OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Lydie

29.07.2013 (16:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1086×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Nejvyšší police v knihovně jsou pro dívku mého vzrůstu vždy tvrdým oříškem. Sama tam totiž nedosáhnu a říct „Mohl byste mi podat tamtu knihu? Hmm, můžete ji tam vrátit, název sice vypadal zajímavě, ale anotace nic moc“ je trochu trapné. Panoval tady ale jistý zákon schválnosti – polovina knih, které jsem si chtěla přečíst, byla uskladněna úplně nahoře.

Přesto jsem byla v knihovně častěji než doma. Moc knih jsem si nepůjčovala, ale ráda jsem tady trávila čas. Jen tak seděla na schodech (častěji na křesle v oddělené knih pro mládež) a koukala kolem sebe. Jako malou mě ty vysoké police děsily. Neustále jsem si v hlavě vymýšlela, že se police sesypaly, zavalily mě knihy a já už se nikdy nedostala ven. Teď mi to přišlo směšné. Police plné knih mi přiváděly pocit bezpečí, protože tady jsem se mohla přede vším schovat.

Tentokrát jsem měla štěstí a jedna ochotná paní se mnou u jedné police vydržela celou čtvrthodinu, potom musela odejít. Za těch patnáct minut mi ale z polic vysoko nade mnou podala rovných pět knížek. Šestá byla úplně dole, trvala totiž na tom, že si to musím zkusit přečíst.

Z tak pěkného úlovku jsem měla samozřejmě radost, protože už to bylo pár týdnů od chvíle, co jsem si naposledy odnášela víc, než tři knihy najednou.

Zrovna jsem si knihy půjčovala, když dovnitř do knihovny vletěl nějaký šílenec. Vřískal a pobíhal pořád dokola. Hleděli na něj úplně všichni s výjimkou knihovnic, která dál odváděly monotónní práci zapisování, že kniha vypadala jako salát už předtím, než jsem si ji půjčila a tudíž za to nejsem zodpovědná.

„Slečno!“ vyrušil mě ze zírání na pomateného muže cizí hlas. Byla to knihovnice; knihy byly v pořádku, takže jsem si je mohla odnést domů a vrátit je maximálně za měsíc. Přikývla jsem, knihy nacpala do tašky a vydala se domů dřív, než mi ten šílenec mohl něco udělat. Člověk nikdy neví.

Když jsem dorazila domů, knihy jsem hned vybalila, aby se jim v tašce něco nestalo. Zrak mi okamžitě padl na nenápadnou červenou knížku, která ale mezi obálkami s draky, které měly ostatní knížky, působila dost okatě. Automaticky jsem knihu otočila a začala číst anotaci. Příběh vypadal docela zajímavě. Uprostřed jakéhosi města stál obrovský hrad, kam lidé postupně odváděli všechny fantastické bytosti, které existovat neměly – upíry, vlkodlaky, víly, ghúly, anděly, skřety, mořské panny a další. Zalistovala jsem knihou a byla tuze překvapena, když jsem uviděla jen čistý papír. Kniha byla úplně prázdná. Už jsem ji chtěla odložit, když se na zadní straně objevil záblesk čehosi černého. Rychle jsem to nalistovala a spatřila pouhá dvě slova napsaná černou propiskou: NAPIŠ MĚ.

Kdyby to bylo jenom absurdní a ne strašidelné, asi bych se uchechtla. Ale neudělala jsem to. Určitě si ze mě někdo dělal jenom legraci. Někdo to používal jako deníček (zajímavě maskovaný, to jsem musela uznat), omylem ho nechal na pultu a knihovnice myslela, že je kniha na půjčení. Jednoduché. A nelogické. Muselo to být určené přímo pro mě, ačkoliv jsem nechápala proč.

Najednou mě napadlo něco bláznivého. Vzala jsem si tužku, nalistovala stranu někde uprostřed a napsala: Proč já? Knihu jsem zaklapla a nechala chvíli v klidu. Potom jsem ji znovu otevřela a našla stranu s předchozím vzkazem. Pod ním byl nový: JSI JEDINÁ, KDO TO DOKÁŽE. Srdce mi začalo bušit rychleji. Tohle už prostě nemohla být náhoda. Přešla jsem na stranu s mými slovy a připojila další: Co mám udělat?

NAPIŠ MĚ.

Ta dvě slova byla teď na každé straně snad padesátkrát, až se mi z toho zamotala hava. Knihu jsem zavřela do šuplíku a zamčela ho, pevně rozhodnutá, že už na tu knihu nesáhnu, přestože mě to lákalo. Místo toho jsem si začala dělat úkoly, na které jsem se ale vůbec nedokázala soustředit. Nakonec jsem to vzdala, hned potom, co jsem napsala kobyla s měkkým i.

Možná bych pár stránek příběhu mohla napsat, přemýšlela jsem. Nápad už za mě někdo vymyslel, stačí jenom začít. Když mě to nebude bavit nebo mi psaní nepůjde, můžu toho nechat. Není to přece žádný domácí úkol a nikdo mě do psaní nenutí.

Zhluboka jsem se nadechla, vyndala knihu ze šuplíku a otevřela ji na teď už zase čistě bílé první stránce. Obyčejnou tužkou jsem začala psát.

 ***

„Zase sis do noci četla, co, Lydie?!“ hubovala mě máma. Pravděpodobně si všimla mých kruhů pod očima (a to jsem je z větší části zakryla) nebo to možná bylo tím, že jsem nad müsli málem usnula.

„Promiň, mami. Už se to nestane.“ Ve skutečnosti jsem nečetla, ale naopak psala. Od doby, jsem poprvé otevřela tu prázdnou knihu, jsem celé hodiny nedělala nic jiného, než do ní čmárala. Bavilo mě to jako nikdy nic předtím.

„Poslední dobou se chováš úplně jinak!“ pokračovala máma. „Vůbec nechodíš ven a -“

„Dneska chci jít do knihovny!“ skočila jsem jí do řeči, přestože nic takového v plánu neměla. Od doby, co jsem tam byla naposledy, jsem nepřečetla ani stránku. Máma ale měla pravdu, na chvíli bych ven mohla. V knihovně si aspoň rozmyslím, jak budu pokračovat v příběhu.

Máma vzdychla. V očích jsem jí jasně četla „Myslela jsem chodit ven s kamarády, ne do knihovny“, nahlas ale řekla jenom, ať si vyberu něco zajímavého. Přikývla jsem a usmála se. Pár minut nato jsem zmizela, protože poslouchat její vždy stejné přednášky, že bych si měla najít kamarády, mě opravdu nebavilo.

Cesta do knihovny byla zvláštní. Přestože bylo léto, stromy se ohýbaly pod náporem větru. Na ulicích se jen sem tam objevil nějaký člověk a když už, tak hrozně spěchal. Vzhledem k počasí to bylo asi logické. Dveře od knihovny byly zavřené, což bylo zvláštní – zavřeli snad kvůli počasí? Zkusila jsem vzít za kliku a šlo to. Asi jen nechtěli, aby jim zima nalezla i dovnitř. Dveře se za mnou zaklaply a mně spadla brada.

V budově se to změnilo k nepoznání. Hladké bílé zdi nahradily odrolené cihly, na špinavém koberci byly rozestavěné různé sochy znázorňující fantastické bytosti. Šla jsem po paměti, muselo to tady přece být uspořádané stejně jako knihovna. A taky ano – s tím rozdílem, že z přízemí se stala rozlehlá síň plná dalších soch a taky živých lidí. Tam, kde se normálně půjčovaly knihy, stál trůn s vysokým opěradlem připomínajícím hady.

Můj Bože.

Přesně takhle jsem to popsala v tom příběhu!

Zoufale jsem se snažila najít jedinou odchylku, něco, co by mi dokázalo, že je to jenom velká náhoda a tady se prostě něco oslavuje, že jsem prostě do příběhu použila klišé, které napadne úplně každého, ale neviděla jsem vůbec nic. Bylo to úplně stejné.

„Královna je zde!“ ozvalo se zleva zapištění tak pronikavé, až jsem sebou trhla. Rozhlédla jsem se na všechny strany, ale nikoho jsem neviděla.

A sakra.

Tak trochu jsem královnu pojmenovala Lydie. A tak trochu jsem ji nijak extra nepopisovala, jenom že má dlouhé zrzavé vlasy. Sama jsem byla zrzka a přišlo mi, že příběhy už jsou plné hnědovlásek a blondýnek.

„Váš trůn je připraven, královno,“ vysekl mi poklonu jakýsi mladík. Když jsem se nehnula, viditelně znervózněl. Pak se mu rozzářily oči. „Přejete si nejdřív vidět otroky?“ Kdybych v té době měla něco v puse, stoprocentně bych se tak rozkašlala, až bych se soustem zadusila. Otroky?!

Ne, jenom tohle ne!

Když jsem ten příběh začala psát, věděla jsem, o čem bude, protože jsem psala to, co bylo v anotaci. Že lidé postupně chytali všechny fantastické bytosti a odváděli je na hrad. Pravděpodobně je tady mučili. To snad nemůže být pravda!

„Královno, jste v pořádku?“ zeptal se mladík vyděšeně.

„J-jistě. Ráda bych se šla podívat na, ehm… Ráda bych šla nahoru.“ Mladík se znovu hluboce uklonil a pokynul ke schodišti, taktéž změněnému k nepoznání.

„Doleva, má paní.“ Vydala jsem se tím směrem a po zádech mi přejel mráz, když jsem uslyšela další výkřik plný bolesti. „Prosím. Můžete vejít dovnitř.“

„Děkuju,“ zamumlala jsem. Mladíkova tvář se znovu rozzářila, znovu se uklonil a zmizel. Já vešla dovnitř.

Okamžitě se mi udělalo špatně. Krev byla cítit všude ve vzduchu a kolem mě byla u zdí připoutaná spousta lidí. Nebo spíš upírů, vlkodlaků a všeho ostatního.

„Královna je zde!“ zakřičel někdo a všechen šum ustal. Všichni nepřipoutaní se poklonili. Ti připoutaní byli tak vyčerpaní, že mě většina ani neprobodávala pohledem, přestože za tohle všechno jsem mohla.

Překvapením ale dosud nebyl konec. Jeden upír byl až nápadně podobný mému bývalému klukovi Louisovi, o kus dál se ve vlkodlačích křečích zmítala moje spolusedící Anabella. Ve všech jsem poznávala mé známé a věděla jsem, že tohle už rozhodně není žádná náhoda. Uvěznila jsem svoje kamarády!

„Mám další upírku!“ Do dveří vešel vysoký statný muž a za sebou vláčel bezvládné tělo. Jiný muž, ten to tu asi měl na povel, kývl a pohledem ukázal k místu, které se právě uvolnilo naproti mně. Moje kamarádka Frankie to nevydržela. Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem to všechno viděla. Pořád to ale nebylo to nejhorší. Ta největší hrůza spočívala v zelených duhovkách ženy, kterou dřevěnými kůly přitloukli na místo za Frankie.

„MAMI!“

Zčistajasna zvedla hlavu, přestože jsem si ještě před několika sekundami byla jistá, že je mrtvá. „Běž odsud pryč!“ zasípala. „Musíš dopsat -“ Zhroutila se v křeči, když ji do břicha zasáhl další kůl.

„Ne!“ zaječela jsem a dala se do lhaní. „Tuhle nechte být. Je to předsedkyně jednoho klanu, ví, kde jsou ti ostatní. Jestli jí ublížíte, vaše hlava skončí napíchlá přesně na takovém kůlu, který má právě vražený v břiše.“ Otřásla jsem se.

„Běž,“ zasípala máma a z pusy se jí vyvalila krev. Se slzami v očích jsem se na ni podívala, zašeptala promiň a vyběhla z hradu/knihovny. Litovala jsem, že jsem si knihu s ručně psaným příběhem nevzala sebou, mohla bych to přepsat hned. Měla jsem ale pár minut navíc, když jsem jim řekla, že mámě nemají ubližovat. Co ale ti ostatní? Rozhodně jsem je nemohla nechat zemřít. Musím se dostat domů a ten příběh dopsat. Hlavně rychle!

 ***

Královna Lydie procházela uličkou mezi mučenými. Každý výkřik jí trhal uši, každá další způsobená tržná rána bolela i ji. Najednou si začala uvědomovat, jak hroznou chybu provedla, když všem oznámila, že fantastické bytosti na tomhle světě už nesmí existovat a každý, kdo nějakou na hrad přivede, dostane vysokou odměnu.

„Mám tu dalšího!“ Královna se se zděšeným výrazem otočila a očekávala nejhorší. Celou dobu se na to duševně připravovala, protože i na ni prostě muselo dojít. Byla upírka, přestože žila úplně jinak.

„Ach, matko!“ zvolala královna, když jí k nohám hodili upírku. „Okamžitě to všechno zastavte!“

„Věděl jsem, že změníte názor!“ zavrčel jeden hromotluk. „Přesně jsem věděl, že tahle situace nastane, protože jsem jenom slabý člověk s příliš mnoha emocemi! Všichni upíři si zaslouží zemřít. Všichni vlkodlaci, ghúlové, víly, skřeti a všichni ostatní si zaslouží zemřít!“

Lydie se kousla do rtu. Začínalo se jí to vymykat z rukou a to tak, že doslova. Text už nepsala ona, pouze její ruka a ona musela zoufale přihlížet, jak na papíře umře její máma. Věděla, že co ona napíše, to se v knihovně stane taky.

„Ne!“ zavřískla královna Lydie. „Dobře, možná jsem slabá a příliš emocionální, ale každý má své chyby. Prohlášením, že fantastické bytosti musí zemřít, jsem učinila další a ohromně toho lituju. Tímto věnuji všem bytostem svobodu a hluboce se jim omlouvám. Všechny škody způsobené na jejich majetku nahradím a udělám pro vás vše, co bude v mých silách.“

„Jen přes moji mrtvolu!“ zařval hromotluk. Královna otevřela pusu, jeden čerstvě propuštěný upír ho však vzal za slovo a zakousl se mu do krku. Královna vykulila oči, upír však jen pokrčil rameny.

„Musím přece nabrat síly. Každopádně se za to omlouvám, už nikoho nezabiju. Nechci tohle město zničit.“ Jako jste to chtěla vy, dodaly jeho oči. Poklonil se a zmizel. Rychle odcházeli i ostatní, pár z nich královně děkovalo a chválilo ji, že prozřela. Zanedlouho už byla mučírna prázdná, kromě samotné královny a vysátého těla hromotluka. Ta se na mrtvolu podívala.

„Můžeš si za to sám,“ řekla mu. „Je mi to opravdu líto, ale tvoje smrt mou chybou není. Že jsem tě pověřila chytáním bytostí, to chyba byla.“

„Udělala jsi správnou věc,“ ozvala se za ní matka a

Lydie jí skočila do náruče.

„Byla jsem jen nakoupit,“ rozesmála se máma. „Co se s tebou stalo, Lydie?“

„Nic, mami. Jen jsem hrozně ráda, že tě vidím.“

 ***

Alexandra se při pohledu na červenou obálku zamračila. Jak se sem ta kniha dostala? Knihovnice ji tam musela omylem dát. Pokrčila rameny. Třeba to bude zajímavý příběh, tak si alespoň počte.

Vypadalo to opravdu nadějně. Hlavní hrdinka byla bývalá královna a utekla se svou matkou, upírkou. Musely se skrývat, protože nový panovník vyhlásil zákaz veškerých fantastických bytostí a jejich vyhlazení.

Alex pocítila náhlou touhu se do knihy okamžitě začíst, přestože fantasy nebyl její oblíbený žánr. Dychtivě knihu otevřela a zklamaně zírala na prázdné stránky. Takže si z ní někdo jenom dělal legraci.

Na konci však něco napsané bylo. Dvě slova načmáraná černou propiskou.

NAPIŠ MĚ.

Obyčejně takové příběhy nepíšu. Libuju si ve špatných koncích a nepříliš hodných postavách. A hlavně nepíšu fantasy. Důvod, proč je to s touhle povídkou jinak je, že byla do soutěže. Měla to být právě fantasy povídka na téma knihovna. Soutěž jsem vyhrála a musím říct, že jsem z toho měla strašně velkou radost, protože mi přišlo - a pořád přijde -, že je to trochu klišé...

Protože to bylo první větší ocenění mého psaní, chtěla bych tuto povídku věnovat člověku, díky kterému jsem se ve dvanácti letech k psaní dostala. Mami, děkuju.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lydie: