OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nesuď mě příliš příkře

09.09.2016 (10:00) • Lus • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1392×

Charlot (prosinec 2004):

Místnost naplňovalo pípání přístrojů. Ze všech věcí, co mě v životě potkaly, mi tohle lezlo na nervy snad úplně nejvíc. To hloupé pípání. Stejně ho dávno nikdo nesledoval. Proč taky, co s třiadevadesátiletou bábou ještě můžou dělat?

Mé tělo už se prakticky rozpadalo. Drželo pohromadě jen silou vůle. A to doslova. Fyzicky jsem dokázala už jen hýbat prsty na rukou a trochu pootočit hlavou. Nic mě nebolelo, a tak se o mě kromě letmých kontrol prakticky nestarali.

V životě mě opravdu mrzela jediná věc. To, že jsem se nerozhoupala předat to někomu dřív. Ted už jsem si stěží mohla vybírat. Zmatená sestřička Clare, nepohyblivá kulička Florence nebo věčně nabručený přesluhující lékař Ted. Chtěla jsem, aby můj nástupce dokázal dar využít alespoň tak, jak se to podařilo mně.

A pak se na chodbě ozval hlas, který jsem tu nikdy neslyšela. Byl tak zvonivý, svěží, tak čistý. Tak plný života. Dostala jsem poslední šanci.

Lehce jsem pohnula prsty a žaluzie zakrývající prosklenou stěnu mezi mnou a tím děvčátkem se otevřely. Neviděla jsem dítě už celé měsíce. A teď tu stála ona. Zaujatá pohybem žaluzií na mě zírala skrz sklo. Byla tak zvědavá. Zkroutila jsem své vetché prsty o něco více, klika cvakla, ale dveře se neotevřely. Ne! Tohle je má poslední šance. Úplně poslední. Věděla jsem, že ve chvíli, kdy se přestanu soustředit na své tělo, začne se skutečně rozpadat. Ale to už teď bylo stejně jedno. Už mi stačí jen pár vteřin. Rozmotala jsem všechny nitky vědomí, které vázaly ty ztrouchnivělé kosti a maso dohromady, a upnula je ke dveřím. Rozlétly se, až narazily do zdi. Vydolovala jsem ze sebe daleko větší množství síly, než jsem si myslela, že je v tomhle stavu vůbec možné. Následky se projevily okamžitě. Bolesti, které jsem dokázala poslední léta držet mimo sebe, náhle vrazily dovnitř, až jsem měla pocit, že mě snad musí shodit z lůžka.

„Pojď za mnou,“ zašeptala jsem. Bála jsem se, že děvčátko svým skřehotem spíše vyděsím. Byly to přesně tři týdny, co jsem naposledy promluvila. Clare byla tehdy tak vyvedená z míry, že jsem jí musela říct, jaké prášky mi má kdy podávat.

Ve dveřích se objevila malá zrzavá hlavička. „Plosím vás, nevíte, kde jsou miminka? Šla jsem čůrat a ztlatila jsem se.“

Dětský hlásek mě zahřál u srdce. Pobavila mě i absurdnost situace; představte si, že hledáte miminka, a najdete stoletou Char.

„Neboj, je to odtud jen kousek,“ chlácholila jsem ji. I když to nevypadalo, že by nějakou útěchu potřebovala. Nebála se, nezmatkovala. Prostě se jen ptala na cestu. Když dostala odpověď, chtěla vyrazit. „Počkej, nechceš si se mnou chvilku povídat?“ zaškemrala jsem. „Už dlouho jsem tu neměla žádnou návštěvu. Miminka ti jistě neutečou.“

„Né, miminka mi neutečou. Zatím umí jen papat a blečet.“ Zvonivě se zasmála. Pak zvážněla. „Ale jen na chvilku, ať se taťka nezlobí.“ Taková malá rozumbrada. Než jsem stihla říct, ať přijde blíž, stála u mě. „Bolí to moc?“ zeptala se a ukázala na jehlu v mé ruce.

„Jen trochu,“ zašeptala jsem. V tu chvíli byla kapačka ten úplně nejmenší problém.

„Já vám to pofoukám,“ sklonila se najednou k mé ruce.

Bylo mi to tak trapné. Nikdy jsem neslyšela, že by někdo přenesl náš dar (nebo snad kletbu?) na takhle malé dítě. Mně bylo tehdy dvacet šest a pěkně to se mnou zamávalo. Pracovala jsem jako sestřička v provizorní ošetřovně a jeden z těžce raněných vojáků se najednou vyšvihl do sedu, jednou rukou mě chytl za krkem, druhou mi přitiskl na tvář. Projel mnou elektrizující záchvěv. Chvíli jsem myslela, že zemřu místo něj. Ale pak chlapec padl mrtvý k zemi a já už nikdy nebyla stejná.

„Kde máte palec?“ povídá najednou holčička.

Cítila jsem tehdy, jak mým tělem probíhají záškuby zvláštní energie. Trvalo to tehdy několik dní, než se všechna ta síla, co se do mě navalila, trochu usadila. Postupně jsem cítila, jak se kumuluje na jednom místě. V posledním článku palce pravé ruky.

Zpočátku jsem nechápala, o co jde. Myslela jsem, že jsem nemocná, že jsem se zbláznila, že si to snad všechno jen vymýšlím, abych zapomněla na hezkého světlovlasého mladíka, co mi zemřel před očima.

Síla myšlenek? Trvalo mi několik měsíců, než mi plně došlo, co dokáži. Sílila jsem každým dnem, po několika měsících už jsem pouhým pomyšlením pohnula tak těžkými věcmi, jaké bych dokázala uzvednout fyzicky. Zdokonalila jsem se také v přesnosti. Bez dotyku a složitého operování jsem z vojáků vytahovala kulky a střepiny jako po másle. Dokázala jsem na dálku přidržet roztrženou tepnu, než jsme se k raněnému dostali s obvazy… Byl to neskutečný dar. A já za každý zachráněný život děkovala mladíkovi, který tu zázračnou věc předal zrovna mně.

To skončilo v lednu pětačtyřicátého, kdy jsem se pokusila zadržet chlapce, který se řítil z oblohy s poškozeným padákem.

Cítila jsem, jak se mi nadměrnou námahou lámou kůstky pravé ruky, ale snažila jsem se dál. Poslední, co jsem si pamatovala, byla řezavá bolest a krev. Moje vlastní krev, která mi vystříkla do obličeje, když centrum té kouzelné moci – můj palec – doslova explodovalo.

„Kdysi jsem nedávala pozor,“ odpovím po chvíli.

Probudila jsem se po třech dnech v koutu sálu pro beznadějné případy. Bez palce. Bez špetky nadpřirozené síly, bez elánu. Chuť do života mi vrátilo, když jsem později v lékařských záznamech zjistila, že toho chlapce našli zle potlučeného a celého zpřelámaného, ale přeci jen živého. Chodila jsem se na něj dívat každý den, vždycky mě tak hloubavě pozoroval, jako by něco věděl.

Když jsem ho několik let po válce náhodou potkala na ulici s třemi malými dětmi, definitivně jsem přestala litovat ztráty svých schopností.

A právě v tu chvíli se začaly nenápadně vracet. Zprvu jsem pohnula sotva útržkem papíru. Bylo to těžké. Tak těžké. Přestože jsem pilně cvičila každý den, trvalo léta, než se má síla dala použít k něčemu užitečnějšímu, než byly pouhé salónní triky. Konečně jsem chápala, jak jsou na tom lidé, kteří se vinou úrazu musí znovu učit chodit.

Nebylo to mnoho, co mi zbylo. Ale bylo to to jediné, co tu po mně mohlo zůstat. S těžkým srdcem jsem popadla holčičku za tvář a tlačila do ní vše ze mě, co ještě za něco stálo. Zalapala po dechu a vykřikla bolestí. Jsem netvor! Provést tohle dítěti! V duchu jsem se ušklíbla při pomyšlení, že ten vyděšený výkřik mě bude strašit do konce života, což mělo být, jak jsem očekávala, asi tak třicet vteřin.

Najednou se ale něco změnilo. Dívčina mysl se přestala bránit, naopak jsem cítila, že je to ona, kdo převzal kontrolu. Nejenže ode mě vše bez protestů přijímala, ona chtěla víc! Hledala a vysávala poslední špetičky energie, které bych já sama už nenašla. Přístroje se rozeřvaly děsivou symfonií. Když má ruka bezvládně klesla z dívčiny tváře, už jsem neviděla ani neslyšela.

„Děkuji ti za návštěvu. Teď utíkej za miminky,“ vysoukala jsem ze sebe nějakým záhadným způsobem. „A prosím, nesuď mě příliš příkře,“ zašeptala jsem ještě.

Clare:

Nesla jsem dlouhou liduprázdnou chodbou nějaké věci na oddělení novorozenců.

„Jdete za miminky?“ ozval se najednou dětský hlásek. Vyděsila jsem se tak, že mi z prstů vyklouzl hrnek vrchovatě plný čaje.

Žádný zvuk tříštícího se porcelánu se ale neozval. Žádný čaj mi nezmáčel boty. Na podlaze se neobjevila žádná kaluž.

Prudce jsem se otočila. Možná deset metrů ode mě stála zrzavá holčička v tmavě modrém kabátku. V rukou držela můj hrneček. Nechyběla v něm ani kapka. 

Co Vy a telekineze? Mně ten koncept, ať už reálný, nebo absolutně fantastický, přijde hrozně přitažlivý. Pokud ve snech nelétám, neprchám nebo se netopím (mimochodem, většina mých povídek vychází z mých šílených snů), pohybuji věcmi silou mysli. 

Jestli Vás moje úsečná povídka zaujala, pak Vás možná bude zajímat, že se chystám sepsat velmi volné pokračování v podobě kratší kapitolovky, ve které může tento minipříběh fungovat třeba jako prolog.

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nesuď mě příliš příkře: