OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Hon na čarodejnice

20.05.2014 (16:00) • Spero • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 938×

Hon na čarodějnice

Smrákalo se.

Po nebi jako po čistém plátně se tu a tam proháněly krákající vrány. Vítr si pohrával s popadaným listím, které šustilo a vydávalo strašidelné zvuky v tom neutuchajícím tanci. Stromy, nahé, bez svých obvyklých kabátů, se pod tíhou skučícího větru prohýbaly. Jejich staré větve, nápadně podobající se zakřiveným pařátům, praskaly jako paže starého kmeta. Příroda volala, křičela a nebyla jediná.

Zvířata zalezla do svých nor, do svých domovů. Nechtěla být svědky boje člověka proti člověku. Cítila tu nepřirozenost, cítila ve vzduchu nespravedlnost toho počínání, toho konání, které měli obyvatelé vesnice v úmyslu spáchat.

Vesnicí se totiž hlásalo, že jejich obyvatele popadl samotný démon. Démon z pekla, který posedl ženské duše a který je vede na scestí, ze kterého není úniku. Má v plánu vzít jim to, co bylo jim dáno darem, tedy samotný život i s onou duší.

Muži přísahali svým ženám, že nesmilnili z vlastní iniciativy, nýbrž pro to, že k tomu byli donuceni zlou silou, která ovládala velkou část ženského osazenstva. Ženy, které měly být posedlé, prosily a škemraly o milost. Lidé, omámení strachem, neměli v srdci kousek lítosti či milosti a nemilosrdně je hnali před Boží soud, jejž určovali oni sami.

Děti zavírali do svých domovů, snad aby je démon neposedl také. Neuvědomovaly si to zlo, to zlo, které měli v úmyslu spáchat jejich milovaní. A tak poslouchaly, jako vojáci.

Obyvatelé pochytali, podobně jako lovnou zvěř, všechny ženy, které byly označeny jako čarodějnice. Bez jediného důkazu, na základě strachu a povídaček.

Ženský křik, ach, ten příšerný jekot a naříkání, byl slyšet daleko předaleko. Přes hory a doly, přes potoky až k moři. O vlny se rozbíjel, o vlny se tříštil. Ani taková mocnost, jako bylo samotné moře, se nedokázalo popasovat s onou nespravedlivostí, která byla na ženy uvalena.

Jakožto znak čarodějnictví jim na čelo vypálily cejch Luny, při které bývalo pácháno ono zlo. Vždy za novoluní bylo přistiženo několik mužů svými chotěmi při nevěře a pokaždé se muži vymlouvali na čarodějnice, na potomky ďáblovy, kteří je svedli na scestí. Nikomu nepřišla na mysl nepravděpodobnost, nesmyslnost a banalita těchto slov, a proto to mužům procházelo.

Největší neštěstí na tom všem však bylo, že oni doopravdy věřili v to, že ženy v jejich vesnici posedl ďábel, že zaprodaly svou duši za mocné čáry a nesmrtelnost.

Opravdu v to věřili, a proto neměli sebemenších výčitek, když vesnicí, přes pole až k moři zařinčely okovy a zahřměl jekot ubližovaných žen.

Mezitím vším lomozem se ozývaly tupé údery kladiva do dříví, které se pomalu, ale jistě stávalo obří pochodní.

Byla to impozantní stavba, sic na rychlo vyrobená, ale ke svému účelu více než vhodná. Sahala tak vysoko, že se její poslední polena dotýkaly samotného nebe a do šíře byla vyvedena s takovými rozměry, že trvalo hodnou chvíli, než jste ji stačili obejít celou dokola. Byla vyvedena pro třináct odsouzených žen, pro třináct odsouzených duší.

Mezi prkny byla nastrkána sláma a také starý papír, aby oheň hořel a hořel. Dlouze, neutuchajíc.

A najednou, po všech přípravách a po všem, co pro ně přichystali, nastal osudný okamžik.

Ženy, připoutané k sobě okovy tak těžkými, že paže táhly téměř po zemi, postupovaly krok za krokem ke svému konci.

Vítr hvízdal čím dál silněji, jako by tušil, co za nepravost se každou chvíli stane. A ženy, slyšíc tu píseň přírody, propůjčily hlasy němých větrům.

„Na jazyku pachuť smrti, jenž pro nás si jde,
jistě, samolibě. My sami a bez naděje.
Jen v srdcích máme pravdu ukrytou,
jen v duši tu pravdu ubytou.

Jsme nevinné, jsme nevinné,
avšak vůči tomuhle naprosto nečinné,
jak bránit se máme, aniž odpor by to vyvolalo?
Jak chránit se máme, aby to bylo natrvalo?

O Bože, dej nám sílu v dalším světě,
žádáme a prosíme tě.
Dej nám moc bojovat s tímhle krutým osudem,
a snad v Tvé náruči zase chvíli pobudem.“

Kvílelo a naříkalo všech třináct odsouzených. Odsouzených neprávem a odsouzených za lež. Přivázali je nemilosrdně – s pohledem vraženým hluboko do odsouzeneckých očí – přivázali k té obří pochodni, aby koneckonců splnila svůj účel.

A jak postupovala tma, halila do sametu všechno a všechny, tak rozhořelo se světlo, které vysílalo teplo do jinak chladné noci. 

Píseň čarodějek utichala a utichala jen pro to, aby ji nahradila horší, zlovolnější verze. Nářek byl tak silný, že trhal uši. Postupně se šířil do všech kostí a žil, lehce a zvolna, jako mor.

Plameny olizovaly těla čarodějek, přesně k tomu byly určeny, v tomhle tkvěl jejich osud.

Až najednou zde nezbylo nic. 

Autor: Spero (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hon na čarodejnice: