OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrtelná romance

24.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1431×

~*-.-*~

Hvězdy jasně svítí na tmavě modrém nebi, nikoliv černém, neboť měsíc jako slunce září. Jeho žlutavé oko shlíží na pozemský svět a dnešní noci se snaží odhalit všechny zločince využívající temnoty. Ale přec něco měsíci uniká, tedy prozatím.

Jantarově svítivý pár očí zazáří do noci na okraji lesní paseky. Netrvá dlouho a není už pouze jeden pár, paseka je již ze všech stran obklíčena. Temné stíny, tiše se míhající mezi kmeny stromů a keři, neustále sledují dění na louce a upravují své pozice. Měsíční svit odhaluje tělo nádherného jednorožce, jenž takhle osvícen snad i stříbrně září. Poklidně se pase, nevnímaje okolí, dokud neuslyší drobný šelest. Ostražitě zvedne hlavu a jeho uši se snaží zachytit další takový zvuk, aby jej mohl vyhodnotit jako potenciální nebezpečí, nikoliv jako spadlou šišku. Vteřiny, ba i minuty utíkají a ticho se rozléhá po celém lese. Bolestně nepřirozené ticho.

Zmatené zvíře se však nechává ukolébat a opět sklopí hlavu k pastvě. V tom okamžiku se zpoza stromu vyřítí mohutné tělo nezvykle velkého šedého vlka. Ten použije mohutného svalstva v nohou ke skoku, který je na tak velké zvíře až příliš mrštný. Jednorožcovy reflexy však nezklamou a on se bezhlavě rozběhne skrýt se v lesním porostu. Vlk, doskočíc na jednorožce, se předními tlapami, tedy drápy, zaryje do stehna bělostného zvířete. To jej však ještě v obraně stihne kopnout do vrčící čelisti. Vlk se s bolestným vyštěknutím skácí v brzkých mrákotách k zemi.

Celá smečka vyčkává, dokud tento vzácný kůň nedorazí k prvním stromům. Během okamžiku proti němu vyskočí další dvě vlčí těla. Hbitější vlk prokousne jednorožci krk a ten mohutnější jej srazí k zemi, ihned z něj však odskočí, aby se vyhnul nebezpečným kopytům.

Zpoza stromů mezitím vylézají všechny temné stíny. Celá skupinka čítá třináct kusů, které se teď stahují kolem jednorožce, jenž se snaží postavit na nohy. Velká a rychlá ztráta krve a občasné zásahy mohutných tlap jej drží při zemi. Zvíře nešťastně řehtá a frká, kope nohama, ale tím dříve přivolává svůj konec. Brzy se do jeho bezvládného těla postupně zaboří jedenáct nenasytných krků – nejprve vůdce smečky, pak jeho družky, pak dospělí a nakonec mláďata.

Nedaleko od tohoto nevšedního jídelního stolu sedí na zemi žena a s pláčem kolíbá svého mrtvého syna, jenž má rozraženou lebku. Trvá ji dlouhou dobu, než se konečně vzpamatuje a její tělo se začne opět měnit. Po kůži ji mohutně vyraší hnědá hustá srst, její páteř a čelisti se začnou prodlužovat, naopak prsty zakrňují v drobné polštářky, mezi kterými se objeví nebezpečné drápy. Během chvilky jí doroste ocas. Smutně vzhlédne k měsíci a začne výt. Stačí chvíle, aby její druhové vzhlédli od hodů a zamířili k ní, pomoci ji dlouhými drápy vykopat hrob…

~*-.-*~

Tichost jejích rtů kontrastovala s hlučností jejího bušícího se srdce. Drobně se chvěla, když před sebou spatřila nádherné korzetové šaty ze sametu, bohatě prokládané krajkami a stuhami. Opatrně se dotkla rukávu, jenž byl od loktu k dlani rozšířen. Jemně hladila tu bohémskou látku, jako by se bála, že se ji brzy rozpadne pod prsty, že se vypaří nebo zjistí svůj sen, co po probuzení je noční můrou, neboť se nikdy nevyplní.

Šaty ležely na její prosté posteli a ona nechápala, jak se tu vůbec mohly vzít. Zmateně se po chvilce rozhlédla po svém prostém pokoji, pak opět na šaty. Na skráni se ji objevila slzička. Slzička dojetí? Štěstí? Nebo snad strachu? Nevěděla, co si pomyslet, pocity a myšlenky se v ní měnily během sekundy.

Poté si všimla drobného papírku vloženého do nadpozemské látky šatů. Ihned jej uchopila do rukou a začala přejíždět řádky očima. Její tělo se opět zachvělo, rty se otevřely k nutnému výdechu a nádechu. Roztřesenou ruku složila podél těla. To, co držela v prstech, byla pozvánka na bál v nedalekém zámku. Ale proč ona? Ona, ze spodní vrstvy, proč tam měla jít a bavit se s šlechtou? Vždyť ani nezná vybrané způsoby. Povzdechla s a svěsila hlavu. Má tam být už dnes večer.

Vyhlédla z okna a západ slunce ji jemně oslnil. Poslední paprsky slunce vzdorujícně tancovaly po obloze, nechtíc vpustit tmu na zem. Jejich nebojácnost a odhodlání dodaly dívence kuráž. Ihned přešla k drobné zrcadlu, značně oloupanému, ušmudlanému a navíc již dávno prasklému. Její hbité ruce začaly s drobnými sponami, jenž zdědila po prababičce, upravovat její zacuchané vlasy. Na hlavě vykouzlila nevinný drdol. Přicupitala k oknu, aby se z něj nahnula a mohla utrhnout drobné jabloňové kvítky a vsunout si je do drdolu. Poté ze sebe stáhla ušmudlané oblečení a opatrně uchopila šaty, přemýšlejíc, co s nimi. Se snahou se je snažila na sebe opatrně natáhnout, což se jí po chvilce povedlo. Korzet měl naštěstí stahování vpředu a tak si s ním poradila sama. Nakonec přes šněrování korzetu vedla ještě jedno okrasné provlékání.

Nakonec si všimla střevíčků, které vzala i s pozvánkou do ruky a spěchala na zámek. Neměla by, už by dávno měla být na třetím dni smuteční mše a hodů za zemřelého chlapce, avšak věděla o lepším místě.

~*-.-*~

Libé tóny naplňovaly sál mrazivou touhou. Svíce plápolaly, to jak se chatrnými okenními rámy protahoval chladný vzduch. Oklepala se, ač jí nebyla zima. Byl to takový podivný pocit.

Nacházela se na okraji tanečního sálu, velkolepě vyzdobeného. Rudá se tu mísila se zlatou a oheň v krbu v zadní místnosti prohříval ovzduší. Bylo tu dusno. To jak stovky těl se tu ladně pohybovaly v podivně rytmickém tanci. Jak zvrácená nevinnost, kterou maska předstírala na obličeji herců. Ona však neměla škrabošku a možná byla ráda, že nemusí zapadat do toho podivného shluku tančících osob.

Však rozhlédnouc se po okraji sálu, kde se k sobě těla snad tiskla ještě více, se otřásla znechuceností. Lidé z nejvyšších vrstev se chovají jako pouhopouhá zvířata hnaná pudem. Možná to pro ně nebylo takové, ale ona to viděla. Viděla to, když poprvé vkročila do sálu. Vzduch byl nasáknut chtivostí a snad i lží, vše skryté za slova z úst, ale náznaky těla se nedaly přehlédnout.

„Již jsem Vás čekal, má paní,“ ozval se jí mrazivě svůdný hlas za zády. Drobně se zachvěla, aniž by se otočila. Pocítila na své ruce cizí dotyk. Jakoby by si ji tajemný neznámý k sobě připoutal, neboť ji obešel a zamířil mezi tančící, načež ona jej uhranutě následovala. Slyšela tlukot vlastního srdce, jako by se vše jiného ztratilo, jako by tu ani jiní lidé nebyli, jen oni dva. A ta hudba, jenž se jí zařezávala do morku kostí, jenž ji objímala snažila se uhýčkat ve svém tónu.

Jako by stále ani nevnímala svého partnera, však v tanečním souboji s ním proplouvala po parketě. Cítila, že ona je tu ta, co prohrála. Nechápala, jaktože se vše tak změnilo a ona najednou byla tím hercem s maskou. Tedy pardon, loutkou. Ubohou loutku v rukou zkušeného vodiče. Nerozuměla tomu kouzlu, co ji tak uchvátilo a nedovolilo jí se od něj hnout. Její nohy byly lehké jako pírko, skoro je nevnímala. Jen se odevzdaně oddala do rukou svého vodiče.

~*-.-*~

Ani netušila kdy se smyslný tanec na parketu přenesl na hrubý nespoutaný boj v trávě u nedalekého jezera. Bylo slyšet rychlé trhání drahé látky. Kusy oděvů se válely okolo nich jako rozházený poklad, kterého si však oni nevšímali. V jejich očích byla vidět chtivost a v jejich rukou hamižnost. Chtěli se navzájem tak moc.

Jejich drsně neohrabané polibky nenasytnosti způsobily první šrámy, ale oni si toho ani nevšimli, snad jen měsíc, který osvětloval jejich nahá těla. Ruce se vydaly na rychlý průzkum toho druhého, občas vyrazíc do boje. Drobné šrámy vzrušenosti a neukojenosti se jim brzy objevily na tělech. Tiskli se sobě v touze, proplétali své nohy a rukama se snažili pohltit toho druhého. Ústy ji obemknul bradavku a jemně nasál, zatímco prsty vyzkoušel vlhkost jejího nenasytného místečka. Pochopil, že ho chce tak, jako on ji. Jen rukama jí přitáhnul její nožky přikrčené k tělu a tvrdě do ni vniknul. Oba se prohnuli slastí a okolí se zachvělo v jejich sladkém nářku pomalého ukájení.

Jejich těla se svíjela v pradávném rytmu všeho tvorstva. Nechápala, jak se až zde ocitla, ale ani na to nemyslela. Jako by její myšlenky ofoukl vítr. Cítila v sobě jen tolik odlišných pocitů, aniž by je dokázala popsat. Slast prostupovala jejím tělem.

Najednou kolem něj obtočila nohy a rukama si ho přitáhla blíže k sobě. Její probuzená zvířeckost, ač nebyl úplněk, vyrazila na povrch. Její nehty i zuby se prodloužily a zpevnily. Ostrými drápy mu ihned začala drásat záda, zuby trhat kůži nad klíčí kosti. Její nenasytný jazýček oblizoval nával krve z potrhaných tkání.

Ani si nevšimla, jak jeho oči rudě zaplály. Drsně do ní přirazil, aby ji slastí ochromil. Cítil, jak se pod ním uvolnila a nechala se unášet jeho přírazy, ve kterých pokračoval. Viděl ji ve tváři blížící se vrchol. Celá se propnula jak tětiva luku, přičemž mu vystavila své bělostné hrdlo. Neodolal, nemohl odolat. V návalu všeho chtíče a dravosti se jí zahryzl do krku. Požitkářsky sál její krev, snažíc se drobně přirážet. Vycítil i svůj vrchol a brzy se nechal všemu oddat.

Cítila, že něco je špatně. Jejím tělem projela nejen slast, ale i bolest. Věděla, že to není ta z prohryznutého hrdla. Uvědomovala si jeho tesáky, ale to, co ji ochromovalo, bylo v jejím těle o chvíli dřív. Umocňovalo ji to, ale nedokázala pochopit, co se děje. Náhle otevřela doširoka oči, když pochopila, co se stalo. Pila krev z nemrtvého, mění se v něj. Pohlédla mu do očí. I on, jako by nechápal, co je špatně, ale jemu to bohužel nedošlo.

Shodila jej ze sebe. Pak se usadila a jeho hlavu si vložila do klína. Nechápavě na ni hleděl s bolestně zkřivenou tváří.

„Jsem vlkodlak,“ špitla. Z očí mu vytryskly slzy. Její nečistá, zvířecí krev se mísí s jeho modrou, nemrtvou krví. Vlkodlaci ve zdejším kraji navíc loví jednorožce, jejichž esence života upíry zabije, aniž by jim bylo pomoci.

~*-.-*~

To slunce ráno objeví dva nešťastné milence. Jednoho již v područí smrti, druhého smrt vyčkávajíc. Dívenka změněná v upíra něžně hladí svého nového chlapce. Tlukot jeho srdce však již dávno dozněl. To ještě měsíc s hvězdami svítil.

Po její skráni steče drobná slza a ukápne mu na zmodralé rty.

Do okolí se ozve nelidský křik, avšak ti, co se vydají hledat jeho příčinu, najdou jen mrtvého mladíka v hromádce prachu…

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtelná romance: