Jenom pohádky mají dobrý konec • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky... další jednodílovka z mé tvorby je tady... Ani nevím co mě přimělo ji napsat. Měla jsem tento nápad s dívkou, ale vždy jsem popisovala jen pocity holek. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a uvědomila si, že i v ostatních povídkách se vždy všechno točí kolem pocitů dívek a o tom, že holka je hlavní postava, proto jsem se tenkrát rozhodla to změnit. Vžila jsem se do role chlapce a chci, abyste mi řekli jestli se mi po aspoň trochu povedlo. Děkuji za jakkékoliv komentáře...

19.11.2009 (19:44) • LonelyRebel • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1070×

Do černých vlasů se mu bořily bílé sněhové vločky. Tvář měl mokrou, ale nevěděl od čeho, mohl to být roztávající sníh na jeho teplé kůži nebo velké slzy, které se mu kutálely z očí a dopadaly na límec bundy.

„Proč Marku?“ pohlédl na černý náhrobek, na kterém bylo vytesané zlatě zdobeným písmem jméno jeho přítele. „Byli jsme nejlepší přátelé a tys mě tady nechal!“ mluvil k fotce, která se na něj dívala. Nevěděl jestli má křičet zlostí nebo lítostí. Raději se myšlenkami vrátil do dnů, kdy ještě mohli být spolu.

„Tome! Už jdu!“ křičel na něj Marek a sjížděl zábradlí schodů, které byly zubožené každodenním náporem studentů, spěchajících za svými povinostmi do budovy školy.

Jako pokaždé, když se potkali sehráli svůj pozdrav. Pár rychlých stisků ruky a nějaké to tlesknutí.

„Tak co půjdeme dneska na ten novej film? Samý vesmírný lodě a války!“ začal se rozplývat Tomáš a mezitím opakoval pouze to co četl na internetu.

Marek se na něj zklamaně podíval.

„Budeš muset jít sám.“

„Cože? Proč?“

Pomaličku se oba vydali k bytovce, ve které oba bydleli.

“Musím hlídat bráchu...”

“Ještě, že je moje sestra starší než já!” řekl nahlas Tom a v tu chvíli se mu v hlavě zrodil skvělý nápad. “Mohla by ho hlídat moje ségra!”

Markovi se rozzářily oči a jako, když do nich střelí se rozběhli k domovu.

Když vrazili do Tomášova bytu, jeho sestra Kateřina se už parádila před zrcadlem.

“Vypadní z mýho pokoje, blbečku!” uvítala je obvyklým pozdravem.

“Ahoj Katy.”

“Co po mě chceš?!”

“Víš Káťo, Marek by večer potřeboval pohlídat bráchu, tak mě napadlo....”

“Tos uhod pitomče! Vy se budete bavit a já zůstanu trčet doma! Vypadni!”
“Káčo, pitomá!” křiknul na ni a jen tak tak za sebou zavřel dveře a unikl před kartáčem na vlasy, který tupou ránou dopadl na podlahu.

“Tak takhle by to nešlo...” podíval se na zdrceného kamaráda a napadl ho ještě primitivnější plán než byl ten první.

“Vezmeme ho sebou do kina!”
“Je mu 7! nebaví ho to co nás!”

“Nějak to vydrží, ale jestli máš lepší nápad...”

“Ne, nemám...”

“Tak domluveno! V šest dole u schodů!”

Rozloučili se a Marek vyběhl o patro víš.

Tomáš se vyjeveně díval na Marka, který za ruku táhnul malého vzpupného chlapce.

“Tak pojď! Adame!” křičel na něj.

“Já nikam nechci! Chci si hrát!Řeknu to máme!”

“No jo, pořád! Vidíš to! Odmítá kamkoliv jít!”

Marek ho po náročném dovlečení k Tomáši pustil.

“Dostaneš dvojitou porci popcornu a coli!” usmál se na něj Tom povzbudivě.

“Nechci do kina!” a ač je Adam malý, kopl Toma silně, těsně pod koleno, kde měl Tom jizvu po dřívější operaci a pekelně to zabolelo. Tom se bolestně zkroutil na zem a malý Adámek se bez váhání rozběhl do vozovky.

Marek se okamžitě přestal věnovat Tomovi a rozběhl se za bratříčkem.

“Marku! Dávej si pozor!” křičel Tom při zvedání a po jedné noze skákal za ním.

Adam byl na svůj věk hbitý a vběhl do silnice dřív než ho Marek stihnul zastavit a vběhnul za ním.

“Marku! To červený auto!” zakřičel Tomáš, ale Marek měl oči jen pro malého brášku, který se udýchaně zastavil uprostřed cesty.

“Adame!” vrhl se k němu a odžduchnul ho na chodník, kam Adam se slzami v očích dopadnul.

“Marku!” Tom s hrůzou slyšel červené Fabii skřípou brzdy, ale taky viděl jak auto nabralo jeho kamaráda na kapotu.

“Marku!” zašeptal a zapomněl na bolest v noze. Rozběhl se k nehybnému tělu.

“Nehyb s ním!” radil muž, který šokovaně vystoupil z auta a volal sanitku.

Zíral do bílé stěny. Marek už byl s těmi doktory na sále nějak dlouho. Měl divný pocit v žaludku, určitě je to vážné. Určitě! Poznám to! Jsme nejlepší kamarádi už věky! Vím, když se mu něco stane. Jeho tok myšlenek přerušili občasné vzlyky příbuzných Marka.

Po chvíli se všechny oči upřely na přicházejícího muže v bílém plášti. Zasypali ho otázkami, ale ta jedna jediná zůstávala vyset ve vzduchu: “Žije vůbec? Přežil to?” Nikdo tu otázku nedokázal vyslovit na hlas. Všichni ji s neklidem v očích zaháněli a přesto měli nutkání zná její odpověď. Modlili se, aby byla kladná, ale většina z rodiny právě začala pochybovat, že Bůh, ke kterému se modlili existuje, protože doktor smutně zakroutil hlavou což znamenalo jediné: Tomášův přítel byl mrtvý.

Tomáš tam jen tak stál a pak jako by ho popadl amok začal křičet a kopat kolem sebe. Byl jako smyslů zbavený chtěl za Markem. Křičel, že doktor je lhář, I když věděl, že to jeho kamaráda nevrátí.

Když se vyběsnil uviděl před očima jen rozmazané obrazy a pak bílo. Jen bílou barvu a potom Marka. Jeho kamaráda, kterého objímal, který pro něj znamenal víc než bratr.

“Tome! Tomášku...” slyšel nad sebou naléhavý smutný šepot. Stála nad ním jeho matka.

Byl to jen zlý sen? Ne... ležel v nemocnici a sestřička mu do kapačky vpichovala nějakou látku, která ho měla uklidnit.

“Mami, kde je Marek?” hlas se mu uprostřed věty zlomil.

“Tomášku, je mi to moc líto....”

Roztřásl se po celém těle a z očí se mu kutálely velké slzy.

Rychle zatřásl hlavou, aby zahnal vzpomínky na pohřeb.

“Byla to moje chyba? Vždyť to přece byl můj nápad!” znovu upřel skleněné oči na fotografii. “Můžu za to já?” byl celý promočený od sněhu. Každý den tu zvládl stát celé hodiny. “Ale ty jsi mohl taky bojovat! Mohl jsi přežít, ale vzdal jsi to!” teď už nemluvil s klidem, ale hlas se mu třásl a křičel.

“Nechal jsi mě tady! Nenávidím tě! Slyšíš mě? Nenávidím! Opustil jsi mě! Odešel jsi sám!”

Konečně nahlas vyslovil myšlenku, která ho tížila už dlouho, nechtěl si to přiznat, ale ano. Vždyť to on ho opustil.

“Nenávidím tě! Neměl jsem nikoho jiného než tebe!” trochu se mu ulevilo.

“Promiň mi to... Příjdu za tebou zase zítra!” z náhrobku setřel trochu sněhu. Přejel prokřehlými prsty přes fotografii a pomalými kroky, které zanechávaly stopy ve sněhu, se vydal domů.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné