OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jen dnešní noc

27.04.2016 (16:00) • Mata • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1511×

Stála ve své ložnici. Bolest hlavy byla neodbytná, dnes byl náročný den. Zhluboka vydechla. Tolik se těšila, až se zbaví nepříjemně tlačícího korzetu i těžkých drahých šatů. Teď ale nechtěla volat služku. Ještě ne. Jen pár chvil potřebuje být sama. Stalo se toho příliš a ona toužila po klidu, tichu, prázdné hlavě. Toužila po tom nic necítit... nebýt.

Chtěla se posadit ke zlatem zdobené toaletce, ale strnula v půli pohybu. Tiché zaklepání na balkónové dveře způsobilo, že se její srdce splašilo, hrozilo, že ve zběsilém tempu pukne. Prsty stiskla brokát svého živůtku a prudce se otočila. Zírala na zavřené dveře.

Něco se jí zdálo! Bože! To nejde, to není možné! Ale další lehké zaklepání neodbytně zahnalo pochyby.

Pokusila se ustoupit dozadu, ale narazila do stoličky, a málem by byla upadla, kdyby se nezachytila desky. Vytřeštěně zírala na kliku, která se nekonečně pomalu přibližovala k zemi. Pár okamžiků doufala, že služka zamkla, ač dobře věděla, že to není pravda.

Nezamykala... Nikdy... Kvůli…

Bože, zač mě trestáš! Já vím... vím za co! Ne, nejsem dobrá žena!

Nebyla schopná slova, když se dveře potichu otevřely. Dech se jí zadrhl navzdory divoce bijícímu srdci. Ustupovala stranou a očima vytřeštěnýma hrůzou sledovala muže, který vstoupil, ale zůstal skryt ve stínu. Štíhlou vysokou postavu oblečenou v černé.

Ne, to není pravda! To nemůže být pravda! Jen se jí to zdá!

Zoufale si přála se probudit, ale vysvobození nepřicházelo a ON vykročil. O podlahu cinkla ostruha.

„Copak, drahá, dnes se nedočkám přivítání?“

Znovu, snad po sté za těch nekonečných pár chvil, zalapala po dechu. Ne, už nemohla pochybovat, jeho hlas by poznala kdykoliv. Ten hlas, který ji sváděl i opouštěl. Hlas, který zneužívala, když utíkala z manželského lože.

Její trest nastal! Přišel si pro ni sám ďábel v jeho podobě!

V podobě, kterou odkrylo světlo svic, když mu konečně padlo do tváře. Černé vlasy mu spadly do čela a modré oči se jí zahryzly hluboko do svědomí. Nedokázala zabránit palčivému vzrušení, aby jí projelo z podbřišku až ke kořínkům vlasů.

„Přišla jste o hlas, madame? Jak šťastné shledání, že?“ křivě se usmál.

Byl už skoro u ní. Mohla vidět každý rys jeho obličeje, každou jemnou vrásku kolem přimhouřených očí. „Co… jak… co tu děláte?“ vykoktala ze sebe a polkla, aby si uvolnila stažené hrdlo.

„Zastesklo se mi, je na tom něco špatného?“ Pomalu došel za její záda a ona pevně zavřela oči v bláhové naději, že zmizí. Zmizí stejně, jako se objevil. „Proč neodpovídáte, drahá, jindy vaše libá ústa chrlila slova jako kašna na náměstí vodu.“

Nezmizel…

„Vy tu nemáte být, vy máte být…“ nedořekla a zajíkla se, když se prsty lehce dotkl její šíje.

„Mrtvý. Správně, drahá. Jaká byla poprava? Doufám, že jste si ji užila,“ jeho hlas byl chladný, povýšený, a přesto mu znovu podléhala. Vždy by mu podlehla!

Neodpověděla, nedokázala to, jen pevněji zatnula prsty do živůtku. Stejně jako nedokázala pochopit, jak je tohle možné. Snad se jí to zdá! Snad ji jen spravedlivý Bůh trápí zaslouženou noční můrou!

Přeci to viděla! Na vlastní oči to viděla! Zemřel dnes na náměstí! Postrach aristokracie! Černá můra! Tak proč je TEĎ TADY?!

„Ale nechme tlachání. Důležité je, že jsme opět spolu, nemám pravdu?“ V jeho palčivě hlubokém hlasu rezonovala radost z její strnulostí, strachu, ale nedokázala udělat nic, nedokázala se bránit. Nedokázala se pohnout. Cítila jeho blízkost, teplo i chlad, jeho vůni a vášeň. Protože to všechno na něm milovala, proto chtěla v loži jeho. Jenže...

„Jsem tu a jen dnes v noci zůstanu. Hodíme všechno za hlavu, co vy na to, drahá? Všechno, co se stalo dnes, jako by nebylo. Copak byste si to nepřála?“ šeptal jí do ucha.

Nevěděla, jestli se třásla víc vzrušením, nebo strachem. Byl tak blízko! Vždycky, když byl tak blízko, chvěla se. Proboha!

„Málem bych zapomněl, něco jsem vám přinesl.“

Stále stál za ní a její tváře se dotklo něco chladného, jemného. Stočila pohled a bezhlese vykřikla. Volnou rukou si přikryla ústa, zatímco zděšeně sledovala, jak se její bílé kůže lehce dotýká květina. Květina, která byla postrachem všech. Květina, která nemohla věstit nic dobrého. Černá, temná květina. Cítila, jak se jí pomalu sune po kůži, po krku. Cítila jeho teplou ruku v letmém doteku, když jí zastrčil do výstřihu černý tulipán. Nedokázala už vydržet ničivou směs vzrušení a hrůzy a bezvládně se zhroutila na zem.

Nezachytil ji. Jen s úšklebkem sledoval drahou látku šatů rozlévající se po perském koberci.

„Máte pravdu, má drahá. Někdo dnes zemřel, ale já to nebyl. Je toho příliš, co nevíte. Vy i ta aristokratická sebranka. Tohle je teprve začátek.“ Překročil její bezvládné tělo a přistoupil ke svícnu, kde pomalu, jeden po druhém, uhasil všechny plamínky a místnost zalila temnota.

„Dobrá práce, bando! Dneska to konečně stálo za to!“

Ostré světlo se mi zakouslo do očí. Do háje, musej vždycky rozsvěcet všechny reflektory najednou?! Mžoural jsem okolo jak právě vyoraná myš. Zastínil jsem si oči a mrkl na zem na Alici. Ztěžka se zvedala. Jo, krinolína, ta dá zabrat. Přistoupil jsem k ní a podal jí ruku. Vděčně se pousmála a pevně sevřela moji dlaň.

„Díky,“ srovnala si šaty a pohledem zabloudila k režisérovi, kterej něco vykládal kulisákovi. „Konečně neměl žádný kecy,“ usykla po straně. Jen jsem na ni mrkl, to už jsem ale zahlédl, jak se ke mně žene maskérka a divoce gestikuluje.

„Adame! ADAME!“

Protočil jsem oči v sloup. Jasně! Prsty jsem opatrně podebral paruku, aby se jí náhodou něco nestalo, a stáhl ji z hlavy.

„Adame, buďte opatrný! Do zítra bych to nestihla dát do pořádku! Generálka v tuhle dobu je vražedná. Víte, co toho mám?“ hořekovala drobná ženština a vytrhla mi tmavé vlasy z ruky.

„Omlouvám se, Maruško. Však vy to zvládnete, jste pracovitá jak včelka,“ mrkl jsem na ni a rukama zajel do své blonďaté propocené kštice. Paruka a divadelní světla, vražedná kombinace! Jen cosi zamumlala a otočila se k Alici. Už jsem myslel, že se mi podaří nenápadně zmizet z pódia, režisérův hlas mě ale zastavil v půli kroku.

„Dneska to bylo konečně dobrý, Adame. Doufám, že se na tebe můžu spolehnout.“

„Jasně, já vim. Žádný divoký mejdany, žádný ponocování, žádnej alkohol…“ blahosklonně jsem se usmál. Ne, nic z toho jsem na dnešek opravdu v plánu neměl. Jediný, co jsem v tu chvíli chtěl vidět zblízka, byl můj polštář. Připadalo mi, že generálka do mě vyžrala díru, a to, co zbylo, každou chvíli padne za vlast.

„Myslim to vážně. Zejtra tu budou potencionální sponzoři. Jestli se něco posere, víš, co to bude znamenat.“

Jo, jasně, ví to každej z ansámblu. Budeme všichni na dlažbě. Tahle premiéra nám měla zachránit kůži. Holt, malý divadlo na nepříliš velkým městě. Soubor se rve o přežití už pár let, ale letos už je to fakt krize. Ředitel strašil, že nás rozpustí, jestli si nedokážeme sehnat sponzory. Zhluboka jsem vydechl a sklonil hlavu.

Jo, a na mně postavil tu největší část dřiny. Zatracenou dvojroli v Černým tulipánu. Pořád jsem nedokázal pochopit, proč zrovna tohle. Proč chtěl na prkna přetáhnout zrovna tenhle příběh. Jasně, je to klasika, kterou lidi znaj, a scénárista udělal kus dobrý práce… jenže… Jestli zejtra něco půjde do háje, bude to moje vina, známe našeho režiséra, že? Ale zároveň to byla výzva. Pořádná výzva, a já výzvy rád.

„Jasně, šéfe, já vim. Slibuju, že dneska nic neprovedu,“ hodil jsem na něj jeden ze svých nevinných úsměvů.

„Tak se švihej vyspat, ať seš zejtra fit. A pokus se přijít včas, ano?“

„Budu se snažit, nastavim si budíka,“ ušklíbl jsem se a konečně zmizel do zákulisí. Díky bohu, propustil mě docela brzo. Temnou chodbou jsem se proplížil do šatny a rozsvítil. Fajn, kolega ještě nedorazil, akorát čas se zdekovat, než mě někdo někam vytáhne. Stáhl jsem z ramen černou košili a hodil ji na židli, namáhavě zul vysoké boty. Když jsem si rozepnul pásek kalhot, rozlétly se dveře a s prásknutím narazily do zdi, až na mém stole přistál kus omítky. ZASE!

„Do háje, to nemůžeš…“ konec věty jsem spolkl, když jsem zaslechl ženský hlas. Krucinál, ta si taky umí vybrat chvíli!

„Hmmm, právě včas. Víš, že v tý černý paruce fakt vypadáš jak Alain Delon?“

Bezva, na to jsem tak zvědavej! Zase jsem pásek zapnul a šlehl pohledem ke dveřím. O rám se opírala Alice a házela na mě svůdné pohledy. Teda, aspoň se o to snažila. Na jevišti jí to šlo líp. Paruku už neměla a vlasy stažené čelenkou jí taky moc na kráse nepřidaly.

„Ani jsem si nevšiml,“ ušklíbl jsem se a sebral košili ze židle, abych ji mohl pověsit na ramínko. Kostymérka by mě zabila, kdyby ji viděla někde válet. „Potřebuješ něco? Spěchám,“ nevrle jsem se ošil. Ne, její pohled mi fakt nebyl přijemnej. Jasně, kdysi jsme spolu něco měli, než... Nic vážnýho. Nic delšího, než jednu noc.

„Jen jestli se nechceš stavit. Na skleničku.“

Koutkem oka jsem zaznamenal, jak na mě mrkla. O jé, už zase. Jo, od tý doby, co nastoupila do souboru, se snažila. Kruci, ale copak jí můžu říct pravdu? Všechno by bylo v háji. Měsíce dřiny... „Ne, nezlob se, nemám čas ani náladu,“ omluvně jsem se pousmál a hodil na sebe tričko. To, jak očima luxovala moji hruď, se mi ani trochu nelíbilo.

„No tak, Adame, jen dnes v noci zůstaneš. Hodíme všechno za hlavu, co ty na to, můj drahý...“ ušklíbla se a vešla.

Proč mě popadá panika?! „To je moje replika...“ utrousil jsem naoko nezúčastněně, otočil se k ní zády a snažil se najít v batohu mobil. CHYBA! Položila mi ruce na ramena. Zatraceně!

„Copak sis nevšiml, jak to mezi náma na jevišti jiskří?“

Jo, sem dobrej herec, si chtěla říct. Zhluboka jsem vydechl. Ne, tohle fakt nejde. Teď nebo nikdy, sbor nesbor. Otočil jsem se a setřásl její ruce z ramen. „Hele, Alice, tohle nejde. Nejsem sám.“

Jen tázavě zvedla obočí. Výborně, a ještě nechápavá. Třeba nebudu muset s celou pravdou ven. Skoro jsem viděl, jak se jí v hlavě točej kolečka.

„Počkej, nikdy jsi s ní nikde... máš jen spolu...“ vykulila oči a nevědomky o krok couvla.

No dobrá, pokládám hlavu na špalek. „Mám spolubydlícího,“ výmluvný úsměv mluvil za vše.

Chvíli na mě vytřeštěně zírala, než ustoupila o další krok a hystericky se rozesmála. „Ty vole...“ vymáčkla ze sebe a opřela se zády o stěnu.

S tázavě zvednutým obočím a rukama založenýma na hrudi jsem sledoval, jak popadá dech. Snažil jsem se tvářit jakoby nic, ale uvnitř mě všechno vřelo. Tak jestli to mezi náma bude jiskřit i zítra, je ve hvězdách jejího hereckého talentu. Já to věděl! To si musela vybrat zrovna dnešní večer?! Mohl jsem jen doufat, že Alice není taková mrcha a nechá si svůj objev pro sebe. To, aby půlka města věděla, že zdejší divadelní milovník s nepříliš čistou pověstí je ve skutečnosti gay, by nám taky nepřidalo. Poprask na malým městě... už bych si tu asi moc nezahrál. Jenže její výraz mluvil naprosto opačně.

Rejža mě zabije!

„Jdu se vožrat!“ procedila ještě mezi sevřenými zuby, než se vypotácela na chodbu.

A je to v prdeli!

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jen dnešní noc: