OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Pokračování vaší oblíbené knihy či filmu - Když růže uvadá...

02.12.2010 (12:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1669×

Když růže uvadá...

Ve chvíli, kdy rozechvěle vystupovali z Carpathie, vyrojila se kolem spousta novinářů s oslňujícími blesky svých fotoaparátů a kakofonií otázek, křiku a volání. Rose se schovala za Jackova záda, protože si uměla až příliš dobře představit, co by její fotografie v novinách, a zvláště s Jackem, vyvolala, jakmile by jí spatřila její matka nebo ten všivák Cale.

Jediný, kdo ji při rychlém odchodu zahlédl a poznal, byla Molly Brownová. Jediná dobrá duše z první třídy, která se na ni povzbudivě usmála a pokývla, aniž by dala Ruth jakkoliv vědět, že je její dcera naživu.

Rose to v první chvíli zamrzelo, přeci jen – stále to byla její matka, a i když její péče byla dosti jednostranně zaměřená a byla více sobecká než mateřská, měla Rose ráda. Možná se nemilovaly a nectily jako matka dceru a naopak, ale byly pro sebe něco jako uznávané soupeřky na poli života bez peněz, který jim hrozil.

To už ale bylo pryč. I když promrzlá, hladová a ztracená v cizí zemi, byla ve chvíli, kdy s Jackem nenápadně utíkala z doků, nešťastnější v celém svém životě. Byla totiž konečně sama sebou. Byla svobodná. To přeci Amerika nakonec přistěhovalcům slibovala. A splnila.

Prvních pár dnů bylo krušných. Duben byl i v New Yorku stále ještě chladný a oni neměli víc, než v čem je vytáhli polomrtvé na palubu Carpathie za úsvitu nového dne, plovoucí na troskách mezi mrtvými těly těch, kteří neměli takové štěstí.

Budova charity u loděnic nabízela přeživším oblečení, jídlo a dočasné místo k odpočinku, než si vše urovnají a vydají se dál. Tam ale Rose jít nechtěla. Nebála se, že by tak potkala matku, na to byla příliš snobská a navíc si byla Rose jistá, že jediné, co z Titanicu zachraňovala, byla ta trocha peněz, které ještě měly.

Cale byl ale příliš chytrý a bohatý na to, aby vše nechal být. Tušila, že si někoho najal, aby podobná místa sledoval a hlásil mu, pokud by se tam objevila ona nebo Jack. A i když se nyní všude vydávala pod jeho jménem, nemohla zaručit, že ji někdo nepozná. Přeci jen, Srdce oceánu, úzkostlivě střežený v její kapse, byl pro Cala jistě velkou motivací ujistit se, že opravdu skončil na dně oceánu i s Rose.

Potloukali se městem, ruku v ruce, živeni zbytky z popelnic za restauracemi. Nakonec se podařilo najít jedny noviny, které hledaly kreslíře komiksů do své přílohy. Jack samozřejmě nepřiznal, kdo ani odkud je, i tak se mu ale podařilo už druhý den, když si šéfredaktor ověřil jeho kreslířské umění, vydobýt první zálohu na plat.

Mohli si tak konečně pronajmout byt na okraji čínské čtvrti. Byl sice malý, zatuchlý a takřka nezařízený, ale byl jejich. První společnou noc na navlhlé matraci strávili fantazírováním o budoucnosti. A i když si oba moc dobře uvědomovali, že staví jen vzdušné zámky pro vlastní potěchu nad trýzní nadcházejícího dne, bylo jim dobře. Protože přežili a měli jeden druhého.

Dny plynuly a Rose se zděšením, pomalu pronikajícím do jejího nitra, zjišťovala, že ji nikdo nezaměstná. Měla sice skvělou a nákladnou přípravku, kterou jí matka dopřála, ale ve skutečnosti neuměla vůbec nic.

Už z ní opadla i ta trocha pozlátka slečny z lepší společnosti philadelphské smetánky. Ale k čemu jí tady byla znalost jízdy na koni, vyšívání a vybírání prvotřídního nábytku? Neměla žádné reference, byla bez doporučení, ba i dokladů.

Byla bezmocná, osamocená, plná zoufalství z vlastní neschopnosti. Vymanila se sice z dusivého područí své matky a jejího dámského klubu. Scény z potápějící se lodi, všechny ty mrtvé tváře, křik a zděšené volání, to vše se jí stále vracelo v nočních můrách.

Spala špatně a Jack, chodící domů pozdě večer a spící tvrdým spánkem, jí nebyl příliš velkou oporou, i když se opravdu snažil. Snažila se příliš nevnímat situaci, do které se svou bezhlavostí dostali, peníze, které neměli a samotu, ve které se celé dny při toulání nekonečnými newyorskými uličkami utápěla. Zmocňovalo se jí skutečné zoufalství, pocit, který neznala, a který se bála dát před Jackem, zvyklým na podobný život, najevo.

***************

Byl krásný teplý červnový den, který mnozí obyvatelé města využili k návštěvě Central parku. Rose ráno na maličkém sporáku připravila Jackovi dvě vajíčka a vyprovodila ho z bytu. Pak se sama vydala na svou každodenní pouť ulicemi, hledajíc volná pracovní místa.

Už jí bylo jedno, co bude dělat. Byla ochotná převlékat v hotelu postele nebo zametat chodníky. Už jen potřebovala cokoliv dělat. Z Jackova platu, který si nechával vyplácet každý týden, jen tak tak vystačili, aby měli střechu nad hlavou a co do úst. Rose se celých sedmnáct let těšila na to, až bude samostatná a nezávislá, ale tenhle pád z hodně velké výšky ji srazil na kolena.

Jistě, Jack jí ukázal, jak chabé jsou hmotné statky oproti lásce, která mezi nimi tak rychle vykvetla. Nikdy nepoznala nikoho tak zábavného, hodného a světem protřelého. Ukázal jí za těch pár týdnů tolik, co by jí nenaučili v žádné škole. Milovala jeho zlaté srdce, povahu dobrodruha i upřímnost. Vždy ji dokázal mile překvapit a ukázat jí na všem špatném i tu dobrou stránku.

Nestěžovala si mu. Věděla, že by ho mrzelo, kdyby věděl, jak se trápí, i když je po jeho boku. Nechtěla vidět pohasnout ohýnky v jeho očích, bála se spatřit zármutek v jeho stále usměvavé tváři. Bála se mu ublížit vlastní bolestí.

Přecházela zamyšleně přes jeden z bulvárů, nepatřičná mezi ostatními ve svém oblečení od Armády spásy. Bylo jí to ale ukradené. Potměšilé pohledy těch snobských dam, které ani za mák netušily, jaké to je, bojovat o holý život v ledové vodě, jí až příliš připomínaly matku na to, aby je opětovala.

„Rose?“

Prudce se otočila, vyděšená, polekaná náhlým zaslechnutím svého jména.

Molly Brownová vypadala snad ještě lépe, než když se nalodila na Titanic. Honosné šaty, okázalé šperky, klobouk s pavími pery a udivený úsměv v upřímné tváři ženy, které jako jediné důvěřovala.

„Bože, Molly!“

Rose byly v tu chvíli ukradené veškeré základy etikety, které jí byly vštěpovány už od útlého dětství, a Molly prudce, skoro křečovitě objala. Ani netušila, jak se jí slzy dostaly do očí, dokud neskanuly na Mollyino boa z černých hebkých per.

„Ale no tak, zlatíčko,“ poplácala ji Molly po zádech. Pak ji pohladila po vlasech, chytila za ramena a postrčila ji před sebe. Úsměv jí tak z tváře náhle vymizel.

„Ach, drahá, vypadáš strašně. Nezajdeme na něco dobrého k snědku?“

Rose nemohla dojetím ani mluvit, jen si hřbetem ruky setřela z tváře slzy a přikývla.

Zašli do jednoho z nejbližších bister. Rose se ostýchala, ale Molly jí srdečně pobídla, ať si dá, na co má chuť. Nakonec vše dopadlo tak, že Molly před sebou měla jen kávu a malý dortík, zato Rose si nechala naložit několik talířků rozličných jídel, které zvládla během neuvěřitelně krátké doby sníst.

Když byla konečně sytá, po starých zvycích si způsobně otřela ústa bavlněným ubrouskem a omluvně se na Molly usmála.

„Promiňte, ale takové nabídce opravdu nešlo odolat. Jsem vám velmi vděčná.“

„Ale prosím tě,“ mávla Molly rukou. „Jsem ráda, že jsem pro tebe mohla něco udělat. Ale teď povídej – jak se máš, co děláš, co Jack?“

A Rose, ač byla hrdá na to, jak zvládá vše tutlat v sobě, ze sebe všechno vysypala jako na běžícím pásu. Jakmile se jednou rozmluvila, padala z ní slova ve vodopádu hořkosti, bolesti, zmatení, ztracenosti a strachu.

Molly jí zaujatě poslouchala, nechala ji mluvit a nepřerušovala ji. Jen pokyvovala, jako by skutečně chápala, co Rose cítí. Už ve chvíli, kdy ji spatřila na ulici, vytušila, že něco není v pořádku, a Rose sama jí její obavy jen potvrdila. Přeci jen, byla to velmi mladá dívka, která o světě věděla pramálo, a podle jejích slov se s něčím takovým, jako je tenhle život, neuměla vyrovnat.

Když se mezi nimi rozhostilo ticho, Molly uchopila obě dlaně roztřesené Rose do svých.

„Tys ho neprodala, viď?“

Rose zavrtěla hlavou. „Ne. Pečlivě jsem ho ukryla v bytě.“

„Chápu,“ přikývla Molly. „Bojíš se, že kdybys ten diamant prodala, Cale by tě podle toho vystopoval.“

Rose beze slov přikývla.

„Dobře,“ povzdychla Molly. „Tuhle ránu asi nemá smysl víc prohlubovat. Znám se tu s docela hodně lidmi a hlavně mám v úmyslu vrátit se v nejbližší době zpátky do Anglie. Mám pro tebe nabídku – vrať se zpět se mnou. Ale sama. Protože Jack tě jinak přivede do hrobu.“

Rose na ni zůstala zírat, neschopna slova. Opustit Jacka? Cože?! Nebýt něj, nejspíš by už byla mrtvá, ležela by na dně Atlantiku stejně jako ten zpropadený parník. Stál při ní, i když neměla dobrou náladu, snažil se jí zpříjemňovat život v tomhle městě tak, jak jen byl schopen, ač byly jeho pokusy někdy spíše k pláči než k úsměvu.

Ale vždy se přemohla, protože věděla, že ji miluje. Že jen kvůli ní se takhle pachtí, dělá práci, která ho příliš nebaví ani neuspokojuje jeho umělecké sklony. Jen kvůli Rose se usadil a nejde po chvíli zase o dům dál, jak bylo jeho zvykem až do té osudné plavby…

Změnila i ona příliš jeho život? Dodnes nad tím takhle nepřemýšlela, měla dost vlastních starostí. Ale skutečně bylo tohle přesně to, po čem toužil? Jistě, měl ji rád, to na jeho hezkém, skoro až chlapeckém poznala vždy, když se na ni usmál. Ale nebrzdila nakonec ona jeho?
Pak zavrtěla hlavou.

„Molly, tohle prostě nemůžu. moc mi na něm záleží . Nemůžu ho opustit. Nechci.“

„Dobře,“ povzdychla opět a její mohutná hruď se při tom podivně propadla. „Je to tvoje rozhodnutí. Ale to, že jsem na tebe konečně narazila, je pro mě skutečné znamení toho, že ti mám pomoci. A to zvládnu jen v případě, že budeš sama chtít.“

Po chvíli tíživého ticha mávla na servírku a i přes Roseiny protesty jí nechala domů zabalit pořádnou porci dalšího jídla. Pronesla ještě pár obyčejných, všedních vět, jako by se mezi nimi předtím nic závažného neudálo, a pak se s Rose rozloučila.

Ta byla stále ještě v rozpacích, rozpolcená a srdce jí podivně prudce tlouklo. To, co Molly vyřkla… Bože, jak jen mohla?!

---------------

Rose postávala na boku lodi a držela si kabát těsně u těla, aby zabránila prudkým poryvům větru zavánějícím rybinou dostat se jí pod hřejivou vlnu. Nohy ji už zábly, ale věděla, že tu musí počkat, protože jen odsud měla ten správný výhled na přístaviště a ty, co vcházejí na loď.

Přesto se vedle ní Molly zjevila jako duch, takže ji polekala.

„Promiň, děvče,“ usmála se na ni srdečně. „Ráda tě vidím.“

Rychle ji objala a Rose její gesto váhavě opětovala.

„Proč jste to udělala?“ zašeptala jí zmateně do ucha. „Ten palubní lístek jste mi musela zastrčit do kapsy při loučení před kavárnou, že?“

Molly přikývla a odtáhla se tak, aby jí opět viděla do očí.

„Samozřejmě. Věděla jsem tak, že nad tím budeš přemýšlet. Ale konečné rozhodnutí bylo na tobě tak jako tak. Byla jsem zvědavá, zda tu opravdu budeš. A ty jsi naštěstí poslechla místo chabě poblázněného srdce svou vůli, cílevědomost a rozum. Musela sis sama uvědomit a přiznat, že tenhle život není nic pro tebe. A Jack k tomu životu patřil. Stahoval tě společně s ním ke dnu, i když nechtěl.“

Pak ji objala kolem ramen a společně, už v souznícím tichu ženského porozumění, sledovaly, jak se na loď nakládají poslední věci a bez nějakých pompézních oslav, které provázely odplutí Titanicu, vyplouvá z newyorského přístaviště.

„Nevím, jak ty, děvče,“ povzdychla si Molly s úsměvem, „ale proti téhle zemi je Anglie ráj. Co myslíš?“

Rose dokázala jen přikývnout, hrdlo sevřené smutkem při pomyšlení, co si pomyslí Jack, až se za hodinu vrátí z práce a najde její dopis na rozloučenou…

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pokračování vaší oblíbené knihy či filmu - Když růže uvadá...: