OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nikola, 16: Milá maminko

18.04.2011 (18:00) • SwayCullen • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1008×

Seděla tiše na zemi. V pokoji byla téměř tma - jen paprsky měsíčního světla se marně snažily prodrat skrz zatažené závěsy. Na uších měla sluchátka, aby nemusela poslouchat ten křik a výčitky, kterými ji zahrnovala. Každý den, hodinu po hodině, minutu po minutě. Kdykoli byla doma. Nikola si byla jistá, že ji její matka nenávidí…
,,Nikolo, posloucháš mě?!” zaječela najednou nad ní její matka. Nikola se podívala do vzteky rudé tváře své matky a jen němě přikývla. ,,Kolikrát jsem ti říkala, že to nádobí máš po sobě uklízet?!” Vzala ze stolu její oblíbený hrneček a hodila jí ho k nohám. Na koberci se objevila tmavá skvrna. Káva se pomalu vpíjela do béžových vláken koberce. ,,Vidíš co děláš? Za všechno můžeš ty! S ničím mi nechceš pomoct, všechno musím dělat jen já sama!”
,,Ale mami, to není pravda. Kdo uklidil celý dům, umyl nádobí a vyžehlil to všechno oblečení?” pokusila se chabě namítnout na svou obhajobu. Ale to neměla dělat.
,,Cože? Ty že jsi něco udělala? Jediné, co tady děláš je jen to, že pořád tupě čumíš do zdi jako retard! A ty mi budeš říkat, že jsi něco udělala?! Koukni to uklidit a neser mě!” zaječela na ni a  ukázala na skvrnu. ,,Beztak za to můžeš jedině ty!” Práskla nasupeně dveřmi a Nikola se svezla na zem.
Snažila se potlačit ten náhlý příval slz, ale marně. ,Proč brečíš?’ nadávala si v duchu. ,Vždyť to skoro nic nebylo. Dneska měla dobrou náladu. Počkej zítra. Až se vrátí z práce.’ Povzdechla si a setřela slzy z tváře. Zase to bude dobré. Jako ostatně vždy.
Stačilo jen nasadit bezchybný úsměv a maska dokonalosti byla hotová. Když se směješ, je všechno v pořádku - alespoň podle ostatních. Po letech to už moc dobře věděla. Sedla si ke stolu a začala se učit - další část dokonalé masky…? Když s tebou nejsou problémy ve škole, nikoho nezajímáš… A to jediné právě Nikola potřebovala.

***

Nikola přišla ze školy domů a hned se vrhla na uklízení. Nechtěla, aby její matka zase měla důvod ke křiku a nadávkám. Utřela prach, vyvětrala, vysála koberce, umyla a uklidila nádobí. V sedm večer nikde nebylo ani smítko prachu. Doufala, že dnes bude klid.
I ve škole se dnes snažila, jen proto, aby jí učitelka nedávala na vysvědčení tu dvojku. Snad si myslela, že jedna dvojka mezi samýma jedničkami nevadí, ale pro Nikolu to bylo horší než tisíc pětek. Bylo jí jasné, že jestli se to matka dozví, bude zle.
Těsně před půlnocí bouchly dveře. Nikola se s trhnutím probudila a podívala se na budík. Věděla, že když se její matka vrací z práce domů tak pozdě, určitě je i naštvaná. Netrvalo ani pět minut a začala ječet.
,,Nikolo, kde zase jsi? Okamžitě pojď sem!“ Nikola se zatoužila zavrtat do postele, ale obavy co by se stalo, kdyby nepřišla dolů byly silnější. Pomalu vstala a zamířila ke schodišti.. ,,No tak, bude to?! To mám na tebe čekat?” ozývaly se zdola výkřiky plné hněvu.
,,Ahoj mami, jak ses měla?” zeptala se Nikola a přišla k matce, aby jí vzala kabát a uklidila ho do skříně.
,,Jak jsem se měla? Jak jsem se asi mohla mít? Ten kreton mi řekl, že ještě jednou přijdu pozdě, tak mě vyhodí! Kdybych tě ráno nemusela vézt do školy, tak je všechno v pořádku!”
,,Ale mami, já bych to do školy stíhala. Nemusela jsi mě vozit!” špitla pochmurně.
,,Cože?” vykřikla její matka. ,,Ty si ještě budeš stěžovat, že jsem tě odvezla?”
,,Ne mami, já jsem to tak nemyslela,” pokoušela se obhájit svá slova. ,,Jen…”
,,Jen co?“ přerušila ji její matka. ,,Konečně už přiznáš, že seš nevděčný a rozmazlený spratek?! Je mi jedno, co chceš říct, Nikolo! Dneska mi psala tvoje učitelka, že prý budeš mít dvojku z matematiky. Vidíš jak jsi blbá?!“ V Nikole by se v tu chvíli krve nedořezal. To, čeho se bála nastalo. Její matka o tom už věděla! ,,Šeredná a blbá,” pokračovala dál, aniž by se zastavila a nechala Nikolu něco vysvětlit.. ,,Ty mě nezajímáš. Jsi stejná lhářka a zlodějka jako tvůj otec. Myslíš si, že bych ti mohla věřit? Huso! Nejsi nic, nikdy jsi nebyla a nikdy nebudeš.”
,,Neříkej mi to,” téměř zaprosila Nikola. Nechtěla tomu věřit, ale bylo jí jasné, že její matka má pravdu. Se dvojkou na vysvědčení jí nevezmou ani na vysokou školu. Nebude mít šanci uniknout pryč. Nikdy! ,,Copak slečínce se nelíbí, že má otce šmejda? Kreténa, který dokázal jen šukat a krást? Je vidět, že jablko nepadá daleko od stromu. Jsi stejná nula jako je tvůj otec. I stejně blbá. Myslíš si snad, že někdy něco dokážeš?” rozchechtala se. ,,Taková coura se nikdy nikam nedostane. Budeš ráda, když budeš moct jít šlapat!”
,,Přestaň!” Ticho rozřízlo slovo, které mělo být vyřčeno už dávno. Nikola se divoce dívala do očí své matky. Nevydržela to, ozvala se. Nechtěla, aby její matka už cokoli říkala.
Na krátký okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho. Nikola se najednou neodvažovala ani dýchat. Věděla, že tohle jí matka neodpustí. A taky, že neodpustila.
Překvapené Nikole na tváři přistála facka. Vyjeveně se podívala na svou matku a zalapala po dechu. Tohle nečekala. Nemyslela si, že to dojde až tak daleko. Ale to už dostala další facku. Naposledy ji přece zbila před měsícem. To už je dlouhá doba. ,Přece to teď neudělá znovu,’ pomyslela si zoufale. Ale to už matka Nikolu mlátila co jí síly stačily.
Nikola se před těmi ranami snažila uhýbat, ale marně. Chtěla vyběhnout po schodech a zavřít se v pokoji. První schod, druhý, třetí, čtvrtý… Už byla skoro nahoře. Jen kousíček. A najednou ten tlak, který ji zatáhl zpátky. Nikola zavrávorala a snažila se najít ztracenou rovnováhu. Jenže marně. Dopadla na schody a začala se kutálet dolů. Nikola těžce dopadla na zem a snažila se vstát, ale to už tu byla ona.
,,Copak? Zakopla jsi?” výsměšně se jí zeptala matka a kopla ji do břicha. Nikola jen bezmocně vyhekla a sledovala,  jak si její matka bere do ruky prádelní šňůru. Na to, aby se zvedla a pokusila se znovu utéct už neměla dost sil. Stočila se do klubíčka a jen bezmocně čekala na další rány. Jedna, druhá, třetí… Po chvíli je přestala počítat.
Nikolu nebolely ty rány, bolelo ji to, co jí dělá její vlastní matka. Bolelo ji, že ji nenávidí, že chce, aby zemřela. Duši měla rozervanou na tisíce kousků. Nenáviděla ji. Nenáviděla ji za všechno, co jí kdy udělala.  Zadržovala slzy a v duchu si slibovala, že se tohle už nikdy nesmí stát…

***

Nikola se probrala dole u schodů, přesně na tom místě, kde včera ztratila vědomí. Na okamžik si neuvědomila, co tam dělá, ale jakmile se pokusila pohnout všechno jí spolu s mučivou bolestí došlo. Křik, nadávky, kopance, všechen ten hnus, který na ní matka v záchvatu zuřivosti vychrlila… To všechno si pamatovala se syrovou jasností.
Podívala se na hodiny, aby zjistila, že je teprve pět ráno. S dalším syknutím se otočila a na chvíli zavřela oči. Všechno se jí to vracelo. Někdo by si řekl špatný sen, ona by řekla krutá realita. Potichu zasténala a vstala. Podívala se do zrcadla, které viselo naproti schodům a zkoumala, jak dopadla tentokrát. Modřiny, oděrky a šrámy. Překvapilo ji, že na obličeji nemá ani jediný škrábanec.
Pomalu vyšla schody. Dveře do pokoje její matky byly zavřené. Určitě ještě spí, pomyslela si a rychle vklouzla do svého pokoje. Pohled jí padl na oblečení, které měla přehozené přes židli. Nemusela se rozmýšlet ani chvíli a okamžitě si ho oblékla. Poté se dala do psaní.
Když dopsala zhluboka se nadechla a naposledy se podívala na svůj pokoj. Všichni plyšáci, knížky i fotky - všechno bylo na svém místě. Dokonalost sama. Jen ona už tu nebude. Otočila se a zavřela dveře. Konec. Sbohem minulosti. Doufala, že tím končí všechno zlo, které se jí vpletlo do života a nechtělo ho opustit.
Sotva vyšla z domu rozběhla se. Celé tělo ji bolelo, jak o sobě dávaly znát modřiny a pohmožděniny. Ale Nikole to nevadilo. Užívala si ty chvíle svobody, které poprvé po tak dlouhé době zažívala. Když konečně zastavila a rozhlédla se, zjistila, že se dostala na starý most nad tratí za městem.
Opřela se o zábradlí a chvíli se dívala dolů na koleje. Připadaly jí tak důvěrně známé. Lákavé. Volaly ji. Žádaly si ji. Chtěli ji vzít pryč. Do nového světa. Tam, kde není žádná bolest, smutek či strach. Sehnula se a vytáhla z kapsy dopis, který ráno napsala. Zasunula ho do malé prohlubně ve struktuře mostu a doufala, že spolu s ním končí všechno její trápení…
Pomalu přehodila přes zábradlí levou nohu.  Její slzy dávno vyschly.  Nebylo tu nic jiného než touha po něčem lepším. Přehodila i druhou nohu a stanula na malé římse. Čím dál tím jasněji slyšela hlasy, které ji k sobě zvaly a slibovaly, že teď už všechno bude jen dobré.
Naposledy se nadechla a pak skočila.

***

,,Tak co tu máme dnes?“ zeptal se lhostejně mladý policista a rozhlédl se okolo sebe. Trať byla uzavřená, koleje bezútěšně prázdné.
,,Nikola Adámková, šestnáct let. Byla to sebevražda - asi z nešťastné lásky. Skočila z toho mostu nad námi přímo na koleje,“ odrecitoval krátký popis jeden snaživý strážmistr. Policista loupl pohledem po oněm strážmistrovi. Nesnášel snaživé pitomce, kteří mu lezli do zadku.
Nadechl se a pomalu se vydal k tělu, které bylo přikryté plachtou. Tuhle část neměl rád - zvlášť ne u sebevražd. Ta těla mu vždy naháněla hrůzu. Nadechl se a odkryl tělo. Pohled mu padl na krásnou mladou dívku, po které se musel otočit snad každý muž. Světlé vlasy slepené krví a modřiny na odhalených končetinách ho však vrátily do reality. Tu už nikdo neuvidí vesele se smát. Naposledy se podíval na andělskou tvář dívky a zase ji přikryl plachtou.
Ještě před chvílí si myslel, že to nejhorší je vidět tělo. Ale v ten den si uvědomil, že to nejhorší ho ještě čeká - říct to jejím rodičům.
,,Odvezte ji,” řekl podivně nakřáplým hlasem a vydal se prohledat okolí.

***

Zanedlouho se rozezněl domovní zvonek u domu, kde Nikola prožila celý svůj život. Mladý policista nervózně přešlapoval přede dveřmi. Za ním stáli dva strážníci, kteří jen vzteky zatínali zuby. Ještě pořád tomu nikdo z nich nedokázal uvěřit.
Dveře se s lehkostí otevřely a v nich stála příjemně vypadající žena středního věku. Když viděla jejich uniformy na okamžik se zarazila.
,,Co si přejete?” promluvila tichým hlasem, ve kterém se stále ještě zračilo překvapení. Mladý policista si odkašlal.
,,Paní Adámková?” otázal se a žena jen němě přikývla. ,,Já… Bohužel vám musím sdělit, že dnes ráno jsem našli tělo vaší dcery. S největší pravděpodobností spáchala sebevraždu…” S ledovým klidem sledoval, jak se její matka zhroutila k zemi a začala plakat.
,,To.. To by moje holčička nikdy neudělala… M-m-moc jsem ji měla ráda.. N-neudělala by mi to,” vzlykala nešťastně. Strážníci se po sobě nevěřícně podívali. Věděli, že to, co předvádí její matka je jen velkolepé divadlo.
Na mostě, ze kterého Nikola skočila našli dopis na rozloučenou, který začínal slovy: Milá maminko, proč jsi mě tak nenáviděla…

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nikola, 16: Milá maminko: