OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Kohoutek



KohoutekŽertovná povídka na téma stárnutí nás dělá moudřejšími.

 Kohoutek

  

Sedli jsme si s kámošem Mírou na jedno ke Švandovi. Ten večer bylo mrtvo, všichni se zas váleli na dlažbě před Jakubským náměstím, páč je to teď hrozně in. Týpci z Český televize s platem dvojnásobným, než má průměrná socka, si tam hrajou na „muže z lidu“, protože pijou drahou chcanku na stojáka. Netrvalo dlouho a pivo nám pomohlo dostat se k tzv. meritu věci. Těžká filozofie.

První výstřel měl Míra: „Víš, co jsem někde slyšel? Že problém naší generace je, že nejsme ani svině, ale ani ti foglarovští hošíci, v který se nás snažili rodiče vychovat. Chápeš?“

Moc jsem to nechápal, ale za chvíli mě naladil na stejnou vlnu. Brzy jsme si notovali, jak jsme pokřivená a líná generace. Naše ženský doma mezitím věšely prádlo, který: lásko, už fakt nestihnu pověsit, nezlob se, promiň.

„Vem si jen tuhle moji historku, za kterou se fakt stydím.“ pokračoval Míra. „Když jsem nastoupil na vejšku, tak jsem mohl bydlet zadarmo u dědy. Děda byl naprosto skvělej, nebyl to takovej ten pedantskej typ, kterej by se mě snažil cepovat, nebo tak něco. Ne, byl rád, že tam není sám, a dával mi kapesný, který jsem nadšeně chodil prochlastávat. Chtěl po mně vlastně jen jednu věc. Neměl důvěru ve vodu z kohoutku. Nedokážu říct, jestli to byl jenom jeho vrtoch, anebo s tou vodou fakt něco bylo. Chápeš, já když jsem měl sušáka po pařbě, tak jsem to fakt neřešil. No, a bydleli jsme v Medlánkách a kousek dál byla lesní studánka. A můj jedinej úkol bylo vzít kanystr a jet autobusem a pak pěšky asi půl kiláku pro tu vodu. Celkově to zabralo tak hodinu a půl, víc ne. A tak jsem jezdil. Jenomže přišly studentský párty a taky se o čtyři ulice dál nastěhoval kamarád, co měl filtr na vodu, jestli mi rozumíš...“

„Ne, ty jsi vážně…“

„Mlč, udělal bys to taky, tak sklapni a poslouchej. Jeden měsíc, byl to, tuším, říjen, jsem to takhle s filtrem nafixloval poprvé a děda nic nepoznal. V listopadu jsem to střídal: studánka-filtr-studánka-filtr. Jenomže v prosinci už to bylo spíš: filtr-filtr-studánka-filtr-filtr-filtr. A to ani neumluvím o tom, že občas se mi do schématu přidala i studentka. A jak začala bejt zima, tak jsem sám sebe přesvědčil, že ta voda je přece naprosto v pohodě, a že je to od dědy vlastně hrozně škaredý, tahat mě takhle na mráz. Pak studánka zamrzla a měl jsem chvíli klid, no, a na jaře jsem zase asi dvakrát zašel, ale pak přišly Falkovy narozeniny. Pamatuješ si to, ta obří párty? Jak Falko blil z balkónu a poblil sousedce prádlo na vokně?“

„No jasný, jak jí to pak musel všechno vyprat.“

„Probudil jsem se druhej den asi v jednu odpoledne, děda doma nebyl. Byl jsem totálně mimo, nemohl jsem vůbec chodit. Připotácel jsem se ještě opilej do koupelny. A tam byl. Koukal na mě těma svejma svůdnejma očičkama.“

„Kdo? Děda?“

„Ne, debile. Kohoutek. A lascivně šeptal: Míro, Mirečku, nikdo nic nepozná, neboj. Bude to naše malý tajemství.“

Rozesmál jsem se.

„Vidíš, a ty se směješ a přitom, co je na tom k smíchu? Vždyť je to k pláči. Tak jsem to natočil a pak napjatě čekal, co se stane. Nestalo se zase nic. Prošlo to. A v tom je, kámo, celá tragédie naší generace. Tajně fixlujeme a většinou nám to projde a sami si to už nějak obhájíme. V práci, v manželství nebo v ekologii – copak někdo zjistí, žes vyřazenej mobil nevyhodil do elektroodpadu, protože se ti nechtělo přes půl města? Nikdo, jen ty sám to víš. No, schválně, kam házíš starej mobil?“

„No, do elektroodpadu přece.“

Míra se na mě upřeně podíval. Oba jsme se rozesmáli. 

„Kokote!“ suše zahlásil.

„Ok, fajn, máš pravdu. Minulej mobil jsem hodil do koše, ale neměl jsem tehdy pojízdný auto. A víš, kde je elektroodpad? Až u Líšně!“

„Ale koho to zajímá, kde je, ty vole?! Prostě ses na to vysral jako všichni, a vo tom právě mluvim. Každej ví přesně, proč nemohl! Prostě přemejšlim, jestli je vůbec nějaká šance, že se lidstvo změní, protože s takovýmhle přístupem nás logicky čeká vyhynutí, že jo. Sereš si tak dlouho do vlastního hnízda, až ti z vodovodu tečou vlastní hovna, na který chcípneš.“

Kolem prošla Lucie – krásná štamgastka. Chodila s kytaristou nějaký slavný pop-rockový kapely. Nemohli jsme si s Mírou nikdy vzpomenout, jak se ten jejich band jmenuje, páč se všichni jmenujou úplně stejně. Musej na to mít ve vydavatelstvích nějakej program: Nebe, Hodiny, Slunce, Slza – jedna z těhle sraček to byla. Na chvíli jsme oba přestali řešit zkázu světa a jenom se jí tak kochali. Jak se culí, jak si otírá pěnu - v podstatě Vašáryjka pro naši generaci.

„Hele, Lucka je festovní baba, to jo, ale jak to, prosím tě, souvisí s naší povídkou?“

„Nijak, ale doufám, že čtenáři nám to odpustí,“ pronesl jsem zasněně.

Z chrchláku za barem právě vřískala Mucha, která tady kdysi točila pivo. Ale to už je sakra dávno. Zpívala vo tom, jak jsou chlapi vhodný leda k tomu se vožrat a nachcat do šuplíku. Pak zpívala, že i to by překousla, ale: „To, co mi vadí, to jsi ty!“

Ludra jedna, dokud tu roznášela, moh jsem jí za trest nedat aspoň dýško. Jenže teď se na náš šklebí z titulních stránek celostátních deníků. Raději jsem se vrátil k Mírovu problému.

„Seš na sebe moc přísnej, Míro. Na vejšce to tak chodí. Prostě jsme dělali spoustu kravin jako každá generace.“

„Jo, tak jasný, některý věci se změnily. Už tolik nepijem.“

„No, spíš na to nemáme čas.“

„Usadili jsme se. Máme manželky. Já dokonce děti. Ale změnilo se opravdu něco?“

„Jasně, že změnilo. Copak to nevidíš? Seš spořádanej občan, máš rodinu, krásnej baráček za Brnem, tak co tě furt žere?“

„Možná máš pravdu. Jasně, že nejsem stejnej vůl, ale máš pocit, že jsme se vážně tolik změnili? Tak já ti něco řeknu, víš, že můj děda je ještě furt naživu? Je mu šestaosumdesát. Ten frajer má prostě tuhej kořínek, nevím, jak to dělá - on sám si myslí, že je to tou pramenitou vodou, ale… ehm... no, však víš. No, a minulej tejden jsem měl jet zase do studánky, autem je to cesta na půlhoďky. Byl jsem utahenej jak sviňa, v práci od šesti, ale nedokážu ho odmítnout. Takže jsem v garáži a už skoro nasedám do auta a volá Jana, že nemůže vyzvednout Lenku ze školky, že mají průšvih v práci. Do toho volá děda, jestli jsem na něj nezapomněl jako posledně.“

„Jasný, dědo, nezapomněl.“

„Položím telefon, zvednu hlavu a přímo tam v garáží na mě ze tmy mrká mosaznej kohoutek. A šeptá mi: Bude to jen mezi náma...“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kohoutek:

08.03.2017 [15:47]

PavelMalySlušná práce. Postavy jsou věrohodné, příběh si na nic nehraje a má to spád. Jen ty dialogy v úvodu bych trošku proškrtal. Ale to už jsem možná hnidopich.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!