OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jeho temná eminence

28.10.2012 (12:00) • Arkana • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1267×

Jeho temná eminence

Bylo jedenáct hodin večer, což znamenalo, že profesorka McGonagallová už dávno odtroubila večerku. Školník Filch zvolna procházel chodbami a zhasínal světla, neustále si mumlajíc pod vousy. 

„Ti zatracení idioti z prvního ročníku! Kolikrát jsem jim jenom říkal, že tam nemají chodit!“

„Weasley! Až já tě dostanu do rukou, tak-“

„Už zase. Už zase byli v oddělení s omezeným přístupem…“

Díky tomu, že zrovna peskoval jednoho havraspára z druháku, podařilo se jí protáhnout za jeho zády a tiše a nenápadně jako stín seběhla dolů po širokých schodech do podzemí.

Pochodně připevněné v držácích na stěnách nabízely jen chabé osvětlení; zdálo se, že i ty v tomhle ponurém a mrtvém sklepení skomíraly.  V dlouhých temných tunelech Bradavického podzemí se mezi masivními kamennými stěnami držel chlad. I za bílého dne jako by se teplé sluneční světlo u vchodu do sklepení rozplývalo, v noci to tu bylo teprve strašidelné. Člověk si připadal jako v hrobce a myslel si, že lidé, kteří tu tráví svůj volný čas, prostě nemůžou být normální.

Za rohem se ozvaly kroky, které se kvapně přibližovaly. Hermiona vyhlédla zpoza sloupu, a natočila se způsobem, který zajišťoval, že ji příchozí nezahlédne a zároveň na něj sama bude mít dobrý výhled. Když se vynořil na konci chodby, usmála se. Přišel na čas, jako obvykle.

Ne, opravdu tu na něj nečíhala… Chodila se sem každý večer učit, protože do sklepních prostor studenti ani učitelé už dávno nechodili. Byla tu tma a ticho. Žádní uječení prváci. Prskání lektvarů, klokotající v mnoha kotlících různých velikostí za nedalekými dveřmi z dubového dřeva, které pamatovaly ještě Salazara Zmijozela, ji neuvěřitelně uklidňovalo. Stejně tak ta vůně – ostrá, kořeněná – nepopsatelná směska pachů, které ulpívaly na zdejších kamenných zdech po celá léta, kdy zde byly oloupávány, sekány a vařeny nejrůznější suroviny, aby výluh z nich byl následně stáčen do malých lahviček z průhledného skla, které pokojně odpočívaly na policích v dobře zamčené místnosti hned vedle.

Klíč od ní – velký, železný a starobylý - měla jen jediná osoba.

Hermiona ani nedýchala, když jeho tvář na okamžik ozářila jedna z pochodní.  Bylo už dávno po večerce a ona měla být pěkně ve své posteli na nebelvírské koleji – ale komu by se chtělo spát?

V jistém slova smyslu to byl její vzor. Ne přímo idol, ale vzor. Měla ho ráda, zatímco zbytek třídy ho nesnášel. Jednou a naposled se před pár dny pokusila něco říct na jeho obranu.

„Není tak, špatný, Rone! Opravdu se nás snaží naučit-“

„Přestaň se toho slizouna zastávat! Copak nevidíš, jak se k Harrymu chová? Hledá si záminky k tomu, aby mu mohl dát školní trest; dělá mu to radost, když vidí, jak se smaží-“

„Někdy přemýšlím o tom, že má vlastně pravdu! Mám tě ráda, Harry, ale jestli nebudeš při hodinách dávat pozor, jednoho dne budeš za tupce, který neumí namíchat ani základní lektvary. Pan profesor ti chce jenom pomoct.“

„Pan profesor.“ Harry to vyslovil pomalu a nevěřícně. „Ty jsi toho starého, zavšiveného mizeru vážně nazvala panem profesorem. Hermiono, jsi do něj zamilovaná nebo co?“

„Víš co, Harry? Trhni si!“ Svými slovy se dotkl citlivého místa.

Nebyla do něj zamilovaná, jak si Ron a Harry mysleli od té doby, co ji přistihli, když se jednou v noci vyplížila z ložnice, aby se vydala na svou obvyklou návštěvu podzemí. Chovali se jako malí pitomci. Nepochopili, co přesně k němu cítí. To, co ve skutečnosti cítila, byla úcta. Respekt. A pochopení, jakého byl v případě tohoto profesora schopen jen málokdo.

Kdyby k němu opravdu cítila něco víc, bylo by to zvrhlé. Byl o dost starší než ona a především to byl učitel. Ale přesto… Musela uznat, že byl hezký. Nebyl jako ostatní profesoři, tak chladný a zásadový a opotřebovaný. Byl svým vlastním pánem. Bojovníkem za svou pravdu. A už vůbec nevypadal staře jako děda Brumbál.

Měl pěknou postavu a byl vysoký. Z jeho osobnosti čišelo něco, čemu Hermiona říkala silná vůle. Odhodlanost a vysoké sebevědomí. Když kráčel po chodbě, nesl se hrdě jako vítěz nějaké bitvy, tmavý plášť mu povlával kolem nohou, zdůrazňoval tak jeho štíhlost, dodával mu tajemné vzezření obřího zákeřného netopýra. Pravda, byl občas trochu nepříjemný – možná víc, než jen trochu – ale Hermiona věděla, že ve skrytu duše to byl dobrý člověk, narozdíl od všech těch idiotů vnímala jeho vnitřní krásu, pečlivě zakopanou tak hluboko, že nikdo neměl šanci ji objevit.

Byl to také vynikající a schopný čaroděj, který se dokázal s ledovým klidem postavit každé krizové situaci a využívat chladnou logiku stejně dobře jako svou půvabnou štíhlou černou hůlku, která byla hůlkou opravdového mistra. Další vlastností, které si na něm Hermiona cenila, byla jeho odvaha. Ne lehkovážnost a přeceňování sebe samého, ale čirá a ryzí odvaha, která se projevila pokaždé, když bylo potřeba. Ze všech učitelů, které znala, také jako jediný neukazoval naprosto žádné známky strachu z černé magie. Neříkal, že černá magie je zlá, strašlivá a je třeba se jí bát. Pouze tvrdil, že je to mocná a neomezená zbraň, kterou musíte dobře uchopit, aby vám byla ku prospěchu.

Fajn, nebyl zrovna oblíbený, ale když se nad tím Hermiona zamyslela, musela přiznat, že na jeho místě by se kolikrát sama přestala ovládat. Možná, že s Harrym párkrát vytřel podlahu a asi byl vůči němu dokonce i trochu zaujatý – ale to Hermioně nebránilo v tom, aby k němu chovala úctu a respekt. Byl pro ni modlou; tak trochu jako zpěvák, kterého si ve dvanácti letech lepíte nad postel v podobě plakátů z dívčích časopisů. S tím rozdílem, že Justin Bieber na vás nesešle smrtonosnou kletbu.

„Nemiluju ho,“ ujišťovala se v duchu poslední dobou téměř dennodenně. Ta myšlenka, že nedělá vlastně nic hrozného, ji zbavovala veškerého špatného svědomí. Přesto se nemohla ubránit dojmu, že je to prostě ohromný člověk.

Byl tu pokaždé, když ho škola potřebovala, pokaždé, když se Brumbál otočil, on stál po jeho pravici. Vždycky. Nezáleželo na tom, co měl vykonat, splnil svůj úkol s precizností, jaká ukazovala na velice zkušeného čaroděje. Dokázal chránit i ty, které z hloubi duše nenáviděl, což Hermiona považovala za jednu z největších ctností. Předmět, který kdysi učil, mu byl dost podobný. Lektvary byly často opovrhovanou a podceňovanou záležitostí, ale jak sám profesor kdysi řekl, ve skutečnosti šlo a magii, která se obejde bez pošetilého mávání hůlkou. Kdo ovládá umění lektvarů, dokáže vyluhovat štěstí a stáčet smrt, kdo umí veškeré lidské emoce a vzpomínky uchovat v malých lahvičkách, to je opravdový mistr. Přesto Hermiona litovala, že nedostal šanci učit Obranu proti černé magii o něco dřív, moc dobře si vědoma toho, že byl jedním z nejlepších profesorů v tomto předmětu, jakého kdy Bradavická škola měla ve svých řadách. Protože kdo jiný vás lépe naučí bránit se proti černé magii než ten, kdo ji sám dokáže efektivně využívat? Kdo už se sám několikrát vyhrabal z jejích spárů a úspěšně s ní vybojoval několik bitev? Kdo se nebojí plivnout Temnému lordovi do tváře?

On, velký muž schovávající se za malé činy. Jeho temná eminence.

Bože, když se jich ptali, čím by jednou chtěli být, myslela na to, že by si přála být jako on. Že by chtěla být mocná a schopná čarodějka s pevnou vůlí a odvážným srdcem, chtěla by být tak dobrá, aby jednoho dne, až se jí její vlastní děti budou ptát, jak poznala tolik zaklínadel, jim mohla říct, že všechno, všecičko, co umí, ji naučil sám temný a mocný Princ dvojí krve, největší profesor lektvarů, jaký kdy kráčel chodbami studeného Bradavického podzemí.

Dokonce i oheň těch chabých pochodní uhasl, když se kolem ní prohnal jako temná šmouha a zabouchnul za sebou dveře. Hermiona se s povzdechem napřímila a sesbírala své knížky. V nose ještě cítila jeho specifický těžký pach prolínající se s omamnou vůní smršťovacího lektvaru. Když se otočila jeho směrem – usmívala se při pomyšlení na to, že kdyby ji teď tady načapal, nejspíš by Nebelvíru srazil pěkných pár bodů – a při odchodu tiše vyslovila jeho jméno.

 Severus Snape.

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jeho temná eminence: