OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Prázdniny u babičky

11.03.2012 (13:00) • Ali • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1897×

Prázdniny u babičky 

Bylo osm hodin ráno a mně se rozdrnčel budík, že bych měla vstát. Zamáčkla jsem západku a vysoukala se z krásně vyhřáté postele. Prošla jsem kuchyní a došla do koupelny, kde jsem málem omdlela, když jsem viděla vlastní obraz v zrcadle. Pustila jsem se do ranní očisty a polohlasně brblala něco o nekřesťanské hodině, kdy mám vstávat, když mám prázdniny. Nakonec jsem se i přes své vlastní protesty na svou vlastní osobu dostala až do fáze, kdy jsem stála v kuchyni a dívala se na snídani a lísteček od babičky.

„Zlatíčko, až vstaneš, najez se! Na stole je koláč, který by ti mohl chutnat – ráno jsem ho pekla. Jo, chtěla bych tě poprosit, jestli bys byla tak hodná a pokusila se vyklidit tu skříň na chodbě a spižírnu v kuchyni. Odpoledne by přišel pan Pešek a odstěhoval by těžké věci. Jinak nic dělat nemusíš.

Já jsem šla na nákup a do města, potřebuju sehnat nějaké věci. Plánuju, že přijdu někdy kolem jedné odpoledne. V troubě máš oběd, tak si ho jen ohřej.“

Babička je prostě zlato, pomyslela jsem si a zakousla se do koláče, který byl opravdu vynikající. Talíř od snídaně jsem položila do dřezu a šla si uklidit pokoj.

„Nechápu, jak tu můžu mít takový nepořádek, když večer uklízím,“ namítala jsem polohlasně. Ale toto trvalo už celý týden, co tu jsem. „Asi jsem vážné takové čuně, že si udělám nepořádek během spánku,“ pokračovala jsem s láteřením. Nakonec jsem měla pokojíček zase pěkný. Vzala jsem si z nabíječky mp3 a šla se podívat na ty dvě skříně, o které mě babička prosila.

Nejprve jsem se pustila do té na chodbě. Když jsem ji otevřela, málem se mi podlomila kolena, protože takový nepořádek jsem dlouho, dlouho neviděla. Začala jsem pomalu vyndávat věci a skládat je na hromádky, abych je následně mohla odnést. Jak jsem měla v uších zapíchnutá sluchátka, tak jsem moc nevnímala okolní svět. Jen občas jsem měla pocit, že slyším nějaký šramot z okolních místností nebo se mi několikrát stala taková podivná věc. Měla jsem pocit, že jsem si něco někam položila, ale po delším hledání jsem to vždy našla někde jinde. Někde, kde to rozhodně být nemělo. Vždy jsem jen vrtěla hlavou, ale nikdy nehledala příčinu.

Když jsem skončila se skříní na chodbě, šla jsem si udělat pití a na chvíli jsem si sedla. Po chvilce odpočinku jsem se vrátila na chodbu, kde jsem si nechala předtím schůdky, ale schůdky na chodbě nebyly. Ať jsem se po chodbě rozhlížela, jak jsem chtěla, milé schůdky nikde nebyly. Začala jsem být naštvaná a naštvaně jsem začala chodit po celém domě. Nakonec jsem je objevila v obývacím pokoji. Ihned jsem začala uvažovat, jak se tam dostaly, když jsem obývákem jen prošla. Nakonec jsem nad tím jen zavrtěla hlavou a odnesla si je do kuchyně, kde jsem začala vyklízet spižírnu.

Měla jsem už všechny věci vyndané, když jsem najednou slyšela něco nebo někoho, jak kopl do sklenic od okurek. Říkala jsem si, že to mohla být babička kočka, ale ona neměla takovou razanci, aby porazila hned několik sklenic najednou. Otočila jsem se a na místě jsem ztuha.

Na opačném konci kuchyně stál nějaký (asi) kluk s velkými sluchátky na uších a potichu si prozpěvoval. Okamžitě jsem stála na zemi a v ruce držela váleček na těsto. Natáhla jsem ruku a lehce toho neznámého píchla do zad, aby si mě všiml. Ten někdo si s klidem sundal sluchátka a pomalu se otočil.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se přítomného a koukala na něj obezřetně.

„Ahoj, já jsem Lukáš a ty musíš být jistě Alča,“ odpověděl s uličnickým úsměvem na tváři ten, kterého jsem chtěla pohladit po hlavě válečkem.

„Ehm, Alice,“ opravila jsem ho. „A jak ses sem dostal? A jak dlouho tu jsi? A jak víš, kdo jsem?“ ptala jsem se a hlavou se mi přitom motalo tolik otázek a najednou jsem cítila, že se mi podlamují kolena. Poté si už nic nepamatuju…

Probudila jsem se na pohovce v obýváku. Šíleně mě bolela hlava a nedokázala jsem si vzpomenout, jak jsem se tam dostala. Pokusila jsem se posadit se, ale něčí dlaně mě lehce zatlačily zpátky.

„Lež! Upadla jsi a uhodila ses do hlavy,“ řekl něčí klidný hlas. Podívala jsem se tím směrem, ale jak jsem obrátila hlavou nahoru, tak se mi zvedl žaludek bolestí a já uznala, že bych si měla raději zase lehnout. Ten někdo prošel kolem křesla a posadil se na pohovku někde v úrovni mého boku.

„Co se stalo?“ ptala jsem se a rozhlížela jsem se kolem sebe.

„Byla jsi v kuchyni a mířila jsi na mě válečkem. Pak ses začala vyptávat a asi toho na tebe bylo moc, protože ses najednou odporoučela k zemi a zbytek si asi domyslíš. Nebo ti ho mám dovyprávět?“ zeptal se a podíval se na mě. Můj mozek začal zběsile šrotovat informace, které teď slyšel.

„Jak jsem se sem dostala a kde je babička?“ ptala jsem se okamžitě a pokoušela jsem se rozhlédnout po místnosti, ale moje hlava byla proti každému pohybu, který jsem se pokusila udělat. On se lehce zasmál.

„No, jak asi? Donesl jsem tě sem, jinak bys ještě teď ležela na podlaze v kuchyni. A tvoje babička je na cestě domů. Volal jsem jí, když se ti to stalo. Bolí?“ zeptal se mě a lehce se dotkl prsty mé hlavy. Mou odpovědí bylo jen zaúpění.

„Dobře. Tak tu lež a nehýbej se, hned jsem zpátky,“ řekl a odešel. Přemítala jsem v hlavě nad jeho bezvýznamnou větou, protože pro mě byl každý pohyb jen mučením. Za chvíli přišel zase zpátky a postavil něco na stolek. Zase si sedl na pohovku a úzkou baterkou mi začal svítit do očí, jako kdyby byl doktor.

„Oči máš v pořádku. Nemáš žízeň?“ zeptal se a odložil baterku na stůl. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak strašnou žízeň mám. Raději jsem jen přikývla.

„Tady máš sklenici vody. Dal bych ti prášek na hlavu, ale babička by s tebou měla raději jet do nemocnice, jestli nemáš otřes mozku. A kvůli tomu ti prášek raději dávat nebudu. V nemocnici bys pak mohla mít problémy,“ řekl s klidem, ale jeho pohled změnil směr. Najednou se podíval ke dveřím, kde se objevila babička. Teda aspoň jsem v to doufala, protože mě Lukáš docela vyděsil s tím otřesem mozku.

„Co se stalo?“ ptala se okamžitě babička.

„Nic, jen upadla a uhodila se do hlavy,“ odpověděl s klidem. „Mohl bych s Vámi mluvit? O samotě?“ dodal. Babička mě pohladila po hlavě a odešla s ním do kuchyně. Po nějaké chvíli se vrátila... i s ním.

„Tak holčičko, budeš muset vstát. Pojedeme se podívat do nemocnice, co s tou hlavinkou máš,“ řekla mi babička s klidem. Pomohla mi posadit se a následně vstát. Když jsem stála na nohou, lehce jsem se zakymácela a zase si raději sedla.

„Pojď, vezmu tě,“ řekl Lukáš nebo jak se jmenuje a chytil mě do náruče. Odnesl mě k babičce do auta a následně mi u nemocnice pomohl z auta. Opustil nás teprve ve chvíli, kdy si byl jistý, že si babička se mnou poradí. Babička se na mě pak podívala a lehce se pousmála.

„Promiň, Alice,“ zašeptala mi do ucha a lehce provinile se na mě pousmála. Nechápavě jsem na ni koukala a ona se tudíž rozhodla pokračovat: „Víš, zapomněla jsem ti říct, že ke mně občas chodí Lukáš a pomáhá mi. Je to moc hodný kluk. Bydlí asi dva domy ode mě a žije jen s babičkou, která je nemocná. Občas k nim zajdu a pomůžu mu s ní a on mi na oplátku pomáhá s tím, co nezvládnu udělat sama. Víš, je moc hodný. Kvůli babičce se chce stát lékařem, aby jí mohl pomoci, až jí bude nejhůře. A strašně se těšil na toto léto, protože jsem mu často o tobě říkala a on se těší, že tě pozná,“ dokončila babička. Koukla jsem se na ni s nevěřícným výrazem. Ona o mě vypráví i neznámému klukovi. Nestačila jsem jí však nic odpovědět, protože si mě zavolala sestřička na rentgen. Z rentgenu jsem šla rovnou za doktorem, který mě pochválil, že jsem si nebrala žádné léky proti bolesti, protože jinak by mi nemohli udělat příslušná vyšetření. Z rentgenu se ukázalo, že jde pouze o lehký otřes mozku. Doporučili mi pár dní klidu a pak se můžu vrátit do běžného života.

Babička mě odvezla domů a doma se o mě starala jako o smrtelně nemocného pacienta. Odpoledne jsem na chvíli ještě usnula, ale pak už jsem spát nemohla. Šla jsem se podívat za babičkou, ale ta z toho všeho vypětí usnula, tak jsem ji nechala spát. Vrátila jsem se do postele a při pohledu na telefon jsem přišla na nepřečtenou smsku.

„Tak co, šípková Růženko, už jsi v pořádku? L.“

Koukala jsem na telefon jako zjara a nedokázala se kloudně soustředit. Kde vzal moje číslo? Proč mi píše? A spousta dalších otázek lítala mojí hlavou rychlostí blesku. Nakonec jsem mu odepsala: „Jsem v pořádku, ale kde jsi vzal moje číslo?“

Zvedla jsem se a ani jsem nestačila dojít k oknu, jak rychle přišla jeho odpověď. Když jsem se vrátila do postele, přečetla jsem si ji a nestačila se divit. Ten bídák si mě sám prozvonil, když jsem ležela na pohovce v obýváku. Po delším psaní a uvážení, jsem přišla na to, že to zase takový bídák není. Musela jsem si připustit, že i když ho téměř neznám, mám ho ráda. Psali jsme si dlouho do noci a on mi nakonec slíbil, že ráno přijde, až babička bude ve městě.

Ráno jsem si přivstala a stihla ještě babičku, když odcházela do města.

„Miláčku, jdi si ještě lehnout. Víš, že doktor říkal, že máš odpočívat,“ nabádala mě s bodrým úsměvem a lehce mě štípla do tváře.

„Jo, jasně, babi,“ odpověděla jsem. Babička odešla. Já se šla najíst a zmizela zase v posteli. Asi o hodinu později jsem slyšela klepání na futra. Otočila jsem se a viděla Lukáše, jak se opírá jednou rukou o futra a mile se na mě směje.

„Dobré ráno, šípková Růženko,“ zasmál se a přešel k posteli.

„Dobré,“ řekla jsem a lehce ho políbila na rty…

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdniny u babičky: