OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Mise: Abakan

30.04.2012 (11:00) • ElisR1 • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1145×

Mise: Abakan

Snažil jsem se otevřít oči, ale šlo to velmi ztěžka. Nevím kolik času uplynulo od doby, než se mi je podařilo otevřít. Záře světla mě na chvíli oslepila, musel jsem oči znovu zavřít, aby ta palčivá bolest zmizela. Musel jsem sebrat všechnu odvahu, abych oči znovu otevřel, abych čelil té bolesti.

Kupodivu, tentokrát zmizela rychle, ale i přesto jsem musel zamrkat, jelikož všechno bylo rozmazané. Když jsem si přivykl světlu, chtěl jsem si rukou odhrnout vlasy, které mi padaly do očí a tím trochu znemožňovaly výhled, ale jakmile jsem se pokusil pohnout rukou, ostrá bolest mi projela celým tělem.

Teprve až teď jsem si všiml, že naproti mně jsou dokořán otevřené dveře. Všiml jsem si, že venku svítí slunce. Těch pár paprsků, které prostupovaly skrz hustý venkovní porost, mi vykouzlilo úsměv na tváři. Vysíleně jsem trochu pootočil hlavou a hned mi úsměv z obličeje zmizel. Nebylo to ani tak tou bolestí, která mi při sebemenším pohybu prostupovala každou buňku těla, ale spíš tím, co jsem uviděl.

Po šedých popraskaných zdech se, asi ve výši pasu, táhly dlouhé krvavé skvrny ve tvaru ruky. Jak jsem je tak sledoval, došlo mi, že se táhnou směrem ke mně. Rukou jsem zašmátral za sebe, abych se mohl odtáhnout od chladivé zdi a podívat se nad sebe, ale to se mi nepodařilo. Jakmile se má ruka dotkla podlahy za mnou, ucítil jsem, jak se do něčeho ponořila a podklouzla. Nechal jsem klesnout hlavu, abych zjistil do čeho jsem to zase šáhnul.

Na chvíli jsem přestal dýchat. Seděl jsem v rudé tekutině, která se rozlévala kolem mě. Seděl jsem v kaluži krve. Zmateně jsem se podíval na svoji druhou ruku a přitom ignoroval bolest, kterou mi to působilo. Druhá ruka, která byla celá od krve, byla položena na mém břichu.

Znovu jsem musel sbírat odvahu, abych se odhodlal k posunutí ruky. Sice jsem tušil, co uvidím, ale nechtěl jsem tomu věřit.

Pomalým pohybem jsem posouval ruku ke svému boku, a to, co se skrývalo pod rukou, se mi vůbec nelíbilo. Malý potůček krve vytékal z díry v mém břichu, skrz mé maskáčové oblečení až se nakonec vlil do mého soukromého jezírka krve.

Vystrašeně jsem se rozhlédl kolem sebe a vší silou se snažil přemýšlet, co se vlastně stalo. Vůbec nic jsem nechápal. Dokonce jsem ani nevěděl, kde právě jsem, a pak mi naskočila první vzpomínka.

Konečně je to tu. Nasadil jsem si přilbu a dopnul ji. S úsměvem na rtech jsem se postavil k zrcadlu. Vždy jsem si tohle přál. Vždycky jsem chtěl být tím, kým jsem se stal. Úsměv se mi ještě víc roztáhl, slušelo mi to. Černé těžké kanady, pečlivě zavázané se mi leskly na nohou. Z části byly zakryty maskáčemi podpíranými pásekem, na kterém byly připevněny různé vojenské potřeby. Nejvíc jsem byl pyšný na kudlu, kterou jsem měl připevněnou k levému boku. Dostal jsem ji od jednoho kamaráda, se kterým jsem byl na výcviku. Přes bílé tričko jsem měl stále nedopnutou vojenskou bundu. Okamžitě jsem ji zapnul a už zbývalo jen jediné, neprůstřelná vesta. Ještě chvíli jsem na sebe koukal do zrcadla a kochal se tím, co jsem viděl.

Ticho v místnosti přerušilo zaklepání.

„Ano?“ zavolal jsem a dovnitř vstoupil stejně starý muž jako jsem já. Vím to, jelikož jsem s ním byl včera slavit narozeniny, dvacet pět je krásný věk.

„Tak jak se cítíš?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Nedočkavě,“ odpověděl jsem. „Ale jsem trochu nervózní. Co ty, Blacku?“ Black byla jeho přezdívka, už si ale nepamatuji, proč mu tak říkáme. Pravým jménem to byl Martin Robert.

„Já jsem vždy připraven někomu nakopat.“ Nepřestával se usmívat. „Mám ti vyřídit, že budeme startovat.“

Mlčky jsem přikývl a sledoval, jak Black odchází. Ještě jsem se naposledy podíval do zrcadla a usmál se. Tak, a je to tady. Moje první větší mise, mise Abakan.

Znovu jsem se podíval na louži krve, která byla pode mnou. Všiml jsem si, že je větší než byla před chvilkou. Uvědomil jsem si, že musím zastavit krvácení, a to rychle. Zvedl jsem ruku a z pravé kapsy vojenské bundy vytáhl jeden balíček. Skousl jsem si spodní ret, abych nezařval bolestí. Vzápětí se mi z něho spustil pramínek krve, který jsem slízl. Jednou rukou jsem roztrhl balíček a vytáhl z něho vatový polštářek. Spolu s ním vypadla z balíčku i náplast. V duchu jsem za to děkoval. Udělal jsem si základní ošetření a při tom silně skousával ret.

Bohužel to nestačilo, bolest byla tak veliká, že jsem ztratil vědomí.

Nasedl jsem do vrtulníku, kde už na mě čekali čtyři stejně odění muži a pilot. Sedl jsem si vedle Blacka a podíval se na každého člena posádky. Vedle Blacka seděl Johny a vyprávěl jeden ze svých vtipů Salymu, který seděl proti němu. Vedle Salyho a zároveň naproti Blackovi byl Lukáš, všichni mu ale říkali buď Luku nebo pane, protože byl velitelem naší jednotky. Luk si právě prohlížel fotku své ženy a svých dětí. On to nevěděl, ale je naším vzorem. Obdivovali jsme, jak dlouho už je v armádě. A nakonec, vedle Luka a naproti mně seděl Danny, který se na všechny povzbudivě usmíval.

„Budeme startovat,“ oznámil nám pilot a ti, kteří to ještě neudělali, si nasadili sluchátka.

Vrtule se dala do pohybu, prach vířil do všech stran a my začali stoupat.

„Nazdar hoši,“ pozdravil nás Luk. „Všichni víte, jak je mise Abakan důležitá.“ Všichni přikývli jako jeden muž.

„Všichni máte C4 k odpálení alfa cíle. Důležité však je, že máte propojené ovládání. Jakmile jeden z vás aktivuje C4, tak kdokoliv ostatní zmáčkne spoušť, tak to bouchne. Jste sice inteligentní, ale radši vám uvedu příklad, protože je to opravdu důležité. Takže dejme tomu, že Danny dorazí k alfa cíli první a aktivuje svoji C4.“

Danny jen potěšeně pokýval hlavou, měl radost, že je zmínka zrovna o něm.

„A pak ty, Richarde.“ Ukázal na mě. „Aktivuješ spoušť, Dannyho C4 vybouchne. Chápete?“

Ozvalo se sborové ano, a Luk jen spokojeně pokýval hlavou. Zábava se znovu mohla rozjet v plném proudu, poslouchal jsem hovory ostatních, ale sám jsem byl ponořen do vlastních myšlenek.

Probral jsem se z bezvědomí, a přemýšlel, jak dlouho jsem byl mimo. Najednou jsem si uvědomil, že něco slyším. Několik výkřiků se rozléhalo divočinou venku. Věděl jsem, že to nevěstí nic dobrého, byl jsem ve smrtelném nebezpečí.

Musel jsem se rozhodnout, co udělám, ale jediný nápad, který se mi zdál rozumný byl, abych se někam ukryl. Proto bylo důležité, abych zjistil, jak na tom vlastně jsem. Věděl jsem, že mám průstřel břicha. Rychle jsem si zkontroloval nohy, ty se zdály být v pořádku. Levá ruka byla celkem dost pohmožděná, ale zlomená nejspíš nebyla, nanejvýš obražená.

Jakýkoliv její pohyb mě bolel. Pravá ruka na tom byla o mnoho líp. Troufal jsem si říct, že byla úplně v pořádku, jen byla zakrvácená. Pomalu jsem si pravou rukou hmátl na hlavu a zjistil, že nemám přilbu. Konečně jsem si mohl oddělat vlasy, které mi bránily ve výhledu. Cítil jsem, jak jsou slepené, nejspíš krví. Jakmile jsem se dotkl čela, usykl jsem bolestí.

Byl jsem na tom opravdu zle, protože i tahle prohlídka mě stála tolik energie, že jsem si musel dopřát trochu odpočinku, abych opět neztratil vědomí.

Z vrtulníku to vypadalo, že prolétáme nad nějakou džunglí. O to víc mě překvapilo, když jsme přistávali kousek od ní.

„Tři kilometry severně máte podmínky pro rozestavění tábora. Dnešní noc byste měli být v bezpečí. A na místě máte překvapení. Přeji hodně štěstí,“ loučil se s námi pilot, když jsme opouštěli vrtulník. Popadnul jsem svoji zbraň, byl to scarl a batoh se zásobami.

Každý z nás zastával svoji funkci v jednotce, jak už jsem říkal Luk byl náš velitel, Salymu svěřujeme naše životy, je to medik. Na vzdálené nepřátele tu máme Blacka, který je opravdu skvělý sniper. A nakonec Danny, ten se stará o vozidla. Nikdy by nešel do žádné akce bez svého RPG. Samozřejmě, všichni máme ještě pistole v případě nouze, ale většinou každý dělá to, co umí nejlíp a ostatní se mu do toho nepletou.

Cestou k táboru jsme mlčely. Nikdo neměl chuť se vybavovat, ale když jsme dorazili na místo, to byla jiná. Všichni jsme se smáli a těšili, až zjistíme, co je to překvapení. Po rozestavění tábora, jsme se konečně mohli podívat.

Našli jsme krabici a s nedočkavostí ji otevřeli. Bylo v ní balení piv v plechovkách a buřty.

Jen co jsme se trochu rozkoukali, začalo se stmívat. Jelikož nám bylo řečeno, že dnešní noc bychom měli být v bezpečí, rozhodli jsme se rozdělat oheň a udělat si menší oslavu.

Čím později bylo, tím jsme byli veselejší, už se nedivím, že jsme je neslyšeli.

Hlasy se ozvaly mnohem blíž. Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli byl ten nápad dobrý. Vstát se mi nejspíš nepodaří a když se budu pokoušet plazit pryč, zanechám za sebou krvavé stopy a asi bych se ani moc daleko nedostal. Najednou mě napadla dost podstatná otázka. Kde jsem nechal svoji zbraň?

„Utíkejte!“ překřičel střelbu Luk. Sebral jsem, co jsem měl po ruce a rozběhl se pryč. Zaslechl jsem, jak za mnou někdo běží. Věděl jsem, že když se otočím, tak trochu zpomalím, ale kdyby to byl nepřítel, určitě by za mnou neběžel, ale rovnou by střílel.

Otočil jsem se a zjistil, že za mnou běží Danny. Zrovna v ten okamžik, co jsem se na něho otočil, vytáhl svoji uzi a začal střílet za sebe. Přemýšlel jsem, jestli mu mám pomoct nebo ne. Rozhodl jsem se, že nebudu střílet, dokud to nebude nezbytně nutné.

Mezi výstřely se prodral výkřik. Rychle jsem se otočil, abych zjistil, co se děje.

Viděl jsem, jak Danny leží obličejem do země. Jeden z maskovaných vojáků vyběhl z křoví. Okamžitě jsem na něho zamířil a s křikem začal střílet. Tělo mého nepřítele mířilo k zemi.

„Saly! Je tu raněný!“ řval jsem, zatímco jsem otáčel Dannyho čelem k sobě.

„Musíš jít,“ zašeptal. Střela ho minula jen kousek vedle srdce, bylo jasné, že už dlouho nepřežije. Ale copak ho tu můžu takhle nechat? Než jsem se rozmyslel, bylo už pozdě. Dannyho oči se navždy zavřely.

Potlačil jsem slzu. Teď nebyl čas na slabost, musel jsem okamžitě něco udělat, nebo dopadnu jako ostatní. Nevěděl jsem, jak zemřel Saly nebo Black. Viděl jsem umírat jen Dannyho a Luka. Pamatuji si, že když jsem utíkal od Dannyho těla po chvíli jsem narazil na Luka, který mi řekl, že jsou ostatní mrtví. Chvíli jsem utíkal s ním, a pak se to stalo.

Běželi jsme po nějaké mýtině, když se ozval výstřel. Otočil jsem se na Luka, abych zkontroloval, že je v pořádku. Nebyl a to ani v nejmenším. Zrovna se kácel k zemi, ještě něž upadl úplně, všiml jsem si, že má v čele díru, ze které vytéká čerstvá krev. Rychle jsem se k němu sehnul. Ozval se další výstřel.

Věděl jsem, že Lukovi už nepomůžu, okamžitě jsem se narovnal a rozběhl pryč. V cestě mi překážela nějaká větev, chtěl jsem ji přeskočit, ale jakmile jsem vyskočil, ozvala se další rána. Cítil jsem příšernou bolest v břichu a v duchu nadával, že jsem musel sundat svoji neprůstřelnou vestu.

Spadl jsem na kolena, musel jsem rychle něco udělat, jinak zemřu. Začal jsem se plazit pryč. No jistě, proč mě to nenapadlo dříve. Byla tu celkem vysoká tráva, když se budu pohybovat opatrně, možná to přežiji. Ono se mi ani rychle pohybovat nešlo, bolest rozlévající se do celého těla to znemožňovala.

Občas po dobu mého plížení jsem zaslechl nějaký výstřel, ale naštěstí mě netrefil. Věděl jsem, že tady někde musí být opuštěná budova, viděl jsem mapy této oblasti.

Uvědomil jsem si, jak moc nesnáším snipery. Proč jsem se dával do armády? Pokud tohle přežiji, budu mít do smrti noční můry. Viděl jsem zemřít své kamarády, a teď možná zemřu taky. Stálo mi to za to? Nebylo by lepší jít na jiné školy a dělat méně nebezpečnou práci? Mohl jsem dělat například kuchaře, nikomu bych tam neublížil a nikdo by neublížil mně. Tak proč jsou na světě války? Proč jsou lidé tak chamtiví a necení si toho, co mají?

Klopýtal jsem přes větvičky, sotva jsem se držel na nohou. Už jsem viděl oprýskané stěny toho domu, který byl mým cílem. Doklopýtal jsem až ke dveřím, které se se skřípotem otevřely. Musel jsem se podpírat o zeď, abych se dostal k protější stěně. Za mojí rukou se tvořily krvavé otisky.

Na druhé straně špinavé místnosti jsem se zhroutil vyčerpáním. Opřel jsem se o chladivou zeď a snažil se rozdýchat bolest, která mi prostupovala celým tělem.

„Máte je všechny?“ ozvalo se najednou v mé vysílačce. Ten hlas mi byl povědomý. Ještě než jsme začali stavět náš tábor, Luk nám přikázal, abychom změnili frekvenci vysílání. Chtěl jsem se napojit, ale než jsem to stihl udělat, ozvala se odpověď, která mě zadržela od toho, abych se ohlásil: „Ne, jeden nám utekl, ale je raněný, daleko nám neuteče. Jinak ty čtyři ostatní jsou zneškodněni.“

„Dobře,“ ozval se ten první hlas. „Moc se s tím posledním nezdržujte. Dokud ho nedostanete udržujte rádiový klid.“ V tu chvíli mi to došlo, ten hlas byl našeho plukovníka.

Rozzlobeně jsem si sundal helmu a hodil ji do rohu místnosti. Pár vlasů mi spadlo do očí a bránilo mi tak ve výhledu. Trochu jsem se sesunul a vyčerpaně sledoval louži krve, která mě pomalu obklopovala.

Všechno to bylo zbytečné, žádný alfa cíl není. Smrt mých přátel byla zbytečná. Všichni zemřeli kvůli zkorumpovanosti a chtivosti. Dá se tento boj vůbec vyhrát?

Dveře špinavé místnosti trochu zaskřípěly a dovnitř vtrhla jednotka zamaskovaných vojáků.

„Máme ho,“ oznámil jeden do vysílačky. Hrdě jsem mu hleděl do očí.

Sledoval jsem, jak na mě namířil svoji MP5 a ještě než vystřelil, hlavou se mi honila jediná věta: „Mise nesplněna.“ 

Věnováno superduperovi, doufám, že se ti to aspoň trochu líbilo =D.

Shrnutí

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mise: Abakan: