LotosovaKami - Wendy v Zemi Nezemi • OurStories.cz ~ naše povídky

7. miesto s počtom bodov 24.

Článok je ponechaný v pôvodnej verzii, bez opráv.

11.12.2013 (07:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 710×

WENDY V ZEMI NEZEMI

Babička se posadila a mrkla po svých vnoučatech, která jako každý den, seděla kolem dubového stolu a tiše vyčkávala, až babička promluví. Každý večer děti poslouchali jeden z jejích příběhů. Některé byly kouzelné a zcela uchvátily jejich dětskou duši, ale jiné byly strašidelné nebo smutné. Přesto je děti poslouchaly. Pro děti to byly pouhé pohádky. Ovšem babička si všechny příběhy pamatovala, jako by se staly včera. Možná sem a tam něco přikrášlila nebo přidala nějaký ten detail, ale všechny měly reálný základ.

„Tak babi, vyprávěj!“ Její nejmladší vnučka si tiskla kolínka k bradě a nedočkavě zírala na babičku velkýma očima. Babička netušila, co by její rodiče řekli na to, že vypráví dětem takovéto příběhy, ale proč by jim měla tajit, co se doopravdy stalo.

„Tak tedy, znala jsem jedno děvčátko. Žilo se svými dvěma bratry, rodiči a fenou Nanou v Londýně. Když oslavila dvanácté narozeniny, její matka a otec rozhodli, že musí pryč z dětského pokoje, kde do té doby spávala se svými bratry a má se přestěhovat do vlastního pokoje. Poslední večer, kdy měla ještě Wendy spát v dětském pokoji, matka a otec vyrazili do divadla na nějakou velice vážnou hru, která prý nebyla pro děti. Trvalo dlouhou dobu, než dokázali uklidnit neposedné bratry a konečně odešli.

Když večer Wendy přikryla své dva bratry a dala jim pusinku na tvář, posadila se smutně na postel. Toto měl být poslední večer, kdy bude vyprávět svým mladším sourozencům pohádky na dobrou noc. Proto se dnes rozhodla pro vyjímečný příběh o chlapci jménem Petr Pan, který nikdy nestárl a žil se spoustou dalších chlapců v Zemi Nezemi. Kolikrát snili její bratři o návštěvě Petra Pana, který měl všechny děti ochránit před dospělostí. Wendy to ale přišlo jako hloupost. Jak by mohl někdo přestat stárnout? Možná je opravdu na čase, aby se přesunula z dětského pokoje. Už si nedokázala představit věci jako dřív. Už ve své fantazii nedokázala létat na kobercích, kouzlit ani tančit na obláčcích. Asi už byla příliš stará.

Wendy vyprávěla příběh o Petru Panovi celý večer. Chtěla svým bratrům udělat radost. Popisovala každý kout Země Nezemě, vyprávěla dobrodružství o Ztracených chlapcích a musela se usmát, když před sebou viděla Zvonilku, jak zvesela mává křídly a poletuje ze strany na stranu. Jakmile příběh dopověděla, dala bratrům dobrou noc a zhasla světlo. Sama se uložila do postele a znovu na ní dolehl smutek. Již zítra bude mít novou postel. Hleděla z okna a očima hledala něco, co by jí pomohlo. Ten večer si poprvé přála, aby nemusela stárnout jako Petr Pan. Jako by bylo její přání vyslyšeno. Za pár minut Wendy spatřila, jak kdosi malinký lomcuje oknem. Rozběhla se a otevřela okenice dokořán. Do místnosti zavál studený vzduch a spolu s ním i maličká víla s duhovými křídly, která přistála Wendy na natažené ruce.

Wendy obdivně zamrkala, dokud v ukazováčku neucítila pronikavou bolest. Ta víla jí kousla. Zvonilka zvedla hlavu a pokřiveně se na Wendy usmála a vycenila tak řadu blyštivých zoubků.

„Zvonilko, že se nestydíš,“ kdosi vílu rychle stáhl z Wendyiny ruky a zlobivou vílu zastrčil do kapsy zeleného kabátce. Wendy rychle zvedla pohled k chlapci, který se vznášel kousek nad zemí. Na hlavě měl nakřivo nasazený hnědý klobouček a mile se na Wendy usmál. Nikdo jí ho nemusel představovat. Jistěže věděla, kdo je to. Přeci Petr Pan – zachránce stárnoucích dětí.

„Koukej Michale, to je Petr Pan,“ ozvalo se pár kroků za Wendy a bylo jasno. Její bratři už jsou vzhůru. Jan se rozběhl k Petrovi a tahal ho za nohu a se smíchem se pokoušel Petra chytit. Michal jenom s pusou otevřenou dokořán zíral na vznášející se dvojici.

„Přicházíme ze Země Nezemě, kde se najde místo pro každé dítě, které chce přestat stárnout,“ promluvil Petr a Wendy k němu obdivně vzhlédla. Jistěže přichází ze Země Nezemě. „Tak co půjdete s námi?“

„Jako žít se Ztracenými chlapci? Že váháš,“ vyhrkl Michal a vyskočil k oknu. Nedočkavě hleděl na Petra a už se nemohl dočkat Země Nezemě.

„Pustíš se mnou své bratry?“ Zeptal se mile Petr Pan Wendy a ta měla, co dělat, aby se jí v očích nezaleskly slzy. Jak by si přála, aby mohla do Země Nezemě. Ovšem, co by tam ona dělala? Byla přeci již příliš velká a navíc byla dívka.

„Vem Wendy s námi. Vypráví skvělé pohádky,“ škemral Jan a toužebně zíral na Petra.

„Cožpak už není stará na pohádky?“ Optal se Petr a změřil si Wendy od hlavy, až k patě. Nejradši by na něj začala křičet. Vždyť Petr sám vypadal o rok starší než Wendy. Proč by nemohla vyprávět pohádky? „ Ale jestli chce, ať jde klidně s námi,“ pokrčil Petr rameny a Wendy roztáhla rty od ucha k uchu. Přeci jen nebude muset pryč z dětského pokoje.

Když ji ten večer Petr Pan posypal kouzelným práškem a ona vylétla oknem, přišla si jako v pohádce. Někde v hloubi duše věděla, že na toto by nebyla nikdy stará. Letěla nad Londýnem bez křídel a ve svitu měsíce pozorovala ubíhající ulice a náměstí pod ní. Letěli dlouhou dobu, než Wendy spatřila Zemi Nezemi. Už byli nad mořem takovou dobu, že se Wendy bála, že nikdy neskončí. Za to její bratři celou dobu poletovali kolem, snažili se chytit Zvonilku, která jim s chichotáním ulétala a pokoušeli se ve vzduchu zvládnout přemety a stojky. Petr se na Wendy podíval pohledem, který dával jasně najevo, že s ní soucítí. Jakoby říkal: Ztracení chlapci mi dělají to samé.

Nic hezčího než Zemi Nezemi Wendy nikdy neviděla. Byl to ostrov pokrytý bělostnými plážemi, skalnatými útesy a tropickými pralesy. U jižní strany ostrova plula po vodě obrovská loď s černou plachtou se zkříženými hnáty.

„To je loď Kapitána Háka,“ objasnil Petr, když viděl, kam se Wendy dívá. No jistě, o něm už Wendy slyšela mnohokrát, jak dělá přítěž Petrovi a Ztraceným chlapcům. Představila si jednorukého Kapitáne Háka, jak si to rázuje po palubě a naštvaně podupává, protože ještě nechytil Petra Pana.

O chviličku později sletěli dolů přímo do hlubin lesů. Petr je po celou dobu vedl, až nakonec přistály u velikého dubu. Tyčil se vzhůru a působil poněkud zvláštně. Petr postoupil vpřed a chviličku přejížděl dlaní po hrubé kůře stromu. Wendy ho bez dechu pozorovala. Po chvíli jako by Petr našel to, co hledal. Zatáhl za jakýsi výčnělek a stěna stromu se rozestoupila. Wendy užasle nahlédla dovnitř.

„Vítejte mezi Ztracenými chlapci!“ Usmál se Petr Pan a nechal děti vejít dovnitř. Ztracení chlapci stáli seřazení před dveřmi a pozorně si prohlíželi nově příchozí.

„Ztracení chlapci, dnes do našich řad přibudou dva chlapci – Michal a Jan. A ještě s námi přijela tady Wendy,“ řekl poněkud rozpačitě Petr a máchl rukou, ať se chlapci rozběhnou. Ti se ovšem vrhli na Wendy. Byla to už slušná doba, kdy viděli naposledy své maminky a Wendy jim je připomínala. Ti mladší jí tahali za nohu a starší prosili ať si je Wendy vezme na klín. Celý zbytek večera Wendy strávila se Ztracenými chlapci, vyprávěla jim pohádky, hladila je po vlasech a smála se s nimi.

Když se chlapci konečně rozeběhli, vyšel Wendy za Petrem. Chtěla se ho zeptat, proč se všichni ti chlapci, vzdali svých maminek. Když ale přišla k Petrově pokoji zaslechla zevnitř hlasy. Wendy byla přirozeně zvědavá a tak neodolala a musela přiskočit ke dveřím a zaposlouchat se.

„Tak chcete být mezi Ztracenými chlapci?“ Hrozivý hlas zněl Wendy povědomě. Přitiskla se trochu blíž, a pak s úlekem uskočila, když si uvědomila, že je to Petrův hlas. Kam se poděl ten milý, obětavý hlas který znala z odpoledne. „Jakmile zapadne Slunce, změní se všichni chlapci v hladové netvory. Wendy nebude pomoci, ale vy tu můžete s námi zůstat a stát se jednimi z nás.“ vlezlý hlas byl zpátky.

„Jakože bychom potom taky byli netvoři?“ Zeptal se malý Michala a Wendy bylo úzko. Co když svět Petra Pana není dokonalý? Co když tu jejím bratrům hrozí nějaké nebezpečí?

„ Ale ve dne zažijete skvělá dobrodružství. Už se nikdy nebudetet muset učit ani pracovat,“ sliboval Petr a Wendy se bála nadechnout. Proč jen neposlala Petra pryč a nevyprávěla svým bratrům jiný příběh?

„No tak, Míšo. Co ti kromě Wendyiných příběhů bude chybět?“ Zeptal se Jan. Wendy měla, co dělat, aby nevtrhla dovnitř a nezačala křičet, že rodina má držet při sobě.

„A nemůžeme jí poslat zpátky domů?“ Zkusil to znovu Michal, ale Wendy slyšela jasnou ránu. Někdo Michala praštil? Ale žádný brekot se neozýval. Pravděpodobněji Petr praštil pěstí do stolu. To už Wendy nevydržela. Prudce rozrazila dveře a vtrhla přímo do Petrova pokoje.

„Míšo, Jane, jdeme!!! Hned!“ Zavolala Wendy a popadla mladšího bratra za ruku. Táhla je chodbou pryč, i když netušila, kam je chce vlastně zavést. Když se náhle světlo zhaslo a Michalova ručka vyklouzla z té její Wendy věděla, co se stalo. Slunce zapadlo a Ztracení chlapci, kteří jí dnes seděli na klíně, tu teď pátrají po každém, kdo sám není netvorem. Wendy se rychle rozběhla uličkou. Chtěla jenom pryč odsud.

Světlo zablikalo, na chviličku dalo Wendy naději, že se rozsvítí, ale nakonec prudce zapraskalo a už nevypustilo ani jiskru. A najednou to Wendy uslyšela. Bum, bum. Rytmické dopadání tlap na podlahu. Rozběhla se pryč. Jenom pryč od těch tlap. Bum, bum. Dohánělo jí to.

Wendy tápala ve tmě a poprvé po době uviděla znovu světýlko. Ale když si uvědomila, co ho vydává, přála si, aby byla zase tma. Světle zelené žhnoucí oči vlka, dusajícího směrem k ní. Málem přestala dýchat. Kam jen může utéct? Rozběhla se chodbou dál, ale tam na ní nečekalo nic milého. Spousty hnědookých, modrookých a černookých vlků, kteří se blíží stále blíž. Wendy se rozběhla k nejbližší zdi a potichu se modlila, aby byli její bratři v pořádku. Přejížděla rukou po stěně a marně doufala, že se zeď otevře, přestože tušila, že se vůbec nenachází na správné straně. Vlk hrdelně vrčel a Wendy se mu nebojácně podívala do očí. Když v nich ale spatřila známý černý odlesk Petrových očí, málem vypustila duši. Přišel si pro ní sám Petr. Nezbývalo jí než se přitisknout ke stěně a snažit se uhnout očima od uhrančivého pohledu vlka, který se stále blížil. Pak ale uviděla jiskru ze světla a znovu jí zalila naděje. Wendy se svezla k zemi a najednou spadla kamsi po zádech. Hrklo v ní, pak si ale uvědomila, co se muselo stát. Otevřela ten strom. Vyběhla ven do noci, osvětlené měsícem a řítila se lesem hlava nehlava, přestože by měla počkat na své bratry.

Když se Wendy konečně vynořila ze změti pralesa, nečekal jí moc pěkný pohled. Na písečné pláži se opíral o kord svou umělou rukou Kapitán Hák a překvapeně si Wendy prohlížel. Ta rychle bloudila očima, kam jinak utéct. Nebylo ovšem cesty k úniku. Vběhla Hákovi přímo do pasti. Dva piráti ji nemilosrdně obtočili lana kolem těla a odvlekli jí na koráb a přivázali ke stožáru. V tu chvíli se Wendy tiše proklínala, že kdy vyprávěla příběhy o Petru Panovi. Způsobily tolik potíží.

Po pár hodinách, které Wendy strávila na stožáru se rozednilo. Pár vteřin na to z houštin vykráčel Petr se vší parádou v lidské podobě. Rázoval si to přímo k Hákovi na loď a ten se nijak neobtěžoval ho zadržet. Došel až k Wendy a rýpnul do ní jedním ze svých dlouhých prstů.

„Tvoji bratři, teď patří mezi nás. Třeba tě uklidní, že to víš, když tě teď nechám Hákovi,“ a se zrůdným úsměvem odkráčel zpátky do lesa. Wendy za ním jen bezmocně zírala. Tak Michal a Jan jsou taky těmi netvory. Pročpak je před tím nedokázala ochránit? Protože myslela na sebe a bála se, že musí odejít z dětského pokoje. Byla tak hloupá.

„Tak co uděláme se slečinkou?“ Wendy si ani nevšimla, že se kolem ní shromáždili piráti. Byli to oškliví chlapy, kterým chyběla spousta částí těla a měli na obličeji spousty ošklivých jizev. Mezi nimi si cestu rychle razil Hák, dokud nedošel k Wendy. „Ať skočí z lávky.“

Piráti odřízli Wendy a odtáhli jí k dlouhé lávce vyčuhující nad mořem. Hák jí popostrčil a kord namířil tak obratně, že si Wendy musela vybrat. Buď na ostří nebo do vody. Pomalu došla na konec lávky a hleděla na zpěněné moře. Co jí tam může čekat? Už se chystala, že skočí, když si vzpomněla, jak jí včera - Ano, bylo neuvěřitelné, že to bylo teprve včera – vtiskl Petr do ruky hrst prášku. Jak se jím posypala a zbytek strčila do kapsy. No jistě. Wendy zajela rukou do kapsy pláště a v hrsti vytáhla zlatavý prášek. Hodila si ho nad hlavu a on ve vírech spadal a zachytil se na ramenou a ve vlasech. Wendy ani na chviličku nezaváhala a odrazila se. Roztáhla ruce jako křídla a vzletěla vzhůru.

„Wendy, Wendy, kde jsou Michal a Jan?“ Maminka klepala s Wendy, která ležela na své dětské postýlce. Wendy se dezoorientovaně pozadila a zírala na chlapecké postele. Vzpomínala si, jak se včera večer vrátila domů a jak dlouho plakala po bratrech, kteří zůstali v Zemi Nezemi. A pak vyčerpáním usnula.

„Já, já, já . . . nevím,“ vykoktala nakonec Wendy, ale přerušil jí někdo jiný. „Jsme přece tady. Museli jsme se vrátit, aby nám zase Wendy mohla vyprávět.“ Wendy omámeně pohlédla ke dveřím, kde stál Jan držel za ručku malého Michala. Jakoby jí spadl kámen ze srdce. Maminka jen zakroutila hlavou a s názorem, že schovávaná může být nebezpečná hra, odešla z pokoje. Chlapci se rozběhli k Wendy a posadili se jí na klín.

„Každý Petr Pan je na nás krátký, zvlášť když chce ublížit naší sestře,“ řekl prostě Jan a zabořil hlavu Wendy do vlasů. Ta věděla, že je všechno v pořádku. Petr si to možná vymyslel nebo stačilo, že už nejsou ztracenými chlapci, ale byla si jistá, že už se nyní v noci nikdo na vlky měnit nebude. Šťastně se usmála a když jí později otec nosil věci z dětského pokoje ani necekla. Asi bylo opravdu načase, aby měla nový pokoj. Na pohádky už je velká. A kdyby ne, tak jich stejně měla dost na celý život!“ babička se usmála a pozorovala napjaté obličejíky vnoučat, která jí celou dobu tiše poslouchala. Nejmladší holčička vyjeveně otevřela pusinku a podala babičce ruku.

„Babi, tamhle je ten vlk!!!“ Vykřikl jeden z chlapců a vyděšeně ukazoval k oknu.

„Ale jdi ty, byl to jenom příběh,“ přitáhla si babička vnoučka na klín a pohladila ho. Když se ale sama podívala z okna, přeci jen jí přeběhl mráz po zádech. Že by na ní stále Petr Pan nezapomněl? Že by stále čekal, kdy si bude moci odnést Wendyinu duši za chlapci do Země Nezemě? Pak se ale usmála a zakroutila hlavou. Musí věřit, že už Petr zapomněl. Ostatně za těch šedesát let se neukázal. Přesto, když se ale večer znovu zadívala z okna, jakoby viděla odlesk zelených očí.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné