OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Prokletá nevěsta

03.04.2011 (18:00) • LostAngel • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1262×

Stála jsem nervózně před velikými dveřmi a čekala. To čekání bylo nesnesitelné. V žaludku mi nepříjemně vrčelo a srdce nepřirozeně rychle tlouklo. Když zazněla slavnostní hudba, dva pánové ve směšných fracích otevřeli dveře a já se nadechla a vyrazila vpřed. Lehkými krůčky jsem šla do rytmu hudby a nasávala tu slavnostní atmosféru. Tato chvíle patřila jenom a jenom mně. V ruce jsem držela kytici květů a rozhlížela se po sále plných slavnostně oděných lidí. Úplně vpředu u oddávajícího stál on! Mile se na mě usmíval, ale to co jsem hledala v jeho očích, jsem nenašla. Žádná jiskra! Žádné štěstí! Žádná láska!

Znejistěla jsem a zpomalila své kroky, které kvůli šatům byly už tak pomalé. Zaplavila mě vlna horka, a tak jsem rychle mrkla a podívala se znova, jestli jsem se náhodou nepřehlédla. Jenže nic! Bodlo mě u srdce a já zastavila. Hudba dále hrála, dokud na zem nedopadla moje kytice. Stála jsem tam jako tvrdé „y“. Hosté se na mě zmateně dívali stejně tak jako on. Bez jediného slovíčka a jednou slzou na tváři jsem se otočila, probourala to tíživé ticho, které nastalo, a navždy jsem utekla.

Moje svatební šaty zůstaly ve skříni jako moje nejhorší a nejtěžší vzpomínka mého života. Každičký pohled na ně, ač jen letmý mi způsoboval nesnesitelnou bolest v mém srdci. Přesto jsem je nikdy nevyhodila a nikdy jsem to nemínila udělat. Měly mi připomínat, jakou jsem kdysi udělala chybu, klidně jsem teď mohla žít šťastně se svým manželem a s několika dětmi.

Bylo zvláštní, když její hbité prstíky přestaly běhat po klávesnici. Konečně tu knihu dopsala! Nemohla tomu uvěřit. Její půlroční práce byla dodělána. Promnula si spánky a musela se pořádně štípnout do ruky, aby věděla s jistotou, že je to pravda. A pak… začala plakat. Možná to byly slzy štěstí, možná smutku a možná i obojího. Možná to mohly být i slzy úlevy a svobody. Kdo ví!

Pláč ustal a z žaludku se ozvalo kručení a volání po malém nebo i velkém soustu něčeho dobrého. Přejela myší ke křížku v pravém horním rohu a zavřela program. Měla malý byteček, ale svobodné ženě po třicítce to naprosto stačilo. Když šla do kuchyně zasytit svůj žaludek ani si nevšimla, že se její šatní skříň z nenadání otevřela a jemná bílá látka vykoukla ven.

„Liz! Lizzie! Jsi tam? Tak mi sakra otevři!“ bušila něčí pěst tvrdě na dveře a z tónu hlasu té osoby bylo znát vyděšení a strach. „Liz! Dostala jsem tvůj vzkaz, tak mi otevři. Prosím.“

Aniž by Lizbeth došla ke dveřím a otevřela, ozvalo se cvaknutí a dveře se rázem otevřely. Žena, které tak vehementně bušila na dveře, vpadla dovnitř a začala prohledávat byt. Nikdo nikde! Žena začala mít obrovský strach, přesto se neodvažovala myslet na to nejhorší. Prošla malý byteček a až když byla v ložnici, všimla si silného svazku papírů položený na stole hned vedle počítače. Přiběhla ke stolu a přečetla „Nevěsta“. Zamrazilo ji.

„Liz, jsi tady?“ zakřičela, ale nic se neozvalo. Rozvázala svazek a začala číst vytištěná slova, která byla napsaná na papírech. Čelo se jí začalo potit a uvědomovala si to, čeho se nejvíce bála. Ta kniha, kterou Lizzie dopsala, byla o ní samotné. O nevěstě, která se nikdy nestala manželkou.

„Lizze?!“ zakřičela naprosto zoufale. V tom se dveře šatní skříně otevřely dokořán, a však žádná bílá látka nevykukovala. Vlastně ve skříni už nebyly žádné svatební šaty, jen malá obálka se slovy: „Největší chybou v mém životě bylo to, že jsem si nechala utéct štěstí a tak se ho vydávám hledat do země, kam mizí mrtví lidé. Snad to štěstí najdu!“

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá nevěsta: