OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Růže, která neodkvete

06.09.2012 (14:00) • maky21 • Povídky » Jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 1843×

Opona se roztáhla. Tiše kráčela k velkému, černému, lesklému křídlu. Pohlédla do jeviště a srdce se jí stáhlo úzkostí. Tolik lidí sedělo a čekalo, až udělá chybu. Pak by jí mohli hanobit, křičet na ní, posmívat se jí. Má jednu, jedinou šanci. Nesmí to pokazit. Musíto dokázat. Jedině pak dostane to, oč žádala. Teď, anebo nikdy. Další šance nebude.

Ruce se jí chvěly a hlavu měla prázdnou. Drahé vypůjčené šaty zašustily, když si sedala na stoličku. Nohama nedosáhla na zem, byla ještě moc malá a klaviatura byla tak vysoko. Zavřela oči. Otevřela je. Položila prsty na klávesy. Pomalu stlačila první. Odbourala všechny pocity, teď pro ni existovala jen hudba. Lidé a jeviště jako by se vytratili. Zmizeli, obrovská vlna tsunami je smetla z povrchu zemského. A ona hrála, hrála, protože hudbu milovala. Milovala, když se jí prsty zabořily do kláves, jemně je laskaly, hladily je a vytvářely jedinečnou melodii. Byli tady a teď, v nekonečném vesmíru, jen holčička a klavír. Hudba je obklopovala jako teplá vlněná přikrývka od babičky, tak jemná, tak hebká na dotek. Podivně hřejivá, pletená s láskou.

Holčička hrála. Hrála tak, jako nikdy. Nikdy předtím, ani nikdy potom. Hrála, protože chtěla dosáhnout svého cíle. Hladila klávesy a přitom si pobrukovala melodii. Rozváděla ji do stále složitějších vzorů, přikrašlovala ji jemnými kudrlinkami, splétala ji do hebkého šálu naděje. Zahalila se oblakem z tónů a ty po kapičkách vypouštěla ze svých prstů na klapky, které jakoby věděly, co chce, jako by věděly. Medlodie se splétala a rozplétala, létala vzduchem, rozzářila vše jasnými, ale truchlivými barvami. Dívka hrála z celého svého srdce tak krásně a líbezně, jak jen malé víly dokáží. Přivedla tóny tam, kde je chtěla mít, vedla je výš, aby vzápětí spadly hluboko, hluboko a žalostně. Každou klapku něžně hladila, nežněji, než jarní vánek, mazlila se s ní, jako matka s novorozencem.

Naposledy nechala své prsty přejít do vysokých tónů, kde zatrylkovaly, létaly po klávesách. Ještě jednou přejely dolů a pár akordy ukončily celý ten jemný, nezachytitelný sen.

Dívka čekala, až dozní poslední tón a seskočila ze židličky. Pomalu šla zpět do místa, odkud přišla. Z hlediště nikdo netleskal. Bála se tam pohlédnout, bála se nenávistných tváří, co po ní budou házet posměšky tvrdé jako kámen, pálící, jako rozžhavený kov. Někde musela udělat chybu. Přitom se tak snažila! Ale teď musí dostát své dohodě. Koutkem zarmouceného oka uviděla pohyb a přikrčila se. Čekala, že po ní letí nějaké splesnivělé jablko, nebo ošlapaná bota. Místo toho jí před nohy dopadla rudá růže.

Ohromeně koukla do publika. Lidé jakoby se probouzeli z opojného spánku, jakoby právě táli. Pár jich začalo tleskat a pomalu se k nim přidával celý sál. Lidé vstávali ze svých sedaček a nadšeně aplaudovali, tváře stažené radostí. Za jednou růží přiletělo na jeviště nespočet dalších květin. A lidé stále tleskali.

Dívka se překvapeně rozhlížela. Ty radostné tváře shlížely na ní, shlížely a milovaly ji. Vzduchem se jí k nohám pořád snášely květiny. Ale žádná jí nezasáhla. Opatrně lehaly okolo ní. Nebralo to konce, ani ho brát nechtělo. Dívka se usmála. Přeci jen to dokázala. Zdvihla ze země červenou růži, tu, která přiletěla první. Bez jediného slova odešla. Sešla do místnosti pod jevištěm.

Tam na ní už čekal. Temný a nehybný anděl smrti. Pomalu se odlepil od zdi a šel k ní. Věděla, co jí čeká, četla to v jeho prázdně smutných očích. Ochromovaly ji.

"Děkuji," šeptla. Anděl přešel k ní a pohladil jí po jemných, blonďatých vláskách. Nohy se jí podlomily, tělu docházela síla žít. Před očima se jí zatmělo, přesto stále viděla ty jeho. Tak tajemné, tak smutné. Vypalovaly se jí do paměti. Věděla, že to takhle má být. Do poslední chvíle se usmívala. Pak umřela.

A v ruce svírala růži.

Autor: maky21 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Růže, která neodkvete: