OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Naslouchač (Nasterea de venin)

11.05.2016 (10:00) • Valeriee • Povídky » Jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2946×

XIX

Byli jsme na cestě šestý den, když se to stalo. Do Espenzi to trvalo už jen několik hodin. Ranní mlha se v lehkých obláčcích dosud vznášela nad zemí a vzduch studil v plicích. Slunce sotva stačilo olíznout jednu ze vzdálených hor, když vtom se dosud rozespalý Etienne náhle rozeběhl, naskočil na svého koně a zamířil k prvnímu kopci. Prudce jsem se posadila a slepenýma očima se rozhlížela kolem sebe. Jakmile se mi podařilo vyhrabat se z toho množství pokrývek, do kterých jsem byla zabalená, napjatě jsem spolu s ostatními sledovala zvíře ženoucí se s jezdcem do svahu. Za pár vteřin kapitánův ostrý hlas budil poslední spáče. Postával kousek ode mě, rozkročený a s rukama zapřenýma v pase. Mírně opuchlá tvář se mračila.

Etienne dlouho hleděl před sebe, zatímco zvíře pod ním nepokojně přešlapovalo. Nakonec si rukou zastínil oči proti vycházejícímu slunci a rozhlížel se střídavě na jednu a na druhou stranu. Všichni jsme ho sledovali s napětím. Vtom někdo ukázal k blízkému kopci, kde se choulila jedna z malých věží, a mezi muži to náhle zašumělo. Všimla jsem si jich už předtím. Byly rozeseté po celém pohoří, rovnoměrně daleko od sebe. Jako by lemovaly cestu a tvořily další neviditelnou hranici mezi městy a štíty. Myslela jsem, že nejsou důležité. Že jsou to jen pozůstatky z dob, kdy bylo Duvalské pohoří ještě bezpečné místo. Že kdysi měly svůj význam, který se v průběhu let vytratil. Stejně jako zvláštní rozpadlé osady, na něž jsme cestou sem tam narazili. Věže na vrcholcích se zdály opuštěné. Byly postavené z neopracovaného kamene a na vrcholu jedné z nich právě teď hořel vysoký plamen. Skoro se zdálo, že se rudé jazyky snaží dotknout mraků nad sebou. I když jsem netušila, kdo a proč oheň založil, tohle nevěstilo nic dobrého.

Po Etiennově návratu se pětadvacítka spolu s kapitánem vzdálila od karavany a všichni se seskupili do kruhu. Domlouvali se krátkými větami nebo výmluvnými pohledy. Předpokládali, že je někdo ze zvědavých obchodníků může slyšet. Všem došlo, že se něco děje, a každý z nás chtěl vědět víc. Už podle napnutých těl mužů ovládajících duvaly se dalo soudit, že hrozí nebezpečí. Jejich tváře ztvrdly, rty se semkly v úzkou čárku. Pak kdosi vykřikl to osudné slovo.

„Nasterey! Jsou to nasterey!“ Čísi vysoký hlas rozpoutal zmatek. Obchodníci, stejně jako sluhové, začali pobíhat v kruhu a vše, co leželo na zemi, házeli do svých vozů. Koně se plašili a jeden z vozů se dokonce převrátil.

„Klid!“ zahřměl kapitánův hlas do zběsilého lomozu. „To nejsou nasterey! Hoří jen ajúty! Espenzi je bez ohně!“

I když jsem pána pětadvacítky neměla ráda, musela jsem obdivovat respekt, který si uměl vydobýt. Stačilo jediné jeho slovo a lidé strnuli na místě. Do jednoho přerušili to, co zrovna dělali, a obrátili se na něj jako na svou jedinou spásu. I já jsem netrpělivě čekala na vysvětlení. Jakmile zaznělo slovo nasterea, celá jsem se zpotila a začala hledat vhodný úkryt, kde by se mi podařilo útok přežít.

Znovu jsem pohlédla k hořící věži, kterou kapitán nazval „ajúta“. Došlo mi, že se jedná o signální oheň. Podle kapitána nám ale to nejobávanější nebezpečí nehrozilo.

Během krátké chvíle se pětadvacítka připravila na cestu. Stála jsem opodál a snažila se nepřekážet. Kapitán si zavolal Evalda, a zatímco chystal koně na rychlou jízdu, šeptem mu pravděpodobně udílel příkazy. Neslyšela jsem ani slovo. Vargas a Etienne zatím rozmlouvali s vojáky, kteří doprovázeli karavanu, a se všemi sluhy. Bojovníci opouštěli svůj doprovod.

Když Evald vyslechl pokyny, vzdálil se, aniž na mě pohlédl. Byla jsem zmatená. Přemýšlela jsem, jestli mě kapitán nechá pod dohledem staršího sklenaře a s muži, kteří mě nenávidí. Dítě jako já jim bude překážet. O to víc mě překvapilo, když pán pětadvacítky vykřikl moje jméno. V první chvíli jsem zkoprněla a zmateně se začala rozhlížet kolem sebe, jako by s karavanou cestoval další Ilan.

„Přestaň koukat, kde co lítá, a pojď sem, Ilane! Nemáme čas!“ zavrčel vztekle a já jsem se konečně rozběhla směrem k němu. Čekala jsem ostré příkazy ohledně svého chování. Čekala jsem připomenutí trestu. Co jsem ale nečekala, bylo, že se kapitán vyšvihne na koně, sehne se a vysadí mě k sobě do sedla. „Jedeš s námi!“ sdělil mi krátce a přitáhl koni otěže.

„Ale pane…“ panikařila jsem, když se zvíře pode mnou dalo do pohybu. Nikdy jsem na koni nejela. Nikdy jsem po tom netoužila. Ta velká, věčně odfrkující zvířata mě děsila. Teď jsem pod sebou cítila silné svaly, které se hýbaly při každém kroku. „Já nikdy na koni neseděl!“

„Tak si budeš muset rychle zvyknout!“ poradil mi kapitán nevrle, čímž dal jasně najevo, že se mým strachem zaobírat nebude.

Zběsile jsem rukama šátrala po koňském krku a snažila se najít něco, za co bych se mohla přidržet. Bylo to tak vratké. Děsila jsem se chvíle, kdy se kůň rozeběhne a já spadnu. Zády jsem narážela do kapitánova těla. O mantii mi drhla kůže jeho obleku, bradou mi dokonce lehce zavadil o kápi. Takhle blízko jsem mu ještě nikdy nebyla.

„Já spadnu! Já spadnu!“ začala jsem vřeštět, když jsem se nebezpečně naklonila na stranu a hrozilo, že sjedu po hladkém sedle. Kapitánova paže mi v tom včas zabránila. Zvíře ucítilo na hřbetě vyděšeného jezdce a začalo se pod námi vzpínat. Ruce mi klouzaly po silném krku a pravděpodobně způsobovaly koni bolest.

„Ilane, uklidni se!“ mumlal mi pán pětadvacítky do ucha. „Já tě držím, neboj! Můžeš se chytit tady.“ Jeho prsty zajely hluboko do koňské hřívy a drsně za ni zatahaly.

„To ho bude bolet!“ oponovala jsem a koně krátce pohladila. Zvíře na můj pokus o přátelství zareagovalo hlasitým zaržáním, a než jsem se nadála, čtyřnohý povoz stál znovu na zadních a snažil se nás shodit.

Kapitánovi trvalo několik dlouhých úderů srdce, než zvíře uklidnil. Chvíli ho nechal poklusávat, zatímco já jsem se na něm natřásala a tvrdě dopadala na zadek.

„Nebude, neboj! Nic neucítí.“ Kapitánův teplý dech mi zabloudil až pod voal, tak blízko jsme měli hlavy u sebe. Jeho hlas byl o poznání mírnější. Okem jsem loupla po Vargasovi, který postával opodál otočený zády a tiše rozmlouval s Etiennem. O tolik radši bych jela na jeho koni.

Rozhodování ale nebylo na mně. Takže když se pětadvacítka konečně rozjela, seděla jsem před kapitánem, tiskla se k němu a nemohla to nijak změnit. Nakonec jsem přece jen uchopila hřívu a držela se tak, jak mi kapitán poradil. Můj zadek bolestivě narážel do tvrdého sedla a nohama jsem svírala zvíře pod sebou. Byla jsem vyčerpaná, ještě než jsme vyrazili.

Sotva jsme zmizeli karavaně z dohledu, kapitán dal povel zastavit. Jezdci i se svými neposednými koňmi, kteří různě přešlapovali, vrtěli hlavami a ržáli, se seskupili kolem svého velitele. Jako by si bojovníci své pohyby ani neuvědomovali. Občas koně pobídli, občas zatáhli za otěže a zvíře přidrželi. Všichni ale upírali oči k místu, kde se za stromy táhl stoupající dým.

„Espenzi jsem viděl dobře, ale nehořelo,“ vysvětloval Etienne, aniž ho kapitán vyzval. „Jen těch několik ajút před nimi. Co navrhuješ? Pojedeme ke skáře? Odtud pořádně nic nevidíme. Jde to ze severu, ale může to být klidně až u Vortolu. Ke skáře dorazíme za pár hodin a pak se můžeme rychle přesunout.“

Pozorně jsem druhého pobočníka poslouchala, ale ničemu jsem nerozuměla. Nevěděla jsem, jakým způsobem města volají o pomoc. Netušila jsem, co jiného by mělo hořet. Nikdy předtím jsem signální ohně neviděla. Stejně tak jsem nechápala, proč mě kapitán vláčí s sebou a nenechal mě s karavanou.

Kapitánovo tělo se na koni zavrtělo a znovu se ke mně přitisklo. Vnímala jsem každý jeho pohyb, výdech i nádech.

„Proč, sakra, hoří jenom ajúty?“ zamumlal kapitán do ticha narušovaného jenom dusotem neposedných kopyt koní. Zvíře pod námi se chvělo touhou vyrazit, stejně jako otočit se a utíkat na opačnou stranu. Stejná nedočkavost postihla i jezdce. Okolní vzduch naplnilo nebezpečí, jehož pach byl příliš zřejmý, než aby zvířata i lidé dokázali zůstat v klidu. Jen kapitán otálel.

„Pane, proč stojíme? Co se děje?“ začala jsem se vyptávat, když už jsem to všudypřítomné napětí nevydržela. Rostlo a doutnalo ve mně jako oheň planoucí na ajútě.

„Přemýšlíme, Ilane,“ upozornil mě Vargas klidným hlasem, který se k té chvíli vůbec nehodil.

„A nad čím?“ Ještě se nic nedělo a já už jsem měla potíže s dechem. Vargas ukázal k vysokým jehličnatým stromům, za nimiž se zvedal dým.

„Vždycky hoří hlavně ohně na hradbách, protože jsou líp vidět. Ohně na ajútách jsou jen doprovodné, aby na sebe města co nejdřív upozornila. Nikdy nevědí, kde se přesně nacházíme. Jestli jsme v pohoří, nebo v nížinách. Teď je to jiné. Někde nás potřebují, ale žádné město napadeno nebylo. Vypadá to, že si někde nevědí rady, bojí se, ale nechtějí vyvolat paniku.“

„Takže nasterey napadly jednu tu… ajútu?“ Nechápala jsem, proč by ti tvorové měli zaútočit na malou, nepodstatnou věž.

„Ilane!“ odsekl nevrle kapitán za mými zády a ostrý tón jeho hlasu mi pronikl až do hlavy. Aniž jsem přemýšlela nad tím, co říkám, vyslovila jsem nahlas tutéž domněnku, která v táboře vyvolala paniku. 

„Kdyby se někde objevily nasterey, hořelo by všechno. Lidi se nastereí bojí. Neponechali by nic náhodě. Tohle je tichý, nenápadný oheň. Za celou tu dobu, co se staráme o Duvalské pohoří, se tohle ještě nestalo! Nasterey to nejsou! Ale co to teda, sakra, je?“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Kapitánův kůň házel hlavou tak prudce, že bylo těžké se na něm udržet. Možná zvířata věděla o neznámém nebezpečí víc, ale nedokázala nám to sdělit.

„Popravdě z toho vůbec nemám dobrý pocit,“ prohlásil nakonec a jeho muži pouze přikyvovali. „Pojedeme k Espenzi. Budeme tam za pár hodin. Třeba uvidíme něco z hradeb.“

Vyptávala bych se dál. Hlavu jsem měla plnou otázek, ale kapitán pobídl koně a o chvíli později jsme znovu uháněli spící krajinou. Sotva bylo vidět na cestu. Muži hnali koně po kamenitých cestách skrz lesy severní části Duvalského pohoří a zůstával za nimi jen oblak dusivého prachu zpod koňských kopyt. Bylo mi chladno. Přestože už bylo časné ráno a noc odešla, voalem mi profukoval ostrý vítr, který se nám stavěl do cesty. Spodní část tváří všech bojovníků halila esarfa. Silný černý šátek, který jsem já používala jako přikrývku. Bylo těžké je od sebe rozeznat. Muži si mě za jízdy dvakrát mezi sebou vystřídali. Naštěstí to dělali rychle a zkušeně. Než jsem změnu postřehla, vezla jsem se na jiném koni a za zády mi seděl jiný jezdec.

Stavěli jsme jen jednou. U řeky jsme napojili koně a nechali je trochu odpočinout. Vargas mi podal kousek sušeného masa s chlebem a stroze přikázal, abych jedla. Jídlo jsem do sebe nasoukala, i když všechno uvnitř protestovalo. Muži mezi sebou nemluvili. Každý přemýšlel nad tím, jaké nebezpečí leží před námi a co donutilo jedno z měst na severu změnit způsob volání o pomoc. Jakmile kapitán uznal, že jsou koně odpočatí, znovu jsme vyrazili.

Nejistota nutila pána pětadvacítky štvát zvířata nad jejich možnosti. Koně uháněli po cestě, jako by se za nimi bortil svět. Vysoké stromy se rozplývaly v jednu souvislou vlnu zeleně. Pohoří se před mýma očima natřásalo, jako by mělo vybuchnout a zavalit nás. Pohled na cestu z rychle uhánějícího koně byl téměř děsivý.

Neustále jsem očekávala, kdy nám něco vběhne do cesty a donutí bojovníky zastavit a tasit duvaly. Moje vyděšená mysl si představovala neexistující zvířata útočící na město nebo tisíce krvežíznivých hotulů řítících se ulicemi Espenzi či Vortolu. K nechtěnému posílení vlastní paniky jsem si vytvořila obraz zvláštních bytostí dalece převyšujících okolní stromy, zahalených do černých mantií, s hořícíma rukama, které spálí na prach každého, koho se dotknou.

Když jsem v dáli konečně spatřila hradby opevněného města, zalila mě nepopsatelná úleva. Espenzi. Menší než Fresen, větší než Lavena. Stejně jako ostatní, i toto město působilo nedobytně. Se sklenařskou hrdostí se vypínalo na jednom z kopců. Neodmyslitelné věže se zdály vyšší než jinde a odsud zezdola vypadaly jako hroty namířené proti samotnému nebi. Hned pod městem, na rozcestí, asi tak dva lorny od hlavní brány, postávali vojáci s koňmi. Okamžitě mi bylo jasné, proč tam jsou. To stádo osedlaných zvířat čekalo na nové pány. Byli na výměnu, což znamenalo, že tu cesta nekončila a že pětadvacítka byla očekávána.

Když jsme dorazili na rozcestí k širokému mostu, pod kterým nespokojeně bručela řeka, slunce teprve začalo svou pouť po obloze. Tváře espenzských vojáků byly bledé a rty fialové. Muži na koních se choulili v teplých stémách. Hned na první pohled bylo vidět, že jsou unavení a hlavně vyděšení. Museli tu čekat hodiny. Možná od té chvíle, kdy zapálili ohně na ajútách.

Vargas, na jehož koni jsem se zrovna vezla, zastavil a chvíli nechal zpocené zvíře podusávat kolem, aby se zklidnilo.

„To vy jste zapálili signální ohně, guardiane?“ vyštěkl kapitán, hned jak si prudkým pohybem strhl esarfu z obličeje, a objel vojáka dokola. Vlasy měl rozcuchané od rychlé jízdy. Voják dychtivě přikývl, a ještě než stačil pohyb dokončit, ozval se další kapitánův povel: „Hlášení, guardiane!“

Muž se snažil co nejrychleji vzpamatovat, jeho zvláštně zakalené oči se rozšířily. Nadechl se a vydechl. Místo odpovědi mu ze rtů unikl jen vzlyk a roztřesenou rukou ukázal kamsi za sebe, kde se táhlo pohoří a vypínala  retea.

„Hlášení, guardiane!“ Kapitán zopakoval svůj rozkaz o dost ostřeji, aby vojáka popohnal, a přitom nechápavě vzhlížel k neurčitému místu v horách. Když voják dál mlčel, kapitánovi došla trpělivost. „Guardiane! Nejsem tady od toho, abych hádal! Stalo se něco se štítem?“

Vargasovo tělo za mnou se napjalo a jeho dlaň mi stiskla paži, jako by měl potřebu mě uklidnit. Když promluvil, v jeho hlase se mísil údiv se strachem.

„Guardiane, snad nemáte na mysli (…)?“

V tu chvíli se všechno zastavilo. Stačilo jediné slovo a já jsem najednou neslyšela zpěv ptáků, vítr ani řeku, do té doby burácející jen kousek od nás. I retea přerušila svou nekonečnou píseň. Jako by první pobočník vyslovil nějaké zakázané slovo, nebo dokonce kletbu.

Další vojákův vzlyk Vargasovu domněnku potvrdil. Stačilo tohle jediné neznámé slovo a já jsem se začala bát. Z kapitánových úst se vysypalo hned několik nadávek, následovaných Ravenovými. Těch bylo podstatně víc a černovlasý bojovník si nakonec znechuceně odplivl.  Jakmile bylo vyřčeno to nejhorší, vojákovi se podařilo najít ztracený hlas a rozpovídal se.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Naslouchač (Nasterea de venin):