OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Look at me! I win...

09.04.2014 (17:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1099×

Look at me! I win…

Zlatovlasý elfí chlapec seděl v překrásné zahradě se zavřenýma očima. Seděl a poslouchal hlasy přírody ševelící podivné zvěsti a příběhy. Jeho víčka se mírně zachvěla, jak se ponořoval dál do myšlenek stromů. Mluvili o nějakém muži, o bolesti…

Chlapec se otřásl, každičký kousek smutku najednou byl i jeho součástí. Na rameno se mu usadila pěnkava, která se otřela hlavou o jeho krk. Zaměřil svou mysl jen a jen na její vzpomínky. Viděl stát vysokého muže uprostřed Mrtvého lesa. Nevěděl, odkud to jméno zná, ale najednou ho měl v mysli. Muž se díval hnědýma skoro až rudýma očima někam do dálky. Těžko říct, co upoutalo jeho zraky. Stříbrné vlasy mu vesele poletovaly ve vánku, občas chlapec zahlédl zašpičatělé uši. Muž rozpřáhl ruce, jako by někoho vyzýval… najednou uschlé stromy byly opět plné života a k muži běžel statný šedavý hřebec. Muž se dotkl koňské hlavy, jen tak lehce, a najednou se ty chladné oči zabodly do chlapcových. Skoro… skoro jako by věděl, že ho chlapec bude sledovat…

Elfí princ zprudka otevřel oči, nemohl popadnout dech. Nevěděl, kdo je ten muž, kterého vídá snad ve všech myslích jeho říše. Potřepal hlavou, až se ptáček ulekl, a odletěl. Chlapec byl dokonale zmatený. Chtěl, velmi si přál zjistit, kdo je ten muž zač. Něco ho k němu táhlo…

„Laurë?! Kde jste, můj pane?“ ozval se odkudsi dívčí hlas.

Chlapec znuděně seskočil ze svého místa na větvi jednoho mohutného stromu, děvče tím trochu vylekal. Podíval se na ni, ale ona uhnula pohledem.

„Můj pane, omlouvám se, ale znáte zákony svého otce…“ šeptla tiše a poklonila se.

Bez jediného slova Laurë odešel do svých pokojů. Mohl ze svých pokojů jen na dvě hodiny. Už ho to trochu nudilo, ale od té doby, co sledoval onoho muže, se cítil jinak. Někde uvnitř sebe cítil, že chce zjistit, kdo je ona záhadná osoba.

Unaveně ulehl pod přikrývku, zavřel oči a pokusil se usnout. Bylo to marné. Jeho mysl byla plná záhadným mužem. Prudce se posadil a přemýšlel. Nakonec opatrně vyskočil na nohy, odkudsi ze skříně vytáhl zelený cestovní plášť. Nenápadně otevřel okno svého pokoje. Věděl, že v jeho pokoji magie nefunguje. Musel se nějak dostat z pokoje, ale dveře bývaly často zamčené zaklínadlem. Vykoukl z okna a zhluboka se nadechl, než skočil dolů…

Těsně nad dlážděným chodníkem se narovnal, aby dopadl pohodlně díky výborným reflexům. Rozhlédl se kolem sebe, jestli ho někdo nespatřil, ale každý si při západu slunce hleděl svého. Přitáhl si plášť blíže k tělu a v mysli se zaměřil na Mrtvý les. Nevěděl, jestli to místo vůbec existuje, ani jestli existuje ten muž… Nevěděl vůbec nic, ale táhla ho naděje. Postava mladého prince se zavlnila a byla pryč…

Laurë se z ničeho nic zhmotnil uprostřed divné mýtiny. Byla zvláštní, místy byla zeleň a život, ale to se objevovalo jen málo. Spíš byly stromy seschlé, ani princ necítil jejich přítomnost. Otřásl se, jak moc na něj to tu působilo ponuře a smutně. Musel to být Mrtvý les…

Ale jestli je tohle ten les… tak kde je potom ten muž?! Neměl tu někde stát? Prudce se otočil kolem své osy, aby zjistil, zda nestojí za ním. Nic, nikdo tu nebyl. Zvláštní, ale co…? Mohla to být stará vzpomínka, nemohl by tu přece stále být. Bůh ví, kolik uběhlo času, co tu byl.

Pátral svojí myslí po okolí a obezřetně sledoval bystrýma očima přírodu hledaje hrozící nebezpečí. Najednou narazil v mysli na něco… něčí jinou mysl! Princ poplašeně couvl několik kroků dozadu a vystrašeně hleděl mezi dva stromy, odkud cítil přítomnost druhé mysli. Ozvalo se křupnutí, jak pod botou praskla větvička. Laurë se velmi moc bál, ještě nikdy nebyl venku za hradbami, měl prostě strach z neznámého.

„Zdá se, že nemá cenu se schovávat, když o mě víte…“ vyšel zpoza stromu vysoký muž. Chlapec zalapal po dechu, nemohl se splést. Ten muž, proti kterému čelil, musel být ten z jeho myšlenek. Stříbrné vlasy, rudohnědé oči, chladný pohled, smutný prázdný úsměv… to všechno bylo stejné. Muž si měřil chlapce přísným pohledem.

„Kdo… kdo jste?“ vykoktal nějak mladý pán.

Muž neodpovídal. Chlapec ucítil tlak ve své hlavě, neochotně povolil ve své obraně a pustil muže do svého nitra. Věděl, že by to neměl nikomu dovolit, ale nedokázal tomuto muži vzdorovat. Nedokázal ho odmítnout, nedokázal nic… Byl dočista bezmocný, jen vystrašeně hleděl do rozšířených děsivých očí onoho krásného muže.

Tlak povolil a chlapec byl vysvobozen z onoho vězení mysli. Maličko zavrávoral, jak nečekal tu náhlou volnost. Bál se toho, co má přijít, co ho čeká. Polekaně vykulil oči, když neznámý muž před ním poklekl. Co se to děje? Ptal se sám sebe.

„Odpusťte mi, můj pane…“ promluvil muž šeptem stále klečící. Mladý princ neměl tušení, co se děje.

„Kdo…? Co…?“ měl spoustu otázek, ale chlapci se podlomila kolena vyčerpáním kvůli velkému použití magie. Neznámý muž neuvěřitelnou mrštností stihl zachytit chlapcovo bezvládné tělo do náruče, než se stihlo bezvládně rozplácnout na chladnou zem…

------------------------ *** --------------------------

Urozený chlapec otevřel pomaličku oči. Měl pocit, že všechno, co se děje, je jen sen a on je pořád zavřený ve svém vlastním domě. O opaku ho utvrdil následující pohled. Bělovlasý muž seděl kousek od něj. S jemností čistil svou tenkou čepel meče. Spíše to vypadalo jako rapír, který měl rudou rukojeť a překrásný košový oblouk. Ten miskový oblouk byl naprosto dokonalý… stříbrný kov se ohýbal v polokruzích, aby chránil ruku, která meč sevře… ale občas byl kov ozdoben takovou kuličkou… neuměl to popsat, jak moc ta zbraň byla krásná.

Muž ustal v pohybu a obezřetně se k chlapci otočil čelem. Nevěděl, jak se má chovat ani tvářit, ale přesto hleděl na mladíka s chladným, avšak uctivým pohledem.

„Jste vzhůru, můj pane…“ konstatoval s mírnou poklonou hlavy.

„Proč…“ pokusil se promluvit mladý pán, ale byl neuvěřitelně zmatený. Muž čekal, co mu chce říct. „Proč mi tak říkáte? Kdo jste? …Já jsem zmatený… odpusťte mi mou nezdvořilost…“

Muž sedící proti němu překvapeně zvedl hlavu. „Vy… vy nevíte, kdo jsem?“

Chlapec nešťastně zavrtěl hlavou. Myslel si, že by měl mít z toho muže strach, ale nebál se. Věřil mu… nevěděl však proč. Kdo je ten muž, který ho tak ovládá?!

„Můj otec,“ začal po dlouhé odmlce tíživě mluvit bělovlasý, „sloužil jako rytíř nebo osobní strážce… berte to, jak chcete… jedné překrásné královně. Jeho srdce planulo pro ni, ale zůstal jí věrný do konce svého života, kdy uhořel láskou po ní. Ale… kdysi dávno byla uzavřena dohoda mezi jejím rodem a tím mým, že potomci našeho rodu budou sloužit královské rodině její krve… a tak jako můj otec sloužil královně této země, já budu sloužit vám…“

„Zadržte! O čem to mluvíte?“ Mladý pán se tvářil zmateně… „Nikdy jsem o tom neslyšel…“

„Neřekli vám nic…“ zašeptal smutný muž.

„Ale já o vaše služby nestojím!“ vyřkl náhle princ, který se vyšplhal na nohy a nyní se vznešeně tyčil nad sedícím mužem.

„Jak… to…“ vyvedl ho chlapec z rovnováhy.

„Nechci, aby mi někdo přísahal věrnost nebo pro mě zemřel, jen protože musí… protože mu to nakazuje stará úmluva…“ Najednou to dítě, které bylo ještě před chvílí zmatené a plaché, zářilo moudrostí vládce.

 To udělalo na muže dojem. „Můj pane, jak zní vaše jméno pro mé uši?“

Chlapec překvapeně zamrkal. „Laurë.“

Bělovlasý muž poklekl před princem, uchopil jeho dlaň do svých a hluboce se mu upřel do očí. „Já, Taurion, druhý tohoto jména, přísahám na svou čest, že vás budu chránit i za cenu svého života. Půjdu tam, kam vy, neboť jinde nenajdu klidu, než po vašem boku. Toť přísahám, že mé srdce – můj život – patří jen vám a skončí stejného dne, kdy váš život na tomto světě pomine, můj pane Laurë.“

Kolem obou mužů se objevilo stříbrné světlo a prostupovalo skrz bělovláska do blonďatého prince. Skoro to vypadalo, že Tauriona tvoří jen světlo, jakoby nebyl skutečný… jen podstata čisté magie a světla. Bylo to… kouzlo? Ano, to kouzlo je spojilo pro ně cenným poutem, které mělo větší hodnotu než zlato a stříbro dohromady. Nyní je pojilo kouzlo osudu, který se rozhodl si s nimi hrát.

Laurë zmateně zamrkal, když světlo pominulo. „Co to bylo?“

Taurion s úsměvem hoden anděla mu odpověděl: „Kdo ví? Možná… síla našeho slibu.“

Najednou mladý princ cítil, že už pro něj není nic nemožné jako dřív, ale že se cítí silný… když potkal svého rytíře. Jakoby prázdnota uvnitř něj, která ho ničila po celou tu dobu samoty, byla náhle zaplněna… zaplněna stříbrem. Okouzlen stříbrovlasým mužem… takový nyní byl…

„Vážně uděláte vše, co si budu přát?“ zeptal se chlapec s nevinnou tváří.

Muž, klečící stále před svým pánem, horoucně přikývl. „Udělám vše, cokoli si bude přát vaše srdce.“

Chlapec nepošpiněné a čisté duše, který nikdy nepocítil krásu lásky, mu nyní kázal: „Polib mě, můj věrný rytíři…“

Udatný bojovník přitiskl své rty na bílou kůži jeho ruky, tak jako dávali muži příslib krásným dámám. Laurë pohladil muže po vlasech. Ten malý dotyk pro něj hodně znamenal, nikdo mu nikdy nepřísahal to, co on. Ty rudé oči, které teď plály neznámým plamenem touhy, ho svazovaly, ale v něčem mu dávaly volnost.

Vyzývavě se usmál na muže, jehož život mu náležel. „Tak jsem to nemyslel…“

Mág se maličko zachmuřil. „Já vím, můj pane… ale já nejsem toho hoden, abych to udělal…“

„Nesmysl!“ zamračil se i mladíček. „Já chci být spravedlivý… A když vy mi nabízíte svou věrnost – svůj život. Já vám na oplátku chci také něco dát, ale nic nemám, nic nevlastním… Jediné, co mohu dát, jsem já sám…“

Taurionovy rudé oči se zprudka zabodly do princových, neodvážil však povstat a být svému pánovi na malý okamžik roven. „Já nic nežádám, můj pane…“

Blonďáček se nešťastně podíval do žhnoucích očí, které říkaly opak. „Copak musí být láska povinnost, abychom tak činili?“

Elfský mág hledal v očích svého pána odpověď. S pokorou sklonil hlavu a tiše jako letní vánek zašeptal: „Nezasloužím si vaši přízeň ani laskavost, pane, ale… učiním to, oč mne žádáte.“

Pán čekal, co jeho spřízněnec učiní. Taurion povstal, rozhodnut jen na malý okamžik být roven svému majiteli… na malý okamžik učinit zakázané, nepovolené… Prostě, aby se láska a touha, která se v něm hromadila, i když svého pána zná jen setinu okamžiku, uvolnila tak, aby dokázal tu lásku sdílet s milovanou osobou. Stáli proti sobě dva rozdílné světy, dvě polarity, dvě osobnosti. Princ a jeho rytíř… Pán a jeho sluha… Světlo a temnota… Naděje a zkáza… Láska a nenávist…

Odvážlivec přejel ukazováčkem po kontuře tváře mladíkově a nakonec mu zvedl obličej, stále jen tím jediným prstem, za bradu. Urozený chlapec si před ním připadal nicotný, bezvýznamný, slabý… Přivřel oči a čekal, poprvé byl v něčí moci. Mág, jenž své zraky nepřivřel ani o milimetr, aby se mu vše vrylo do mysli, poprvé okusil chlapecké rty.

Oba cítili blízkost druhého. Princ byl zmatený pocity uvnitř sebe, ale nedokázal odolat těm rozpáleným rtům chladného rytíře. Žádal či chtěl…? Jaký je v tom rozdíl…? Výsledek byl vždycky stejný…

Taurionova mysl zapomněla na dávný slib rodiny… Na tom, že on mu má jen sloužit a nesmí se ho takto dotýkat. Jazykem pohladil chlapce po rtech a ten je mírně pootevřel. Jazykem zkoumal vnitřek úst, které donedávná neznaly tento cit. Opatrně bělovlásek položil blonďáčka do trávy, která tu najednou vyrostla z životní energie udatného rytíře.

Mág se oddálil, pohladil chlapce po tváři. „Rozhodl jsem se… Můj život už navždy bude jen ve vašich rukou…“

Laurëho ouška se zatřepetala blahem, jak moc ho ta upřímná slova dojala. Nedokázal nic, než zašeptat jeho jméno: „Taurion…“

------------------------ *** --------------------------

„Taurion!“ rozezněl se zděšený výkřik temnotou lesa. „Taurion, prosím…“

Rytíř okamžitě stál na nohou, hledajíc svého pána. Ostražitě sledoval své okolí, až jej našel. Skupinka jezdců uháněla hvozdem, svázaného milence unášeli mu. Beznaděj se zjevila v jeho mysli. Popadl svůj rapír a bez otálení se rozběhl za jezdci.

Pronásledoval je nocí… V hlavě měl jen strach. Nechápal, co je to za pocity, ale jediné co si přál, bylo získat Laurëho zpět do své náruče. Stále cítil žár jeho těla…

Když se na obzoru zjevilo slunce, vplížil se věrný bojovník do města. Zvěsti nelhaly. Několik dní se marně snažil najít svého pána, ale dnes věděl, že má poslední šanci. Právě v tomto městě se pořádal turnaj mezi rytíři, mágy,… aby vyhráli zajatce – krásného elfa. Taurion měl tušení, že se nemohl mýlit, kdo je tou trofejí.

Znechucen zvráceností hry vstoupil do arény bojovníků. Očima vyhledal drobného blonďáčka klečícího na kolenou… byl to on…

Srdce mu začalo bít mnohem rychleji… Zvedl rapír, aby se ubránil prvnímu útoku. Měl jediný úkol – vyhrát svobodu svého pána nazpět. Kov zařinčel, jeho milý si zakrýval ruce dlaní, jak moc se obával. Pro Tauriona začal boj o jeho vlastní život… Ale! Jaká to bláhová myšlenka? Copak nepřísahal svou věrnost? Jeho svobodu za cenu svého života?

Zvedl zrak ke svému světlu. „Můj pane Laurë, prosím, sledujte mě… Vyhraji pro vás…“

Tak, po dlouhé době vám přináším další povídku. Jsem trochu nervózní, protože se bojím vašich nározů... Něco takového jsem psala vlastně poprvé. Yaoi/ shounen ai nemyslím... Jsem vážně zvědavá na vaše názory.

A jak jsem slíbila, Torriell, tady máš to věnování:

Ale co psát?! Ono to není tak lehký... *smrk*... Okíí, takže... eto... jen doufám, že tě ten konec nezklamal, protože ty víš, že kdybych psala dál, tak Taurion umře, takhle si aspoň můžeš představovat, že žije. Ale teď vážně, bylo mi potěšením to pro tebe napsat *přeje si, aby ji pak v realitě neumlátila plyšovou žábou nebo kachničkou*. Eto... jop, a máš to jako maličký dáreček k narozeninám. Tanjoubi omedetou... Vážně doufám, že se ti to líbilo, protože jsem si dávala vážně záležet.

Takže já se s vámi loučím a ahoj u dalšího díla, vaše Gwendolin.

P. S. Kdyby si někdo také přál yaoi/ shounen ai na přání, stačí se domluvit a může být.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Look at me! I win...: