Princess of Darkness III. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tady poslední část mé jednorázovky: Princess of Darkness. Chtěla bych všem poděkovat za úžasné komentáře, které mne vážně potěšily! Jak se Elena rozhodne? Bude chtít prožít věčný život po boku Damona? Prosím o komentáře, děkuji moc! Terry...

31.01.2013 (07:00) • TerryBells • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1157×

III. část

Probudila jsem se, ano, probudila. Do velice časného rána. Venku byla tma. Vůbec jsem netušila, kde jsem. Neznala jsem tuto místnost. Dovtípila jsem se, že jsem v penzionu, a to v Damonově pokoji. Samozřejmě, až teď jsem si všimla, že vedle mě spí. Řekla bych, že vypadá nevinně, ale to by bylo komické. Hleděla jsem do tváře zlu, zlu, které mě určitou myšlenkou k sobě poutalo. Co když má pravdu, co když vážně budu jako on, a ani mě k tomu nebude nutit? Co když to budu chtít sama?

„Víš, že tvůj pohled je uhrančivý?“ zeptal se mne se stále zavřenýma očima. Lehce jsem se pousmála, to samozřejmě nemohl vidět, i když… On vidí všechno.

„Měla bych jít domů,“ prohlásila jsem náhle. A chtěla se zvednout. To už mě silou držel na posteli.

„Tady jsi doma,“ oznámil jakoby nic. A podíval se na mne s úsměvem ďábla.

„Nemyslím si,“ zakroutila jsem hlavou a provokativně se usmála. To ho samozřejmě trochu naštvalo.

„Proč jsi tak zlá?“ hodil na mne jeden z těch svých pohledů štěněte.

„Nebyl to tvůj plán? Abych byla zlá?“ vrátila jsem mu stejnou mincí a snažila mu vykroutit. Bylo to marné, fungoval jako pouta. Čím víc jsem se snažila uniknout, tím větší síla mě držela.

„Dobrá poznámka,“ uznal. „Nechci ti kazit iluze, ale jsou dvě ráno. Nejsem si zcela jistý, jestli by Jeremy tvou přítomnost ocenil tak, jako já,“ řekl se svým jižanským přízvukem a mírným pokřiveným úsměvem. Povzdechla jsem si. Měla bych zůstat, nebo ne?

„Fajn, ale ráno půjdu domů,“ vydechla jsem poraženě. Jeho sevření povolilo.

„Myslím, že budeš mluvit jinak.“

Když jsem se zamyslela nad tím, co jsem byla před rokem, tak jsem se nepoznávala. Nepoznávala jsem tu dívku, namyšlenou, které musela mít vše, na co si vzpomněla, ale na druhou stranu, tato dívka byla milá a hodná, pomáhala. Kdo jsem teď? Nejsem ta stejná dívka. Jsem někdo jiný, ale líbím se sama sobě víc. Byla jsem oblečena do temnoty jménem Damon. Táhl mě k sobě, přitahoval jako magnet. Ale co na tom sejde, pokud se to někdo dozví, tak mě přesvědčí, že to byla jen chvilková slabost, nebo že jsem byla ovlivněna. Jak já bych si přála být ovlivněná. Mohla bych to všechno svést na něj, bohužel to nebyla jen jeho vina. Byla oboustranná, a to mi nahánělo největší hrůzu!

„Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když ti z něj nemá kdo pomoci. S tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat, a jaké to je, když je moje láska opětována... Slečno, Gilbertová, mohla byste nám říct autora tohoto textu?“ vzbudil mě z mého přemýšlení učitel literatury. Neměla jsem nejmenší tušení, co probíráme. Nevěděla jsem, co říkal. Zatracený Damon!

„Promiňte, nedávala jsem pozor,“ omluvila jsem se. A zadívala jsem se na něj svýma očima.

„Všiml jsem si, tak prosím, ať se to neopakuje. Nechtěl bych vám napsat nedostatečnou!“ napomenul mne.

Zbytek školy probíhal stejným způsobem. Byla jsem duchem nepřítomna. Caroline si toho na mně samozřejmě všimla, a tak jsem neušla jejím dotěrným otázkám. Co mi je? Co se děje? Je to kvůli Stefanovi? Je, že ano! Nebo tě obtěžuje Damon? Ano, Car, obtěžuje, ale jiným způsobem. Takovým, který nikdo nepochopí… Bohužel!

„Jak ses měla ve škole?“ zeptal se mne otrávený Jeremy doma. Ležérně si sedl na sedačku a pil pivo.

„To není pití pro tebe,“ řekla jsem rázně a pivo jsem mu vyškubla. Sedla jsem si vedle něho a pořádně se napila. Hořká chuď ve mně vyvolala znovu pocit viny.

„Hej,“ vydal ze sebe Jeremy. A založil si ruce na hrudi. „Chtěl jsem se na něco zeptat,“ podíval se na mne, pohled koťátka. Silně jsem si povzdechla. Bylo mi jasné, co chce…

„Kdy?“ vyslovila jsem otázku nahlas. Jeremy se už usmíval od ucha k uchu.

„Bonnie říkala, že by přišla v pět,“ oznámil s tím jistým úsměvem.

„Fajn, do té doby vyklidím pole,“ slíbila jsem mu a znovu se napila.

„Už jsem ti někdy řekl, jak moc tě mám rád?“ zeptal se s úšklebkem.

„Nic se nemá přehánět,“ varovala jsem ho. „Až někdy něco budu chtít já, tak to taky uděláš!“ mrkla jsem na něj.

„Eleno, chci se zeptat… Jestli máš nějaké zprávy o Stefanovi…“

„Ne, nemám, Jeremy! A je mi tak nějak ukradený,“ skočila jsem mu do řeči.

„Před pár dny jsi mluvila jinak,“ poznamenal.

„To bylo před pár dny,“ přitakala jsem. Ano, měl pravdu… Stefan byl pro mne naprosto uzavřená kapitola, a já nevěděla, jestli je to správné. Jestli je správné hned začít s jeho bratrem, před kterým mě konec konců tolikrát bránil.

Milý deníčku,

jsem vážně tak špatná? Nevím, co mám dělat! Když se podívám na svůj poslední zápis, tak z něj vyplývá vše, co chci napsat. Chci to napsat znovu…

Uvažovala jsem, kam půjdu, ač se mi to příčilo, byl to jediný úkryt. Ano, hádáte správně… Penzion. Zítra si za to dám přes hubu. No, vím, že to není moc etické, se tam jen tak zjevit, ale já nemám na Damona ani telefonní číslo. Vždycky, když jsem s ním chtěla mluvit, tak se prostě zjevil přede mnou. Bylo to trochu strašidelné.

Koneckonců, on se mě taky neptal, jestli může přijít na návštěvu, prostě přišel. V hlavě mi vznikl obrázek toho, co by ses stalo, kdyby Jeremy nebo kdokoliv jiný přišel na to, co s Damonem provádím, myslím, že by mi to jen tak neprošlo. Vybavila jsem si Jeremyho zděšený obličej, Carolinin nevěřícný obličej, ze kterého máte husí kůži. A Bonniin obličej, která si ho jen zděšeně přikrývala. Nedivila bych se, kdyby se rozbrečela.

Je to, do pekla, můj život! A já si můžu dělat, co chci! Ano, co chci… Nikdo mi ho nebude řídit, od toho je tady Damon! Vážně jsem si teď tady to myslela? Že mi život může řídit Damon? No, tak to je první známka demence! Měla bych se zaměřit na něco jiného, třeba si koupím nějakého domácího mazlíčka… Jasně, a čistě náhodou se staví Stefan na malou svačinku. Tak tomu jsem se zasmála.

„Eleno, ne, že bych tě chtěl vyhánět, ale…“

„Vyháníš, chápu… Zvedám kotvy,“ prohlásila jsem a přes rameno jsem si přehodila batoh s věcmi.

„Kam vůbec jdeš?“ zeptal se najednou. „S Caroline je určitě Tyler…“ Hroznej rýpal zatracená! Tak kam jdu? Rychle! Mysli, mysli.

„K Rose,“ napadlo mě první jméno. Jeremy svraštil obočí.

„Kdo je to?“ zajímal se.

„Nějaký zvědavý, ne? Kdo je moc zvědavý, bude brzo starý,“ řekla jsem známé rčení a vyšla jsem před dům. Nebrala jsem si auto, chtěla jsem si udělat menší procházku, i když to bylo přes celé město. Mám alespoň čas přemýšlet… Když jsem ušla tak půl kilometru, tak mě zastavil krákot vrány. Věděla jsem, čí je to znamení.

„Není ti to blbé, mě pořád pronásledovat?“ prohodila jsem do prázdna. Věděla jsem, že mě slyší.

„Je to sranda,“ pošeptal mi do ucha a už šel se mnou. „Slyšel jsem, že dneska spíš u mě,“ usmál se.

„Jak to, do pekla, víš?“ vyjela jsem na něj.

„Jelikož má Jeremy dámskou návštěvu, tak kam bys šla?“ pokrčil rameny.

„Jak víš, že má Jeremy dámskou návštěvu?“ přimhouřila jsem oči.

„Mám své zdroje,“ přiznal a usmál se. „Každopádně, pokud budeme pokračovat touto rychlostí, tak v penzionu budeme o půlnoci,“ mrkl na mne. „Co kdybych použil jednu vychytávku, co vlastním, a dopravil tě tam rychlostí světla?“ nadhodil.

„To bys mohl, ale co když nebudu souhlasit?“ šeptla jsem. A pokřiveně se usmála.

„Tak udělám toto,“ hodil si mne na záda, „a nebudu se tě ptát,“ rozeběhl se. Držela jsem se ho jako klíště, oči jsem samozřejmě měla otevřené. Chtěla jsem vidět všechno. Měl pravdu, za pár vteřin jsme byli u něj doma.

„Vítej doma,“ prohodil v obýváku a sedl si na sedačku. Nalil dvě skleničky whisky, jednu mi podal.

„Chci to, Damone,“ zašeptala jsem hlasem, který mi snad ani nepatřil. Damon si mne nechápavě měřil.

„Chci, abys mne proměnil,“ vysvětlila jsem. Černovlasý upír – můj upír se usmál a pomalou chůzí došel ke mně.

„Říkal jsem, že budeš má… Princezno temnot!“

„A ty jsi můj, princi temnot,“ zadívala jsem se mu hluboko do očí. „Miluji tě…“