OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Merry Christmas - Jak najít lásku k Vánocům...

03.01.2011 (13:30) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1080×

Jak najít lásku k Vánocům…

„Romane, okamžitě si ukliď pokoj! Jinak napíšu Ježíškovi a řeknu mu, že jsi zlobil a žádný dárky nebudou!“ křičela na mě matka z kuchyně a prokousávala se kvanty špinavého nádobí.

„No jó!“ houkl jsem v odpověď. Rozhlédl jsem se po pokoji a protočil oči. Jak se mi tu zase povedlo udělat takový svinčík, to je pro mě záhadou.

Ježíšek mi byl ukradený. Nesnáším Vánoce. Ježíškuju jen kvůli bráškovi.

Stopnul jsem si rozehranou strategii. Tahle mě moc nebavila, takže jsem vyrušení úklidem docela i přivítal. Jenže já ji dohraju, jsem přece chlap, ne?

Systematicky jsem se začal věnovat rozházeným věcem na koberci. Udělal jsem několik hromádek: špinavé, možná čisté, nezařaditelné, koš, brácha. Proč si ten skrček musí hrát zrovna u mě, nevím. Je jako moucha přitahovaná výkalem.

Klapla mi klika pokoje a skrček byl už tady.

„Šáu! Bjácho! Hlát, ven!“ žvatlal na mě přes hračku nacpanou v puse.

„Kryštůfku, ale Románek si musí nejdřív uklidit,“ vložila se nám do toho matka.

Podíval jsem se na bráchu a tajemným hlasem a hlavně potichu, aby nás matka neslyšela, jsem mu začal říkat: „Když mi pomůžeš, tak to bude hotový dřív. A pak z tebe udělám sněhuláka, huhaha,“ a mrknul jsem.

Vytřeštil svoje nevinné oči a hračka mu vypadla z úst. „Bežva,“ šeptl a pustil se do hromady, která byla plná jeho věcí. Odnášel si je postupně, tolik toho zas neunesl. Zbožňoval sněhuláky. Chtěl být jedním z nich a vůbec mu nevadilo, že na jaře tají. Byl uchvácen třemi velkými koulemi, obrovskou mrkví místo nosu a tak vůbec. Musel jsem se začít smát, můj bráška je borec, už tak malej…

„Hej, bejku! Písmena!“ křikl mi telefon a mě poskočilo srdce. Že by?

Třesoucí rukou jsem chytl telefon, odemkl ho a podíval se na odesílatele. Číslo internetu. Srdce mi vynechalo pár úderů, a pak se rozběhlo závratnou rychlostí dopředu. Otevřel jsem textovku.

„Co by sis přál k Vánocům? Stačil by ti letmý polibek, pohlazení… Buď mým dárkem, Románku ;-)“

Au, jak rád bych jí odepsal, ale na tohle číslo se nedá napsat odpověď.

Pěkně si se mnou hrála a už mě to občas štvalo, ale hlavně mě to hrozně vzrušovalo. Copak je to asi za slečnu? Určitě bude romantická, bude se ráda mazlit. Třeba to bude drobounká princezna, která hledá svého zachránce. A mohla by mít tmavé oči, skoro až černé a velké. Oči, které by o ní říkaly, že je soběstačná, ale když by ses podíval dál, viděl bys křehkou osůbku. Nebudu lhát. Poslední dobou jsem se představami o ní vzrušoval pořád.

Za pomoci bráchy jsem ten úklid zdolal v rekordním čase. Radši snad pomlčím o tom, jak jsem hromádku ‚nezařaditelné‘ nacpal do šuplíků stolu.

Nesnáším Vánoce. Všude mumraj. Lidi se cpou do obchodů, výprodeje, slevy, vánoční písemky ve škole, každý se přetvařuje a usmívá se na každého, jak toho druhého miluje a rád ho vidí. Hrůza. Jenže…

Jenže ve skutečnosti nenávidím Vánoce od doby, kdy nám tři dny před Štědrým dnem utekl táta se svou asistentkou. Ten rok jsem chtěl autodráhu a taky ji dostal. Jenže ještě ten večer jsem ji rozbil. Nenáviděl jsem ho. Máma pořád brečela, mačkala mě v náručí a říkala, že všechno bude dobré, ale nebylo. Bylo to horší a horší. Naštěstí si našla Frantu a společně zadělali na Kryštofa.

Mám Frantu rád a Kryštůfka ještě radši, ale Vánoce pořád nenávidím.

Kryštof přiběhl do pokoje. No přiběhl, spíš dovalil. Nacpaný v obrovské kombinéze, se šálou kolem krku a v rukavicích.

„Děm, dělej! Šněhulála, hned. Kouje, kouje…“ poskakoval kolem mě. Jak jsem říkal, koule, koule.

Rychle jsem se obléknul a vyrazili jsme.

Venku trošku chumelilo. Kryštof kolem mě skákal a vykřikoval „kouje, kouje“, já jsem táhl za sebou jeho boby. Nedalo mi to a zase jsem vytáhnul mobil. Na obličeji se mi roztáhl úsměv smějícího se idiota. Pročítal jsem si zprávy od mojí tajné ctitelky a zase dumal nad tím, kdo by to mohl být.

„Romane, vole, co ty tady? Venčíš zvířátko?“ vytrhl mě z přemýšlení kamarád.

„Vole, to je brácha,“ odpověděl jsem. Napřáhl k němu ruku zaťatou v pěst a pozdravili jsme se obvyklým způsobem.

Rozesmáli jsme se a začali jsme si povídat. Přestal jsem vnímat bráchu, jen jsem věděl, že naposledy dřepěl ve sněhu a snažil se obalit kouli.

S kamarádem jsme probírali školu a tak, jenže nakonec jsme zase skončili u holek. Není snad horší období, než tohle. Ačkoli je příjemné sledovat oblinky svetříků holek ze třídy. Ještě víc jsme obdivovali školníkovy levé ruce, díky kterým byla ve škole občas zima, což mělo zase spousty výhod a hlavně bradek.

Báječně jsem se bavil, ale jen do doby, kdy jsem uslyšel neuvěřitelné zapištění. Ohlédl jsem se za zvukem.

„Do hajzlu,“ zaklel jsem a se špagátem od bobů jsem se rozběhl k bráchovi, který se rozhodl šikanovat nějaké dítko. Podle křiku bych typoval, že dívku.

„Šem žlý šněhulál, budeš můj otlok, ty šervice!“ pokřikoval na dívenku a neustále nabíral sníh.

Holčička plakala, křičela, plácala sebou ze strany na stranu, ale mému bráchovi se neubránila.

Dva metry před nimi jsem pustil šňůru bobů a skočil po bráchovi. Jenže v zápalu boje zachraňování malé dívky, jsem si něčeho nevšiml. Nevšiml jsem si jiné dívky, která běžela přímo proti nám. A jak jsem Kryštofa zvedl prudce do vzduchu a popoběhl ještě pár metrů, vrazil jsem do oné dívky a srazil jí k zemi a málem dopadl na ní. Ale duchapřítomně jsem jí strhl ještě na sebe, abychom na ní s bráchou nespadli.

Dopadli jsme tvrdě, ale nikomu se nic nestalo.

„Jsi v pořádku, Romane?“ zeptala se dívka starostlivě.

Podíval jsem se na ni. Nikdy v životě jsem ji neviděl. Tyhle oči bych si pamatoval. Takovouhle barvu má snad jenom moře za slunečného a líného dne, kdy se nehne ani vlnka. V kontrastu s tmavými vlasy, které jí vykukovaly z ušaté čepice. To byla dokonalost. Srdce mi poskočilo nadšením a snad i náhlými sympatiemi k dívce. Jenže jak mě mohla znát?

„A ty jsi v pořádku?“ zeptal jsem se a nemohl odtrhnout svoje oči od jejích.

Krásná. Opravdu krásná. Byl jsem ztracený. Jediný okamžik a můj mozek vypověděl službu. Sbalil si raneček, přehodil si ho přes lalok a odešel na zkušenou do světa.

„Jsem,“ usmála se mile. Na pravé tváři jí vyskočil ďolíček.

Mezi námi se začal kroutit brácha. Úplně jsem na něj zapomněl. Malá dívka pořád plakala. Rychle jsme vstali a začali ničit škody.

„Borče, tohle si pohnojil. Musíš se slečně vomluvit,“ špitnul jsem k bráchovi.

Podíval se na mě jako na blázna. „Šněhulál še nemuší omluvovat,“ zkřížil ruce na prsou a našpulil pusu. Povzdychl jsem si.

„Hele chlape, holkám se neubližuje, takže frňák dolů, kamaráde. Tohle se nedělá. Holkám se neubližuje. Tohle nedělaj ani sněhuláci,“ šťouchl jsem do něj.

Podíval se na mě, sklopil hlavu a nakonec se rozešel k holčičce. Dívenka si se strachem v očích otřela slzy, popotáhla a podívala se na sestru, jak jsem teda tušil. Ta jen kývla. Bráška se jí omluvil. Pak se chytili za ruce, vzali si Kryštůfkovy boby a vydali si hrát.

Podíval jsem se na dívku.

„Pamatoval bych si tě. Tebe určitě. Jak víš, jak se jmenuju?“ přibližoval jsem se k ní.

Uhnula očima, trošičku zrudla. „Neznám tě.“

„Teď mlžíš, oslovila jsi mě jménem,“ nenechal jsem se.

Sklopila hlavu. „To se ti jen něco zdálo,“ zkoušela to dál. Nechtěla se vzdát, ale já se nevzdávám taky.

„Nezdálo. Hraju akční hry, jsem schopnej zorientovat se v bojovým poli plným vojáků. Takže záchrana tvojí sestry před mým bratrem posedlým bojovnými sněhuláky, nebyl žádný problém,“ zasmála se mému vtipu. Jenže hlavu měla pořád sklopenou.

Nevydržel jsem to. Chytil jsem její bradu a něžně nadzdvihl. Podíval jsem se do jejích překrásných očí. Zatrnulo mi ve slabinách.

„A budeš ty můj vánoční dárek?“ zašeptal jsem.

Byl jsem si jistý, že je to ona. Musela být.

Zčervenala ještě víc. Chvíli cukala očima, byla nervózní. Asi nečekala, že ji odhalím. Pak se mi ale podívala zpříma do očí. Z jejího pohledu vyzařovala snad síla celého světa.

„Budu…“ zašeptala.

Po dlouhé době vánoční dárek, v který jsem ani nedoufal. Byla sladká, milá a krásná. Byla moje maličká Kačenka.

A od té doby se na Vánoce těším, protože všude je ta krásná atmosféra plná lásky. A co může být hezčího, než si se svou dívkou dát horký punč za sklem kavárny a dívat se ven na poletující sníh…

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Merry Christmas - Jak najít lásku k Vánocům...: