OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Poslední sbohem...

17.04.2011 (12:00) • Scarlett • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1366×

Nesnáším loučení, ale tohle byla chvíle, kdy nastal čas říci sbohem. Má matka, ze které se před třemi lety po tátově operaci stala alkoholička, mě zřejmě nesnášela. Vždycky jsem si říkala, že v této rodině nějak přebývám a měla jsem pravdu. Já jsem byla jen na uklízení a ostatní domácí práce, zatímco moje matka pila a ze sestry se stal rozmazlený fracek - miláček všech. Táta na tom taky nebyl nejlíp. Hádal se s babičkou, která bydlela v přízemí. A právě kvůli těm hádkám začala máma pít. Hádali se totiž o ní. Babi ji nesnášela a myslela si, že může za tátovu operaci. Že mu přivodila chorobu, která je dědičná. Máma babičku také neměla ráda a tak se rodiče hádali i mezi sebou, někdy dokonce celé hodiny.

Někdy mi také přišlo, že vlastně naši chtěli jen jedno dítě. Když mne vychovávali, vyzkoušeli si, jaké to je, starat se o někoho a pak si pořídili ještě mou sestru, kterou rozmazlovali. Říkala to dokonce i má druhá babička.

Když si vzpomenu, jaké to bylo, když jsem byla malá, jak mě táta vyhazoval do vzduchu, stavěl se mnou věže z dřevěných kostek a četl mi pohádky před spaním, píchne mne u srdce. Teď mě oba jen honí do uklízení.

Sbalila jsem si svůj malý batůžek, i když jsem nevěděla, kam se vlastně chystám. Jediné, co jsem totiž věděla bylo to, že už nemůžu dál zůstávat v tomhle domě. Musela jsem pryč. A pak ještě jednu věc. Bez svého notebooku jsem byla ztracená. Nemohla jsem se podívat, jaké bude počasí, a proto jsem se nemohla obléct tak, aby mi nebyla zima, ale ani horko. Nemohla jsem si zapnout ICQ a psát si se svými bezstarostnými kamarádkami. Ty by mi určitě tu cestu rozmluvili a já bych se cítila šťastněji. Ale to, že jsem chtěla odejít, nebylo jen kvůli tomu, že mi matka zabavila počítač, to ne. Sice jsem je za to nesnášela, ale to nebyl ten důvod. Důvodem totiž byly jejich hádky.

Zrovna teď na sebe opět křičí. Máma na tátu, táta na mámu. Má sestra leží schoulená na kraji postele, máčí si polštář a ptá se, kdy už to skončí. Já si balím batoh. Zaběhla jsem si do koupelny pro kartáček na zuby, ale ani jeden z rodičů si mě nevšiml. Pak ještě hřeben, spodní prádlo, trička, kalhoty. Fotoalbum a můj památníček, ve kterém jsou všechny obrázky. Jediné dva důkazy o tom, že se máma s tátou kdysi měli rádi a nevyhrožovali si rozvodem.
„Nechoď..." prosila mě má mladší, rozmazlená sestřička, miláček všech. V tuhle chvíli jsem si dokázala přiznat, že ji mám opravdu ráda. Omluvně jsem se na ni podívala a hodila batoh na záda. Otevřela jsem dveře od našeho pokoje. Naši se stále hádali, máma opilá, táta rozklepaný a rudý v obličeji. Začala jsem plakat. To nebylo nějak neobvyklé, brečela jsem dost často, poslední dobou. Jsem ufňukánek, přiznávám. Ale pak jsem znenadání uronila poslední slzu a tím ustal vodopád všech ostatních, nemoc důležitých slziček. Tahleta jediná slzička mi vlastně připomněla, proč stojím uprostřed dveří s batohem na zádech. Utřela jsem si mokré oči a začala scházet po schodech dolů. Nesnáším loučení, ale tohle byla ta chvíle, kdy nastal čas říci sbohem...

Autor: Scarlett (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední sbohem...: