. Pár děr jsem našla, ale rozhodně nebyly tak velké, aby jimi prošla alespoň moje noha, natož pak já.

Když jsem to vzdala a vracela se na zastávku, do šatů se mi zamotalo ostružiní a já s klením opatrně odstraňovala pichlavé větvičky. Když jsem je ze svých šatů vymotala a rozhlédla se, došlo mi, že tudy cesta nevede. Ostružiní se táhlo po celém palouku přede mnou a tak jsem se otočila a zahnula mírně doleva, abych to k zastávce měla blíž, než když jsem přicházela. Můj třetí krok ale nepadl na zem, nýbrž do prázdna. Žaludek se mi zhoupl a já pomyslela na to, že teď jistě zemřu, protože padám někam do jámy lvové. Až když se vedle mě objevila harmonika, která mi do uší vehrála hlasitý skřípavý tón, až jsem si je musela zakrýt, poznala jsem, že tohle není žádná jáma, ale vchod do říše divů. Srdce mi na malou chvilku poskočilo radostí. Kolem mě se začaly objevovat staré kredence, ve kterých bylo plno střepů. Kredence byly rozbité. Rychle jsem se podívala pod sebe a potvrdila své podezření. Pode mnou byla skluzavka a na ní spousty střepů. Já si jen zděšeně představovala, jak přes ně přejíždím a jak se mi bolestivě zarývají do kůže.

Rychle jsem natáhla ruce a chytila se madla jedné postele. Ta se ale překlopila a padala dolů i se mnou. Tedy vlastně na mě. Zděšeně jsem si přikryla obličej a čekala, jak tohle dopadne.

Na skluzavku jsem dopadla tvrdě a postel dopadla ještě tvrdším nárazem na mě. Měla jsem pocit, že mi snad přelámala všechny kosti v těle. To se ale moje tělo i s postelí rozjelo po skluzavce a já, přesně podle očekávání, cítila, jak se mi do zad a nohou zarývají ostré střepy porcelánu.

„Já tady zemřu!“ Vykřikla jsem zoufale, zatímco skluzavka ze střepů nekončila. Za mnou se pomalu tvořila stopa krve.

Nakonec jsem tvrdě dopadla vedle jakéhosi stolečku a postel odevzdaně se mnou. Zkroušeně jsem zpod ní vylezla a nevěřila svému štěstí. Žila jsem. Ale s tím, jak rychle jsem krvácela, jsem si moc času nedávala. Zhluboka jsem dýchala a zjistila, že mi po tvářích stékají slzy bolesti. Nedivila jsem se. Kousla jsem se do rtu a opatrně se rozhlédla. Klečela jsem v kruhové místnosti, kde bylo více dveří, některé malé, některé velké a každé jinak zdobené. Unaveně jsem si lehla a zhluboka dýchala, tolik rány bolely.

„Říše divů se zbláznila. Ne maminka, Říše divů…“ vzlykla jsem a zavřela oči, přičemž jsem se nechala unášet usedavým pláčem.

„Říše divů už… Není,“ ozvalo se za mnou.

Otevřela jsem oči a opatrně pohnula hlavou. Vedle mě byly dvě bosé nohy v otrhaných zelených šatech. Dvě černé nohy. Zvedla jsem pohled a uviděla černošskou dívku, jak se nade mnou sklání a v rukou drží jakousi lahvičku.

„Kdo jsi?“ Zeptala jsem se plačtivě. Klekla si na kolena a opatrně vyhrnula mé na cáry roztrhané šaty, přičemž z mých nohou a zad začala vytahovat kusy střepů.

„Mé jméno je Tiana. Byla jsem servírka, než nás potkal ten šílený osud,“ řekla téměř stejně plačtivě, jako já. Zeptala bych se jí, jaký osud, ale měla jsem jazyk plný práce se sykáním bolestí a na mluvení nezbyl čas. Po opravdu dlouhé chvíli si nalila obsah lahvičky na ruce a jemně mi ho vetřela do kůže. Zavyla jsem bolestí, jak mastička štípala do stehen i zad.

Moje bolestné prosby, pláč a křik trvaly snad hodiny, než jsem konečně pocítila úlevu. Zhluboka jsem vydechla a rukama se pokusila zvednout. Zjistila jsem, že to nebolí, což bylo skutečně překvapivé. Otočila jsem pohled, ale kromě opravdu ošklivých ranek na místech, ve kterých střepy předtím vězely, jsem nic neviděla a absolutně nic necítila. Opatrně jsem se posadila. Opravdu mě nic nebolelo a krev netekla. Pomalu jsem se postavila na nohy a rozhlédla se. Dveří tu bylo celkem dvanáct a na stole leželo 11 klíčů. Otočila jsem se, kde se u stěny krčila servírka Tiana.

„Děkuji ti, mnohokrát! Jsem tvým dlužníkem,“ řekla jsem vděčně a přešla k ní. Pokřiveně se na mě usmála, ale dál seděla sbalená do klubíčka. Měla na sobě zelené potrhané šaty.  Jen tak tak jí zakrývaly obě ňadra a bylo vidět, že drží už jen silou vůle, i když i o tom se dalo pochybovat.

„Co se tady stalo? Jak to, že Říše divů už neexistuje? A co těch jedenáct klíčů na stole?“ Zeptala jsem se opatrně a dřepla si k ní. Smutně se na mě podívala.

„Ty to nevíš? Zlo vyhrálo. Čarodějnice Uršula získala trojzubec krále moří a všem lidem ve vesmíru, kteří v sobě měli jen špetku zla, věnovala moc, o které se nám ani nezdálo. Silnější než moc lásky, nebo přátelství,“ řekla Tiana rozechvělým hlasem a dala se znovu do pláče. Natáhla jsem se a objala ji. Odpověděla mi ale jen na jednu otázku a tak jsem se po chvíli znovu ozvala.

„Jak dlouho už to tak je?“ Zeptala jsem se, ale Tiana jen pokrčila rameny, zatímco se jí z hrdla draly vzlyky.

„Tady stojí čas. Tohle je meziprostorové vězení. Kdo odejde, už nikdy nemůže vejít,“ vysvětlovala, zatímco si utírala oči do kusů látky ovázaných kolem zápěstí. Kdysi to zřejmě byly rukavice. Až teď jsem si všimla, jak podivně páchne nejen ona, ale celá místnost. Rozhlédla jsem se a zděšeně se od ní odtáhla, když jsem zahlédla naproti za postelí kopu tlejících mrtvol.

„Co to je?“ Vypískla jsem zděšeně a jen tak tak se udržela, abych znovu nezačala vzlykat, nebo zvracet.

„Lidé, kteří mě prosili, abych jim pomohla,“ řekla rozechvěle, ale pevně. „Kdo sem přijde a zjistí, že už nemůže odejít, aniž by zůstal v bezpečí, raději zemře tady v klidu, mojí rukou, než venku nějakou příšernou smrtí,“ vysvětlila mi a smutně sklopila pohled. Snažila se být silná, ale stačila ještě chvíle a znovu by se rozbrečela. Pokusila jsem se na tváři vyloudit úsměv, ačkoli můj žaludek si hrál na francouzský kabaret a nutil mě dostat ze sebe veškerý obsah mého žaludku, který se s mojí situací zdál najednou vzácný.

„Jsi hrdinka,“ položila jsem jí ruku na rameno. Vděčně se na mě usmála. Vycítila jsem svoji šanci.

„Proč je na stole jedenáct klíčů, když je tu dvanáct dveří?“ Zeptala jsem se.

„Protože Říše divů byla zničena jako první,“ řekla rozechvěle a vstala. Její klíč se rozpadl a dveře zůstávají zamčené,“ ukázala na nejmenší dveře schované polovinou závěsů.

„Kam vedou ty další dveře?“ položila jsem další otázku a koukala se zrovna na zdobení jedněch dveří. Byly na nich hvězdy a uprostřed jedna velká, čtyřcípá natřená tmavým odstínem modré.

Tiana mezitím opatrně přecházela stůl a ukazovala na klíče. Vyjmenovávala světy, které já jsem znala z pohádek a tak jsem k ní obrátila svoji pozornost a pozorovala klíče. I ty měly každý svoje vlastní zdobení, ale to bylo jen nepatrné, většinou na začátku klíče.

„Království v oblacích, Atlantida, Moderní svět,“ při vyjmenování toho místa tiše vzlykla. Došlo mi, že to nejspíš bylo místo, kde měla domov.

„Džungle, Starý svět, Vesmír, Savana, Země nezemě, Arabské králov-“ Než to Tiana měla šanci doříct, klíč se jí pod prsty proměnil v prach. Tiana se se hystericky rozvzlykala. „Chudák Aladin, Ubohá Jasmína…“ Vzlykala a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy. „Stokorcový les a Fantazie!“ Dořekla důrazně se značným zoufalstvím v hlase, klesla na zem a začala usedavě plakat. Zděšeně jsem se k ní vrhla a objala ji. Potřebovala jsem vědět odpověď ještě na jednu otázku. Jednu jedinou.

„Tiano?“ začala jsem opatrně. Vydala tázavý zvuk, který se jí prodral mezi vzlyky. „Znáš Kloboučníka?“ Zeptala jsem se, zatímco její hlava mi spočívala na hrudi. Oči se mi musely výrazně rozšířit, jak jsem byla plna očekávání. Chvíli bylo ticho, až ne neustále vzlykání, než se mezi nimi ozval její hlas.

„U-utekl…“ Řekla rozklepaně a zase začala rozdýchávat svoje neštěstí.

„Kam?!“ Vyhrkla jsem hlasitě. Překvapivě ode mě uskočila, ale pak pomalu natáhla ruku naproti sobě.

„Hledal Alenku,“ řekla pomalu, ukazujíce prstem na dveře střední velikosti. Přišla jsem k nim a sklonila se ke klíčové dírce. Za ní byl tmavý, hustý les.

„Stokorcový les?“ Zeptala jsem se. Zavrtěla hlavou.

„To je Starý svět. Svět Popelky, Belly, Sněhurky a těchto princezen. A pokud vidíš les, tak to je Karkulčino království,“ řekla už zase relativně klidně. Ta změna mě překvapila. Ale chápala jsem, že po tak dlouhém pobytu tady už musí být emočně labilní. Pousmála jsem se a podívala se na stolek. Ukázala jsem na jeden z klíčů. Jeho hlava byla ve starém stylu kulatá, ale kolem jeho trnu se obtáčel stonek vinné révy, ze kterého vyrůstal jeden jediný hrozen. Ten představoval špičku na odemykání.

„Je to on?“ Zeptala jsem se. Oči se jí strachem rozšířily.

„Nechceš tam jít, že ne? Zůstaň tady a zachraň si život!“ Prosila mě, zatímco v jejích očích hrálo zoufalství.

„Nechci tu zůstat,“ odsekla jsem možná až příliš tvrdě. „Chci se dostat domů, tam je vše v pořádku. Ale chci se tam dostat s tatínkem, dostat do bezpečí i jeho. Jsou i jiné způsoby, jak cestovat mezi královstvími, ne?“ Zeptala jsem se zoufale.

„Dá,“ připustila smutně a sáhla po klíči s vinnou révou. „Je to tvoje volba. Než zemřeš, pomodli se prosím za Šťastné konce. Notre Dame je sice v Moderním světě, ale třeba tě bohové vyslyší,“ řekla a klíč mi podala. Vděčně jsem se usmála. „Dej si pozor na vlka,“ řekla poté, co jsem vsunula klíč do zámku.

„Na vlka?“ Podivila jsem se.

„Jdeš do Karkulčina království. Tam zlem vládl odjakživa jen vlk. Je silný, velký a neporazitelný,“ upozornila mě a po tvářích jí začaly stékat další slzy. Chápala jsem, že mě už vidí mrtvou. Já už jsem se také viděla mrtvá.

„Poslyš, Tiano,“ začala jsem, „jak bych se dostala domů já? Jsem ze skutečného světa…“ Oznámila jsem.

„Jaký skutečný svět? Vždyť jsem jeden svět,“ podivila se, ale i přesto ukázala k otvoru, ze kterého jsem vypadla. „To je svět bez klíče. Říká se mu peklo, protože tam údajně nikdy dobro nevyhraje. A pokud se tam opravdu nic nezměnilo, musí to tam být opravdu strašné a zlo v těch lidech musí být zakořeněné tak hluboko, že už jim není pomoci,“ řekla tak chladně, až mě to trošku vyděsilo. Ještě jednou jsem zaváhala. Její chladný tón mě přinutil se zamyslet.

„Mám se vrátit domů? Mám se vzdát svého pravého táty a vrátit se k rodičům, kteří mě vychovali? Třeba už jsem stejně zlá, jako všichni ti lidé odtamtud, když tam tomu říkám ‚doma‘. Co když tam prostě patřím?“ Ptala jsem se sama sebe v myšlenkách a přitom koukala k noře, zatímco moje ruka svírala kliku. Tianu jsem na chvíli vypustila z hlavy. „Ale co by to bylo za život, kdybych věděla, že jsem mu nepomohla, když jsem mohla? Chci vědět pravdu o tom příběhu,“ řekla jsem si tiše a zabrala za kliku.

Můj předchozí život mě vážně nelákal. Byl plný nařízení, mlčenlivosti a společenských kvót. Raději zemřu, než se tam vrátit. Nerozuměla jsem tomu, proč se maminka vracela. To byl taky důvod, proč jsem nenáviděla současné rodiče. Nechali moji maminku zavřít do blázince a nenechali mě snít. Za každou myšlenku, která odporovala jejich světu, jsem byla bita. Ale nepovedlo se jim to ze mě vymlátit. Jsem dcera svého otce a tou taky zůstanu.

„Šešir, poslouchej mě. Až se dostaneme nahoru, musíš být silná, ano? Ti lidé nejsou tak hodní jako ti, co byli u nás doma a mohli by ti udělat něco zlého,“ prosila blonďatá žena zrzavou holčičku, která statečně přikývla hlavou, až ji zrzavé vlasy pošimraly na obličeji.

„Maminko, najde nás v tom ošklivém světě tatínek?“ Zeptala se malá holčička blonďaté ženy, zatímco se ji snažila dostat vší silou nahoru do díry. Na její otázku se žena smutně usmála.

„Najde si nás všude, dokud budeme naživu,“ řekla možná až příliš tvrdě, ale Šešir se šťastně usmála a začala se pomocí nehtů škrábat na skluzavku.

„Alenko!“

Žena se prudce otočila, až málem spadla ze stolku, pomocí kterého se snažila sebe i Šešir dostat nahoru.

„Tiano! Co tu děláš?“ Zeptala se Alenka černošské ženy opatrně. Ta na sobě měla zelené potrhané šaty.  Jen tak tak jí zakrývaly obě ňadra a bylo vidět, že drží už jen silou vůle, i když i o tom se dalo pochybovat.

„Utíkám!“ Zvolala Tiana zoufale a rozhlédla se. „Kterými dveřmi mám utéct? Kde to bude bezpečné?“

„Tam, odkud pocházím,“ zašeptala Alenka a s vypětím všech sil se vytáhla do díry za dcerkou.

„Anebo tady!“ Odpověděla Tiana a usmála se. „Naveen mě tu jistě brzy najde a společně se pak někde ukryjeme,“ nepřestávala se usmívat a podívala se za Alenkou.

„Doufám, že se jednou zase v míru setkáme. Pozvu tě do naší restaurace a udělám ti to nejlepší ragú,“ zamávala. Alenka jí zamávala také.

„To doufám!“

Poté zmizela v díře. Poslední, co stihla zahlédnout, bylo, jak se Tiana překvapeně otáčí za stolem, na kterém měl ležet klíč do Říše divů. Čemu se ale tak divila, to už neviděl, stejně jako to, že si její malá dcerka utírá oči plné slz tam, kde se ještě před chvílí zdál být šťastný úsměv.

Les byl obrovský a já v něm bloudila už celé hodiny. V tu chvíli bych byla vděčná i za toho vlka. Cokoli, jen ne ta nekonečná řada stromů, stromů, stromů…

Při setmění jsem narazila na světýlko. Vděčně jsem se k němu rozběhla, věříce v to, že najdu vodu a jídlo. Proto jsem se překvapeně zarazila, když přede mnou stanula perníková chaloupka. Prudce jsem zastavila a skočila do křoví. Asi to nebyl jen Karkulčin les. Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že mě nikdo nezahlédl.

„Mladá dámo?“ Ozvalo se těsně za mým úkrytem a já si potichu zaklela, přičemž jsem se neobratně vysoukala ven a stanula tváří v tvář čarodějnici. Na to, že měla být stará, slepá a ošklivá vypadala opravdu atraktivně. Měla mladou tvář, pevná velká prsa, hezkou štíhlou postavu, plné rty, blonďaté, vyčesané vlasy a očividně vidící fialové oči, kterýma si mě právě teď prohlížela. Asi si přičarovala mládí, zdraví a krásu, když její moc vzrostla. Mlčky jsem stála a dívala se jí do očí. „Co tu děláš?“ Zeptala se přísně. Snažila jsem se rychle přijít na nějakou výmluvu a tak jsem jí řekla první nepromyšlenou věc, co mě napadla. Sotva jsem ji vypustila z pusy, začala jsem počítat chyby, kterých jsem se během toho rozhovoru dopustila.

„Posílá mě srdcová královna!“ Auč, chyba.

„Tak srdcová královna… A proč?“ zeptala se pobaveně.

„Mám jí přivést jednoho muže, který tudy měl procházet.“ Auč, druhá. Neměla jsem hned říkat pravý úmysl.

„A kohopak?“ Zeptala se a najednou zvážněla. Tohle mě docela zaujalo.

„Neřekla mi jméno. Řekla mi jen to, že nosí klobouk,“ pokrčila jsem lhostejně rameny a snažila se to hrát co nejlépe a nejdůvěryhodněji.

„Hledá kloboučníka? Proč?“ přivřela podezřívavě oči.

„Proč je havran jako psací stůl?“ Riskla jsem to. Hned následně bych si za to nejradši vrazila. Třetí chyba.

„Otázky tady pokládám já!“ Řekla opravdu zle a chytila mě za potrhané šaty, aby si mě mohla lépe přitáhnout. „Proč zatraceně Iracebeth hledá toho zatraceného chlapa?“

„Nevím!“ Zvýšila jsem hlas, což byla moje čtvrtá chyba. Pochybuji, že by si srdcová královna vydržovala vzpurné služebné. Čarodějnice mě tvrdě shodila k zemi.

„Máš štěstí, že jsi tak stará. Tvoje maso už je tuhé,“ řekla chladně. Po zádech mi přejel mráz. Kanibalská čarodějnice. „Vypadni odsud, než tě zabiju. A vyřiď Iracebeth, že nikdy neřeknu, kam ten chlápek šel, dokud mi neřekne, na co ho potřebuje!“ Vyhnala mě a já si oddychla. Musel tudy minimálně procházet. Anebo si to ta čarodějnice vymyslela. Ovšem minimálně věděla, o koho se jedná a tak jsem si po pěti minutách rychlého běhu dala pauzu. Byla jsem ráda, že jsem svůj klobouk zapomněla v kulaté místnosti. Mohla by si domyslet, že jsem jeho dcera. Z našeho hovoru jsem se zaměřila na to, jak reagovala.

Všechny zlé postavy budou nejspíš stejně paranoidní, jako ona a to můžu využít pro svoji výhodu. Musím ale chytře, ne vždycky budu mít tolik štěstí, abych z toho vyvázla.

Rozhlédla jsem se a opatrně volila, kam půjdu dál. „Jestli tatínek šel kolem té čarodějnice a šel z té nadčasové místnosti, musel jít dál za tu chaloupku. Pokud ho ale viděla, je možné, že změnil směr…“ Unaveně jsem padla do jehličí a povzdychla si.

„Co jsem si namlouvala? Že na něj narazím za nejbližším rohem? Je to tu obrovské, nemám šanci ho tu najít,“ povzdychla jsem si znovu. Samomluva mi pomáhala utřídit si myšlenky. Nejspíš to mám právě po Kloboučníkovi. Moje myšlenky přetnulo hlasité a jasné prasknutí větvičky za mými zády. Div jsem si nepolámala nohy, jak rychle jsem se na ně vytáhla a odběhla kousek pryč. „Taky začínám být paranoidní,“ blesklo mi hlavou. Za mnou ale nestál žádný vlk, ani čarodějnice. Místo toho tam stála blonďatá žena s vlasy až pod pas, kruhy pod očima, strhanou tváří, růžovými, roztrhanými šaty a zoufalým výrazem.  Rychle jsem se sehnula pro větev, pevně ji uchopila a rozpřáhla se.

„Kdo jsi?!“ Zeptala jsem se důrazně. Žena se na mě podívala snad tím nejzoufalejším pohledem, jaký jsem kdy viděla a vysíleně padla k zemi. Opatrně jsem k ní přešla a dřepla si k ní. Musela být v obličeji kdysi vážně krásná. Ale taky už očividně nebyla nejmladší. Oči upírala téměř slepě před sebe, oddychovala a po tvářích jí stékaly tiché slzy. Co mi bylo divné, byl fakt, že za celou dobu ani jedinkrát nemrkla.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem se už mírněji a větev odložila. Maličko pohnula hlavou směrem ke mně a s otevřenými rty, které mezitím ani jednou nezavřela, ale dýchala jimi, na mě zírala. Její zuby byly nad očekávání bíle a krásně rovné, přestože ona vypadala, že hygienu neviděla už týdny. V jejích zlatavých vlasech se už pomalu začínaly tvořit chuchvalce a její tělo zdobilo spousty malých jizviček.  Unaveným pohybem začala do jehličí škrábat jakési kostrbaté znaky. Až po chvíli mi došlo, že z jejího pohledu to je pokus o písmena. U pokusu o ‚O‘ mi došlo, co je na zemi napsáno.

„Ty jsi Aurora? Šípková Růženka?“ Zeptala jsem se, tu pohádku znaly snad všechny děti, které v našem světě vyrůstaly, včetně mě. Nepatrně přikývla, ale stále mě jen pozorovala. Poté pravou rukou sáhla pomalým opatrným pohybem do výstřihu a vytáhla odtud injekční stříkačku plnou jakési šedivé tekutiny, jejíž jehla byla obalená kusem látky. Druhou ruku natáhla před sebe a jehlu mi podala. Vídala jsem takové v nemocnicích, ale bylo mi řečeno, že je to jen pro bohaté lidi a že se ani pořádně neví, co všechno může způsobit, když do svého těla nechá někdo vstříknout nějakou tekutinu. Podívala jsem se na její volnou ruku a uviděla, že její ohyb lokte je celý fialový a je v něm spousty malých stop právě po jehle. Překvapeně jsem ucukla a vytřeštila oči. „Proč jsi to udělala?!“ Zeptala jsem se zděšeně, ale jen na mě zírala těma svýma prázdnýma očima.

„P-ro-sí…“ Vydechla a to jediné slovo, které chtěla říct, zaniklo ve výdechu. Kousla jsem se do rtu, uchopila stříkačku a podívala se na ni. Nevěděla jsem, co tekutina uvnitř udělá. Co když je to lék? Rty jsem si olízla, po čtyřech přišla k její ruce a uchopila stříkačku pravou rukou.

„Auroro!“ Ozvalo se mi najednou za zády. Prudce jsem se otočila, čímž jsem si jehlu málem sama zapíchla do nohy. Za mnou stála vysoká hnědovlasá žena. Na sobě měla kupodivu vcelku obstojné oblečení. Zelené kamaše, hnědou tuniku a vysoké boty. Vlasy měla mašlí svázané do culíku a její tváře, ač mírně poškrábané, byly podbarvené příjemným růžovým odstínem. Hnědé oči se zoufale upíraly právě na Auroru.

„Nesmíš to vzdát! Musíš mi pomoct! Nebuď jako ony…“ Prosila ji pevným hlasem. Aurora se ale dívala jen na jehlu v mých rukou a vůbec ji neposlouchala. Ženě spadl jeden pramen vlasů do obličeje, jak byla nad Aurorou skloněná, ale ihned si ho zastrčila zpět za ucho a a posadila se rovně. Rázným pohybem se otočila na mě.

„Dej to sem!“ Přikázala mi tvrdě a jehlu mi vzala z rukou, aniž bych měla šanci cokoli říct. Rychlým pohybem levačkou si nejprve osvobodila hrot jehly a poté přidržela její levačku. Jemným tlakem hrotem rychle zajela pod kůži. Poté zatlačila na konec a celý obsah ampulky ve stříkačce v mžiku koloval Auroře v krvi. Ta hlasitě vzdychla, jakoby ji právě nějaký muž polaskal na prsou a na rtech se jí objevil slastný úsměv. Její oči se nejprve otevřely dokořán a koukaly se na nebe. Hnědovlasá žena rukou Auroře zavřela oči a na chvíli sklopila hlavu a byla tiše jako myš. Došlo mi, že asi uctívá památku zesnulé… Přítelkyně? Nevěděla jsem.

Následně se prudce otočila, přičemž do ruky chytila silnou větev, vstala, rozpřáhla se a tvrdě do mě praštila. Nečekala jsem to, a jelikož to bylo opravdu v rychlém okamžiku, nezbylo mi nic, než vykřiknout bolestí a padnout k zemi.

„Kdo jsi?!“ Rozkřikla se tentokrát ona, odhodila větev, sedla si na moje záda, chytila mě za vlasy, čímž mi zvedla hlavu a tím se jí odkryl pohled na hrdlo, na nějž přiložila dýku. Na její počínání jsem byla schopná říkat jen „Jau“ a vydávat jiné zvuky značící bolest. Rukama jsem se neobratně podepřela, aby mi hlava neklesla a já se nepodřezala dobrovolně. „Kdo jsi?!“ Zdůraznila a přitlačila hranu ještě více k mému krku. Přísahala bych, že jsem cítila, jak mi pokožka pomalu praská.

„Jmenuju se Šešir, hledám svého otce, nejsem místní!“ Vydrmolila jsem zoufale a pozorovala vrcholky stromů, mezi kterými byla vidět i obloha.

„Kdo je tvůj otec?“ Zeptala se. Hlas měla stále tvrdý, ale už nekřičela, což jsem považovala za dobré znamení. Nadechovala jsem se k odpovědi, když moje vlasy uchopila pevněji a zatáhla mi hlavu víc dozadu. „Tak bude to?“

„Jau! Kloboučník! Kloboučník to je!“ Vzlykla jsem a prosila v duchu, abych ho mohla ještě někdy spatřit. Když se dýka vzdálila od mého hrdla, úlevně jsem vydechla. Ale konec to ani zdaleka nebyl. Žena vstala z mých zad, nohou silně dupla do mých lopatek, čímž mě silně přišpendlila k zemi a rukou chytila jinou větev, tentokrát to byla krátká a silná větev. Oči jsem vytřeštila strachem.

„Kloboučníku!“  Volala Alenka na svého muže, který seděl na zahradě a pil čaj.

„Alenko,“ odpověděl s horkým klidem a usrknul si čaje. Alenka si sedla vedle něj a svýma modrýma očima ho propalovala tolik, až odložil čaj a otočil se na ni. „Co je tak důležitého, že to nemůže počkat přes odpolední čaj?“ Zeptal se důrazným tónem a podíval se jí do očí. Až v tu chvíli spatřil strach, který v nich byl zakořeněn. „Co?“ Zopakoval naléhavěji a pozoroval každé její gesto.

„Já tě tu nemůžu nechat,“ prohlásila smutně, ale pevně. Pousmál se a objal ji.

„Ty víš, že musíš,“ řekl tak samozřejmým tónem, že to znělo jako naprosto přirozená věc.

„Šešir k lidem z mého světa může vzít někdo jiný. Chci zůstat s tebou,“ vzlykla nasucho. Položil jí dlaň na tvář a usmál se uklidňujícím způsobem.

„Kdo jiný by ji tam nahoře vychoval, než ty? Přišla jsi, abys zachránila mě. Teď zachraň naši dceru,“ usmál se znovu. Vypadal, že se nebojí.

„Zachráním vás oba!“ Prohlásila Alenka pevně a chytila Kloboučníka za volnou ruku, kterou pevně stiskla.

„Ne. To já zachráním vás obě. A pokud nám to bude souzeno, přijdu si pro vás. Pokud mi je souzena jiná cesta, pak-“ Nedořekl větu, protože Alenka začala usedavě plakat. Jeho úsměv zmizel a jeho ruce pomalu objaly Alenčino vzlyky chvějící se tělo. Ani jeden z nich netušil, že za rohem je ještě jedna osoba, která měla oči pro pláč. Malá zrzavá holčička, se zelenýma očima a malým kloboukem ve vlasech.

„Seš si jistá, že nejni mrtvá? Mně totiž příde jak to sele, co sem minulej tejden podříz.“

„Chceš tím snad naznačit, že bych mohla někdy ztratit sebeovládání?!“

„Ne, ty jenom furt řveš.“

Uslyšela jsem hlasy a tak jsem pomalu otevřela oči.  Ležela jsem přehozená jako pytel brambor přes koně, který zrovna stál na místě. Zděšeně jsem se rozhlédla, ale kromě svých vlasů a břicha koně jsem neviděla nic.

„Já se jen snažím přežít. Měl bys dělat to samé,“ řekl ženský hlas, který tu už jednou mluvil. Uvědomila jsem si, že ho znám. To byla ta žena z lesa.

„Vypadám, že du Uršule zaklepat na vrata?“ Odvětil mužský hlas.

„Nemluv takhle, víš že je to jak prokletí,“ zaprosila žena.

„Ale kdež, to sou jen babský povídačky. Učůrala je vodsaď daleko a určitě ju zajímaj jiný věci než pár máklejch maníků zalezlejch v hvozdech,“ pokračoval muž a soudě dle jeho tónu se nejspíš vůbec nebál.

„Myslíš si, že je to vážně ona? Co když lže?“ zeptala se žena ustaraným tónem. Tentokrát však téměř šeptala.

„Belluno, seš slepá? Dyk je to celej von! Ty vlasy mluví za všecko,“ řekl muž tročku živěji.

„Neříkej mi Belluno!“ Sykla žena. „Nebo ti to Adam vysvětlí sám,“ řekla výhružně. Muž už nic neříkal. „Raději vezmi čutoru a běž pro vodu, já tady počkám s koněm. Už to není daleko, ale další potok už nepotkáme,“ řekla rázně. Mlčky jsem poslouchala jejich rozhovor. Došlo mi, že znají mého tátu, ale neuměla jsem odhadnout, jaký je jejich úmysl. A navíc, Bella a Adam, to pro mě nijak známé nebylo. Nejspíš to nebyla princezna z pohádek, ale nějaká náhodná osoba. Slyšela jsem, jak se kroky muže vzdalují.  Tohle byla moje příležitost, další už mít nebudu. A tentokrát bude moment překvapení můj. Čekala jsem, až se Bella posadila na zem a přiložila si druhou čutoru ke rtům. V tu chvíli jsem se svalila z koně. Zvednutí se na nohy bylo namáhavější, než jsem čekala. Do zad mi vystřelovala ostrá bolest. Bella se ale naštěstí lekla a začala se dusit životodárnou tekutinou. Sotva jsem se postavila na nohy, rozběhla jsem se pryč. Napadlo mě, že bych jí mohla její čin oplatit, nebo ji nějak zneškodnit, ale zaskočení ji zpomalí dost na to, abych se stihla schovat. Přiměřeně rychlými kroky jsem zmizela v panorama lesa.

„Tohle nemůžu stihnout,“ zanaříkala jsem, když jsem najednou uslyšela toho muže.

„Bello! Žiješ?!“ Zděšeně jsem se vrhla k nejbližšímu keříku a zuřivě se začala zahrabávat jehličím. Venku už se smrákalo a tak jsem doufala, že muž bude alespoň nepozorný, když ne slepý.

„Ch-chyť ji!“ Popadla dech Bella po nějaké chvíli, zatímco pořád kuckala. Pak jsem jen slyšela, jak se lesem ženou těžké kroky toho muže.

„Ty seš důležitější než vona,“ odvětil muž, když ho Bella dohonila.

„Pšš! Určitě tady někde je. S těmi zády nemohla doběhnout daleko,“ šeptala Bella sotva slyšitelně. Přesto jsem ale ještě zaslechla tiché „děkuji.“ Ležela jsem pod keřem, ani nedutala. Najednou se rozhostilo hrobové ticho. Nebyly slyšet ani kroky a já se bála i nadechnout.

A než jsem se nadála, hrubou silou mě kdosi vytáhnul na nohy a ruce mi zalomil za zády tak, abych se nemohla skoro pohnout. Poslušně jsem pod nátlakem boleti v ramenou klesla na kolena a zvedla hlavu.

„My nejsme tak hloupí, jak si myslíš,“ usmála se Bella. To bylo to poslední, co jsem viděla, protože následně mi přes hlavu natáhli pytel.

„Alenko!“ Protnul ticho lesa zoufalý hlas patřící muži s rozježenými zrzavými vlasy, zelenýma očima a kloboukem na hlavě. „Alenko!“ Zavolal znovu, ačkoli mezitím stihl ujít sotva 3 metry.

„Proč tu rušíš moje nenarozeniny?“ Ozvalo se kloboučníkovi vedle ucha. Zastavil se a jeho ustaraný výraz nahradil doslova vražedný pohled.

„Šklíbo,“ oslovil hlas a otočil se na místo, odkud zněl. Tam se objevila ústa, dlouhá a velká, větší než ústa kohokoli živého, v pokřiveném úšklebku. „Na svoje nenarozeniny si budu dělat, co já uznám za dost svoucné,“ odvětil a jeho vražedný výraz zase vystřídal ustaraný. Už se nadechl k dalšímu výkřiku.

„Nemá to cenu,“ řekla Šklíba mňoukavým a líným tónem. Kloboučník zvědavě pozvedl jedno obočí a otočil se k ústům, kde se pomalu odnikud vynořil i zbytek těla té nejošklivější kočky, kterou kdy kdo spatřil.

„Jak ‚Nemá to cenu‘?“ Zeptal se kloboučník důrazným tónem.

„I kdyby tě slyšela, neodpoví ti,“ mroukla tiše Šklíba, hrajíce si s kloboučníkem filozofickou hru, kterou on očividně podle jeho výrazu pochopil, ale pro kohokoli jiného se mohla zdát matoucí.

„Protože motýl už zakuklil svá křídla a rozhodl se odejít,“ řekl kloboučník zčistajasna zvesela. Kočičí škleb se roztáhl o dvě čísla do většího úsměvu a ta zamručela.

„Potom by ale mohla želva stejně dobře odletět,“ odpověděla.

„Tak to se potom není co divit, že krvavá baba sklízí mák,“ odpověděl pro změnu Kloboučník. Šklíba se líně protáhla.

„Ježci se ježí pod jehličím,“ řekla jen a zmizela. V Kloboučníkově tváři se objevil překvapený výraz. Naposledy se podíval na místo, kde kočka zmizela, a rozběhl se jiným směrem, než kterým měl původně v úmyslu pokračovat. Po chvíli dorazil ke stromu, o který byla v sedě opřená blonďatá dívka se slzami v očích. Když ho spatřila, její modré oči se překvapeně roztáhly a její ruce se rychle jaly slzy utřít. Kloboučník si klekl vedle Alenky a se zoufale prosebným výrazem se zeptal.

„Proč je havran jako psací stůl?“ Alenka sklopila pohled k zemi a jednou krátce potáhla.

„Protože vrána přiletí za osm měsíců,“ odpověděla opatrně. Kloboučníkovi oči se rozšířili překvapením. Chytil ruce své ženy a podíval se jí do očí.

„Ty jsi těhotná?“

Když mi konečně sundali pytel a já se poprvé mohla rozhlédnout, překvapením se mi málem zastavilo srdce. Kolem mě byla společnost všech možných i nemožných lidí. A třeba Červenou Karkulku jsem poznala hned podle její karkulky na hlavě, stejně jako dřevěného Pinokia, ale třeba dívku s bílými vlasy, opálenou pletí a modrým tetováním jsem nepoznala. A všichni byli ticho a dívali se na koně a tedy i na mě. Bála jsem se promluvit a tak jsem radši zrakem zapátrala dál. A tam v rohu seděl schoulený muž, který se jejich směrem jako jediný ani nepodíval. Nepoznala bych ho, kdyby jeho vlasy nebyly rozježené a zrzavé.

„Otče!“ Zavolala jsem spontánně a ničeho dalšího si nevšímala. Ani toho, že to davem nepokojně zašumělo. „Otče!“ Zavolala jsem znovu, ale nereagoval.

Muž, který mě v lese unesl, mě sundal z koně a pomalu se na mě podíval.

„Helec, potřebujem ho a esli seš fakt ta jeho cera, donuť ho, aby s náma začal mluvit. Je jedinej kdo ví, kde maj ty bestie záporňácký základnu. Divim se, že ho eště nezabili, muselo mu jít vo kejhák,“ vysvětlil mi hromotluk a obrovskýma rukama mi rozvázal provazy. Jemně jsem si začala třít odkrvená zápěstí a koukala na něj. Poprvé jsem si ho mohla prohlédnout. Hnědé vlasy, silná postava a hlavně hnědé kalhoty na přezky přes ramena, které se sem stylem absolutně nehodily stejně jako zbytek jeho oblečení.

„Ty nejsi odsud, že?“ Zeptala jsem se. Smutně zavrtěl hlavou.

„Utekl sem z moderního světa. Už je to dýl,“ přiznal se.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ Zajímalo mě. Pousmál se.

„Su Ralf,“ usmál se a ukázal k mému tatínkovi. Zhluboka jsem se nadechla a lehkým krokem k němu vyšla. Čím blíž mi byl, tím víc jsem se bála a moje myšlenky mi k tomu moc nepomáhaly. „Co když mě nepozná? Co potom budu dělat?“ Nervózně jsem se kousla do rtu a ty myšlenky zaplašila. Došla jsem až k němu a dřepla si. Obličej měl schovaný v dlaních. Pozorně jsem se na něj dívala.

„Ot-Tati?“ Řekla jsem opatrně a položila ruku na jeho koleno. Jeho reakce ale byla naprosto nečekaná. Ihned, jak jsem se ho dotkla, vyletěl do vzduchu, jako bych ho píchla do oka vidličkou.

„Nesahej na mě!“ Křičel a běsnivě sebou škubal. Zděšeně jsem se posunula asi o metr dozadu a pozorovala ho. „Nepoznal mě,“ dolehla na mě moje předchozí myšlenka a oči se mi zalili slzami. Ale najednou se můj tatínek zastavil a pomalu se otočil. Poprvé mi věnoval pozornost a řádně si mě prohlédl. „Kdo jsi?“ Zeptal se.

„Šešir.“ Snažila jsem se říct to pevně, ale stejně se mi v polovině zlomil hlas. Jeho oči se rozšířily. Rychle ke mně kleknul a podíval se mi do očí tím nejzoufalejším výrazem, jaký jsem kdy viděla.

„Kde je Alenka?“ Zeptal se. Kousla jsem se do rtu a oči sklopila k zemi. Neuměla jsem mu odpovědět.

„Kde je Alenka?!“ Zeptal se znovu, ovšem tentokrát křičel. Hlasitě a důrazně. Jeho zoufalý výraz byl ještě zoufalejší, ale tentokrát i vražednější.

„Zemřela,“ přiznala jsem nakonec a podívala se mu zase do očí. Naskytl se mi pohled do očí zlomeného tvora. Zíral na mě, jako kdybych ji zabila sama, nebo si z něj tropila špásy.

„Lžeš!“ Řekl důrazně. Přišlo mi, že se mě snažil přesvědčit, aby to byla pravda.

„Otče, prosím, hledala jsem tě dlouho a-“ moje slova utnula jeho ruka na mém krku. Pevně stiskl a začal mě škrtit. Začala jsem lapat po dechu a prosit ho, ale obojí po chvilce nešlo a tak jsem se snažila alespoň chytit drahocenný kyslík do plic.

Za tatínkem se najednou objevil Ralf a chytil ho. Mě taky kdosi držel. Snažila jsem se vydržet, ale před očima už se mi dělaly mžitky. Připadalo mi, že tatínkova ruka je jak klíště, odmítala mě pustit.

Kloboučníkovi oči pozorovaly Alenčiny.

„Ano, beru,“ odpověděla Alenka bílé královně a ta se usmála.

„Můžete se políbit,“ vyzvala Kloboučníka a ten se nejprve šťastně usmál na královnu a poté se naklonil k Alence a přitiskl své rty k jejím.

Později večer Alenka přišla za bílou královnou. „Vaše výsosti, smím se na něco zeptat?“

„Samozřejmě, povídej,“ odpověděla bílá královna vznešeně.

„Někdo mi říkal, že jsme ztraceni, protože se nějaká Uršula dostala k nějakému trojzubci. Co je na tom pravdy?“ Zeptala se Alenka a ve tváři měla zmatený výraz.

„Drahá, v dnes své svatby bys neměla mít tak ponuré myšlenky. Ovšem, je to jen povídačka, která se mezi lidmi roznesla, nemělo by nám hrozit nebezpečí,“ usmála se bílá královna.

„A co by se stalo, kdyby to byla pravda?“ Ptala se Alenka dál.

„To by potom znamenalo, že jsme odsouzeni ke zkáze, protože trojzubec je všemocný. Pokud by jej Uršula získala, jistě by všem temným silám jejich síly znásobila a my bychom byli bez šance. Vznikly by tábory, kde by se lidé zpoza dveří schovávali a svět by nebyl nikdy jako dřív,“ řekla bílá královna temně.

„A co můj svět? Tam přece žádné dveře nevedou,“ zajímala se Alenka.

„Tvůj svět je místo temnější, než si kdokoli z nás dovede představit. Tam by vliv trojzubce byl jen kapičkou v moři,“ odpověděla bílá královna a usmála se.

„Ale s tím si nedělej starosti, to se nikdy nestane. A teď utíkej, tvůj muž jistě čeká, až bude se svojí ženou moci protančit celou noc!“ Usmála se královna a vmísila se do konverzace mezi Absolemem a Šklíbou.

Dýchala jsem vzduch a užívala si každý nádech, když se konečně podařilo Ralfovi tatínka odtáhnout.

„Zabila ji! Zabila ji!“ Křičel a ukazoval na mě, jako bych byla sám ďábel. Zděšeně jsem se podívala na bellu, která se na něj dívala zvláštním pohledem. Něco mezi překvapením, strachem, zklamáním a smířením. A všimla jsem si, že kolem nás celou dobu stojí všichni lidé z tohoto místa. Vystrašeně jsem se rozhlédla.

„Nezabila, přísahám…“ Snažila jsem se bránit, ale můj hlas byl ochraptělý a neslyšela jsem se pomalu ani já, natož někdo jiný. Znovu jsem se podívala na tatínka, který se tvářil, ač zle, tak odhodlaně. Byl odhodlaný mě zabít.

„Utíkejte!“ Zakřičel nějaký mužský hlas. Rychle jsem otočila pohled jako všichni. K Belle přiběhl dlouhovlasý, blonďatý muž a chytil ji za ramena.

„Adame, co se děje?“ Zeptala se starostlivě a zničehonic se v jejích očích objevila láska. To bylo poprvé, co jsem u ní viděla nějaký kladný cit.

„Jsou tady!“ Řekl hlasitě. V tu chvíli lidé začali panikařit. Křičeli a snažili se utéct. Ale co pro mě bylo nejdůležitější, Ralf pustil tatínka. Ten se ke mně vrhnul téměř okamžitě. Smýkla jsem sebou a vyhnula se jeho rukám, ale bylo to jen tak tak. A pak začal masakr.

Přišlo hrozně moc stráží a všeho možného. Byli tam normální vojáci, vojáci se srdcovými kartami místo těl, piráti, nebo taky divné příšery, které měly různé tvary.  V jejich čele šla jedna z příšer. Vypadalo to jako chodící ještěrka, ale byla fialová a měla zelené oči.

„Chyťte je!“ Křikla ještěrka a ukazovala na mě a mého tátu, na kterého jsem tím překvapením úplně pozapomněla. Znovu svoje ruce stačil přitisknout na můj krk. Už jsem se nebránila a tak mě jeho síla srazila k zemi. Místo obrany jsem zvolila jinou taktiku. Alespoň dokud mi hlasivky stačily.

„Pro-č je ha-vran jako psa-cí s-tůl?“ Vykoktala jsem lapaje po dechu. Jeho oči se rozšířily a stisk povolil.

„Nemám tušení,“ odpověděl a na jeho obličeji se objevil úsměv. Chvíli to vypadlo, že mě i poznal. Chtěla jsem mu úsměv oplatit, ale kdosi ho chytil za ramena a odtáhl ho ode mě.

„Tati!“ Zavolala jsem a natáhla za ní ruku. Jeho výraz se zase změnil. Tvářil se tak smutně, že jsem ani nevěděla, že se tak někdo tvářit umí. Ruce natáhl, jakoby mě ještě mohl chytit. V tu chvilku, pro změnu, někdo chytil za ramena mě. Surově mě vytáhl na nohy a ruce překroutil za zády, podobně jako Ralf v lese. Zaúpěla jsem bolestí, protože síla mi nedovolovala ani kleknout. Pohledem jsem našla tatínka. Ten se vztekle pral se svým strážným, jakoby mu někdo odpálil rozbušku.

„Rendle!“ Zavolal strážný a pustil tátu. Ten se ihned rozběhl ke mně. Strážný, který mě držel, to uviděl a táhl mě pryč. Táta neuběhl ani pár metrů, když spadl na zem, jakoby o něco zakopl. Najednou zem dostala fialové zabarvení a jako Šklíba se tam objevila ta fialová ještěrka. V ruce držela nůž. Přišla k tátovi a vrazila mu doslova kudlu do zad.

Zděšeně jsem se na to dívala. V okamžiku, kdy nůž zvedla, jsem začala hystericky křičet. „Nechte ho! Pomoc! Prosím! Pomozte mu někdo!“ Volala jsem s očima plnýma slz, ale nikdo neslyšel. Když jsem se pak rozhlédla, pochopila jsem, že víceméně nikdo slyšet nemůže. Většina lidí utekla, nebo byla zabita. Znovu jsem se podívala na tátu. Tentokrát jsem nekřičela. Byla jsem zlomená.

Pak mi zády projela palčivá bolest. Moje zlomení bylo protnuto mým bolestným výkřikem. Po ramenech mi začala stékat horká krev. Pomalu jsem se otočila a viděla, jak mám v zádech zabodnutou dýku. Podívala jsem se na strážného, který mě odsoudil k smrti. V jeho obličeji byla patrná bolest. Rty mi naznačil „promiň.“ Pak nastala tma.

„Budu zpátky, než se naděješ, to mi slibovala,“ řekl Kloboučník se svým typicky usměvavým výrazem. Absolem si potáhl z dýmky.

„Jak víš, že přijde znovu?“ Zeptal se a vypustil obláček kouře do mlhy, která se tu tvořila.

„Jak víš, kolikrát za sekundu máchne králík křídly?“ Zeptal se mírně podrážděným tonem Kloboučník a znovu se usmál. „Slíbila to, stejně jako že na mě nezapomene,“ připomněl Kloboučník.

„Jak chceš,“ řekl Absolem svým ospalým tónem a znovu si potáhnul. Kloboučník na to nic neřekl, pouze seděl a koukal k zemi. Nad ním se tyčily dveře, které nikam nevedly. Malé obyčejně vypadající dveře na kamenném oblouku, ke kterým vedly schody. „Jak dlouho už tu sedíš?“ Zeptal se Absolem poté, co přidal další obláček do houstnoucí mlhy.

„Tak dlouho, jak dlouho mi chybí,“ odpověděl Kloboučník s krátkým povzdechnutím.

„To je dlouho,“ zhodnotil Absolem. Kloboučník sáhnul do kapsy a vytáhl z nich malé šaty, velké sotva deset centimetrů.

„Chci, aby byla šťastná, až se vrátí,“ usmál se Kloboučník a zadíval se na ně. Měly zelenou barvu a byly protkány černou.

Vtom se dveře otevřely a na Kloboučníkově tváři se rozhostil úsměv.

„Vrátila ses!“ Vzhlédl a díval se, jak k němu Alenka sestupuje.

„Nemohla jsem tě tu nechat. Slíbila jsem, že se vrátím,“ připomněla mu.

„Láska je nicotná,“ ozval se Absolem a vyfoukl obláček, ve kterém zmizel.

„Alenko, mám tady pro tebe překvapení,“ oznámil Kloboučník, ignorujíce Absolemovu poznámku.

„Ach, děkuji!“ Zvolala Alenka šťastně. „Vsadím se, že jsou to ty nejsvoucnější šaty, které kdy kdo viděl!“ Usmála se.

„Skoro…“ Usmál se Kloboučník a natáhl k Alence sevřenou dlaň. Když ji roztáhl, Alenka překvapeně zalapala po dechu. Místo šatů tam totiž ležel proplétaný dřevěný prstýnek s modrým kamenem zasazeným do něj.

„Buď má,“ zaprosil Kloboučník a natáhl k ní druhou ruku, v níž držel zelené šaty. Alenka zvedla pohled a usmála se.

„Jsou svoucnější, než jsem si kdy představovala… Navždy!“ Zvolala a objala kloboučníkovi prst na ruce držící prstýnek.

„Tak si je obleč a podívej se do kapsy,“ poradil jí. Usmála se a místo, aby si je oblékla, rovnou sáhla do kapsy. Byl tam kousek uplkuchnu.

„Já to věděla,“ mrkla na něj. Oplatil jí to jen příjemným pousmáním, nechal ji stoupnout na svoji ruku a vyšel s ní vstříc Říši divů, jejímu novému domovu…

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Spyro - Back to Wonderland: