Hrob • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak a kdy poznáme, že jsme se rozhodli správně? A do jaké míry máme právo rozhodovat se podle svého pohodlí a snů, když tím přímo ovlivňujeme i životy jiných?

09.11.2014 (10:00) • BlueBee • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1217×

Vteřinovka černá jako uhel utíkala po bílém poli a na jeden nepatrný moment tichým tikotem zvolala, že se čas posunul zase o něco dál. Bylo osm ráno, hodiny svíraly svou sladkou čtvrtinu jako uzavřenou oblast, do které není možné vstoupit ani jí uniknout, jako by již hranice lemované ostnatým drátem byly dávno vztyčeny a bylo již příliš pozdě na to, aby bylo možno cokoliv změnit, upravit. Něco si rozmyslet a něco přehodnotit.

Měla jsem přijít na osmou, ale než se bezděčně potulovat chladným ranním městem s vlezlým větrem v patách, dorazila jsem už o hodinu dřív. V noci jsem nezamhouřila oko a právě sedmá hodina byla tím největším kompromisem, který jsem byla schopna sama se sebou domluvit. Byla to ta nejzazší chvíle, do které jsem ještě byla schopna vydržet doma, aniž bych se zbláznila. Desáté kafe, černý patok temných nocí, obrátit to do sebe jako nic. Zalít krk hořkou a voňavou směsí z Alžíru, oči zase o něco větší. Překvapenější. Nepřemýšlet, nebo se mi hlava rozletí na tisíc střepů.

Přesto jsem měla pocit, že se to, tak či onak, stejně každou chvílí stane.

Pak ten řev snad konečně zmlkne a já budu dál já, jen já. Nejobyčejnější z obyčejných. Má role popravčího se rozplyne jako ranní mlha a zmizí z mého života navždy.

Rozpačitě jsem postávala v béžové místnosti. Uvnitř kruhu z židlí, neustále pobízená, ať se posadím. Beze slov. Nic jsem v tu chvíli nechtěla dělat méně než sedět. Cítila jsem se nepatřičně. Zvláštně. Na stole stojícím uprostřed toho všeho se válely staré výtisky Marianne a Maminky. V obrazovce nad dveřmi běžely nějaké reklamy a paní v lila tričku mě tichým a klidným hlasem přesvědčovala, že pokud si koupím, stejně jako ona, přípravek Chytré miminko, porodím génia.

Pochopil to. Viděla jsem to v jeho očích, jakmile vstoupil a překvapením pootevřel ústa. Poněkud se zarazil. To však trvalo jen pár nepatrných chvil a já cítila, že mi rozumí, aniž bych musela cokoliv vysvětlovat. I to, že nesedím. A ačkoliv jeho pracovní doba začínala právě až v těch osm hodin, vpustil mě s pochopením dovnitř. Cítila jsem se jako zmoklý pes uboze očekávající záchranu a ta role mi byla nanejvýš protivná. On se však jen chlácholivě usmál svými dobráckými, stařeckými svraštělými rty a zbývající čas strávil vyplňováním jakýchsi lejster.

V pozadí hořela svíčka.

Zřejmě kvůli neodbytnému pocitu nutnosti konverzovat se mě vyptával na mou matku a na dovolenou a já v tu chvíli nedokázala myslet na nic jiného než na horoucí touhu zalít celá jeho ústa voskem, umlčet je a nemuset přitom vydat ani hlásku. Byla jsem unavená z mluvení. Klepala jsem se a v ústech stále cítila pachuť kávy. Odpovídala jsem plytce a stroze, a právě v tu chvíli mi došlo, že zavrhnout ranní procházku nebyl dobrý nápad, vlastně byl úplně a zcela špatný. Za jiných okolností by takový rozhovor nemohl nikterak narušit mou vrstvu lhostejnosti, v nynější chvíli mě však doháněl k šílenství svou neskutečnou banálností. A tak i přesto, že ve své podstatě jsem ho měla dokonce i docela ráda, asi tak, jako máte rádi prodavače, u kterého si kupujete každý den pět rohlíků a mléko, právě v tu chvíli bylo všechno jinak a já cítila nepopsatelnou nenávist.

„Kávu?“

Smaragdové oči lemované bezpočtem vrásek a bílými řasami.

„Snad raději čaj, prosím.“

Všechno kolem bylo bílé. Bílý byl jeho plášť a bílé byly ty papíry na stole, bílý stůl a bílé zdi. Měla jsem pocit, jako by se ta bílá snažila pohltit všechno kolem, včetně červené propisky a včetně mě. S neskrývaným násilím se mi prolévala skrz oči a hledala místo, kde se usadit. Jako tichá výčitka kontrastovala s chladnou černí, uhnilým a dávno zpráchnivělým hlasem mého svědomí, který jsem překřičela a ubyla argumenty svých tužeb. A když bylo sedm padesát pět, konečně zvedl oči, které byly do té doby upřené na haldu důkazů byrokracie, a vsákl se do těch mých.

„Můžete se jít připravit.“

A tak jsem se šla připravit.

Křeslo bylo nepohodlné. Béžová umělá kůže mě studila, přestože nebylo nijak zvlášť chladno. To já jsem hořela, jako bych byla stisknuta v okovech do běla rozžhaveného železa. A přesto jsem nesnesla ani jediný záchvěv chladu, který mě z těch okovů uvolňoval.

S nohama vulgárně široko od sebe jsem se cítila jako zvíře lapené v pasti, měla jsem pocit, jako by byla obnažená celá má duše, jako by zmizela veškerá pokožka a byla jsem jen změtí kostí, svalů a orgánů. Byla jsem jako vyhřezlá a osamělá část, něco zcela nesmyslného, vytrženého z kontextu, kus něčeho, co samo o sobě nedávalo žádný smysl a nemělo šanci přežít. Tak ubohého, že při pohledu na sebe samu jsem měla paradoxně téměř neovladatelnou chuť vypuknout v šílený smích a hořce se vysmát veškeré té trapnosti, se kterou jsem tu ležela a čekala a svlékala se ze sebe sama.

„Můžete si to ještě pořád rozmyslet.“ řekl, když procházel kolem, zřejmě v reakci na můj obličej bezděčně stažený a vypnutý, s vytřeštěnýma očima a propadlými tvářemi.

Proč jen nemlčí? Blesklo mi hlavou. Již tisíckrát jsem vše promýšlela! Stokrát jsem zvažovala pro i proti, nesčetněkrát jsem se tím zaobírala a strávila bezpočet nocí bděním v otupělosti a neschopnosti zavřít oči, byť jen na malý okamžik. To byla první fáze. A když jsem se dostala přes ni, protože mi hlava třeštila, jako by byla neustále pod tlakem utahujícího se svěráku a mé běsnění nabývalo téměř obrovských rozměrů, přicházela fáze druhá, ještě mnohonásobně horší. Po povolení bolestivého stisku nastala chvíle oddychu, kdy jsem s víčky zavřenými v tiché slasti rychle oddechovala, snažíce se uklidnit se a propadnout se do milosrdného spánku, usnout pod hroznou tíhou bolestných myšlenek a nechat se unášet vodami nevědomí. Jenže jsem byla jako javorový list v rušném víru velkoměsta. Putovala jsem tam a zpátky, byla jsem unášena, ustrkována, vynášena k nebi a poté se stejnou slávou zašlapována těžkou vahou těl do chladné šedé cesty. Všude bylo pořád co dělat, kam se přemisťovat, jak se pohybovat a měnit svá stanoviště. Ruch a shon se rozléval ulicemi, bezohlednost dorůstala až k vysoké věži daleko za městem. Chtěla jsem spočinout a nevnímat, ale nebylo mi to dopřáno. Nenechali mě.

A teď jsem měla po nocích strávených v bláznivé agonii znovu přemýšlet, znovu vzývat na povrch všechno to, co už jsem dávno pohřbila a bezpečně uzamkla hluboko v sobě, s téměř panickým strachem, že to jednou, nedopatřením a snad jen omylem, znovu oživím? Měla jsem se dobrovolně vrhnout do spárů krvechtivých supů, měla jsem se sama vzdát a nechat se stáhnout bahnem lstivých mokřad až na samé dno? Možná měla. To by u mě však nesměl existovat pud sebezáchovy.

On totiž jistě vůbec nevěděl o ničem z toho, protože kdyby ano, určitě by se na tu otázku děsil byť jen pomyslet. Nevěděl o těch šílených snech, o nočních můrách protkaných reálnými skutečnostmi, symboly tak jasnými a křiklavými, že z nich šla hlava kolem. O nočních tancích při svitu měsíce, s bosýma nohama na hrotu jehly. Strach téměř hysterického ražení a nejisté balancování s rizikem, že každý další pohyb může být tím posledním. A bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, stejně jsem se vždy ocitla svázaná ve své posteli a s pocitem naprosté bezmoci sledovala, jak se mi na bílé košili propíjí rudá skvrna a nezastavitelně postupuje dál a dál. Navzdory tomu jsem se smála v hysterickém záchvatu a probudila se promočená od potu a slz.

A stejně přes to všechno jsem si byla jistá, že mé rozhodnutí je správné. Nevycházelo z ničeho jiného než ze zdravého rozumu a reálného uvažování, a to byl důkaz toho, že je tím jediným přijatelným, tím nejlepším, jaké jsem mohla udělat. Nebylo reálně možné se rozhodnout jinak, pokud jsem nehodlala hodit vše, o co jsem se několik posledních let snažila, za hlavu, zničit a pošlapat veškeré snahy, vzdát se a kapitulovat. A já jsem nebyla ochotna odstoupit od svého snu, od svého cíle, o který jsem bojovala a usilovala už tak dlouho. Konečně jsem začínala mít pocit, že se všechno daří, že vše postupuje tak, jak má. A najednou mě položily dvě čárky.

V některých chvílích mě dokonce napadalo, že to, co se mi zrovna děje, je možná jen taková zkouška, jestli jsem opravdu dostatečně silná na to, abych se postavila nejrůznějším překážkám. Je opravdu má touha natolik silná, aby se dokázala vypořádat s nástrahami? Ano, chtěla jsem si odpovědět, že ano, jistěže je, a byla jsem o tom vlastně nějakou dobu i zcela přesvědčená. Dokud jsem se jednoho dne neprobudila s náhlým uvědoměním si faktu, že ta překážka dýchá a cítí.

Někdy v tu dobu se začalo ozývat svědomí a z hlubin se vynořily pochybnosti o tom, jestli je mé jednání opravdu správné, zda nebude lepší celou situaci ještě jednou přehodnotit, zvážit okolnosti a následky. Nastalo ono utápění se. V téměř agresivním rozhořčení a pocitu zbytečnosti všeho v případě prvním, v hryzavých a nesnesitelných výčitkách v případě druhém. Ale nakonec jsem pochopila, že někdy není možné ohlížet se na druhé. Někdy je člověk postaven před situaci, ve které se musí rozhodnout, zda je ochoten bojovat dál, i za předpokladu, že mohou padnout jisté oběti. Zda je skálopevně přesvědčen o správnosti svých cílů a není zbabělcem, který vycouvá při prvních nesnázích, kdy vše neběží tak, jak by chtěl.

Měla jsem pocit, že pokud se zřeknu toho, po čem toužím celý život, nejsem ani hodna žít dál, nejsem hodna pokračovat životem s vědomím toho, že nejsem nic než hromádka zbořených snů. Možná za to budu pykat. Někdy. Na smrtelné posteli budu blouznit a slyšet řinčení řetězů a do chodidel mě budou pálit rozžhavené uhlíky. Ani představa takového konce však pro mě nebyla silná natolik, aby dokázala změnit mé přesvědčení, že nechci strávit celý svůj život lítostí nad zmařenými šancemi.

Bylo sedm padesát devět a já odpověděla, že můj názor je pořád stejný.

Konečně odbila osmá.

Lékař se posadil a něžně uchopil mou bílou paži. Zahalil ji do příjemného tepla, které sálalo z jeho dlaně, a těsně k žíle v předloktí přiložil jehlu, která mě měla po dlouhé době osvobodit od myšlenek. Teď! A tekutina vstříknutá do mých žil se začala rozlévat celým tělem. V té chvíli už nebylo návratu, v té chvíli mi došlo, že se stalo to, čehož jsem se bála celé ty týdny předtím, tohle byl důvod toho neuvěřitelného množství probdělých nocí a agonie. V tu chvíli mi začalo všechno připadat tak zbytečné – takového běsnění pro jeden jediný okamžik, pro akci, která trvá pár sekund, pár nejistých chvil naplněných úzkostí, než se svezete do míst, kde už neexistuje nic a nikdo, do míst, kde není prostor pro přemýšlení. A tou banální chvílí, kdy mi jehla propíchla kůži, počínaje, krví mi začaly proudit látky, které mě zahalily do příjemného bezvětří, do příjemné otupělosti a lehkosti a já začala cítit, že už to přichází, už je to tak blízko…

Mé tělo začalo najednou těžknout, cítila jsem, že mé ruce padají a klesají, ale neměla jsem sílu je zvednout. Stejně tak jako celé mé fyzické já se propadalo každým okamžikem hlouběji do křesla, klesala hlouběji i má mysl Nepříjemnou horečnatost, se kterou jsem prve usedala, najednou vystřídalo blažené teplo, které se mi rozlévalo po celém těle, nepochopitelná láska a mír. Ranní slunce proráželo žaluziemi, sníh venku zářil jako tisíce diamantů, nebe se smálo a na oknech kvetly mrazivé květy.

A najednou jsem ucítila teplý dech vedle toho svého. Závan hořícího krbu. Jako náhlé vysvobození z utrpení, náplast na nemocné srdce. Hřejivá deka pro podchlazeného. V náručí jsem držela nový život. Čerstvý a čistý, s tváří hebkou jako samet. Upíral na mě své nevinné oči plné bezpodmínečné lásky, té, která je už dnes tak vzácná. Vlasy jako chmýří pampelišek, záblesk babího léta uprostřed prosince. Malinká ústa jako okvětní plátky růže. Nenapodobitelná krása. Dokonalá. Bezděčný smích, jiskry v očích hlubokých jako studně, tak upřímných a vděčných. A já v tu chvíli pocítila lásku, která z mého srdce tryskala jako vodopád, nezadržitelně a mohutně. Jako by mnou konečně projel ten vytoužený klid. Už jsem byla zase pokryta kůží, už jsem nebyla tak zmatená a rozervaná jako předtím. Byla jsem jednotná, byla jsem celek.

Ale najednou zmizel a tu hřejivou blaženost vystřídal chlad. Z čela mi vytryskl pot a hrdlo se stáhlo v zoufalé obraně. Uvědomila jsem si, kde jsem a co se právě děje.

Ne! Zastavte to! Přestaňte s tím, já nechci! Nechte mě být! Rozmyslela jsem si to! křičela jsem jako smyslů zbavená, šílela jsem v mukách, zoufalá a bezmocná. Vzpínala jsem se na křesle, vyváděla a trhala sebou, bojovala a snažila se zvrátit, co se právě dělo. Nikdo mě však neslyšel ani neviděl. Byla jsem neschopná pohybu, mé tělo leželo nehybně, ztuhlé a povolné, a nebylo šance na vysvobození. Z čela mi tekl pot a z očí stříkaly slané slzy plné hořkosti.

Prosím, přestaňte! Přerušte to, tohle přece nemůžete udělat! Nemůžete mi ho vzít. Nemůžete ho jen tak vysát a zabít. Neberte mi ho, prosím, pro Boha živého... NEBERTE MI HO!

Po prohraném boji jsem se skácela v zoufalém vytí, zavřela oči a propadla se do hlubin beznaděje. V nesnesitelné bolesti jsem si rvala vlasy a kousala se do rtů. Tryskala z nich krev a já ji polykala spolu s životem, který se vytrácel.

Probrala jsem se za zvuku tikotu hodin. Svíčka stále hořela a slunce vycházelo. Vše se tvářilo tak, jako by se nic nezměnilo, a přesto se změnil celý svět.

Bylo osm patnáct a doktor mi oznámil, že vše proběhlo v pořádku.

Ta slova byla jako střepy, které se mi jeden po druhém zařezávaly hlouběji a hlouběji do unaveného těla. Jeho hlas mi rezonoval v hlavě a bil do spánků jako kladivo. Nevěděl, že počínaje touto chvílí, vše v pořádku být přestalo. Byla jsem příliš slabá, abych odpověděla. Chvíli jsem ležela zhroucená na křesle. Poté jsem se beze slova zvedla, oblékla a odešla.

Sbohem.

Počínaje tou chvílí se mé tělo slilo do sebe a smrsklo jako hromada nepoužitelných zbytků, nezbylo nic, co by dávalo smysl.

Byla jsem svraštělá a rozplizlá.

Byla jsem prázdná.

Vykuchaná.

Byla jsem hrob.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se nemusím bát pekla. Už v něm jsem.

Autor: BlueBee, v rubrice: Povídky » Jednodílné