OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Nebezpečná cesta - Divoká Afrika



Nebezpečná cesta - Divoká AfrikaSúťažná poviedka na tému Nebezpečná cesta

Článok je ponechaný v pôvodnej verzii, bez opráv.

Divoká Afrika

Stejně jako miliony a miliony studentů po celém světě, i já jsem se těšila na tu velkou akci, které se říká letní prázdniny. Žádné ranní vstávání, nekonečné ponocování, večírky pořádané až do rána. Pro mě to však bylo léto, které bylo naprosto nezapomenutelné.

V Americe to nikdy nebylo příliš zábavné. Ano, máme tu téměř všechno, ale to je právě to. Všichni to tu znají. Můžete kamkoliv se vám jen zlíbí. Ovšem já chtěla dobrodružství, při kterém vám hrozí i nějaké to nebezpečí. A letos se mé přání vyplnilo.

Ještě poslední den školy jsem všem ve svém okolí vykládala,  kam spolu s rodinou jedeme, a užívala si ten pocit, když mi všichni záviděli. Ještě nikdo z mých kamarádů se za celý svůj život nepodíval do Afriky. Kontinentu, kde jsou věčná horka s úžasnou přírodou. Byl to dárek k mým dvacátým narozeninám.

Do dveří našeho domu jsem doslova vrazila, nehledě na ostatní členy mé rodiny. Až na mou mladší rozmazlenou sestru jsme byli všichni nachystaní. Ona však stále pobýhala po pokoji a hledala různé šmínky, boty na podpatcích, dokonalé úzké a krátké šaty. Prostě to, co v Africe snad nikdy nevyužije, i kdyby se dostala někam mezi obchoďáky, které v té části, kam míříme, stejně nejsou.

Přestože letadla tu létají vcelku často, byla tohle má první zkušenost s něčím, co se netýkalo silnice. Letět vysoko nad oblaky, vidět pod sebou celý svůj domov i vše ostatní, přeletět půl světa, ale přesto stačí jen sedět a za pár hodin tam budeme.

„Můžu si dát něco k tobě do kufru?“ ozvala se najednou má sestra Marie a za rohem se objevila její stále dětská tvář. Při její otázce jsem jen protočila oči.

„Jestli si tam chceš dát další boty, tak na to můžeš okamžitě zapomenout,“ odvětila jsem.

„Ne, boty si tam dát nechci,“ odsekla, ale moc dobře jsem věděla, že chtěla jen další serepatičky, které jí budou naprosto k ničemu. Opět zmizela ve svém pokoji, tentokrát se však vrátila i se svými zavazadly. Dva naprosto plné kufry obsahující samé blbosti.

Uběhla hodina, když jsme konečně seděli v taxíku směrem na letiště. Byla jsem tak nedočkavá, že mi ta cesta uběhla opravdu rychle. Najednou jsme stáli před tím obrovským letadlem. A já poprvé dostala strach.

Co když to letadlo spadne? Něco se stane, přestane fungovat motor, upadne nám křídlo, něco se stane s pilotem nebo bude nějaká nehoda? Taková věc nás zabije ve vteřině, a i kdybychom nějakým zázrakem přežili jeho pád, zabily by nás ty zbytky, které by padaly všude kolem. Byla by to ta nejhorší noční můra.

Po několika nekonečných pochůzkách skrz letenky jsme se konečně posadili do letadla. Seděla jsem u okénka a zatímco v reproduktoru zněla uklidňující slova letušky, Marie si vedle mě okamžitě zapnula svůj tablet, zapojila si sluchátka a přestala vnímat vše ostatní. Nevěřícně jsem nad jejím chováním zavrtěla hlavou a nedokázala pochopit, proč musí být tak hrozná. První let a ona dělá, jako by to bylo naprosto normální.

Zkoumala jsem každičký kousek Ameriky, následně oceánu a dokonce i mraků tak nádherných, až jsem tomu nedokázala uvěřit. Opravdu letím v oblacích. Nad světem.

Najednou se však letadlo začalo otřásat. Strachy jsem sevřela opěrky a začala zhluboka dýchat. Bála jsem se, jako nikdy v životě. V reproduktorech mírně zapraskalo a následně se ozval klidný hlas letušky.

„Právě prolétáme mírnými turbulencemi. Prosíme žádnou paniku a zapněte si své pásy, vše je pod naprostou kontrolou.“ Opět se ozvalo jen zapraskání a nastal klid. Nikdo se s nikým nebavil a všichni si poslušně zapnuli své pásy.

Otřesy stále sílily, přestože letuška upozorňovala, že jsme se z těch turbulencí již dostali. Většina spolucestujících se odpoutala, ale já neměla tu odvahu. Stále jsem přemýšlela nad tou nejhorší možnou katastrofou – pádem letadla. Jestliže nejsme v turbulencích, neznamená to, že bychom měli letět poklidně? Bez takových otřesů?

Zrovna jsem se chtěla dozadu otočit na své rodiče, když se letadlo znovu zamlelo, tentokrát více než předtím. Zavládlo naprosté ticho, které přerušil až nepříjemný zvuk a následný záškub. Z okénka jsem zahlédla, že je pod námi nějaká pevnina, ale neměla jsem nejmenší tušení, kde jsme zrovna mohli být. Přála jsem si jediné, a to dostat se co nejdříve na zem.

Před očima jsem náhle zahlédla ohnivou kouli snášející se k zemi. A přestože se nás letuška snažila uklidnit, začala jsem panikařit. Co to bylo? Proč se stále kymácíme ze strany na stranu? A nejdůležitější – proč tak rychle klesáme?

Vše se odehrálo během jediné vteřiny. Lidé začali křičet. Letušky chodili mezi lidmi a snažili se je uklidnit. Marie se na mě vyděšeně dívala. Rodiče na mě ze zadních řad něco křičeli. Další ohnivá koule padala k zemi. Pevnina se přibližovala čím dál rychleji. A pak bylo ticho.

Letadlo se zklidnilo. Lidé přestali panikařit a všude zavládlo naprosté ticho. Dýchala jsem zhluboka a snažila se pohledem najít své rodiče. Ten vyděšený pohled nikdy nezapomenu, stejně jako sestřinu ruku křečovitě držící tu mou. Bylo jí teprve třináct let, ale zrovna teď vypadala na malou vyděšenou holčičku.

I když už si všichni mysleli, že je vše v pořádku, teprve to všechno přicházelo. Náraz tak obrovský, až se mi pás zaryl hluboko do těla. Všichni opět začali křičet, tentokrát i letušky. Mnoho lidí to odhodilo na druhou stranu letadla, kde zůstali bezvládně ležet. Mariina ruka mě tiskla čím dál silněji a já si uvědomila, že není připoutaná. Kus letadla odpadnul. A její pohled, když se pustila mé ruky, byl poslední, co jsem viděla.

*

Bolelo mě celé tělo. Nohy jsem měla pod něčím skřípnuté a z hlavy mi odtékalo něco studeného. Opatrně jsem otevřela oči a zjistila, že jsem hluboko pod nějakými stromy. Párkrát jsem zamrkala a pomalu se posadila, abych zjistila, že mi na nohou leží kus letadla. Naštěstí to nebylo nic těžkého, ale i tak jsem to stěží odstrčila. Rozhlédla jsem se okolo a jediné, co jsem viděla, byly jen obyčejné zbytky letadla. Sice jsem zahlédla pár těl, ale nikdo z nich se nehýbal. První instinkt byl najít svou rodinu. Nehledě na krev vytekající z mého čela a nehorázné bolesti nohou jsem se zvedla a začala utíkat. Nevím, kam jsem běžela, ale nechtěla jsem se zastavit.

Křičela jsem. Volala jsem na Marii, mámu i tátu. Snažila jsem se najít kohokoliv, kdo by mohl být naživu. Ať jsem se ozývala jak jsem chtěla, nikdo mi neodpověděl. Panika mi zatemnila mozek a já jen zmateně pobíhala okolo. Mrtvá těla se válela všude, některá ani nebyla vcelku. A přestože jsem věřila, že určitě někdo přežil, nemohla jsem nikoho najít.

Vteřiny ubíhaly a já si konečně uvědomila, že jsem nejspíš sama. Všichni zemřeli. Byla jsem naprosto sama někde v lesích, kde mě mohlo cokoliv napadnout a mohla jsem kdykoliv umřít. Upadla jsem, když jsem zakopla o nějakou větev, ale neměla jsem sílu se opět zvednout.

Jen jsem tam tak ležela na zemi a přála si, abych se probudila. Věřila jsem v to, že je to jen noční můra. V letadle jsem usnula a vše je v pořádku. Jen spím, nic jiného v tom není. Jenže ať jsem se přesvědčovala jak jsem chtěla, věděla jsem, co je pravda.

Nikdo tu není.

*

Uběhlo několik dnů a já stále bloudila. Pohybovala jsem se jako tělo bez duše. Nepila jsem, nejedla jsem. Bylo jen otázkou času, kdy tam zemřu. Když jsem zahlédla nějakou postavu, utíkala jsem k ní, ale již z dálky jsem tušila, že nežije. Kdyby někdo přežil, už bych ho našla. Nebo on mě. Avšak já nehledala jen někoho, kdo tu obrovskou nehodu přežil. Já hledala svou rodinu.

Ať jsem se dívala, kde jsem chtěla, nikde jsem je nedokázala najít. Nejspíš je ten pád odmrštil někam hodně daleko a oni se mě teď také snaží vypátrat. I když jsem tomu nevěřila, pořád jsem si to opakovala jako svou mantru.

Byla zrovna hluboká noc a já neviděla ani na okraj svých špiček, natož někam do dálky. Seděla jsem na zemi, opřená zády o nějaký pařež a skrze koruny stromů pozorovala hvězdy a další letadla, která se pohybovala daleko v oblacích. Přemýšlela jsem, zda je také potká podobný osud, nebo šťastně doletí na místo, kde si budou užívat své životy se svými blízkými.

Najednou jsem zahlédla světlo. Přímo před mýma očima se pohyboval kužel světla následovaný tichým mluvením. Okamžitě jsem vystřelila na nohy a utíkala tím směrem, mávajíc a křičíc na neznámou osobu. Zřejmě jsem musela někoho přehlédnout, někdo to přežil, stejně jako já.

Vrazila jsem přímo do světla a srazila tu osobu na zem. Baterkou jsem jí posvítila do obličeje. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Sestřičko!“ vykřikla jsem, objala ji a přála si ji už nikdy nepustit. Spolu jsme se zvedly a ani jedna z nás neměla v plánu se rozdělit.

Ovšem další přeživší jsme již nenašly. Dny a týdny ubíhaly a my si dokázaly najít potravu a nějakou vodu. Každým dnem jsme však doufaly, že se najde někdo, kdo nás vysvobodí. Konečně nás po nějaké době v noci probudily nějaké hlasy. Hledaly jsme tak dlouho, dokud jsme neviděly dva muže s baterkami. Dva záchranáře. Zachránili nás. Pomocí lana nás dostali do vrtulníku. S Marií jsme se pevně drželi, obě šťastné, i když jsme přežili jen my dvě. Vrtulník se obrátil a odlétali jsme daleko od toho hrozného místa.

A když slunce vylezlo zpoza mraků, uvědomila jsem si, že jsem celou tu dobu měla pravdu. Bylo to pro mě léto, které bylo naprosto nezapomenutelné.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nebezpečná cesta - Divoká Afrika:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!