OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nehmotný protihráč - část první

22.09.2012 (18:00) • Vogel • Povídky » Jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 1221×

Byl to deštivý, smutný den, kdy nebe svítilo šedivým jasem a nějakým druhem neutěšenosti. Mokrá oblaka táhla přes Berlín už od rána a déšť chvílemi slábl a zase sílil, takže nebylo suchého okamžiku. Ruch ve městě přesto nemizel, drožky vesele řinčely po kostkách, ulice se hemžily lidmi, kteří se se skloněnou hlavou a co nejrychleji snažili dostat domů nebo jinam do sucha. V loužích se utvářela kola od deště.

Přitáhl jsem si kabát blíže k tělu a zadíval se před sebe. Kamenná stříška nade mnou mi zajišťovala dočasné sucho, ale vítr deštěm metal na všechny strany. Chlad mě štípal do nosu.

„Herr Stauber!" Ze vchodu univerzity ke mně přiběhl nějaký student. „Chcete svézt domů?"

Obrátil jsem se k němu. V jedné ruce nesl brašnu, druhou tiskl k tělu knihy. Vyšší ročník, dychtivý, úslužný. Snad i trochu úlisný, mnoho studentů se rádo ukazovalo lidem z ulice s učebnicemi v podpaží - dodávalo jim to důstojnosti, odvahy a pocitu, že jsou to oni, univerzitáni, komu svět leží pod nohama. Nezaschlo jim ani mléko na bradě, ale posíleni touto představou mužnosti a vzdělání, vycházeli s brašnou a učebnicemi nápadně a okázale, jak se sluší a patří. Byli směšní s touto mužností, když jim v očích sálaly ještě dětské hry - směšní, když jsem viděl na těch chvějících se ústech, jak potlačují, aby se s ostatními kluky nezačali honit po ulici jako malé děti. Byli směšní s tou plaše ochmýřenou bradou, která jim trčela směle dopředu, spatřuje v ní samozřejmý znak dospělosti.

Nebýt na univerzitě, létá po domě a hraje si na éro - teď se vší vážností zasedá za stůl, žádaje po rodičích důstojné zacházení, vždyť má přece knihy.

„Ne, děkuji," odmítl jsem a odvrátil se od něj. Náhle se vítr stočil a přes nás se přehnala ledová sprcha.

„Mám tady nový automobil," řekl hrdě. „Zavezu vás bezpečně. Otec mě všechno naučil."

„Ne, děkuji," opakoval jsem. „Skryjte si knihy, zpromáčí se vám."

Student rychle otevřel brašnu a knihy založil. „Čekáte snad někoho?"

„Ne, chci se projít sám," odpověděl jsem. Jak je neodbytný, pomyslel jsem si.

Student chvíli otálel, nakonec vykročil, ale znovu se zastavil. „V tomto dešti, Herr Stauber?"

„V tomto dešti," přitakal jsem, zatímco mi docházela trpělivost.

„Pak tedy nashle," pokrčil rameny a ztratil se v davu.

Ještě chvíli jsem zůstal stát pod stříškou, ze které crčely provázky vody. Nakonec jsem také vykročil, šedá ulice se leskla ještě více. Nemělo cenu čekat, až déšť přejde. Než se tak stane, budu už doma a suchý, pomyslel jsem si a tato představa mi dodala odvahy. Ucítil jsem studený déšť za krkem a zvedl si límec.

Cesta, kterou jsem chodil každý den z domu do univerzity a zpátky, netrvala déle jak dvacet minut chůze. Dnes to bylo více, než jsem si přál. Přesto jsem zvolil delší cestu, která vedla přes park - doufal jsem, že budu před deštěm více chráněn, když se nade mnou bude sklánět klenba z větví.

Nešel jsem tudy už nějaký čas, tudíž mi unikla i skutečnost, že stromy v parku se obalily do růžových závojů. Květy se v dešti silně rozvoněly, a tak má zdlouhavá cesta nabyla příjemnějšího rázu.

Čím déle jsem procházel tichou, rozvoněnou oázou v rušném městě, tím více se mi tam líbilo. V parku jsem byl úplně sám, jen já a ubrečené, růžové stromy. Tu situaci jsem posléze shledal zvláštně dojemnou. Pozorně jsem se rozhlížel. Jaký zázrak, pomyslel jsem si. Jaký zázrak, když prší. Vše je mokré a čisté. Jaký zázrak, stejně jako tvoje oči.

Es regnet. Welch ein Wunder.
Alles ist nass und sauber.
Welch ein Wunder dieses Leben,
wie der Regen in deinen Augen.

Prší. Jaký zázrak.
Vše skví se mokrem a čistem.
Jaký zázrak, když prší,
a v dešti třpytí se tvoje oči...

Růžově kvetly i stromy v den našeho zasnoubení... Nejbřitčí nůž mám na srdci.

V botách mi čvachtalo, když jsem došel k domu. Vyšel jsem po schodech nahoru ke svému bytu a opřel se o chladnou zeď. Chodba byla temná a tichá, nebylo slyšet nic než můj přerývavý dech a odkapávající vodu na zem. Nakonec jsem si odemkl dveře a vstoupil do ještě temnější předsíňky.

Strhl jsem ze sebe kabát jako nějakou parazitující věc a přehodil ho přes věšák. Představa teplého a suchého bytu mi teď nepřišla ani zdaleka tak lákavá, jako svěží procházka klidným parkem. Skopl jsem boty, odhodil je stranou. Toho mokra, co jsem tu nadělal! Zase budu muset uklidit. Otřepal jsem se a utřel si tvář do rukávu od svetru.

Když jsem chtěl zrovna odejít do pokoje, všiml jsem si nezvyklé, svítivě bílé věci na rohoži. Sklonil jsem se pro ni, byla to obálka. Podivil jsem se, kdo mi strká dopis zpod dveří, a přešel na světlo, abych rozluštil písmo.

Ale obálka byla čistě bílá, neporušená, nenadepsaná. Nedočetl jsem se ani adresáta, ani odesílatele, a tento fakt, přestože byl vcelku všedním, ve mně zvedl mravenčivé vzrušení.

Plíce jsem měl stále naplněn svěžím vzduchem a vůní deště smíchaného s květy, myšlenky stále rozjařené tím náhlým vzplanutím pocitů - a snad i citů. Stromy v den našeho zasnoubení přeci také kvetly růžově. Snad to byla tato náhlá vzpomínka, co ve mně vzbudila dávno slehlé myšlenky, snad jenom dnešní podivná rozcitlivělost - ale tajemná obálka bez nadpisu mi teď přímo brněla v dlani.

Stále ve stoje, neosušen, s mokrými ponožkami, jsem obálku otevřel a vyňal z ní kus papíru. Žádný dopis, žádné listy popsané tím úhledným písmem s osobitým sklonem - s něžnými ozdobami, černým inkoustem plaše nakreslené - zkrátka jen ostrý, lehce nažloutlý papír.

Nasucho jsem polknul. Všechna ta příjemná lehkost, kterou jsem cítil po cestě z práce, se teď proměnila v šedivou tíži.

Nejpodivnější však bylo, že na něm byla napsaná jen jedna věta. Čekání na dopis, který nepřicházel, způsobilo, že jsem byl touto větou nanejvýš zklamán a otráven. Dotyčný ani nepřipojil podpis, buď se bál, nebo si hrál na tajemného. Tak jako tak jsem papír i s obálkou hodil do zásuvky s nepotřebnými dokumenty a víc se o něj nestaral.

Dny ubíhaly pomalu a Berlín se už několikátý den stále utápěl v dešti. K univerzitním přednáškám jsem navíc získal nové místo u Berliner Illustrierte Zeitung jako postranní redaktor.

***

Během tohoto týdne, kdy jsem nabyl těchto menších prací u novin, jsem ale onen dopis nemohl vyhnat z mysli. Brousil tam jako neodvratná, vlezlá krysa - jako onen student toho deštivého dne před vchodem do univerzity. Během dalších několika dní se mi vzpomínka na dopis vkrádala do mysli častěji a častěji, až jsem si uvědomil, že vlastně okupuje celé mé vnímání a zahrnuje se do všech situací a rozhodnutí, která vykonávám.

Proto jsem v den, kdy mi dopis znemožňoval téměř volně myslet, přispěchal do svého bytu, nezezul si ani boty a namířil si to přímo k pracovnímu stolu. Znovu jsem vzal ten podivný dopis do ruk a přečetl si znovu onu větu. Po prvním, zklamaném přečtení jsem si ji nezapamatoval - ale teď se mi vryla do paměti jakousi tajemnou silou; připomínala mi krvavé tetování, nastudoval jsem během noci její každičké písmenko, každý zákrut, papír jsem prozkoumal proti světlu, zhluboka dýchal jeho vůni - a to všechno jenom proto, abych zjistil, kdo se za tímto dopisem skrývá.

Snažil jsem se najít stopu už i v těch nejbizarnějších detailech - zlehounka zvlněný roh obálky snad značí o tom, že ji pachatel snad nesl v dešti založenou v knize a roh promokl, nebo snad je vůně papíru podobná té, jakou je provoněno Schneiders Papiergeschäft? Mohl bych tam zajít a sehnat záznamy o koupi - podobné myšlenky mi prolétaly ten večer hlavou.

Druhý den ráno jsem se probudil po těžké noci. Dopis s obálkou byly položeny na nočním stolku, teď se přes ně přeléval pruh ranního, modrého světla. Nyní, když se mi dopis zjevoval v jiném světle, jsem ho vnímal se zcela odlišnými pocity. Včerejší démonické síly dopisu zmizely, věta napsaná psacím strojem neplála z pekelných hlubin. Na mé emoční rozepnutí jsem vzpomínal s jakýmsi chladem a odstupem, zcela jistě za to mohly léta jemně drásané nervy, které v tento náročný týden, jenž jsem díky nové práci strávil v zápřahu, povolily.

Vstal jsem, udělal si kávu a tápal po prázdném bytě jako dítě. Bylo snad načase, abych vyrazil znovu do společnosti... Možná bych tam také potkal ženu, není bezútěšnějších dnů, kdy se probouzíme i usínáme sami... Ano, mohl bych potkat jinou ženu, není to přeci vyloučené...

Zasedl jsem za kuchyňský stůl, před sebou objímal dlaní hrnek horké kávy a díval se skrz zmáčené okno ven. Můj výhled nebyl nikterak výsostný, sledoval jsem jen protější, šedý dům a jeho okna. Z hrnku se kroutil kouř a líně stoupal vzhůru.

Znovu jsem obrátil dopis v ruce. Jediná věta. Karl-Marx Straße 37a, patro 5.

Oblékl jsem se do civilu a vyšel na ulici před dům. Přestalo dnes pršet, přesto všechno zůstávalo mokré a v loužích na krajích ulice se odrážely hladké odrazy kalného nebe. Přešel jsem na druhou stranu ulice, kde býval obchod s tabákem. Nařídil jsem si ranní vydání Berliner Illustrierte Zeitung a posadil se před krám. Zpod novin jsem přesto sledoval dění na ulici a odbíhal všelijak myšlenkami od článku, který jsem si po sobě chtěl přečíst. Nakonec se mi v mysli znovu vynořil dopis a já se rozhodl pro obhlédnutí situace.

Na odpolední přednášku stihnu včas přijít, kdybych se na dané adrese nezdržel více, jak hodinu - dostatek času mne uklidnil a já si objednal drožku, která mne na Karl-Marx Straße zaveze.

Divil jsem se, jak daleko to je od čtvrti, ve které bydlím a pracuji, a když jsme zastavili na opačné straně města, přepadl mne neklid a zvláštní, tíživý pocit. Zaplatil jsem vozkovi a v široké ulici činžovních domů našel číslo třicet sedm.

Byl to zcela obyčejný dům, nijak se nelišil od těch ostatních. Nad vchodem byl natočený do ulice balkón. Zvědavost mne táhla dál. Vystoupal jsem po schůdcích ke vchodu a chystal se zaklepat, ale dveře se samy mírně pootevřely, jako by vybízely ke vstupu. Někdo nejspíš zapomenul zamknout, pomyslel jsem si.


________________________________________________________________________
Co se týče básně, českou i německou verzi jsem (přestože je pro mne poezie stále záludným oborem) složila sama, tím pádem se případně omlouvám těm, kteří by v němčině našli chybu; teprve se ji učím. Jinak budu samozřejmě velmi vděčná za všechny názory. 

Autor: Vogel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nehmotný protihráč - část první: