Autorkou povídky je Ywyk.
Téma: Vánoční romance
Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.
03.01.2011 (16:30) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 730×
Nejkrásnější Vánoce
Otevřela jsem dveře a vyšla na ulici. Pouliční lampa svítila na druhém konci ulice a sem pronikal jen slabý kužel světla. Rozhlédla jsem se okolo sebe a vydala se ulicí k autobusové zastávce. Dnes už jsem byla dost unavená, i když jsem potřebovala někam vypadnout. Bar nebyl to nejlepší místo, ale alespoň jsem dokázala z hlavy vyhnat ty myšlenky o Vánocích.
Na obličej mi dopadlo něco studeného a mokrého. Zvedla jsem hlavu a podívala se na hvězdnou oblohu. Na obličej se mi snášely vločky. To ne! povzdechla jsem si. Už teď je hodně sněhu...
Sklopila jsem hlavu a zadívala se na cestičku pokrytou sněhem, po které jsem šla. Ocitla jsem se na náměstí. Zabočila jsem do temné uličky a pokračovala v cestě. A pak jsem za sebou uslyšela kroky. Ještě víc jsem zrychlila a kroky za mnou taky. Pak mě někdo popadl za ruku, otočil mě a přitiskl ke zdi.
„Co tu děláš? Tak sama v temné noci... Ten hlas mi byl tak povědomý. Když měsíc ozářil tvář toho kluka, okamžitě jsem ho poznala.
„No tak, Danieli, nech toho. Moc dobře víš, že tě nechci. Já prostě nebudu další jméno na tvém seznamu. Jdi si najít jinou holku. U nás ve škole jich je dost. Každá ti padne k nohám, když na ni promluvíš.“
„Ale já chci tebe.“
„Jenže já ne. Jsi jenom slizký idiot, který si myslí, že může mít každou holku, na kterou si ukáže prstem!“
„No jak myslíš...“ Přitiskl se ke mně a začal mě líbat. Bylo to nechutné. Nechtěla jsem se s ním líbat. Jenže jsem se nemohla bránit, protože mi držel ruce.
Po chvíli se odklonil.
„Tímhle mě chceš nějak oslnit?“ vyhrkla jsem naštvaně a snažila se nějak dostat z jeho sevření.
„No tak, nebraň se! Vím, že mě chceš!“
„Nechci! To bývalo... Teď se z tebe vyklubal hajzl a já tě nesnáším! Nech mě být!“ zakřičela jsem, jak nejhlasitěji jsem uměla. Mohla jsem jen doufat, že mě někdo uslyší...
Avšak jsem se dočkala něco jiného. Na obličeji mi přistála pěst a z nosu mi začala téct krev.
„Neodporuj! Proti mně nic nevzmůžeš. Jsi moc slabá...“
„Ale já jsem dost silný!“ vykřikl někdo a najednou byl Daniel pryč. Sjela jsem po zdi na zem do sněhu a poslouchala probíhající rvačku. Najednou se nade mnou někdo sklonil. Co když Daniel udělal něco mému zachránci?
Když však promluvil, věděla jsem, že je to můj zachránce a ne Daniel. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. Jen jsem začala vzlykat.
„Chceš odvést domů?“ zeptal se po chvíli. Přikývla jsem. Vzal mě do náruče a nesl pryč. Po chvíli zastavil a i přes zavřená víčka jsem poznala, že jsme na nějakém osvětleném místě. Postavil mě na zem a opřel o auto. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj. Světlo pouliční lampy mu dopadalo na jeho obličej a modré oči se mu krásně leskly. Měl černé vlasy, obličej stažený do zuřivého výrazu. Začal něco hledat v kapse od bundy a pak vytáhl kapesník. Otřel mi z obličeje krev a pak odemkl auto. Trochu jsem poodstoupila, aby mohl otevřít dveře, a nasedla na sedadlo spolujezdce. On obešel auto a sedl si za volant.
„Tak, kam to bude?“ zeptal se. Řekla jsem mu adresu našeho domu a on vyjel z parkoviště na silnici.
„Mimochodem... jsem Marek,“ představil se.
„Těší mě. Já jsem Kristýna.“
„Taky mě těší.“ Zářivě se usmál. „A opravdu se ti nic nestalo? Teda kromě té krve na obličeji... Co to bylo vůbec za kluka?“
„Jo, nic mi není. Ten kluk je můj spolužák. A děkuju ti za pomoc. Kdyby jsi se tam neobjevil...“
„Ale já jsem se tam objevil. Nějaké kdyby prostě vynechejme, ok? A už o tom nemluvme.“
„Dobře,“ přikývla jsem.
Zastavil před naším domem. „Díky za svezení,“ řekla jsem a chtěla vystoupit, ale on mě zastavil.
„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se.
„Možná jo.“ Vystoupila jsem a utíkala ke dveřím. Chtěla jsem být konečně v teple a mimo dosah sněhu.
„Kde jsi byla?“ zakřičela na mě máma, když jsem za sebou zabouchla dveře, a dala si ruce v bok.
„Venku,“ odpověděla jsem neutrálně. Nechtěla jsem jí říkat o mém minulém plánu se opít a o tom, co se mi stalo. „Mám snad právo na svobodný život, ne? Je mi devatenáct!“
„Ano, je ti devatenáct, ale...“ Její naštvaný výraz pohasl a přešel na ublížený. Nechtěla jsem na ni křičet, ale tohle už na mě bylo moc. Máma odešla do kuchyně, ze které se po chvíli ozýval nějaký rachot. Určitě zase peče cukroví. Já jsem si svlékla bundu, vyzula boty a zamířila do svého pokoje. Přemýšlela jsem o dnešním večeru. Marek byl tak milý a já jsem se k němu zachovala takhle... Možná jo. Sakra, co jsem to mlela? Vždyť já ho chtěla vidět! A pořád chci. Proč jsem to řekla? Proč? Mohla jsem si říct alespoň o telefonní číslo...
Jedna slza se mi začala kutálet po tváři. Já jsem tak pitomá! křičela jsem na sebe v hlavě. Ale dál už jsem přemýšlet nedokázala. Mé tělo vzdorovalo a já po chvíli usnula.
„Vstávej!“ volal z dáli hlas. „Je Štědrý den, vstávej! Musíme ozdobit stromeček.“ Po těle mi přejela husí kůže. Otevřela jsem oči a spatřila mámu s tím přihlouplým úsměvem, který mívá vždy, když jsou Vánoce. Neochotně jsem vstala a převlékla se. Zjistila jsem, že mám a sobě ještě oblečení ze včerejška. Sešla jsem dolů po schodech. Hala byla úplně zaplněná vůní, která se linula z kuchyně. Vydala jsem se za tou vůní. Máma už poskakovala po kuchyni. byla tak rychlá, že jsem její pohyby nestíhala zaznamenávat. Na lince jsem spatřila talíř s cukrovím. Okamžitě jsem chňapla po prvním kousku, který se mi dostal pod ruku, ale když už jsem ho chtěla sníst, máma mi ho vytrhla z ruky a položila zpět na talíř, který záhy schovala někam do skříně a jen dodala: „Nic jíst nebudeš!“
„Ale já už na žádné Zlaté prasátko nevěřím!“
„Prostě počkáš do večeře.“ Povzdychla jsem si.
„Každý rok tohle děláme, ale ještě nikdy jsem Zlaté prasátko neviděla!“ mumlala jsem, když jsem vycházela z kuchyně. Rozhodla jsem se jít ven. Potřebovala jsem něco sníst.
„Nikam nejdeš, Tino!“ rozkázala mi mamka a postavila se před dveře, aby mi zablokovala cestu. Povzdechla jsem si a vrátila bundu na věšák.
„Běž ozdobit stromeček!“ křikla na mě máma, když mizela za dveřmi do kuchyně. Znuděně jsem se přesunula do obýváku a našla tátu, jak sedí na pohovce, s nohama na stole, dívá se na televizi a při tom jí cukroví.
„Mami! Táta jí cukroví!“ zapištěla jsem jako malá holka a ďábelsky se usmála. Táta začal okamžitě schovávat cukroví. Zavřel skříňku a záhy přišla do pokoje mamka.
„Stando! Kolikrát ti mám říkala, že nemáš potají ujídat?!“ Ještě pro efekt pohrozila vařečkou, kterou svírala v ruce. Táta se jen nevinně usmál a máma zmizela na chodbě. Začala jsem z krabice vyndávat ozdoby a zdobila jsem jimi stromeček.
„Krása!“ pochválil táta můj výtvor a dál se cpal cukrovím.
„Ale mohl jsi mi pomoct!“
„Mohl, ale nechtěl jsem.“
„Teď už je to jedno.“ Sedla jsem si na pohovku a opřela si hlavu. Nesnáším Vánoce! byla jediná myšlenka, která se mi honila hlavou. A vždyť je to pravda. Přesně na Štědrý den mi umřel bratr. Rodiče to přehlížejí. I když pro ně moc znamenal, snaží se, aby nebyl vidět jejich smutek. Jenže oni nebyli při tom, když on umřel. Ale já ano. Já jsem ho viděla, když se pod ním probořil led a jak spadl do ledové vody. Tenkrát jsem běžela do nejbližšího domu a řekla jsem té paní, která mi otevřela, co se stalo. Zavolala záchranku, vzala deky a suché oblečení a vydaly jsme se za ním. Jenže když jsme tam přišly, on už byl mrtvý.
Seděli jsme u stolu a jedli večeři. Máma po chvíli vstala a my ji následovali. Šli jsme do obýváku, kde byly pod stromečkem dárky. Nevěřila jsem na Ježíška už hodně dlouho a tak jsme vypustili ty opletačky jako je zvoneček nebo koledy. Vzala jsem své dárky a začala je rozbalovat. Máma mi dala parfém a nový školní batoh. Od táty jsem dostala basketbalový set. Nechápala jsem jeho dárek. Vždyť ví, že basketbal už dlouho nehraju a znovu s tím nechci začínat. Ale když mu to udělá radost... Usmála jsem se na ně a uvelebila se na pohovce. Máma se ještě stále snažila rozbalit ten můj dárek. Dala jsem jí župan a sadu hrnečků. Tátovi jsem dala sadu nářadí.
„Děkuju!“ vypískla mamka a objala mě. Z těch hrnečků měla ještě větší radost, než jsem si myslela. Táta mi dal pusu na čelo jako vděk za dárek a pak upřel svůj zrak na televizi.
Jistě, takhle to u nás bylo už posledních pár let. Vánoce jsem prostě ráda neměla, i když za nějaké dárky jsem byla opravdu ráda. Zítra zase pojedeme na návštěvu k babičce a tetě. Tak jako každý rok...
Ozval se zvonek.
„Já tam jdu,“ oznámila máma a vyšla z pokoje. Bylo slyšet, jak otevřela dveře. Pak se ozývalo nějaké mumlání, ale nic jsem nerozuměla.
„Tino!“ zavolala na mě. Vstala jsem z pohovky a šla k hlavním dveřím.
„Co je?“ zeptala jsem se. Máma jen pokývala ke dveřím.
„Marku! Co tu děláš?“ vyhrkla jsem.
„Taky tě rád vidím,“ zasmál se. „Můžeš teď na chvíli ven?“
Podívala jsem se na mámu. Přikývla a já jsem se na ni šťastně usmála. Vzala jsem bundu, obula si boty a nasedla k Markovi do auta.
„Tak jak ses dnes měla?“
„Nuda. Jako vždy.“ Zasmála jsem se a on se ke mně přidal.
Přijeli jsme k nějakému jezeru. Bylo zamrzlé a od ledu se odrážel měsíční svit. Vystoupila jsem z auta.
„Líbí?“ zeptal se Marek.
„Je to jako z pohádky.“
„Promiň, že jsem tě vytáhl ven dnes, ale přišlo mi to jako skvělá příležitost.“
„Neomlouvej se. Já jsem šťastné, že tu můžu být s tebou.“ Zrudla jsem jako rajče. Štěstí, že je tma a Marek to nemůže vidět. Nechápu, jak jsem tohle mohla říct nahlas. Je to sice pravda, ale...
„Mám pro tebe dárek,“ řekl a přistoupil blíž ke mně. V měsíčním svitu jsem viděla část jeho tváře. Pak mi do ruky dal nějaký balíček.
„Ale já pro tebe nic nemám,“ řekla jsem smutně.
„To nevadí. Ty už jsi mi dala ten nejlepší dárek, jaký jsi mi mohla dát. Už jen to, že jsem tě potkal je pro mě velký dar.“ Usmála jsem se dojetím a rozbalila dárek. Byl tam krásný stříbrný náramek a krásně se leskl. Marek mi vyhrnul rukáv a nasadil mi ho na ruku.
„Je krásný.Děkuju.“
„Není zač.“
„Víš koho nechápu?“ Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Lidi, kteří tvrdí, že poznali lásku na první pohled.“ I přes tu tmu jsem viděla, jak se na mě smutně a zaskočeně podíval. „Ale teď už je chápu, já sama jsem zažila lásku na první pohled,“ dodala jsem. Usmál se a pak mě políbil.
„Tohle jsou ty nejkrásnější Vánoce v mém životě,“ řekla jsem, když se ode mě odtáhnul. Pak jsem se k němu přitáhla zase blíž a znovu ho políbila.
Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné
Diskuse pro článek Merry Christmas - Nejkrásnější Vánoce:
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!