OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Poslední přeživší

24.12.2013 (10:00) • petruss11 • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 901×

„Jste poslední lidé na zemi a právě proto jste sem byli zavoláni,“ ozvalo se z reproduktoru. Jsme sice dcery či synové lidí, ale nejsme jako oni. Museli jsme se vyvinout, abychom přežili. Každý z nás se sem dopracoval cestou plnou krve. Každý musel bojovat, aby byl poslední z nás sedmi."

Ptáte se, jak to začalo? No, asi před třemi lety na naší zemi přišli vetřelci. Pak to všechno začalo. Lidé se začali ze začátku podezírat, protože oni na sebe dokázali převzít naší podobu a nikdo netušil, zda právě mluví se svým bratrem, anebo s jedním z těch bestií. A také, jak je dobře známo, lidé se rádi podezírají a zabíjejí.

Jednou už to lidstvo nevydrželo a začalo hromadné vyvražďování. Manžel zabil ženu a sestry zabíjely bratry. Každý stát poslal své armády proti těm sousedním. Takhle to pokračovalo tři roky, při které celý svět utrpěl nenahraditelné ztráty. Už neexistovala žádná morálka a všude obecně platilo pouze pravidlo, že přežijí ti nejsilnější. A tak se lidi začali vyvíjet, stávali se monstry.

Já sama jsem byla přetvořena v laboratoři mého otce. Dal mi dar. To pouze díky němu jsem stále naživu.

„Vás sedm se dostalo až do posledního kola,“ pokračoval ten děsivý hlas. Takže oni to berou jen jako nějakou blbou hru?! Jsme pouze jejich figurky. „Teď budete bojovat až do posledního přeživšího. Pokud se pokusíte spojit, nepomůže vám to. Vaše těla jsou napuštěna jedem, který vás do čtyřiadvaceti hodin zabije, a my pro vás připravili jenom jedno sérum. Ten, kdo přežije, ho dostane a stane se jedním z nás. Právě začaly tikat hodiny do vaší smrti. Jestli z vás do dvaceti čtyř hodin nezbyde jeden, zahynete všichni...Takže započněme poslední den lidstva.“

Po tomto oznámení začalo peklo. Asi čtyřicetiletý muž vedle mě jen pár sekund po tom oznámení zvedl zbraň a zastřelil malého zrzavého kluka po jeho pravici.

Avšak to neměl dělat. Přesně jsem věděla, co má ten pihovatý klučina za schopnost, byl superrychlý.

Kulka toho obtloustlého staršího pána sice neminula svůj cíl, ale díky své rychlosti stihl Luca, tak se prý alespoň jmenoval, vzít svého vraha do pekla s sebou.

„Dva mrtví, pět zbývá,“ šeptla jsem si sama pro sebe.

„Tři,“ řekla tmavovlasá žena přede mnou a namířila na mě zbraň. Teď by byl asi správný okamžik použít svou moc. Rychle jsem se zneviditelnila a jedním ladným pohybem jí zlomila vaz.

„Ano, tři,“ pošeptala jsem jí do ucha a chtěla utéct. Dokonce by se mi to i podařilo, kdyby do mě omylem nesekl muž, co měl místo rukou mačety. Myslím, že se jmenoval Reese, nebo tak nějak.

Přímo jsem cítila, jak se mi ta jeho mačeta zaryla do těla. Muselo to vypadat zajímavě, že najednou z ničeho po ničem tekla krev.

Měla jsem štěstí, že si mě nikdo nevšiml, ale tohle je teprve začátek.

Rychle jsem tu poměrně dost krvácející ruku zaškrtila opaskem a rozběhla se směrem k lesu.

Moje neviditelnost, stejně jako schopnosti všech ostatních, si vybrala daň. Díky ní jsem teď zranitelnější. Jak se říká, něco za něco.

Z přemýšlení mě ale vytrhl strom, ke kterému jsem se velkou rychlostí přibližovala a on neměl očividně v plánu uhnout. V setině sekundy se mi naštěstí podařilo změnit směr, a co čert nechtěl, další strom. Tomu už jsem se však vyhnout nestačila a tak jsem do toho poměrně starého, ale přesto dost tvrdého dubu narazit. Takže už se mi krev nevalila pouze z ramene, ale také z nosu. Vážně výborné! Tomu říkám začátek, Emmo, nadávala jsem nejen sama sobě, ale hlavně své nešikovnosti.

Teď už jsem nebyla moc neviditelná. No, tedy alespoň když vezmu v potaz, že jsem měla pusu celou zakrvácenou a nos nevypadal, že by chtěl tu krev přestat propouštět, a mé primitivní škrtidlo z pásku při nárazu také vypovědělo službu.

Ale i přes to všechno jsem vyvázla docela dobře. Zatím jsem totiž nezemřela.

„Tak už jste zbyli jen čtyři,“ ozvalo se mi v uchu. „Takže zmenšujeme vaše pole.“ Jak to, že jsem se toho hlasu podruhé lekla, i když jsem ho čekala?! No, nevadí. 

Po chvíli jsem se vydala dál, protože jsem urychleně potřebovala najít vodu. Ne že bych měla žízeň, ale nějak jsem tu krev z těla smýt musela.

Ani jsem přesně nevěděla, kde jsem se právě nacházela, ale bylo mi to poměrně jedno. Potůček, který se objevil přede mnou, mi napověděl, že jsem na dobré cestě.

Opatrně jsem v něm smočila nohu, a když mi nedal žádný elektrický šok a ani mi neupadla noha, tak jsem usoudila, že ho asi nekontaminovali.

Pomaličku jsem se celá namočila do té chladné vody a při ponoření každé odřeniny či spáleniny -kterých, jak jsem zjistila, jsem měla mnohem víc, než jsem si myslela - jsem zabědovala, že jsem do té vody vůbec lezla.

Pak se ale začalo stmívat a já si musela najít místo, kde by se dalo přespat.

Po dost dlouhé chvíli, kdy už se úplně setmělo, jsem konečně našla malou a docela dobře zakrytou jeskyni.

Nechtěla jsem tam rozdělávat oheň, protože by to určitě přilákalo někoho z dalších přeživších.

Dneska jsem se tedy musela smířit se spaním na tvrdé, vlhké a hlavně studené podlaze. Ale nakonec i na ní se mi podařilo usnout.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale vím přesně, co mě probudilo. To ostří ve tvaru mačety, které bylo možná až moc blízko mému krku, se nedalo jen tak přehlédnout.

„Ach, tak Růženka se nám nakonec vzbudila,“ povzdechl si teatrálně Reese.

„Jo. Ale ty nevypadáš, že bys dneska něco naspal,“ oplatila jsem mu. Ze mě si teda srandu dělat nebude. On, ani nikdo jiný.

„To jsem ti asi způsobil já,“ dloubl mě do ramene, kde jsem měla jeho památník. „A navíc, neměla bys třeba prosit o život místo toho, abys mě urážela?“ ptal se mě už poměrně naštvaně.

„A neměl bys mě ty zabíjet, a ne si se mnou povídat?“ Jo, já prostě nevím, kde mi hlava stojí. Tedy, za chvíli spíše nebudu vědět, kde mi hlava leží, ale to je jedno.

„Ty jedna mrcho!“ zařval a chystal se mi ušmiknout kebuli, avšak ani to mu někdo nedovolil, chudáčkovi.

Chvíli po tom, co mě nazval tím ne zrovna hezkým slovem, mu totiž proletěl šíp hlavou.

Překvapeně jsem se podívala směrem ke svému zachránci a spatřila ho. Mého zachránce a nejspíš i budoucího vraha. Nejspíš si všiml mého pohledu a hned zareagoval.

„Promiň, nevěděl jsem, že to je party pouze pro zvané,“ řekl skoro omluvným tónem. Avšak ani ten nepřekryl tu ironii.

„No tak to bys asi mohl odejít,“ řekla jsem mu a konečně se vyprostila z mačety, která pro mě před chvílí představovala smrtelné nebezpečí. Avšak tenhle oheň už vyhasl, a tak jsem si začala hrát s jiným.

Vzala jsem do ruky železnou tyč a přetáhla ho s ní po hlavě.

„Hej, za co to bylo?“ ptal se naštvaně. Už nejspíš přestal mít trpělivost, ale nevadí. Teď totiž není zrovna ve stavu, kdy by mi mohl něco udělat.

„Když ti někdo život ničí, usměj se a vem ho tyčí,“ zarecitovala jsem mu a široce se na něj usmála.

„Tak to tvůj drzý jazýček tě dostal až sem,“ usmál se na mě, ale nebylo mu to nic platné.

„Nejspíš. Nebo to mohla být moje schopnost, nebo třeba moje krása, nebo moje chytrost?“ ptala jsem se sama sebe. „Ale na tohle já už nemám čas. Je tady trošičku přelidněno. Prosím, zabav mého hosta, já odcházím,“ řekla jsem a jak jsem řekla, tak jsem udělala.

Ještě před odchodem jsem si ale od svého mrtvého přítele stihla vypůjčit jeho zbraň. Měla jsem totiž takový pocit, že už ji nebude potřebovat.

Proč jsi ho, kurva, nezabila? To je otázka za všechny prachy. Já ani nevím. Prostě jsem to chtěla ukončit až s ním a ne s tím - jak že se jmenoval - no, prostě ne s tím druhým.

Smířila jsem se s tím, že už se dneska nevyspím, a pokračovala jsem nevím kam.

Po pár hodinách den vystřídal noc a můj žaludek se ozval, že by taky rád spolupracoval. Když se takhle ozval již po páté, nemohla jsem ho dál ignorovat, protože se rozhodl přestat zásobovat nohy.

S vidinou další chůze co nejdál jsem se rozhodla natrhat nějaké lesní plody.

Ale kde nic, tu nic. Ušla jsem asi čtyřicet metrů a nikde ani náznak, že by tady někde mohlo být něco poživatelného. Nakonec jsem se tedy smířila, že si prostě budu muset něco ulovit, protože žaludek dále úspěšně odporoval pohybu, který by nepatřil shánění potravy. Kdyby odporoval jen on, to by mi nevadilo, ale do stávky se připojily i nohy, a to už začínalo být zlé.

Zčistajasna se přímo přede mnou objevil jelen, a dokonce to vypadalo, že se mě nebojí.

Bez přemýšlení jsem vytáhla zbraň a vystřelila. Musím uznat, že za ty tři roky se ze mě stal docela dobrý střelec, takže jsem  ho střelila přímo do hlavy. Nejspíš ani nic necítil.

O pár chvil později konečně můj žaludek i nohy přestaly stávkovat, když jsem jim dodala potřebné suroviny.

Vše jsem zakončila tím, že jsem zbývající mršinu daného jelena dotáhla do keře, abych alespoň trošku zakryla stopy. Doufám, že si můj pronásledovatel nevšimne té velké krvavé kaluže, kterou jelen zanechal. Tedy ano, trochu jsem mu pomohla, ale byla to jeho krev.

Poté, co se mé nohy rozhodly znovu spolupracovat a můj žaludek konečně kapituloval, jsem se mohla vydat dál. Ne že bych chtěla, ale ten, který mě zachránil a já ho za to vzala tyčí přes hlavu, by mě asi rád znovu viděl.

„Chyběl jsem ti, Růženko?“ pošeptal mi do ucha až moc známý hlas.

„Ani ne, ospalče. Ale já tobě určitě jo, když jsi přišel tak brzo pro nášup. Jinak, prosím, neříkej mi Růženko, tak mi říkal můj drahý přítel, dokud jsi mu neprostřelil šípem hlavu,“ řekla jsem a otočila se, abych na něj moha namířit zbraň. Avšak tak nějak mě předběhl a už na mě mířil šípem.

„Ach, luk a šípy. Trošičku zastaralé, nemyslíš?“ řekla jsem a ani se nijak nesnažila skrýt tu ironii.

„Možná, ale je to nejspolehlivější. Můj šíp ještě nikdy neminul cíl. A že měl hodně šancí.“ Aha. A teď se mám posrat, nebo co? Mám mu padnout k nohám a prosit o smilování? Tak to se docela přepočítal. Já mám totiž v zásobě dvě zbraně.

„Ale no tak. To bys mi přeci neudělal.“ Smutně, ale přesto svůdně jsem se na něj zatvářila. Bylo mi dost jedno, co se s ním stane, ale já to chtěla, kurva, přežít. Přešla jsem k němu blíže a políbila ho. Při tom jsem si sice musela stoupnout na špičky, ale účel světí prostředky. Dokonce se mi ani moc nebránil.

A právě v ten moment přišel on. Náš poslední  protivník se právě objevil za stromem a užasle nás pozoroval. To snad ještě nikdy neviděl, jak se poslední dva lidi na zemi líbají? Hm, pravda, asi ne.

Vytáhla jsem zbraň a střelila ho přímo do krku. Když lučištník uslyšel dva centimetry od svého ucha prolétnout kulku, konečně mě přestal oblizovat a překvapeně se podíval za sebe.

„No co, kazil nám rande,“ pokrčila jsem rameny „Jo, a když už u toho jsme, já asi budu muset jít. Víš, ještě si musím vyzvednout svůj protijed," řekla jsem a zmizela. Doslova. Ztratila jsem se z jeho zorného pole a konečně ho mohla zabít.

„No počkej, Růženko!“ vykřikl a začal jako pominutý střílet všude kolem sebe. Vypadá to, že se poprvé netrefil, chudinka. Takhle si pokazit čest chvíli před smrtí.

Přešla jsem k němu a jedním ladným pohybem mu prohnala jeden z jeho šípů hrudním košem.

„Nikdy, ale opakuji, nikdy mi neříkej Růženko,“ špitla jsem mu do ucha a chtěla ho tam nechat umřít. Ten polibek předtím pro mne nic neznamenal, a také, byl to přeci on, kdo začal po své lásce střílet první.

„Ty jsi egoistický maniak, Růženko,“ šeptl a naposledy vydechl.

„Gratulujeme, Emmo,“ ozvalo se nade mnou a já si až teď uvědomila, že jsem poslední. Poslední přeživší.

„Úspěšně jsi dokázala přežít všechny. Za to se přidáš k nám a staneš se jednou z našich. Z těch nejlepších. Zde je tvá výhra,“ řekl a z oblohy se mi do rukou začala snášet malá lahvička. Chytila jsem jí do ruky a upřímně se zahleděla před sebe. Věděla jsem, že mě sledují. S nazelenalou lahvičkou v ruce jsem přemýšlela, zda to má vůbec cenu.

„Víte co? Nacpěte si ten protijed třeba do prdele. Možná jste na svou stranu získali milióny planet a hvězd, ale naše malá modrá planeta nebude vaše. Žádný z lidí nebude ve vašich řadách!“ zařvala jsem a na důkaz mého tvrzení rozdrtila tu skleněnou lahvičku v ruce.

Nemohli mě stihnout zachránit. Myslím, že dokonce ani nechtěli. Velké hodiny totiž právě odbíjely mou poslední sekundu. Posední nádech. Peklo, už se na tebe těším. Těší se na tebe poslední přeživší.

Autor: petruss11, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední přeživší: