OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Na skok z pekla: Vysoká cena

27.07.2014 (22:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 640×

Vysoká cena

„Melanie Fieldsová. Co jsem slyšel, je celkem známá. Novinářka, myslím. Najdi si ji.“

„Ale – proč teď?“

„Co se ti nezdá?“

„Já – no, mám dovolenou.“

„Ty nemáš dovolenou. Nikdy. Nezapomeň, věděls, do čeho jdeš.“

„Vítejte v Itálii, pane Eliotte.“

Bylo vedro. Třicet stupňů ve stínu. Vzduch byl dusný a těžko se mu dýchalo. Paradoxně, vysoké teploty zrovna nemusel. Ale kdo ví, možná že si tuhle dovolenou nakonec užije.

Z letiště šel pěšky. Ubytování neměl daleko. Neměli.

Povzdechl si. Tohle byl faktor, který mu celý pobyt lehce narušoval. Ale neměl na výběr. A po nějaké době už si zvykl. Nebo alespoň tak tomu říkal.

Všude kolem něj hučel hovor. Italštinu téměř neovládal, ale dříve mu to stačilo. Na nic ji nepotřeboval. Ale teď, když se v jednom kuse stěhoval z místa na místo, by se mu více vzdělání hodilo.

Když došel ke skrovnému příbytku, viděl odcházet předešlé obyvatele. Byla to celá rodina, všichni do bronzova opálení. Nejmenší ze tří tmavovlasých holčiček, mohlo jí být tak pět, se na něj bezostyšně mračila, když kolem něj naloženi taškami procházeli.

Hm, že by to z něj vycítila?

To, jak nesnáší děti?

Nedokázal se ovládnout a poslal jí stejný, zamračený pohled. Nevyděsila se, jen se od něj zakaboněně odvrátila. Oddechl si, když byli z dohledu.

Pohledem nenápadně přejel po okolí. Jeho přechodný domov byl na chlup stejný jako ostatní domky, natěsnané na sebe. Všechny měly zašlou žlutou omítku, mini balkón a terasu. Vevnitř to nejspíš také vypadalo podobně.

Nestálo to moc a pláž byla za rohem, ale kdyby nemusel, dobrovolně by si tohle ubytování nevybral. Natahal tašky dovnitř, aniž by zahlédl někoho ze svých sousedů.

Vevnitř příbytku to taky nebylo zrovna slavné. Kuchyň spojená s malým obývákem, kde byl natěsnaný na pohled nepohodlný gauč a miniaturní linka. Pokoj s dvojlůžkovou postelí a koupelna. S vanou, záchodem a několika pavouky. Nemohl se dočkat, až tuhle dovolenou bude mít za sebou.

Aspoň že výhled za něco stál. Jelikož domky stály na kopci, viděl z balkónu do téměř celého města. Spoustu domů a obchodů, ale i zeleně. Pláž byla na druhé straně, ale stejně nijak netoužil pozorovat polonahé turisty.

Rozhodl se to zbytečně nezdržovat. Věci nechal nevybalené, v obýváku, jen pár kroků od dveří.

Vyšel ven a nadechl se těžkého vzduchu. Povětšinou stačilo se mile usmívat a hrát si na ňoumu, pak už to obstarali oni. Lidé jsou důvěřiví, někdy až moc. Doufal, že tentokrát to bude stejně. Že to bude rychlé, že se bude moct co nejdřív vrátit do takzvaných normálních kolejí. Na chvíli.

Způsob seznámení naštěstí nemusel řešit.

„Buongiorno!” zavolala na něj hnědovlasá žena od protějšího domu. Zrovna na stůl na verandě pokládala podnos s občerstvením a vesele se na něj zubila. Poznal ji. Podle fotek na internetu; byla opravdu slavná. Kdyby z důvěryhodného zdroje nevěděl, kde tráví své prázdniny, nebyl by schopný ji najít. Uměla se dobře skrývat, chtěla své soukromí.

„Jste Američanka?“ zeptal se lehce nervózně a popošel trochu blíž. Hlavně ji nevylekat.

Potěšeně se usmála a hnědé oči se jí rozzářily.

„Ano, jsem! To je skvělý, dlouho jsme tady Američana nepotkaly. Nechcete se posadit? Zrovna jsme si chtěly dát zmrzlinu, to horko je děsné!“

Byla milá. Až moc. Nečekal by od ní, že bude tak… lehkovážná. Vždyť ho vůbec nezná. A hned ho zve na posezení?

Odmítnout ale nemohl. S poděkováním se posadil na bílou plastovou židli a sledoval, jak se žena točí kolem.

„Babi, pojď sem! Máme návštěvu!“ zavolala dovnitř domku a pořád s úsměvem na něj zírala.

„Přijel jste dneska? Na týden? Nebo déle? Ti minulí podnájemníci byli hrozní, vůbec se s nima nedalo mluvit. Ne že by nerozuměli ani slovu, ale pořád se mračili a seděli zavření vevnitř. No hrůza. Konečně Američan! Já jsem Maggie,“ vychrlila na jeden nádech, úsměv stále nalepený na tváři. Neměl slov, ale stejně nedostal čas ani prostor nějak zareagovat.

„Babčo, kde vězíš?!  Že ty ses pustila do tý zmrzky?! Omluvte mě.“ A už byla pryč. Ticho, které následovalo, mu připadalo jako rajská hudba. Konečně mohl přemýšlet, protože v její přítomnosti neslyšel ani vlastní myšlenky.

Takže… Maggie? Co to má znamenat? Dostal jasně za úkol… Byla to ona, o tom nepochyboval. Pamatoval si každého, koho kdy dostal za cíl. A ona nebyla výjimkou. Viděl tu fotku na internetu, měl ji vypálenou do mozku. Plnoštíhlá brunetka s velkýma očima a širokým úsměvem.

Když se znovu objevila ve dveřích, došel k názoru, že se mu úmyslně představila pod jiným jménem, kdyby se o ní třeba někde zmínil. Nechtěla se připravit o klidnou dovolenou.

Za ruku táhla scvrklou stařenku s šedými vlasy a nabubřelým výrazem. Něco jí otráveně mumlala do ucha, ale jakmile ho spatřila sedět na terase, sklapla, jak když utne. Maggie – Melanie – ji vtlačila na židli a věnovala mu další oslepující úsměv.

„Promiňte, tady babi má občas trochu vzpurnou náladu. Kde jsme to… jasně! Chtěl jste mi říct své jméno.“

Kdo ví proč, připadalo mu nemístné tam být. Neměl na to právo. Prostě ji měl vzít a bylo by po všem. Tohle ho… znervózňovalo.

„Já – já jsem Daniel,“ zamumlal rozpačitě, teď ale své rozpaky hrál jen napůl.

Stařenka nepohnula ani brvou, zato její vnučka div nadšeně neposkakovala.

„Moc mě těší. My už jsme tady druhý týden, objednaly jsme si to na trochu delší dobu, protože moře prostě milujeme. Co sem přináší vás? Doufám, že tu nejste pracovně, to byste si to u mě pokazil.“ Zůstal oněměle sedět. Ne, tohle ne. Tohle je špatně. Potřebuje ji odsud dostat, teď hned, ať to může skončit.

„Já - “

„Měla bych jít dovnitř, podívat se na našeho maroda,“ to se ozvala zamračená babička, o něj ale ani koutkem oka nezavadila. Důstojně se zvedla a odkráčela. Zůstal s Melanií sám. Už se neusmívala. Rty měla sevřené v úzkou linku a vypadalo to, že přemáhá pláč. Ale ne, co to…?

„Omlouvám se. Já jen…“ Zhluboka vtáhla vzduch nosem a pak pusou vydechla. Zíral na ni jako na mimozemšťana. „Je to těžké. Máme v rodině vážnou nemoc a – prostě…“

Najednou k ní pocítil nečekané sympatie. Protože to chápal. Z první ruky. S obtížemi spolkl knedlík, který se mu utvořil v krku, a zachroptěl: „To mě mrzí. Asi vás raději nechám… s rodinou…“

Chtěl odtamtud vypadnout, hned. „No, ráda jsem vás poznala, Danieli.“ Po několikáté se na něj usmála, tenhle úsměv mu ale připadal nejupřímnější ze všech. Poprvé dokázal na rtech vydolovat něco podobného a pak pelášil zpátky do domu.

„Ahoj, Danieli.“

Když ji druhý den viděl, zavázal se, že tentokrát to už udělá. Melanie – nebo Maggie, netušil, jak jí říkat – byla zahalená do černých šatů, přestože opět neúprosně pařilo slunce. Přidal se k ní a nutil se do klidu.

„Co že už jste na nohou? Vždycky vstáváte tak brzo? A kam vůbec jdete? Já jdu nakoupit, nechcete mě doprovodit?“

Dostal možnost zareagovat pouze na poslední otázku. A tak kývl. Rozzářila se a celou cestu do obchodu i zpátky brebentila. Zdálo se, že včerejší krátkodobá slabost je naprosto zapomenuta.

„Půjdeš dneska na pláž?“ vyhrkl, když už to nemohl vydržet.

Melanie se zarděla. „My už si tykáme?“

Super. „Ne – já, promiň-te, to mi uklouzlo,“ zakoktal se. Proč je to s ní tak těžké?

Zasmála se a mávla rukou. „To nic, stejně jsem ti to chtěla navrhnout.“ A než se vůbec stihl nadechnout, naklonila se a vlepila mu cudnou pusu přímo na rty. Ty vole…

Uchechtla se a červená studu jí zalila tváře i uši. „A ne, na pláž nejdu. Musím… zůstat doma.“ Sklopila pohled a vykročila. Nedokázal ji následovat. Nedokázal myslet. Tohle se mu od… toho incidentu, ještě nestalo. A všechno to komplikovalo. Sakra!

„Tak pojď, Danny! Neseš mi nákup, pamatuješ?“

„Neruším?“

„Ne, ne, jistě že ne. Pojď – pojď si sednout ven.“ Zavřela mu dveře před nosem a zatáhla ho na verandu. Nervózně si škubal kůži u nehtů. Musí začít pracovat. Musí.

Ale nejdřív to musí vědět.

„Já – se tě chci na něco zeptat,“ vydechl překotně. Přívětivě na něj mrkala hustými řasami a tiše ho vybízela. Teď nebo nikdy.

„Říkala jsi, že v rodině máte vážnou nemoc. Chtěl jsem… je to… rakovina?“ Po jeho slovech z ní vyprchala veškerá energie. Nahrbila se a pohled sklopila do klína. Neměl se na to ptát, ale potřeboval to vědět. A z jeho reakce mu to bylo víceméně jasné.

Polkl. „Protože já – já jsem rakovinu měl,“ zašeptal a naklonil se k ní. Trochu se pohnula, to když vtáhla vzduch do plic, a zvedla oči, ve kterých se třpytily slzy. A on stále nepociťoval žádnou lítost nebo starost.

Natáhla se a vzala ho za ruku. „Jsi vyléčený?“ zeptala se naléhavě. Váhal jen pár vteřin. Uzdravil se, ale… ne fér.

„Jo, jsem naprosto zdravej.“

Vyskočila na nohy, až se její židle převrátila na zem, jeho ruku pořád pevně svírala ve své.

„Pojď se mnou.“ Táhla ho dovnitř, nevšímajíc si nadávající stařenky ani řvoucí televize. Před dveřmi do ložnice se zastavila a přiložila si prst na rty. Přikývl.

Znovu po něm chmatla a pomalu a potichoučku otevřela dveře od malého pokojíku, který se od toho jeho lišil pouze barvou stěn. V široké posteli ležela schoulená, zpocená… Melanie?

Zamračil se. Co to sakra…

„Moje sestra,“ zašeptala rozechvěle vedle něj. „Melanie.“

Aha!

„Ty máš sestru?“ zachroptěl, přestože odpověď ležela přímo před ním. Nemohl z ženy na lůžku spustit pohled. Vypadala tak… zranitelně. Kdyby nebylo lehce se zvedající peřiny, mohla by být lehce považována za mrtvou.

Taky jsem předtím takhle vypadal?

„Jsme dvojčata. Mel… to zjistila teprve nedávno. Ale… pozdě. Rakovina plic v posledním stádiu.“

Nitro mu rozedrala dříve tak dobře známá bolest, kterou už nepocítil tak dlouho. Těžce se mu dýchalo a v puse měl vyprahlo. Neměl do toho strkat nos.

„Myslela jsem, že by sis s ní mohl promluvit. Myslí si, že nemá šanci… Jet do Itálie bylo její poslední přání. Možná kdyby slyšela, že ty ses uzdravil…“ Ale s něčí pomocí…

Popostrčila ho k nadýchaným peřinám a sama si k ní sedla z druhé strany. Vzala její drobnou ručku, která se v té její doslova ztrácela, a druhou jí otřela obličej.

„Mel? Mel, jsi vzhůru?“ Nebylo mu to příjemné. Ale teď… se všechno změnilo. Celou dobu si myslel… ale ve skutečnosti měl za úkol její sestru. Umírající sestru. Dvojče. Sakra, sakra, sakra.

Melanie, ta opravdová, po chvíli otevřela oči. Stejné oči, jako měla Maggie. Jen ne tak živé.

Zamžourala na svou sestru a s námahou roztáhla rty do lehkého úsměvu. „Vzbudila jsi mě, trubko. Ale to neva, stejně se mi zdál hnusnej sen.“ Mlaskla jazykem a hnědýma očima bleskla po Danielovi, který se snažil být neviditelný v rohu místnosti.

„Přivedla sis šamstra?“ zachraplala. Maggie si odfrkla.

„Ten přišel za tebou. Tak pojď, Danny.“

O pár minut později seděl na kraji postele, zíral na její zpocené čelo a poslouchal televizi z vedlejší místnosti.

Melanie ho pozorovala bystrýma očima a najednou nevypadala vůbec mimo. Působila tak živě, až ho to děsilo.

„Měl jsem rakovinu a vyléčil jsem se. Proto mě sem Maggie zatáhla,“ vyžblebtl do tíživého ticha. Nevyznělo to zrovna nejlépe, ale jemu na tom nepřipadalo nic nemístného. Ani ji to neurazilo. Našpulila rty a prsty začala kroužit po vzorcích na povlečení.

„Chemoterapie? Ozařování?“

„Ani jedno,“ zamumlal opatrně. Oči se jí lehce rozšířily.

„Nějaká… transplantace?“ hádala dál. A on opět zavrtěl hlavou. „Tak co je tvoje tajemství?“

Zůstal tiše sedět. Neměl důvod jí to neříct. Umírá. Umírá a… stejně je to tvůj cíl… Ani ti nebude věřit… Co můžeš ztratit…

„Zaprodal jsem svou duši ďáblu.“

Samozřejmě se rozchechtala. Nebo se o to aspoň pokusila. Vydala ze sebe pár krátkých, štěkavých zachrchlání a pak unaveně zmlkla. Jemu se ovšem nepohnul ani koutek. Hloubavě na něj upřela pohled.

„Aha, ty mluvíš vážně.“

Povzdechl si. Možná by to neměl zbytečně protahovat a prostě ji…

„Takže ďábel ti zachránil život? Jak to funguje?“ Hlas měla ironický a dávala mu jasně najevo, co si myslí o jeho mentálním zdraví.

Mlčel. Nemusel jí vykládat vůbec nic. Otráveně sykla a zakoulela očima. „Nebuď labuť. Stejně si to zítra nebudu pamatovat, jestli se zítřka dožiju.“ Koukala na něj a on na ni. Nakonec svolil.

Možná to bylo porozuměním, které k ní pociťoval, možná jejím trhavým nadechováním. Ať už jeho zábrany zbořilo cokoliv, rozhodl se neváhat, než si to znovu rozmyslí.

„Rakovina slinivky, téměř nulová šance na vyléčení,“ začal, se sklopeným pohledem zíral do země. „Na léčení jsem nešel. Přišlo mi to zbytečný. Nechtěl jsem trávit svoje poslední chvilky ve špitálu. Pár dní předtím, než… než bych umřel, mě navštívil… můj nynější šéf. Netuším, proč si vybral zrovna mě, ale nabídl mi kompletní vyléčení, naprostou imunitu proti jakýmkoliv onemocněním… Podmínkou byla doživotní práce, pro něj. Moc dlouho jsem nad tím neuvažoval, nechtěl jsem umřít.“ Celou dobu se vyhýbal jejímu pohledu a ona zase ani nepípla. Nadechl se a ukončil své vyprávění: „Už jsou to tři roky. Tři roky jsem neměl ani obyčejnou rýmu.“ Ale ani jsem nepocítil štěstí, smutek, bolest ani lásku…“

„No páni, to je fakt drsný,“ ozvala se unaveně Melanie a oči držela otevřené jen velmi těžko. „Líbí se mi to. A co za práci že to děláš?“ Únavou sotva mluvila. Poznal, že je čas jít.

„Realitní makléř, docela nuda,“ řekl potichu. Mel se uchechtla a oči se jí zavřely. Ne ovšem rty.

„Lepší než pohádka na dobrou noc, fakt že jo.“ Upovídanost nejspíš měli v rodině. Začal se zvedat. „Já taky nechci umřít. Nemůžeš mi vyjednat pohovor?“

Pak už nepromluvila. Jenom spala, ale zatraceně tvrdě.

Byli tam sami. Vzít ji by bylo neskutečně lehké. Ale ani ho nenapadlo to udělat.

Potichu vyšel ze dveří. Maggie mu překotně děkovala, omlouvala se a nabízela všechno možné jako odškodnění, jeho ale zajímal jen co nejrychlejší odchod.

Neuposlechl rozkaz, ani to neměl v plánu, a to si žádalo své následky.

Nejspíš by se měl na Maggie a Melanii zlobit. Protože kvůli těm dvěma znovu cítil. Soucit, porozumění. A s těma dvěma emocemi to prostě provést nemohl. Teď ho čeká trest.

Napůl čekal, že už na něj bude šéf čekat, když otevře dveře. Ale příbytek by prázdný. Zatím. Věděl, že ho zkontaktuje, dříve či později.

Čekal na něj, tiše, sedíc na gauči. Objevil se. Sotva padla tma, neslyšně ho obešel a elegantně se posadil do křesla naproti němu. Navzájem se měřili pohledem, zatím co minuty odtikávaly.

Když konečně promluvil, z hlasu mu nešlo poznat vůbec nic. „Pravidla zněla jasně. Souhlasil jsi. Věděl jsi, do čeho jdeš.“ Samozřejmě měl pravdu. Věděl, co ho čeká, a až doteď s tím nikdy neměl problém. Neměl vysvětlení, které by ho uklidnilo.

„Máš štěstí, že se mi líbíš. Jsem ochotný ti dát druhou šanci.“ Nevěděl, jestli mu má za to být vděčný. Posledních pár dnů byl zmatený, jako už dlouho ne. Jako nikdy v jeho novém životě.

„Ale bude to něco stát.“ Samozřejmě. „Jeden lidský život navíc.“ Zavřel oči. O takovou druhou šanci neměl zájem. Ale zároveň netušil, co s ním bude, pokud odmítne.

„Vyrozuměl jsem, že tvůj cíl má… pokrevní rodinu.“

„Dvojče,“ opravil ho automaticky.

„Ano, jistě. Cíl a dvojče. Tvůj nový úkol. Dej se do toho. A tentokrát to nepodělej. Mohl by to být tvůj konec.“ Po těchto slovech se vypařil, nezbyl po něm jediný důkaz, že by tam kdy byl.

Druhý den ho vzbudilo klepání na dveře. Spal asi jen dvě hodiny, ale za ta léta už věděl, že mu to bohatě stačí. Jedna z výhod jeho současného života.

Šel otevřít, jen v boxerkách a naboso. Nebyl zvyklý na cizí společnost, nepamatoval si, jaké to je, proto nevěděl jak se chovat… nebo oblékat.

Za dveřmi stála Maggie. Byl si jistý, že je to ona. Celá zářila v žlutých letních šatech, nebyla vůbec nalíčená, vlasy jí neposedně vlály v lehkém větru. Vypadalo naprosto svěže a… krásně.

„Ahoj, Danieli. Promiň, že tě ruším tak brzo, ale minule jsi byl vzhůru už o půl osmé, tak jsem doufala, že tě zastihnu i dneska. Vyspal ses hezky? Vím, že jsem tě včera otravovala ažaž, ale Mel se na tebe dneska ptala a já jí prostě nedokážu říct ne. Nemůžeš se na chvilku stavit?“

Chvíli její slova zpracovával. Melanie se na něj pamatovala. Chtěla ho vidět. Proč? Včera jí nestačilo si z něj utahovat? Ale jako její sestra, ani on nedokázal odmítnout. O pár minut později stál znovu v ložnici s umírající, upovídanou novinářkou. Zdálo se, že se jí daří lépe než včera. Seděla opřená o pelest, luštila křížovku a na nočním stolku se válel nedojedený sendvič.

„No nazdar, Danny, jen pojď dál.“ Zakřenila se na něj.

Nesnášel, jak mu obě sestry Fieldsové říkaly Danny. Ale svým způsobem to bylo roztomilé. Usadil se necelý metr od ní a čekal, až začne.

„Takže,“ nadhodila nenuceně, potom co odložila křížovku. „Náš včerejší rozhovor si pamatuju a přemejšlím nad tím už hodiny. Proto chci vědět víc.“

Nervózně se ošil. Maggie seděla v obýváku a s nabručenou babičkou sledovala hudební kanál. Nejspíš bylo bezpečné jí o tom povědět, ale dnes vypadala mnohem víc při smyslech. Bohužel, nebo možná bohudík, znovu pocítil to zvláštní pouto, porozumění, které ho donutilo spustit.

„Není moc co říct. Detaily jsou docela děsivé. On si vybere… člověka, já mu ho doručím.“

„Kdo je ten on? Satan?“ Kulila na něj oči, jako malé zvědavé dítko, až se musel usmát.

„Dalo by se to tak říct…“

„A na co ty lidi chce?“

Lhát, nebo říct pravdu?

„Nikdy jsem se neptal.“ To byla pravda. Neměl odvahu to zjišťovat, ale věděl to. Došlo mu to.

„To není zas tak hrozný,“ řekla suše Melanie, její výraz ale říkal něco jiného. Kdyby věděla všechno, nejspíš by popadla kříž a máchala mu jím před obličejem. Povzdechl si.

„Proč to chceš vědět?“

„No proč asi, chci to taky. Zní mi to líp, než natáhnout bačkory.“ Zíral na ni jako zjara a ona mu pohled klidně oplácela. Je blázen. Z tý nemoci jí přeskočilo. Na druhou stranu… on přece udělal to stejné. A možná to bylo právě proto, že mu přeskočilo.

Kdo ví.

„Nevíš, o co mě žádáš, Melanie,“ zašeptal potichu. „Když to uděláš, je to navždycky. Už nikdy neuvidíš svou rodinu, svou sestru. A… bude ti to jedno. To je na tom nejhorší. Všechny tvoje city budou pryč. Věř mi, to nechceš udělat.“

Když za ním tehdy přišel, nerozmýšlel se dlouho, přestože věděl, do čeho jde. Věděl, že ztratí svou rodinu i jakékoliv pocity. Ale v bolestném oparu rakoviny mu to připadalo jako jediné východisko. Za celou dobu jeho nového života toho nelitoval. Otázka zní, cítil by lítost, kdyby cítit dokázal?

„Sakra, Danny, nesnaž se mě ukecat. Já chci žít. Jsem moc mladá a hezká, abych umřela.“

Přemýšlel o tom. Kdyby to udělal, možná by mu to šéf odpustil. Možná by Maggie mohla žít.

„Já… si to musím rozmyslet. Musím…“

„Já ale nemám čas, Danieli.“ Všechny stopy po humoru jí z hlasu vymizely. Myslela to vážně. Její zoufalý pohled byl jako kopanec do břicha. Nebo do srdce.

Překonal vzdálenost mezi nimi a vzal ji za ruku. Sice už nikdy neuvidí svou rodinu, ale bude žít.

Navždycky. Bude moct objet celý svět, vidět a zažít na co si jen vzpomene.

Ztráta duše se zdála jako malá cena.

Ale nebyla.

„Nemůžu ti to udělat, Melanie.“

Zírala na něj, pohled plný bolesti a strachu. Nemohl se na to dál dívat. Postavil se.

„Žít věčně, bez duše a bez srdce, nestojí za to. Věř mi.“ Nevšímal si jejích vzlyků ani volání. To, co udělal, možná bylo sobecké.

Ale být sobecký bylo lepší, než chladnokrevný.

Odešel. Vracel se z dovolené v Itálii, která mu dala více než by kdy očekával. Nevěděl, jestli má zpátky svou duši, nevěděl, jestli je to možné.

Ale určitě byl na dobré cestě.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Na skok z pekla: Vysoká cena: