OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Láska versus zákon



Láska versus zákonAutorkou je lenikaspi.

„Zbláznila jsi se? Ne, prostě to nesmíš udělat. Moc dobře víš, že je to proti všem zákonům a zrovna ty by sis neměla přidělávat víc problému, než kolik jich dosud máš.“ vyhrkla zděšeně Linhe. Její sestra Nila sedící vedle ní ji ale nevnímala. S hlavou přitisknutou na sklo totiž stále přemýšlela.

Přemýšlela, co bude. Co bylo. A proč se tohle všechno děje právě jí. Nikdy nežila normálně a nikdy ani nepoznala, jak takový „normální život“ vlastně vypadá. Asi do sedmi let vyrůstala v přesvědčení, že všechno, co se kolem ní děje je naprosto normální. Proč by taky nemělo?

Nepřipadalo jí divné, že místo kol, na nichž se přepravovali normální lidé, měla ona a její rodina garáž plnou starých košťat. Dokonce ji neudivovalo ani to, že zatímco jiné matky dávají své děti do školy, aby se učili číst a psát, její rodiče ji i její sestru posílali do školy, kde se neučili nic jiného než, jak se přeměnit v labutě; jak se chovat, aby to lidem nepřipadalo divné či jaké kouzlo se k čemu používá. Jí se to všechno samozřejmě zdálo naprosto normální. Pak ale rostla a dospívala a začínala chápat, že to tak úplně normální vlastně není. Lidé považovali celou tu jejich „skupinu“ za sektu či nějakou podobnou snůšku podivínů, se kterými není radno se bavit. A oni jim to nevyvraceli.

„Nilo, slyšíš mě?“ vytrhla jí sestra rázem z přemýšlení.

„Jo, jasně, cos to říkala?“ lekla se Nila.

„Myslím, že bys toho kluka už neměla vídat, sestřičko.“ – „To snad nemyslíš vážně, je vidět, že jsi nic takového nikdy necítila!“ – „Ano, máš pravdu, já narozdíl od tebe znám pravidla! “ – „Snad si nemyslíš, že jsou pravidla důležitější než láska!?“

„Jistě, že ano! A víš, co? Já ti zakazuju toho kluka ještě vídat. Nenechám si kvůli své pitomé sestře zkazit celý život, Nilo!“ vybuchla rázem Linhe. Její sestra ji už ale neposlouchala, bouchla dveřmi – pokud se to tak dá nazvat, když dveře zavřela kouzlem – a odešla se projít ven. Vrátila se až za tmy.

Ani za pár hodin, které Nila nestrávila ničím jiným než přemýšlením, neusnula. Opravdu by se nedala najít nějaká mezírka v zákonech, která by jí umožňovala říct Přemkovi pravdu? V tu chvíli si byla jistá, že se Linhe mýlí a taky věděla, že pro lásku a kluka, kterého tak miluje by byla schopna udělat naprosto cokoliv.

 

 

Když se spolu poprvé potkali v přeplněném nákupním centru a ona do něj omylem vrazila, ani ve snu by ji nenapadlo, že by se právě do něj mohla někdy zamilovat. Lekla se tak, že jí na zem spadl celý nákup a začala na toho pitomého kluka ječet, proč nemůže dávat pozor.

On na ni ale tehdy jen pohlédl s odhodláním vychrlit ze sebe něco pěkně sprostého. Jakmile však spatřil její tvář, vyschlo mu v krku a nevěděl, co říct. Jak se Nila později dozvěděla, byl jí tenkrát tak moc unešený. Z původního pitomce se stal úžasný kluk, na což přišla hned při jejich prvním zmateném setkání. Místo toho, aby se rozčílil a rozkřičel se na ni, zachoval klid a dělal, jakoby za to snad vážně mohl on sám, i když byla jejich srážka zcela jednoznačně Nilina chyba.

Než se měli v onom obchoďáku jejich cesty znovu rozdělit, vrhla na Přemka nenávistný pohled, posbírala popadané věci a chtěla odejít. Přemek, který se až do téhle chvíle neodhodlal promluvit ani slovo, ji ale nemohl nechat jen tak odejít, navíc s vědomím, že už ji nejspíš nikdy neuvidí. Přiběhl za ní a začal se Nile omlouvat za to, že do ní vrazil, i když ve skutečnosti vrazila ona do něj. Teď zírala s otevřenou pusou pro změnu ona. Vždycky byla umíněná, tvrdohlavá a taky dost konfliktní, ale člověka, který by se přes tohle vše dokázal přenést a ještě navíc se omluvit za něco, co neprovedl, ještě nepotkala. I když věděla, že něco takového je absolutně nepřípustné, bez jakéhokoliv přemýšlení se nechala tím zvláštním klukem pozvat do kavárny. Ona nebyla z těch, kteří přesně dodržovali pravidla.

Když se konečně trochu vzpamatovala, odhodlala se omluvit. „Vlastně bych se ti měla omluvit. Samozřejmě jsi nemohl za to, že jsem do tebe vrazila. Jenomže.. já jsem dneska celý den tak nějak mimo a taky jsem si tě v tom chumlu lidí ani nevšimla. Tak promiň.“ Když to dořekla, usmála se na něj a on se usmál na ni. Doteď si myslel, že je jen pěkná, ale od té chvíle věděl, že tahle dívka není „jenom“ pěkná, ale taky vážně moc fajn. A ona to samozřejmě věděla o něm.

Po dvou společně strávených hodinách se bohužel museli rozloučit. Nemělo to ale být nadlouho. Tedy – to si aspoň myslel Přemek. Nila po ničem netoužila tak moc jako po dalším setkáním s tímhle úžasným chlapcem, ale ani přesto nebyla v tu chvíli ještě zamilovaná tak moc, že by kvůli němu byla schopna porušit jedno z nejdůležitějších pravidel. Z pravidel, která tak úzce souvisela s lidmi, kteří jí byly nejbližší. S její rodinou. S jejími přáteli. S lidmi stejnými jako byla ona sama.

A tak, když se jí jak již předpokládala, zeptal na její telefonní číslo, dala mu falešné. Poté, s očima plnýma slz jako hrachy, odešla. Byla si naprosto jistá, že Přemka už nikdy neuvidí. Že na něj zapomene, má přeci spoustu báječných přátel a rodinu, která ji miluje. To ale ještě ani netušila, že Přemek na to krásné a zvláštně tajemné děvče se sladkýma zelenýma očima, jen tak snadno zapomenout nedokáže.

Není však rozhodně správné myslet si, že ona na něj zapomněla. Ba naopak. Už tehdy věděla, že se poprvé ve svém životě zamilovala. Párkrát v metru či v autobuse naslouchala rozhovorům dívek přibližně v jejím věku, když si vyprávěli o tom, jak je ten či onen kluk právě naštval; o tom, jak je celá ta tolik přeceňovaná láska složitá a podobně.

Nerozuměla tomu. Vlastně lásku nechápala ani teď. Nebo lépe řečeno, teď lásce už vůbec nerozuměla. Pořád dokola si pokládala nejrůznější otázky. Milovala ho? Ale co je to vlastně láska? Nemůžu ho přece milovat po pouhém jednom setkání. Nebo ano? Uvidím ho ještě někdy? A co když.. třeba na mě už zapomněl. Jistě, tak milý a pohledný kluk si přece nemůže pamatovat tvář každé uječené holky, kterou kde potká.. Nejspíš mě na tu kávu pozval jen ze zdvořilosti. Ano, tak to určitě bude.

Nebo se pletu? I když to v téhle chvíli ještě nemohla ani tušit, už brzy se na všechny tyhle otázky měla dozvědět odpověď.

„Nilko? Tak pojď, nebudeme na tebe čekat věčně.“ zavolala na dívku z vedlejší místnosti její máma. Nila tohle oslovení z duše nenáviděla. Jak jednou prohlásila, byla by raději, kdyby jí její matka nazývala třeba „opicí“ než tohle!

„Nikam nejdu, je mi špatně.“ zahučela jen Nila a dál se věnovala rozečtené knize. Vtom uslyšela lehounké kroky na schodech a vzápětí se otevřely dveře. Máma.

„Cože?“ zasmála se matka překvapeně. „Zapomněla jsi snad, že jsi čarodějka? Odkdy bývá čarodějkám špatně, zlato?“ Nila obrátila oči v sloup a bez toho, aby na svou matku třeba jen pohlédla, nadále pokračovala ve čtení.

Ta se ale nedala jen tak odbýt. „Nilo! Nevšimla sis, že s tebou mluvím?“ Dcera ale nadále předstírala, že neslyší a tiše listovala knihou. „Tak dost, máš domácí vězení, dokud mi nevysvětlíš, co s tebou je!“ Když to dořekla, neodešla ovšem z Nilina pokoje, jak by se dalo předpokládat.

„Vážně si myslíš, že má nějaký smysl dát mi zaracha? Sama jsi to před chvílí řekla – jsem čarodějka! Dokážu se dostat ven i jinak než dveřmi, mami.“ Její matka už nejspíš nevěděla, co říct. Jen na svou dceru zmateně zírala. Co to má znamenat? Má přece všechno, co jen může chtít! Já tu holku nechápu. S její sestrou takovéhle problémy nikdy nebyly.

Za pár dní byla Nila nucena vydat se znovu do města. Potřebovala pár bílých čtvrtek na své malby. Tahle dívka malování milovala, víc než cokoliv jiného… ale dalo by se říct, že i více než kohokoliv jiného?

Hned po tom, co její autobus vjel do smogem obklopeného města, se Nile něco nezdálo. Něco je divné, zvláštní.. Po chvilce však při nakupování malířských potřeb na jakékoliv podivné úkazy zcela zapomněla, ale stačil jeden jediný krok do velkého nákupního centra, který kdyby neudělala, bylo by dnes třeba všechno úplně jinak.

U dveří do jejího oblíbeného knihkupectví, které navštěvovala tak často, jak to jen bylo možné, viselo několik barevných letáčků. Nila vzala jeden z nich do ruky a po jeho přečtení ztuhla. To je ale zvláštní náhoda! Kdo může být ona krásná dívka, kterou ten kluk hledá?

Hm.. píše, že.. moment, cože? Nila si nestihla ani uvědomit, co to znamená, když jí někdo zezadu přikryl oči. Panebože, křičel ten hlásek uvnitř její hlavy, ale ona ve skutečnosti nevydala ani hlásku. Otočila se a jak čekala, uviděla před sebou Přemka. A i když si nebyla vědoma toho, co dělá, vrhla se mu kolem krku.

Jedna část jejího podvědomí mezitím uvažovala o tom, co to dělá. Vždyť tohle nemůže! Na druhé straně tu ovšem zůstala ještě jedna část mozku, mnohem větší, která byla šťastná a přemýšlela o tom, že tohle je nejspíš nejkrásnější chvíle jejího života.

Přemek nevěděl, co si myslet, ale byl tak nadšený z toho, že má Nilu znovu u sebe, že o žádných otázkách, které ho trápili poslední dny, nijak nepřemýšlel. Pevně ji objal a pohladil po dlouhých tmavých vlasech. Ona stále jen spokojeně stála se zavřenýma očima, opírala se o kluka, na kterého poslední dobou nemohla přestat myslet a nechtěla se ho nikdy pustit.

Nezáleželo jí na tom, že je pozorují všichni kolemjdoucí, vlastně si toho vůbec nevšimla. Nevěděla, jak dlouho tam tak stáli, ale připadalo jí, jakoby uplynulo snad sto let a zároveň jen malinečká chvilka, když se vytěsnila z jeho objetí a smutně na Přemka pohlédla. „Já.. víš, asi.. no, možná ti přijde divné to takhle říct, když jsme se viděli jenom jednou… asi jsem se do tebe..“ koktala Nila. On jí ale přiložil prst na rty a tiše zamumlal: „Já taky, Nilo.“

V tu chvíli už i ona s jistotou věděla, že ji tahle láska jen tak nepřejde. Nechtěla se pohnout, přála si jen se už nikdy nemuset pustit Přemkovy teplé ruky, jež se pevně tiskla k té její. A on toužil po tom samém. I když to nikdy dřív nezažil, byl si jistý, že právě takhle vypadá láska. A Nila na tom byla úplně stejně.

Stáli by tam dny, týdny, měsíce, roky… klidně navždycky, ale nešlo to. Přemka zajímalo, proč mu tenkrát dala falešné číslo, ale nechtěl ničím takovým rušit tuhle dokonalou chvíli. Už věděl, že ho tahle holka miluje a nic jiného si až do té chvíle nepřál víc než právě, aby se tohle dozvěděl. Nila by měla mít mnohem větší obavy, ale neměla. Záleželo jí na její rodině, ale na tom hnědookém klukovi, do kterého se zamilovala a který se zamiloval do ní, jí v tuhle chvíli záleželo víc.

„Chci s tebou být už navždycky.“ řekla mu Nila.

„A já s tebou ještě déle.“ usmál se Přemek a zlehka ji políbil do vlasů. Už nestáli uprostřed tisíců cizích lidí, teď již seděli na lavičce v parku a povídali si. O sobě navzájem, o světě, o životě a vlastně tak nějak o všem.. Přemek si nejspíš záměrně nevzpomněl na to nesprávné telefonní číslo a Nila mu to nepřipomínala. Pravdu mu stejně říct nemůže, vždyť by tím porušila to nejdůležitější pravidlo ze všech. Nikdo se o tom, co jsou, nesmí dozvědět. Vůbec nikdo.

Další den se sešli znovu. Když se její matka ptala Nily, kam jde, vymluvila se na to, že si den předtím zapomněla něco koupit. Odjela tedy autobusem za město. Možná je les trochu podivné místo na schůzku, ale ti dva zamilovaní chtěli být spolu bez toho, aby je kdokoliv rušil.

Přemek už čekal pod vysokým smrkem, pod nímž si domluvili schůzku. Seděl v trávě opřený o strom a v ruce trochu křečovitě držel pár květů nádherných sedmikrásek. A jak tam tak seděl, připadal Nile naprosto sladký. Jako malý chlapec, který je nervózní z prvního rande. Pousmála se a ladným krokem popošla vpřed.

Jen co si jí Přemek všiml, na tváři se mu konečně objevil šťastný výraz, vyskočil a šel za ní. Beze slova jí do ruky vrazil kytičku, za tu druhou ji chytil a vedl lesem. Nikdo z nich nemluvil a oba si v té chvíli uvědomili pravdivost toho, že dva lidi, kteří se milují, si rozumí i beze slov. Nepotřebovali slova k tomu, aby vyjádřili svou radost, štěstí ze shledání. Oběma to všechno připadalo zcela očividné.

Mlčky spolu seděli v morké trávě, i když to, že budou brzy celí promáčení jim ani trošku nevadilo. „Víš, že máš ty nejkrásnější oči na světě?“ usmál se Přemek po tom, co pohlédl do jejích olivově zelených oček. Nila pozvedla hlavu, kterou měla doteď opřenou o jeho hruď, udiveně na něj hleděla a když se sklonil, aby ji pohladil po tváři, přitiskla své rty na jeho. Nečekal to. Ale ne, že by po tom netoužil.

Nila si nebyla jistá, co vlastně dělá. Poslední dobou si už ale nebyla jistá absolutně ničím. Jeho rty byly úžasně měkké a líbal ji tak laskavě a něžně. Byla okouzlena. Slýchávala, že je líbání krásné, ale že to bude až takové? Nedokázala si představit nic lepšího. Dřív by si nedokázala představit nic, pro co by odmítla klidně i velké balení čokolády. Teď už ano.

Přemek si byl naopak jistý úplně vším. Nebo si to alespoň myslel. Miluje ji a ona miluje jeho, na tom přeci není nic složitého, no ne? Jenže právě v tomhle se moc pletl..

Nila a Přemek se spolu vídali každý den. On nemusel nic zapírat, u normálních lidí bylo docela přirozené mít v šestnácti holku a být zamilovaný. U Nily to naopak nešlo jinak, než si opakovaně vymýšlet záminky, proč zase někam jde. Vymlouvala se na knihovnu, kamarádky, obchody a jen doufala, že na to nikdo, a hlavně ne její matka, nepřijde. Každodenně se procházeli v lesíku nebo po polích za městem.

Přemek věděl, že Nila není nějaká obyčejná tuctová holka. Moc dobře věděl, že je v ní mnohem víc a taky tušil, – nebo si tím byl, lépe řečeno, skoro jistý – že má nějaké tajemství. Nemohl ovšem vědět, jakého rázu to tajemství může být. Nenaléhal na ni, aby mu to pověděla, protože se bál. Obával se, že by se tím jejich vztah mohl rozpadnout na tisíc malých kousíčků a tohle nechtěl riskovat. Záleželo mu na ní milionkrát víc než na nějakém přihlouplém tajemství.

Pochopitelně se ale nedá předpokládat, že všechno zůstalo v podobném klidu nadlouho. I když se scházeli na místě, kam nikdo nechodil, bylo zcela evidentní, že dříve nebo později, někdo pochopí, co stojí za Niliným podivným chováním. A to se taky stalo..

S Linhe, svou sestrou, si byla Nila vždycky hodně blízká, a tak se jí zdálo celkem divné, že už se spolu nebaví tak vesele jako dřív a že svou sestru kromě hodin ve škole prakticky vůbec nevídá. Jednou Linhe nechtěně vyslechla Nilu mluvit s jejich mámou a vyprávět jí, že se jde učit ke Kattymu, jejich společnému kamarádovi.

Na co však Nila zapomněla, a co si Linhe velmi dobře pamatovala, bylo, že jim Katty dnes celé dopoledne ve škole vyprávěl o tom, že hned po vyučování odjíždí s jeho holkou a partou kamarádů na chatu. Linhe matce nic neřekla, nechtěla přeci sestru podrazit, ale když se Nila večer celá rozzářená vrátila ze schůzky s Přemkem, sestra na ni už čekala v pokoji.

„Ahoj Linhe.“ usmála se Nila přívětivě na svou sestru. „Potřebuješ něco?“

„Jak ses měla u Kattyho?“ vrhla na ni Linhe zkoumavý pohled. Nila si ale již při odchodu z domu vzpomněla na to, čím se její kamarád ve škole chlubil. A tak se snažila ze všeho vyvléknout. „No víš, myslela jsem, že jsem se domlouvala s Kattym na dnešek, ale pak jsem si vzpomněla, že jel pryč a uvědomila jsem si, že jsem to asi nějak popletla. Tak jsem zašla do knihovny a potkala jsem Annu a...“

Linhe ji její dobře nacvičenou výmluvu ale nenechala ani doříct. Zlovolně se na ni podívala. „Nilo, ty si snad myslíš, že jsem úplně blbá! Vím, že si pořád dokola vymýšlíš záminky pro to, abys mohla jít ven. Jen by mě zajímalo, proč? Kam každý den mizíš? Co za tím jen vězí, sestřičko?“ řekla trpce.

Nilu do té doby ani ve snu nenapadlo, že by na její tajemství mohla přijít právě Linhe, teď si však uvědomila, že se to dalo očekávat. „Ticho! Linhe, máma se to nesmí dozvědět. Nedokážu si ani představit.. kdybys jen věděla…“

Linhe ji přerušila. „Tak mi to řekni. Je to vážně tak zlé? Určitě ne, spolu to dokážeme vyřešit. Víš, že jsem ti vždycky pomohla, když jsi potřebovala.“

„Kdybych byla normální patnáctiletá holka jako každá jiná, nic divného a hrozného by na tom nebylo.. jenže, takhle je to ještě mnohem – mnohem horší než nějaká špatná známka ve škole nebo nedovolené tetování.“ pověděla Nila tiše.

Sestra na ni konsternovaně pohlédla. Zdálo se, že už pochopila, o co jde. A zdálo se, že přemýšlí. Nila nikdy nebyla zrovna slušňačka, jako dítě se pořád prala, neučila se a pak když na ni ve třinácti přišla puberta, neudělala nic jiného, než že si nechala píchnout pupík, aby si do něj mohla dát piercing, pokračovalo to tetováním a spoustou jiných výstředností. Ale že by mohla udělat něco takového…

„Prosímtě, hlavně neřekni, že ví všechno. Neřekla jsi mu o nás, že ne?“ ptala se Linhe a vypadala ještě vyděšeněji než před chvílí.

„Ne, neboj, ale přemýšlím, že mu to povím. Všechno to bere a tuší, že mám nějaké tajemství. Ale já ho miluju a on mě taky. Musím mu to říct.“ prozradila Nila.

Jestli její sestra vypadala před malým momentem přímo vyděšeně, teď se zdálo, že každou chvíli omdlí. „Zbláznila ses? Láska je jen pojem! Ne, prostě to nesmíš udělat. Moc dobře víš, že je to proti všem zákonům a zrovna ty by sis neměla působit víc problému, než kolik jich zatím máš.“ vyhrkla zděšeně Linhe. Její sestra Nila sedící vedle ní ji ale nevnímala. S hlavou přitisknutou na sklo totiž stále přemýšlela.

Přemýšlela, co bude. Co bylo. A proč se tohle všechno děje právě jí.

„Myslím, že bys toho kluka už neměla vídat, sestřičko.“ – „To snad nemyslíš vážně, je vidět, že jsi nic takového nikdy necítila!“ – „Ano, máš pravdu, já narozdíl od tebe znám pravidla! “ – „Snad si nemyslíš, že jsou pravidla důležitější než láska!?“

„Jistě, že ano! A víš, co? Já ti zakazuju toho kluka ještě vídat. Nenechám si kvůli své pitomé sestře zkazit celej život, Nilo!“ vybuchla rázem Linhe. Její sestra ji už ale neposlouchala, bouchla dveřmi – pokud se to tak dá nazvat, když ty dveře zavřela kouzlem – a odešla se projít do zahrady. Vrátila se až za tmy.

Ani za pár hodin, které Nila nestrávila ničím jiným než přemýšlením, neusnula. Opravdu by se nedala najít nějaká mezírka v zákonech, která by jí umožňovala říct Přemkovi pravdu? V tu chvíli si byla jistá, že Linhe nemá pravdu a taky věděla, že pro lásku a kluka, kterého tak miluje by byla schopna udělat naprosto cokoliv.

Další den se s ním viděla znovu. Opět a snad ještě více než dřív vnímala, jak veliké má štěstí. Věděla, že je Přemek báječný kluk a právě proto ho tak milovala. Když se sešli, procházeli se spolu, jako skoro každý den, po lese. Oba milovali přírodu.

Všechno probíhalo bez problémů. Nilina sestra Linhe si sice čas odčasu vzpomněla a vyhrožovala Nile, že na ni všechno řekne matce, ale zatím to nikdy neudělala a tak tyhle starosti pustila Nila z hlavy. Tenhle relativní klid ale neměl vydržet dlouho…

Jednou, když měli Nila a Přemek další ze svých tajných schůzek a procházeli se lesem, Přemek najednou navrhl: „Pojď se mnou k našim, Nilo. Moc rádi by tě poznali.“ Nila se zděsila, nemohla jen tak k jeho rodičům, už takhle tím vztahem porušovala všechna pravidla..

Nevěděla, co na to říct. Jak odpovědět. On si ale odpověděl za ni. „Nechceš, že? No jo, já vím. Myslíš, že mi nedošlo, proč se chceš pokaždý scházet tam, kde nás nikdo neuvidí? Je to přece úplně jasné, Nilo. Ty se za mě stydíš!“ vybuchnul a Nila jen těžce zadržovala slzy tlačící se jí do očí.

Se zničeným výrazem na něj pohlédla a tiše pověděla. „Víš.. ty víš, že tě miluju. A nestydím se za tebe, to neříkej. Nejradši bych to, že tě miluju, vykřikla do celého světa, ale nejde to. Asi už ti došlo, že mám nějaké tajemství a nic bych nechtěla víc, než moct ti říct, co to je, ale prostě to nejde. Promiň mi to, Přemku.“

Přemek si ale nechtěl nechat cokoliv vysvětlovat. Lže. Nechce se se mnou ukázat na veřejnosti. Trapas! Nila mezitím bojovala sama se sebou. S prázdnými výrazy hleděli jeden na druhého. Miloval ji. Milovala ho. Zklamal ji tím, co řekl. Zklamala ho domněnka, že se za něj Nila stydí.

Náhle se v Nile něco vzepřelo. Na co jsou nějaká hloupá pravidla? Nedovolí, aby jí zničili její lásku. „Jsem čarodějka!“ křikla a pak utekla. To, co vlastně udělala, si uvědomila až v autobuse, kam za pár minut doběhla. Co jsem to jen provedla? Jsem pitomá, pitomá. Cítila se naprosto hrozně a byla si jistá, že už Přemka nikdy neuvidí. Ne proto, že by ho už snad vidět nechtěla, ale proto, že on nebude chtít vidět ji.

A on? Když si uvědomil, co Nila řekla, chvíli si myslel, že je to vtip – hodně hloupý vtip! Ale potom, jakmile utekla, pochopil, že to žádný vtip nebyl. Bezmyšlenkovitě se rozběhl za ní, ale bylo pozdě. Ona už seděla v autobuse, který odjížděl pryč. Nevěděl, co dělat. Neměl jsem tak vybuchnout! Jsem debil! Už mě nikdy nebude chtít vidět.. ale já bez ní nemohu být. A ona nemohla být bez něj.

Nila plakala. Plakala a nešlo přestat. Když došla domů, pořád brečela. Naštěstí nenarazila ani na mámu a ani na sestru. Jen se zavřela v pokoji a už nikdy z něj nechtěla vyjít. Utápěla se v slzách. Netušila, jak dlouho tam seděla, ale nejspíš usnula.

Když se probudila, bylo už pozdě, všude kolem prostupovala temná noc. Cítila se divně, unaveně, nemocně. Nenapadlo ji ani, že by se možná měla převléknout do noční košile a, oblečená pořád tak jak přišla domů, usnula. Nespala ovšem dlouho. Za pár hodin ji totiž probudily děsivé sny. Zdálo se jí o soudu, který ji mohl potkat za to, že prozradila tajemství. Lépe řečeno, byla si jistá, že kdyby se o tom někdo dozvěděl, nikdy by se soudu nemohla vyhnout. Jakmile se probudila, konečně se převlékla a pak šla znovu spát. Tentokrát spala i přes nepěkné sny až do rána.

Poté, co se ráno znovu vzbudila, nejprve nevěděla kde je ani co se děje. Ve chvíli, kdy si vše, co se stalo, uvědomila, se jí zase chtělo plakat. Překonala ale slabost, vstala a odešla dolů do kuchyně. Pozdravila mamku i sestru a chovala se tak, jakoby se nic nestalo. Stejně jako i celý následující týden. Máma nic divného nezaregistrovala, měla hodně práce, než aby si všímala své mladší a zároveň taky problematičtější dcery. Linhe si ovšem všimla jisté změny. Nila se každý den uchylovala do svého ateliéru, malovala a dostala tak ze sebe všechny své nežádoucí emoce. Nejspíš by se jí to alespoň z maličké části povedlo nebýt její věčně přítomné sestry.

Linhe vešla neslyšně do ateliéru a chvíli pozorovala sestru při malování. Trochu jí tenhle její talent záviděla, ne však tak jako jí záviděla něco jiného. O tom, že jí její sestra mohla něco závidět, neměla však Nila ani tušení. Všimla si jí až po pár minutách. Na plátně se zatím objevilo několik nesouvisejících a opravdu abstraktních útvarů, z kterých ale každý hned poznal, že vyjadřují smutek, zlost, tak trochu nenávist, ale z velké části i lásku.

Nila si své přihlížející sestry všimla, ale nevnímala ji. Dál se věnovala svému obrazu. Pokládala do něj všechny své pocity, vše, co ji tížilo a cokoliv přidělávající jí starosti. Linhe však nepřišla proto, aby se nechala jen tak ignorovat. „Co se s tebou děje, Nilo?“

Nila na ni udiveně pohlédla. Myslela, že na ní sestra nic nepoznala. Uměla se dobře přetvařovat, Linhe jí na to ovšem neskočila a sama zvládala předstírat, že o ničem neví lépe než dokonale.

„Nic.“

„Poznám to na tobě! A ty to víš. Stalo se něco s Přemkem?“ otázala se nesměle Linhe.

Tohle však Nilu vykolejilo ještě víc. „Takže ty víš, že má jméno?“ zeptala se škrobeně. Linhe se ale nezlobila. Věděla, že sestře něco dluží. A chtěla jí tenhle dluh splatit. „Ano, vím. Myslím, že ti teď musím něco povědět. Možná jsem se tvářila, že mě tvoje zamilovanost štve, ale ve skutečnosti jsem spíše žárlila. Já nikdy zamilovaná nebyla a tys najednou vypadala tak šťastně.. Můžeš mi to odpustít?“

Nila svou sestru láskyplně objala. Měla ji ráda a tušila něco takového. Věděla, že by se na ni Linhe nezlobila pro nic za nic. A taky věděla, že ani pro ni nejsou pravidla více než láska. Po tomhle přiznáni nezbylo Nile nic jiného než povědět sestře zbytek svého příběhu. Ten méně příjemný.

„Pomůžu ti, Nilee.“ oslovila ji Linhe dětským jménem, kterým ji nenazvala snad už od deseti. „Nenechám nic a nikoho zkazit ti tvou životní lásku. Víš, je tady něco, co jsem ti neřekla…“ pošeptala Linhe do ticha a pověděla sestře to, co jí dosud neřekla.

 

 

„Ale nemyslíš, že.. Nebude se na mě mamka zlobit?“ bála se Nila, i když po vyslechnutém příběhu, dost dobře věděla, jaká odpověď je ta správná. Trápilo ji ale ještě něco, zda ji bude Přemek ještě vůbec chtít vidět.

„Jistěže tě bude chtít vidět. Předtím jste se scházeli každý den a teď už jste od sebe víc než týden. Pokud je opravdu tak skvělý a pokud tě miluje, tak jak říkáš, nejspíš už teď hyne steskem.“ říkala Linhe.

A měla pravdu. Přemek opravdu hynul steskem. Už nějakou dobu věděl, že ji moc miluje, ale co pro něj vlastně tahle láska znamená, si uvědomil teprve teď. Ve chvíli, kdy byly tak daleko od sebe. Ve chvíli, kdy uplynula takhle dlouhá doba od jejich posledních společných chvil. A nejhorší na celé téhle situaci bylo to, že ani netušil, jak na tom vlastně v téhle chvíli jsou. Nevěděl, jestli se s ním dívka, kterou miluje jako nikoho na světě, bude chtít ještě vidět. Nevěděl, jestli svou nepřiměřenou reakcí všechno nepokazil. Nila si teď zřejmě myslela, že s ní už nechce chodit, kvůli tomu tajemství. Skutečnost však byla absolutně jiná. Ve skutečnosti by ji miloval snad i kdyby se mu přímo před očima proměnila v žábu.

„Nilo Chrzová!“ přišla do pokoje své dcery její matka. A Nila poznala, že už její máma všechno ví. Bála se, co přijde. „Nepotkala jsem žádnou čarodějku, která by porušovala pravidla tak jako ty.“

Tvářila se smutně a se stejným výrazem, avšak lehce se usmívajíc se podívala své mladičké dceři do očí. „Žádnou… kromě mě samotné.“ pověděla tak tiše, jak to jen šlo. Přestože už Nila tenhle příběh slyšela ze sestřiných úst, znovu si jej poslechla.¨

„Když mi bylo asi o rok víc než je teď Linny, kolem osmnácti, potkala jsem kluka. Vlastně spíš mladého muže. No a okamžitě jsem se do něj zamilovala. Věděla jsem, že dělám něco špatného, ale taky jsem si byla jistá, že on je ten pravý. Tajně jsem se s ním dost dlouho scházela, ale pak se to dozvěděla moje matka. Ona pro tohle neměla pochopení. Táta byl taky čaroděj a oba uznávali jen čistokrevný rod. Zamilovat se do člověka pro ně bylo naprosto nepřípustné. Odstěhovala jsem se k vašemu tátovi a rodiče jsem už nikdy neviděla. Víš, nechci tomu ubírat na váze, ale on vztah čarodějky s obyčejným člověkem vlastně není až tak hrozný prohřešek. Kouzelné zákony nám to sice zakazují, ale přecejenom si nakonec uvědomili, že lásce nemohou bránit. Což se ovšem nikdo jen tak nemůže dozvědět. V zákonech se píše, že je většinou zakázáno být ve vztahu s obyčejným člověkem. A právě v tom slovíčku většinou je ta výjimka. Původně to znamenalo, že můžeš být v takovém vztahu, když s tím chlapcem čekáš dítě. Ale od toho se později sešlo, protože se toho zneužívalo. A teď už na dodržování vůbec nedbají.“ Po tom, co máma domluvila, tam s Nilou obě jen tak seděly a nevěděly, co si říct.

„Děkuju, mami.“ pronesla dívka po chvíli téměř neslyšně, přehodila přes sebe oblíbený svetr, obula boty a vyšla ven. Snad hodinu se procházela po louce za jejich domem, na jejímž konci už nejspíš odjakživa stála vysoká jabloň. Nevylezla na ni od dob, kdy sem jako malá chodila s Linhe. Dnes se ovšem z nevysvětlitelného důvodu cítila stejně zmateně jako když byla ještě malé dítě, a tak se chytila spodních větví a šplhala vzhůru. Po pár minutách se ocitla až téměř na vršku.

Sedla si, opřela se o měkký kmen stromu pokrytý listy a právě dokvétávajícími květy, zavřela oči a přemýšlela. Vlastně se pokoušela o přemýšlení, ale v tu chvíli byla Nila tak zmatená, že přemýšlet vůbec nedovedla.

Nejspíš by se měla radovat, ale proč? Vždyť Přemek ji po tom, co mu řekla pravdu, přece stejně nechce! Ani se jí neozval, nezavolal. Ale když o tom tak přemýšlela, uvědomila si, že svůj mobil už dlouho neviděla. Vlastně ho měla naposledy v ruce snad, když byli... když byli s Přemkem naposledy venku. A aniž by přemýšlela o tom, co vlastně dělá, slezla ze stromu a v rychlosti přeběhla přes louku domů. Maminka ji přivítala laskavým úsměvem.

„Nevidělas tady někde můj mobil?“ vyhrkla Nila bez pozdravu.

„Ne, neviděla. Určitě ho budeš mít někde v pokoji, ne?“ řekla máma „Jsi v pořádku, Nilko? Nechceš si ještě promluvit?“

„Ne, jsem v pořádku. Půjdu se podívat po tom mobilu.“ odpověděla Nila a pak s úsměvem dodala: „A mami, prosímtě, neříkej mi Nilko.“ Pak už vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje. Podívala se pod postel, prohledala zásuvky, nakonec vlastně obrátila celý pokoj naruby, ale svůj telefon ani přesto nenašla. Vyšla tedy z pokoje, podívala se i do koupelny, do kuchyně a do všech ostatních místnosti. Potom znovu vběhla do máminy pracovny.

„Mami, Linhe není doma?“ zeptala se.

„Ne, chvilku před tím než jsi přišla, někam odešla. Říkala, že si musí něco zařídit. Což v jejím případě určitě znamená, že šla do knihovny, takže bych ji nečekala moc brzy.“ zasmála se mamka. Nile však v tu chvíli moc do smíchu nebylo, chtěla jen najít telefon a zjistit, že ji Přemek scháněl. Když jej ale nemohla najít ani po dvou hodinách hledání, vzdala to.

Sedla si jako už tolikrát do svého milovaného ateliéru. Chvíli si jen tak bezmyšlenkovitě kreslila a pak si vzala velký výkres, na který začala tak, jak ji to napadalo vytvářet části obličeje. Obličeje, který jí byl natolik známý. Dokonale si jej pamatovala a dokázala by ho nakreslit snad i poslepu.

Velké hnědé oči, nos a roztomilý úsměv, kterým odkrýval sněhově bílé zuby. Jeho věčně rozcuchané hnědé vlasy. Ponořila se do malování a totálně zapomněla na čas. Připadala si, jako kdyby byla znovu s ním. Nepostřehla ani, že se s lehkým vrznutím otevřely dveře a někdo vešel. I kdyby to však postřehla, nejspíš by nevzhlédla. Myslela by si, že je to mamka, která si zde něco zapomněla nebo Linhe hledající ztracenou knížku. Na obrázku byla zatím i se všelijakými detaily načrtnuta Přemkova tvář. Nilin smutek se na něm odrážel a on koukal lehce smutným, ale přesto okouzlujícím úsměvem jen a jen na ni. Za pár dlouhých chvil, když si uvědomila, že už je nejspíš příliš pozdě, nechala malbu malbou, uklidila štětce i barvy a pomalu zamířila ven. Málem by ani nepostřehla, že se děje něco, co do jejího osamělého ateliéru přineslo změnu. Pak se však pootočila a přímo za sebou uviděla někoho stát.

Velké hnědé oči a smutný, ač roztomilý výraz ve tváři. Chvíli si myslela, že se jí to všechno jenom zdá. Že se z těch dlouhých hodin kreslení trochu zasnila a pořád před sebou vidí jen jeho malbu. Malba by k ní ale nemohla přijít, odhrnout jí neposlušný pramínek vlasů z čela a políbit ji.

Než si Nila opravdu uvědomila, že nesní, uběhlo několik minut. Když si to však uvědomila, odlepila své rty od jeho, prudce se mu vrhla kolem krku a začala brečet. Nechala ho, aby si hrál s jejími vlasy, zatímco mu ona konečky svých prstů přejížděla po zádech. Věděla, že je u ní a že ji neopustí. Že ho už nikdy nenechá, aby ji opustil. Přesto ale nepřestávala plakat. Vlastně se spíš zdálo, že čím déle tam Přemek je, tím usedavěji zní dívčin pláč. On se neptal, proč pláče. I přestože plakala, věděl, že je šťastná a tak ji jen hladil po jemných havranově černých vlasech a držel ji ve svém objetí tak pevně jak to jen dokázal. Udělal by pro ni cokoliv. A ona pro něj. Věděla, že i kdyby v tuhle chvíli celý svět zanikl, zůstanou spolu. A nic jiného ke štěstí nepotřebovala.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska versus zákon:

23.11.2009 [11:51]

lenikaspiSeina: Moc děkuju :)

1. 000 přispěvatel
22.11.2009 [19:43]

000Krásné...moc povedené, i když přečíst to byla fuška, je to dlouhé =D Ale moc chválím.EmoticonEmoticonEmoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!