OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Merry Christmas - Andělský duch Vánoc

03.01.2011 (14:30) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 727×

Andělský duch Vánoc

Seděla jsem na oblaku a koukala jsem dolů na zem. Záviděla jsem lidem. A přitom oni si nevážili toho, co mají. Někam se pořád honili, stále si stěžovali, nedokázali si odpouštět. Záviděla jsem i těm, co v nás nevěřili. I ti slavili vánoce. Nevěřili v Boha a stejně slavili jeho svátek.  Nechápala jsem je. Měli toho tolik. Dostali od našeho otce tolik darů. Kdo se v celém širém vesmíru může tímhle chlubit? Kdo? Nikdo! Jenom člověk! A právě tenhle člověk si toho neváží, jenom si stěžuje, jak je jeho život krutý a nespravedlivý. A přitom, co já bych dala za to být člověkem? A ne je jenom pozorovat a toužit.

Slyšela jsem, jak se za mnou někdo přibližuje. Přestala jsem se dívat dolů na zem a otočila se.

„Derdekeo, opět sleduješ lidi? Co pak nemáš nic lepšího na práci? Co se děje?“

„Azraeli, ano sleduji je. Jsou tak sobečtí, nespravedliví, podlí, vypočítaví a přece… Přece mají v sobě tolik sebeobětování a lásky. Nechápu, jak tohle všechno můžou mít v sobě. Rozumíš tomu?“ přisedne si ke mně.

„Ne. Nerozumím jim vůbec, Derdekeo. Ale nechápu, proč tak nad nimi uvažuješ. Vždyť tobě to může být jedno.“

„Chtěla bych být člověkem.“ Vidím, jak se na mě překvapeně otočí.

„Co to povídáš? Co pak nejsi tady šťastná? Co pak ti tady není dobře? Podívej se dolů a pořádně. Slyšíš ten hluk? Vidíš ten shon? Všechna ta podlost? Zlobu! Vidíš to všechno? Co pak bys tam chtěla být? V té špíně? A teď se podívej za sebe. Vidíš to? Tu nádheru? Tu čistotu? Ticho? Lásku? Vidíš ten Ráj? Co pak tohle bys chtěla zahodit? Vyměnit?“

„Ale oni mají svobodu vůli,“ šeptnu.

„A co pak ty ne?“

„Nemůžu dělat, co bych chtěla. Co dělám tady? Nic. Sedím a dávám pozor na těhotné ženy. Nic jiného. Jsem anděl všech matek. Ale já bych chtěla aspoň jednou sestoupit dolů a podívat se na ně na vlastní oči. Být na vlastní kůži člověkem.“

„Chceš být stejně zlá jako oni?“

„Oni nejsou zlí. Jenom jim chybí víra. A já se ani nedivím, že nevěřím. Otec se o ně nezajímá. Nedivím se, že se Lucifer vzbouřil. Přivedl si novou hračku a pak jí dal svobodnou vůli, jelikož ho přestala bavit.“

„Ticho! Takhle nemluv, nebo chceš, aby tě taky zatratil?“

„Ne. Nechci. Samozřejmě, že nechci.“  Chvíli jsme mlčeli, když se k nám přidal Šagiel.

„Je čas?“ zeptám se jej tiše.

„Ano, je čas.“ Roztáhl křídla a seskočil dolů, začal s nimi mávat a z jeho křidel okamžitě začne padat sníh. Prvně polehoučku a potom hustěji a hustěji.

Sledovala jsem lidi dole, jak na to reagují. Každý zvlášť, reagoval jinak, až na děti. Ty byly šťastné. Točili se dokola a jásali. Za den byly vánoce a oni do teď neviděli sníh. Nevím proč, Šagiel, čekal tak dlouho on má své důvody. Možná tím lidi trestá, možná by se sníh však rozpustil dříve než by dopadl na zem. Nevím. Jenom on ví, kdy jej má začít spouštět na zem.

Azrael sledoval Šagiela semnou, když se z ničeho nic napřímil a já věděla, že někdo má umřít. Azrael byl totiž andělem smrti.

„Můžu jít dneska s tebou?“ málo kdy mi to dovolil a tentokrát to bylo stejné. Zmizel dříve, než jsem se k němu mohla přidat. Smutně jsem sklopila zrak zpátky k lidem. A rozhodla jsem se, že se tentokrát zaměřím jenom na jednu jedinou rodinku.

***

Stavěla jsem vánoční stromek a z kuchyně se ke mně linula vůně pečeného cukroví. Byl den do štědrovečerního dne a moje drahá maminka opět nestíhala. Jako každý rok. Den před vánocemi ještě dopékala cukroví. Poslední druhy. V duchu jsem se tomu smála. Normálně, kdyby šlo jenom o mně tak bychom už vánoce neslavili tak akutně, ale tentokrát se hlavně slavili kvůli mojí malé sestřičce. Konečně přišli její roky, kdy z vánoc má konečně trošku rozum. Zrovna jsem zavěšovala jednu z baněk, když za mnou přiběhla a zatahala mě za lem flanelové košile.

Z rukou v půli cesty na pověšení baňky, jsem se zarazila a stočila hlavu dolů.

„Co pak se děje, Renatko?“

„Bajo, Bajo, tam je v pokoji nějaký šlověk. Já se ho bojím.“ Ještě stále neuměla pořádně vyslovit Č, R a Ř. Ale stejně jsem ji už konečně pořádně rozuměla.

„Vydrž, Renatko, hned tam s tebou půjdu.“ Pověsila jsem baňku a krabici se zbylými baňkami jsem položila na stůl. Chytla mě za ruku a okamžitě mě vedla do pokoje. Pak jsem chytla druhou rukou za kliku a ona se schovala za mě.

Otevřela jsem dveře, ale v pokoji nikdo nebyl. Jako vždycky.

„Renatko, tady nikdo není. Podívej!“ Koukla jsem se na ni a viděla, jak zpoza mé nohy vykukuje do pokoje.

„Ale on tam pojád je! Ty ho nevidíš!“ A ukázala do prázdného místa na židli.

„Tak dobře. Tak pojď semnou do obýváku a budeš se koukat, jak zdobím stromek. Dobře?“ jenom přikývla. Okamžitě jsem zavřela dveře a jí se viditelně ulevilo. Renatka a ty její hry. Vydaly jsme se spolu do obýváku a ona si sedla do houpacího křesla a pozorovala mou práci. Ještě tři hodiny mi trvalo, než jsem dozdobila stromek, ale Renatka stále seděla, pozorovala mně a ani nedutala. Což u ní nebylo zvykem. Vždycky je hrozně ukecaná.

„Renatko, co pak se děje?“ a začala jsem sklízet všechny krabice.

„Nic.“

„Chceš si jít hrát?“

„Ne.“ Cože? Ona si nechce jít hrát? Co se to s ní děje. Otočila jsem se na ni a pozorovala ji. Zaraženě se dívala do jednoho místa. Do okna.

„Chceš jít ven?“

„Sněží! Venku sněží!“

„Tak pojď, oblečeme se a půjdeme ven.“ Jenom přikývla a okamžitě jsme se začali oblékat.

„Mami, jdeme ven. Začalo sněžit,“ zakřičím na mamku do kuchyně.

Renatka běhala jak smyslů zbavená s rozpraženýma rukama a mávala s nimi, byla andělem. Teda pro mě vždycky byla andělem, nejenom teď. I když jsem ji občas nechápala, milovala jsem ji. Je to přece moje malá sestřička. A pro ni bych byla schopná udělat cokoliv. Naprosto cokoliv.

„Bajo, pojď taky dělat anděla.“ Usmála jsem se. Ona doopravdy vypadala jako andílek. Její růžová pletená čepice byla celá bílá a její růžová bunda také. Když mávala ručkama, sníh padal dolů z jejích paží a vytvářel tak její křídla. A blond vlasy dotvářely kulisu dokonalého obrázku. Kdybych uměla malovat, pokusila bych se zachytit tenhle krásný okamžik. Ale to jsem já doopravdy neuměla. A tak jsem se rozběhla a začala jsem anděla dělat s ní.

„Bajo?“ najednou se moje sestřička zastaví a ustaraně se na mě podívá.

„Co pak je, Renatko?“

„Že ode mne nikdy neodejdeš?“ tohle mě zarazí. Proč se mě na tohle ptá?

„Renatko, a kam bych podle tebe, prosím tě, měla chodit?“

„No ten pán, co byl u nás v pokoji, žíkal, že si tě musí vzít sebou.“

„Ten, co měl sedět na té židli?“

„Ano. Ten. Žíkal, že musíš jít s ním. Pjotoše on… On si pro tebe pšišel, a prej, že je tvůj šas odejít. A… A že už tě pjý nikdy neuvidím. Slib mi, že ode mne neodejdeš?“

„Renatko, slibuji ti, že od tebe nikdy neodejdu. Nikdy si mě žádný pán sebou nevezme. Ano?“

„Ano.“ A pak už to byla zase ta Renatka, která si hrála, která byla šťastná, která se netrápila. Jenže teď jsem se začala trápit já. Kde by k tomu přišla? Tohle ji musel někdo říct! Samotnou by ji to nenapadlo. Na to je ještě malá. Moc malá.

Začínala být už opravdová tma. Vzala jsem Renatku domů.

„Už jste doma?“ ozvala se mamka z kuchyně.

„Jo, jo. Už jsme doma. Co je k večeři?“

„Hned to bude.“ A zahlédly jsme, jak pokládá na stůl chleby s rajčetem. Renatka, která už měla dole boty i bundu okamžitě vběhla do kuchyně a vrhla se na jídlo. Mě to trvalo déle, jelikož jsem ještě nebyla vysvlečená. Navečeřeli jsme se a chtěla jsem vzít ještě Renatku do pokoje chvilku si hrát, než půjdeme spát. Ale ona se vzpírala, a že do toho pokoje nepůjde. Ani já ani mamka jsme její chování nechápali.

„Zlatíčko, co se děje? Proč nechceš jít k sobě do pokoje?“

„Tam je ten zlý pán, který chce odvést Baju pjyš!“

„Renatko, přece jsem ti říkala, že tě nikdy neopustím.“

„Ale já se bojím!“ vykřikla hystericky. Šla jsem dovnitř našeho pokoje a zakřičela.

„Hej, ty! Prej si mě chceš odvést! Tak si pro mě pojď! Ale já se nedám zadarmo!“ viděla jsem vyděšené Renatčiny oči, jak se pomalu posouvají od židle směrem ke mně. Nikoho jsem neviděla, ale ona zřejmě ano. A pak jsem je uviděla. Ty hnědé, až černé oči. Byly přímo přede mnou, vyděšeně jsem udělala krok vzad. Mamka i Renatka zavřeštěli děsem. To mě vzpamatovalo a napřáhla jsem se a největší silou jakou jsem mohla, jsem praštila do míst, kde ty oči mohli mít rysy obličeje. Trefila jsem se. Cítila jsem náraz a někdo vyjekl.

„To jsi přehnala!“ zavrčel na mě ten neznámý. Připravila jsem si ruce před sebe se zaťatými pěstmi. Tak jak jsem to vždycky viděla ve filmech, kde se boxovali. Ale ty oči zmizeli. A já nevěděla, kde je!

„Renatko, říkej mi, kde je!“ ale ona mlčela. Podívala jsem se jejím směrem.

„KDE JE!“ zavřeštěla jsem na celý barák. Nemohla jsem skrýt svoji hysterii. Nemohla jsem! Vždyť ten parchant mi unesl sestřičku! Moji malou, milovanou sestřičku. Mamka sebou třískla na zem a nevnímala. Rychle jsem zavolala ambulanci a pokusila se o první pomoc. Hodila jsem ji nohy nahoru, opřela jí je o stěnu a pod krk dala mokrý ručník. Když jsem měla chvilku, okamžitě jsem vběhla k sobě do pokoje a ze šuplíku “odložené věci“ (jak jsem mu ráda říkala) jsem vytáhla růženec. Zdědila jsem jej po babičce, věnovala mi jej v závěti. Nikdy jsem v boha nevěřila, neuměla jsem se nikdy modlit, neznala jsem ani desatero přikázání, ani sedm smrtelných hříchů. Nic. Absolutně nic. Ale teď, teď jsem nevěděla kam jinam se obrátit. Měla jsem v sobě neskutečnou díru. Přišla jsem o sestřičku a maminka mi zkolabovala. Přišla jsem o všechno v jediných pár sekundách. A táta? Ten je pryč. Jezdí s kamionem a je někde v Anglii nebo, kde. A když ho člověk potřebuje, nikdy tady není.

Klekla jsem si, sklopila hlavu, vzala jsem růženec oběma rukama, políbila křížek na něm a přiložila si jej k čelu.

***

Azrael se objevil vedle mě i s tím malým děvčátkem.

„Co jsi to udělal!“ vykřikla jsem na něj.

„Vzal jsem si místo ní její sestru!“

„No to si ze mě děláš srandu, ne?“

„Co je ti potom? Dokud se její sestra neumoudří, budeme mít její sestřičku tady.“

„Odkdy jsi tak krutý?“

„Odjakživa, když se mi někdo vzpírá.“ Musela jsem se podívat dolů. Její sestra se modlila. Doopravdy se modlila. Zaposlouchala jsem se a vypnula všechen šum okolo a soustředila se pouze na její modlitbu.

Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou sestřičku.
Opatruj ji ve dne v noci
od škody i od zlé moci.
Duši, tělo opatruj,
andělíčku, strážce můj.

Opakovala ji stále dokola. Přišlo mi, že je to jediná modlitba, kterou zná. Ale nevadilo mi to. Evidentně chtěla boží pomoc. A já se rozhodla, že jí ji můžu poskytnout.

Zvedla jsem se. Azrael mě chytil za paži.

„Co jdeš dělat?“ jenom jsem se na jeho ruku podívala, okamžitě ji pustil. A já zmizela.

„Volala jsi mě?“ vyděšeně se na mě podívá.

„Kdo jsi?“ usměji se.

„Tvůj anděl strážný.“

„Tak mi zachraň sestřičku.“

„Právě proto jsem tady. Ale prvně potřebuji, abys mi dovolila vstoupit do tvého těla.“

***

Stála přede mnou a prosila mě, aby mohla vstoupit do mého těla! Co to je za hlouposti! Jak by… Do háje, kdo to je?!

„Jsem Derdekea,“ představí se mi, jako kdyby mi četla myšlenky. „a přišla jsem ti pomoct zachránit sestřičku. Tak mě prosím pusť do svého těla.“ Dívala jsem se na ni a nebyla schopná slova.

„Proč bych ti měla věřit? Kde mám důkaz, že nejsi démon, ale doopravdy můj anděl strážný?“ usmívala se na mě.

„Jsi chytrá. To se mi líbí.“ Pak se jenom lehce natočila do světla a já zahlédla, jak se za ní lesknou dvě obrovská křídla. Otevřela jsem úžasem pusu.

„Ty jsi doopravdy anděl?“ jenom přikývne.

„A tím, že vstoupíš do mě, jak mi tím pomůžeš zachránit sestřičku?“

„Budeš mi muset věřit. Budeš mít neskonalou moc. Moc o jaké se ti ani nezdálo a díky ní budeš moct zachránit svou sestřičku. Ale prvně vyléčím tvou matku.“ Sklonila se k ní a přiložila ji dlaně na čelo. Z dlaní jí začala vycházet záře, bílá oslňující záře. Procházela do čela mé maminky a po nějaké té sekundě, maminka otevřela oči. Okamžitě jsem se k ní vrhla a chytla ji za ramena.

„Mami, mami jsi v pořádku? Jak ti je?“

„Už dobře, kde je Renatka?“ smutně jsem se na ni koukla.

„Já nevím,“ Dívala se snad ještě víc vyděšeně než, když jsem zakřičela „Kde je?“  „Ale tahle Paní, mi pomůže ji najít.“ Mamka se podívala nad sebe.

„Jaká paní? O čem to mluvíš?“

„Ona mě nemůže vidět. Dovol mi tedy do tebe vstoupit.“ Jenom jsem přikývla. Přistoupila ke mně a dotkla se dvěma prsty mého čela. Ucítila jsem neskutečné teplo, zavřela jsem oči a cítila, jak do mě vstupuje. Bylo to příjemné, prostupovala do mě taková zvláštní energii. Zaslechla jsem, jak mamka zalapala po dechu. Otevřela jsem oči. Dívala se do zrcadla za mnou. Otočila jsem se a pochopila jsem. Ze zad mi trčela šedá křídla. Ale ve skutečnosti jsem je na zádech neměla. Byly vidět jenom v zrcadle.

Je čas zachránit tvou sestru. Ozvala se mi v hlavě.

Jak?

Mysli na nebe.

Cože?

No ano. Mysli na nebe. Přesune tě to tam. Musíš si ho dokonale představit. A tak jsem si teda začala představovat nebe.

Všude byly samé mraky, čisto a ticho. Všude byla cítit láska a klid. Představovala jsem si jak je v dálce vidět zahrada. A všude spousty andělů, jako byla ona.

Ucítila jsem takové zvláštní škubnutí v podbřišku, všechno se začalo rozmazávat a já měla pocit, že letím. A najednou jsem byla v nebi. Vypadalo to tady přesně tak, jak jsem si to představovala. Samé mraky a v dálce byla vidět zahrada.

Uchop myslí svou energii a najdi přes ni svou sestru. Radila mi Derdekea. A tak jsem to udělala. Myslí jsem v sobě uchopila energii. Nějakou dobu mi to trvalo, jelikož mi stále unikala, ale nakonec jsem to dokázala. Držela jsem ji a myslela na svou sestru. Objevilo se nové škubnutí a znova se mi všechno rozmazalo. Za vteřinu jsem viděla opět ostře a přede mnou stála moje sestřička, kterou držel nějaký muž. Ty oči. Poznala jsem je hned. Byl to ten samý muž, co se snažil odvést mě.

„Vrať mi moji sestřičku.“

„Až se ty rozhodneš jít semnou!“

„Nikdy. Slíbila jsem jí, že ji nikdy neopustím.“

„Ty máš v sobě anděla, že ano? Vsadím se, že je to Derdekea. Derdekeo, jsi tam?“ A moje pusa začala mluvit sama od sebe. Teď mě Derdekea ovládla.

„Ano, jsem tady. Vrať jí její sestru!“

„Proč jim pomáháš!“

„Mám k tomu své důvody!“

„Víš, že mě porazit nemůžeš! Nikdy, jsem mnohem silnější, než jsi ty.“ Začal se smát. Rozčílilo mě to. Cítila jsem, jak mým vztekem, roste i má síla. Derdekea se stáhla a nechala opět mě ovládat své tělo. Dlaně jsem zatnula v pěst. Všechnu svou energii jsem dala do nich, dlaně mi začali hořet, ale mě to nepálilo, oheň se rozrůstal na celou mou ruku. Stali se z nich dvě živé, smrtící pochodně. Rozmáchla jsem se a pěstí ho praštila do žaludku. Okamžitě se přestal smát a ohnul se v bolesti. Začalo mu hořet oblečení. Přidávala jsem mu další rány, do obličeje, rukou, nohou, břicha. Kam se zrovna nachomýtl na mou ránu. A pak jsem využila i svých křídel. Rozmáchla jsem se jimi a přeletěla jsem za něj. Chytla jsem jeho křídla a vší silou, kterou jsem v sobě dokázala nashromáždit, jsem mu ty jeho vyrvala ze zad. Po celém tichém nebi se rozhostil neskutečný ryk. Muselo ho to bolet. A hodně. Najednou začal padat na zem. Zrychloval a jeho pád se nedal zastavit, jestli tohle někdo viděl ze země, musel by si myslet, že padá hvězda. Chtěla jsem se pro něj snést dolů, ale Derdekea mě zarazila.

Nic se mu nestane. Jenom jsi mu vyrvala z těla jeho jiskru. Přežije to, ale bude žít jako člověk. Je teď z něj padlý anděl. A možná nikdy už nezíská svá křídla zpět. To bude záležet na Otci, jestli mu vrátí jeho křídla. Teď vezmi sestřičku a honem zpátky na zem. Poslechla jsem ji. Vzala jsem ji do náruče a všimla si, že i ona má malé křídla. Teda aspoň tak malé jaké je její tělo.

Ona má taky v sobě anděla?

Ne ona je andělem. Vždycky byla, už když se narodila. Proto viděla Azraela, a když ji odvedl sem nahoru, aktivoval její moc. A tím ji narostli i křídla.

Páni, takže moje sestra je Anděl?

Ano. A ty jsi teď polo anděl.

Je takových, jako je moje sestra, více na světě?

Ano. A teď už je čas, jít domů. Cítila jsem, jak převzala vládu nad mým tělem a přenesla nás obě domů.

Maminka, seděla v kuchyni a brečela. Zjevili jsme se v předsíni.

„Mami? Neplač, už jsme doma.“ Maminka se překvapeně podívala na nás. Rozběhla se a objala nás.

„Holčičky moje, kde jste byly celý ten den!“

„Den? Vždyť jsme museli být pryč jenom chvilinku.“

„Ne, byly jste pryč přesně den. Je čas na štědrovečerní večeři.“ Okamžitě se rozběhla do kuchyně a začala chystat večeři. Já i Renatka jsme se šli převléknout do svátečního.

Derdekeo, jak to, že jsme byly pryč tak dlouho.

V nebi utíká čas pomaleji. Přijde ti to, že jsi tam pár minut, ale jsi tam skoro celý den.

„Bajo?“ otočila jsem se na Renatku.

„Co pak je Zlatičko?“

„Ten zlý pán, už je pjyš? Už nás nebude otjavovat?“

„Ne už nás, nebude nikdo otravovat,“ Usměji se na ni a dám jí polibek na čelo. „a teď pojď, dáme si večeři a potom se podíváme, co nám donese Ježíšek.“ Usmála se od ucha k uchu. Předběhla mě a už seděla na své židli v kuchyni a čekala, až ji mamka nandá polévku.

Stála jsem ve dveřích a dívala se, jak se v okně odráželi mé i Renatčiny křídla, ale jinak vidět nebyly.

Šťastné a veselé vánoce.

Tobě taky, Derdekeo? Můžu mít otázku?

Jistě.

Proč jsi mi pomohla, ale chci pravdu! Nebylo to jenom proto, že jsem tě prosila. Nahoře jsi řekla, že máš své důvody, proč mi pomáháš a já je chci vědět.

Víš, Báro, jsem andělem všech matek a těhotných žen. A ty jsi jedna z nich.

Cože?

Budeš matkou. Rozlil se mi úsměv po tváři. Byl to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem mohla na vánoce dostat.

Otevřela jsem vyděšeně oči. Seděla jsem na posteli, celá zpocená.

Pane bože, byl to jenom sen. Díky bohu. Podívala jsem se na svoji malou sestřičku, která klidně oddechovala na své posteli. Musela jsem jít na záchod a tak jsem se zvedla a šla jsem. Prošla jsem kolem zrcadla, bezmyšlenkovitě jsem se do něj koukla a šla dál, když jsem se zarazila. Vrátila jsem se a podívala se pořádně. Ze zad mi doopravdy trčela křídla.

Nebyl to sen, Báro, dneska je první den po štědrém dnu a ty, se svou sestrou, budete žít na věky.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Merry Christmas - Andělský duch Vánoc: