OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Fantasy - Mediátorka



Fantasy - MediátorkaAutorkou povídky je Castella.
Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Mediátorka



Můj příběh by klidně mohl začít typickým „Milý deníčku“. Problém je v tom, že já si žádnej deník nevedu. Ono, kdyby ho totiž někdo našel, nejspíš by mi zařídil takový hezký vypolstrovaný pokojík na místní psychiatrii. Takže teda jinak.

„Ahoj, já jsem mediátor.“ Když na mě přestanete kulit ty oči, možná vám vysvětlím, co to znamená.
Mediátor je, aspoň podle dědy, průvodce duší. To znamená, že pomáhám mrtvým na druhej břeh. Jen si mě prosím vás nepleťte s nějakým médiem. Ale jinak jsem normální sedmnáctiletá holka. I když, co je normálního na někom, kdo nejenomže mrtvý vidí, ale může s nimi mluvit a dotýkat se jich. Což je výhoda, některým se odsud opravdu nechce. Teď už chápete, proč si nemůžu psát deník?

„El, zlato, vylez z toho auta a odnes si prosím tě své kufry,“ houkla na mě Coreen, nová adeptka na post mámy. Zatím nejpřijatelnější.

A jo, já se vlastně ještě nepředstavila. Tak tedy, jmenuji se Ellen Stoneová a jsem normální sedmnáctiletá studentka střední školy. S nenormální schopností. A právě se stěhuju na Floridu.

Vylezla jsem z auta a rozhlídla se kolem sebe. Páni. Dům byl krásnej, velkej a úplně novej. A hlavně, nestál před ním žádný dušák. Teď už jen, aby bylo prázdno i vevnitř.

„Uhm, je slušnej,“ ozvalo se vedle mě patnáctiletý třeštidlo. To byla Danny. Coreenina dcera a moje nová sestra.

Pak vzala svoje žůžo růžové kufříky a odpajdala si zabrat pokoj. Napodobila jsem ji, jen jsem z té hromady v autě vylovila tři napěchované sportovní tašky. Na kufry jsem nikdy nebyla. Ještě školní batoh a mohla jsem jít.

„Tenhle je můj,“ ozvalo se z útrob domu, takže Danny nejspíš našla svou vysněnou klícku. Vsadím se s vámi o co chcete, že pokojík dostane růžovou výmalbu. Ne že by byla nějaká bárbínka, ale je blázen do pastelovejch barev. Takže je klidně možný, že pokoj bude zelený.

„Eli, nahoře je pokoj, který by se ti mohl líbit,“ mrkl na mě taťka, když viděl, jak stojím pod schody. Usmála jsem se na něj, nadhodila si na rameni tašku a vyšlapala až nahoru.

Měl pravdu, ten pokojík byl naprosto dle mýho gusta. Ani malý, ani velký. S vlastní koupelnou, sešikmeným stropem a střešními okny. A nikde žádný duch, aspoň zatím.

Pokoje už byly všechny zařízené, takže jsem hodila tašky na postel, batoh do vzdáleného rohu a jala se vybalovat.

„Ahoj Ellen,“ ozvalo se mi vedle ucha, až jsem s vyjeknutím nadskočila.

„To nic, jen pavouk!“ houkla jsem ze dveří a naštvaně se otočila na dědu. Asi jsem se zapomněla zmínit, že je děda už nějakej ten pátek po smrti, že jo.

„Musíš mě pořád děsit?“ zavrčela jsem na něj tiše a zavřela dveře. Děda se jen shovívavě usmál a posadil se na mou postel. Já dál pokračovala ve vybalování. Jen s menší pomocí. Už jsem si pro další věci nemusela chodit až k posteli, děda mi je posílal vzduchem. Když jste duch, máte pár schopností. Jo, ty filmy o Poltergeistech jsou pravdivé, tohle všechno duchové dokážou.
Takže vybaleno bylo coby dup.

„Máš moc hezký pokoj,“ pousmál se a rozhlídl se po mém novém království.

„Jo jasně, ta bílá barva je opravdu moc hezká,“ ušklíbla jsem se. Jen počkejte až si to tu vyzdobím.
„Už zase budeš malovat po zdech?“ zeptal se mě a káravě se na mě podíval. Já jen vyplázla jazyk. Co víc na tohle říct.

„Jenom si koupím barvy, vrhnu se na to,“ poškádlila jsem ho. Nespokojeně mlaskl a pak zmizel. Taky dobře.

„El, pojď se najíst!“ zaklepala mi na dveře Danny a vmžiku byla pryč. Doteď jsem si na tu její hyperaktivitu nezvykla. Tedy, podle doktorů je prý naprosto v pořádku, ale mě nic nenamluví. Já jsem podle nich taky normální. A jsem? Nejsem.

„Máš vybaleno?“ zeptala se mě Coreen, sotva jsem přišla ke stolu. Zvedla jsem oči z podlahy a koukla se na ni přes stůl. Och, slavnostní prostírání.

„Jo, mám,“ odpověděla jsem ji a kecla si na židli. Coreen byla fajn. Nesnažila se mi nahradit mámu, ale věděla jsem, že s jakýmkoli normálním, podotýkám normálním, problémem jsem za ní mohla jít.

„Zbyly ještě nějaký barvy?“ začala jsem sondovat, jestli to bude muset jít z mého kapesného.

„Hm, ne nezbyly, ale Allan mi řekl, že si nejspíš budeš chtít vyzdobit pokoj, tak jsem ti jedny koupila. Jen doufám, že tam budou všechny barvy. Kdyby ne, tak řekni, zajedem je koupit,“ usmála se na mě. Lidi, já ji miluju.

„Tak jo. Děkuju,“ zazubila jsem se na ni a přijala od taťky talíř se zeleninou. Jo, jsem vegetariánka. Ale dneska jsem se přemohla. Coreen totiž udělala lososa.

„Bylo to výborný,“ pochválila jsem ji a pomohla sklidit nádobí ze stolu.

„Jsem ráda, že ti to chutnalo,“ pousmála se na mě a zapnula myčku. Pak mi šla pomoct vynést nahoru všechny barvy. A že jich bylo dost.

Když jsem otevřela dveře svého pokoje, dnes již potřetí, zničeně jsem zasténala. Duch.

„Ty mě vidíš?“ vykulil na mě oči. Krásný, zelený a hluboký.

„Jak vidíš, tak jo,“ odsekla jsem mu a plácla sebou na postel.

„Tak co máš za problém. Mám někomu něco vyřídit? Něco ti najít?“ nabídla jsem mu dvě možnosti a podívala se na něj.

„Hm, spíš někoho,“ broukl tiše a zahleděl se na hvězdy. A jé.

„Koho?“ tahala jsem to z něj, jak z chlupatý deky. Odtrhl svůj pohled z noční oblohy a obrátil se na mě.

„Mého vraha.“

„Aha,“ vypadlo ze mě chytře a posadila jsem se na posteli. Když se k ničemu neměl, poklepala jsem na místo vedle sebe. Teprve pak si přisedl.

„Co si pamatuješ jako poslední věc předtím, než jsi... no však víš,“ naznačila jsem mu a čekala na odpověď. Mluvit o své smrti je pro duchy vždycky dost těžký.

„Obličej holky, co mě shodila ze schodů. Jenže jí to nikdo nedokázal. Nikdo jiný ji neviděl. A pak tu bolest. Najednou jsem se koukal, jak tam ležím,“ začal tiše, ale utnula jsem ho. Takhle podrobně to vědět nemusím.

„Takže tě shodila holka. Víš která?“ pokračovala jsem ve výslechu a natáhla se pro notebook. Měla jsem tam připravené možné motivy na tu zeď. Nechápejte mě špatně, ale dneska už jsem pro něj stejně nemohla nic udělat.

„Sestra spolužačky, se kterou jsem chodil,“ odpověděl mi a ukázal na tribal zemského vlka.

„Ten je hezký,“ broukl a pousmál se. Něco vám řeknu. Nesedět v tý chvíli na posteli, tenhle úsměv by mě dostal do kolen.

„To... to je, ale mým živlem je oheň,“ vykoktala jsem ze sebe a ukázala ohnivého vlka. Byl taky nádherný.

„Tak si dej na každou stěnu jeden živel, budeš mít pokoj v rovnováze,“ pokrčil rameny a znovu se usmál. Tentokrát zářivěji. A já byla ztracená. Momentálně bych mu nejspíš odkývala i sebevraždu.

„Tak co, pomůžeš mi?“ změnil najednou téma a jeho úsměv zmizel. V pokoji byla zase tma.

„Jasně, pomůžu, ale nepůjde to dřív, než ráno. Teď už je moc pozdě. Jen ještě drobnost. Kdy se to stalo?“ souhlasila jsem a rychle položila poslední dotaz.

„Přesně před rokem,“ řekl a otočil se zpátky k oknu.

„Máš rád noční oblohu?“ zeptala jsem se ho tiše a položila mu ruku na rameno. Podíval se na moji ruku a pousmál se.

„Miluju hvězdy,“ opravil mě a položil svou dlaň na tu moji. Vysmekla jsem se mu, otevřela okno a vylezla ven. Přímo pod mým pokojem byla střecha takové té kovbojské verandy. A dalo se na ní ležet, tak jsem se vrátila do pokoje pro deku. Ani jsem si na ni nestihla sednout a už na ni ležel. V tu chvíli mi došlo, že jsem ještě neslyšela jeho jméno.

„Jak se jmenuješ,“ zeptala jsem se ho a podívala se na něj. Jeho oči vypadaly stejně, jako noční obloha, tmavé a odrážející hvězdný třpyt.

„Tom, a ty?“ oplatil mi otázku a zaměřil svůj pohled na mě. Musela jsem se od jeho očí doslova odtrhnout.

„El,“ odvětila jsem tiše a lehla si na záda.

„El jako Elisabeth?“ pokračoval neúprosně dál. Ježiš, to mu nestačí El?

„Ne, Ellen,“ utnula jsem jeho hádání a zadívala se na třpytící se body nad námi.

„Támhle je Orion,“ ukázal zničehonic někam do prostoru. Asi na mě bylo vidět, že netuším, který z těch zářicích bodů má na mysli, protože se přisunul až ke mně a natočil mi hlavu správným směrem. Pak znovu opsal rukou útvar na nebi. Od té doby jsem věděla, kde je souhvězdí Orion.

„A támhle Blíženci a vidíš i kousek Persea,“ ukázal na druhou stranu oblohy. Do nosu se mi dostala jeho vůně. Blaženě jsem se nadechla kývla, jakože vidím, co mi ukazuje. Musela jsem se vzpamatovat. A znala jsem jen jednu metodu.

„Ty Tome, nevedla si ta holka náhodou deník?“ napadlo mě zničehonic po chvilce ticha.

„Asi jo, je to taková ta typická růžová blondýnka,“ odpověděl mi mdle a dál koukal nahoru.

„Neboj, tam jsou hvězdy taky,“ řekla jsem mu konejšivě. Už jsem tam párkrát byla. Kvůli práci, samozřejmě.

„Jak to víš?“ vydechl nevěřícně a zvedl ke mně hlavu.

„Díky tomu, co jsem. Jako mediátor mezi těmi světy můžu cestovat,“ odpověděla jsem mu popravdě a postavila se.

„Pohni, jdem najít důkaz tvý vraždy,“ houkla jsem na něj a natáhla ruku. Ani se na ni nepodíval a zmizel. Co to? No, tak jsem sbalila deku a vyškrábala se zpátky do pokoje. Bude potřeba mého pracovního oblečení. Černých džínů, tenkého černého roláku a po lokty dlouhých kožených rukavic. Sklo v oknech totiž řeže.

„Tví rodiče spí,“ ozvalo se mi za zády, když jsem si přetahovala tričko přes hlavu. V ten moment jsem ho měla oblečené.

„Promiň, nevědl jsem, že se převlíkáš,“ omluvil se, ale v očích mu hrál úsměv.

„Mimochodem, moc hezký tetování,“ naklonil se až k mému uchu. Já se musela chytit dvířek skříně, jinak bych asi seděla na zemi.

„Ty mě normálně omamuješ,“ obvinila jsem ho ještě trochu zastřeným hlasem. Tiše se rozesmál.
„Tak to jseš první,“ oznámil mi a ukázal na okno, „jdeme?“ dodal ještě a zmizel. Hm, tohle bych taky chtěla umět.

Vyskočila jsem na střechu verandy a po bočním sloupku sešplhala na zem.

„Přihlas se do atletického oddílu,“ poradil mi Tom, sotva jsem se dotkla země.

„Člověče, já s z tebe budu normálně mít infarkt,“ zanadávala jsem mu polohlasně a odfrkla si.

„Je to odsud daleko?“ zeptala jsem se ještě trochu podrážděným hlasem a vyjížděla s motorkou z garáže. Měla velmi tichý motor a taťka s Coreen velmi tvrdý spánek, takže stačilo odjet pár metrů od domu a mohla jsem beze strachu nastartovat. Naštěstí jsme bydleli až na konci města a nejbližší soused to k nám měl hezký kilometr.

„Na druhé straně města jezera,“ odpověděl mi a usadil se za mnou. Takže už se toho jako duch naučil hodně.

„Fajn, tak naviguj,“ houkla jsem na něj, nasadila si helmu a nastartovala. Během půl hodiny jsme byli na místě. Opatrně jsem ukryla motorku a zadívala se na dům před námi. Když řeknu, že to byla přepychová vilka, budu ještě hodně mírná.

Tom se zhmotnil vedle mě a kývl na souhlas. V domě nikdo nebyl a alarm byl vyřazený z provozu. Radši jsem se nezajímala, kam celá rodinka zmizela.

„Kde je její pokoj?“ zeptala jsem netrpělivě. Postávali jsme v hale a já s hrůzou pozorovala to obrovitost.
„Ehm, já nevím, ale vím kde je pokoj April, její sestry, takže druhý růžový bude nejspíš její,“ pokrčil rameny a zhmotnil se nahoře na schodech.

„Vejtaho,“ zamumlala jsem potichu a vyběhla schody nahoru.

„Vážně, měla by ses dát na tu atletiku,“ stál si Tom za svým názorem

„Díky, já radši bojové sporty,“ odsekla jsem mu a nakoukla do jedněch dveří. V ten moment proti mně vyrazila čytřnohá obluda. Oni mají v domě dobrmana?!

Tom se bleskově postavil přede mě a obluda s kňučením vzala do zaječích. Zvířata se duchů bojí. Ne, nevidí je, ale cítí jejich přítomnost. I někteří lidé mají tak vyvinuté smysly, že jejich tělo přítomnost mrtvých duší vnímá. No a někteří je mají tak dobré jako já. A jsou mediátoři.

„Díky,“ hlesla jsem vyděšeně a nakoukla dovnitř do pokoje. Ne, to taky nebude on. Leda že by bárbínka přešla na metaliku.

„Tohle je Patrikův pokoj,“ upozornil mě Tom pozdě.

„A tos mi to jako nemohl říct dřív? Nemusel by se o mě pokoušet infarkt, dneska už podruhý,“ odsekla jsem mu naštvaně a přesunula se přes chodbu. Bingo.

„No, jsem zvědavá, kde ten deník chceš hledat,“ poznamenal suše Tom. V pokoji byl větší chaos, než v tom mým těsně před stěhováním. A to bylo co říct. A deník ležel na stole. Efektní, růžový, se zámečkem a jmenovkou.

„Úplně jednoduše,“ pousmála jsem se a došla ke stolu. V ten moment by se ve mně krve nedořezal. Dole bouchly dveře. A někdo šťavnatě zanadával.

„Smrťák se nějak dostal z pokoje,“ ozval se nějaký kluk, nejspíš Patrik.

„Spíš o někdo pustil, alarm je vypnutý, i když jsem ho zapínal,“ domákl se jeho otec. Tady šlo o krk. Potichu jsem doběhla k Tomovi, předala mu deník a nakázala, ať zmizí. Já se vrhla k oknu. Na schodech už byl slyšet dusot nohou. Natáhla jsem si přes obličej kuklu pro tyhle případy a přelezla přes okenní parapet. V pravou chvíli, ve dveřích se objevil chlap. Nejspíš hlava rodiny.

„Hej!“ zařval na mě a dvěma skoky překonal vzdálenost od dveří k oknu. Na nic jsem nečekala a skočila dolů.

„Pusť to psisko ven!“ zařval ten chlap dovnitř do domu a jal se vyskakování z okna za mnou. Já už byla na nohách a upalovala přes dvůr zpátky na ulici. Na rozdíl od váženého pána, jsem měla trošku odolnější tělo než on, takže se ke mně donesl jeho řev, jak dopadl na zem a nejspíš si zlomil nějakou kost. Navíc, mě pod tím oknem chytil Tom do náruče. Někdy je výhoda být mediátor. Ani ten pes se za námi nehnal.

Přelezla jsem bránu a upalovala po ulici pryč. Motorka byla schovaná na druhé straně domu, takže jsme to s Tomem museli celé oběhnout.

„Co myslíš, kdy to začnou vyšetřovat?“ zeptal se mě Tom o nějakou tu hodinku později, když jsme seděli u mě na posteli.

„Asi až zítra ráno, dřív ten deník nenajdou, každopádně to bude pro pana otce překvapení,“ odpověděla jsem mu a zívla si. Tom se ke mně natáhl a jemně mi zavřel pusu.

„Měla bys jít spát,“ pousmál se a pohladil mě po tváři. Jo, to bych měla. Lehla jsem si a zavřela oči. A Tom mě zničehonic políbil. Vytřeštila jsem na něj oči, když se ode mě odtrhl, a sáhla si na rty. První kluk, co mě políbil je duch.

„Děkuju,“ pousmál se na mě a sundal ruku z mé tváře.

„Eh... není za co,“ vykoktala jsem a lehla si zpátky. Tom si lehl ke mně a objal mě. A pak jsem usnula.

Když jsem se druhý den probudila, byl pryč. Napořád. Na stole jsem našla vzkaz. Měl úhledné písmo.

„Ellen, moc ti děkuji za pomoc. Cítím, že se nám to povedlo, táhne mě to nahoru. Nikdy na tebe nezapomenu, snad si i ty občas vzpomeneš. T“ Pousmála jsem se a papírek schovala do stolu.
„Kdykoli se podívám na hvězdy,“ řekla jsem ještě potichu a odešla z pokoje.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Fantasy - Mediátorka:

8. Eris přispěvatel
03.12.2010 [20:30]

Eriskrásný!! upa Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. LynVonNightlight přispěvatel
01.12.2010 [16:01]

LynVonNightlightEleanorBrandst: ťažká dilema

6. SafiraDarkfire přispěvatel
01.12.2010 [15:28]

SafiraDarkfire Emoticon Emoticon Emoticon

5. EleanorBrandst přispěvatel
01.12.2010 [15:27]

EleanorBrandstJo, je naprosto úžasnej. Strávila jsem s ním jeden krásnej víkend a pak ješte týden řešila, zda je studenější polibek od ducha nebo od upíra Emoticon

4. SafiraDarkfire přispěvatel
01.12.2010 [15:21]

SafiraDarkfirejj asi tak nějak:D

3. LynVonNightlight přispěvatel
01.12.2010 [15:17]

LynVonNightlightkks Mediator je hádam najvydarenejší príbeh Meg Cbotovej Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. SafiraDarkfire přispěvatel
01.12.2010 [12:33]

SafiraDarkfire:D Jo taky bych to tak viděla.:D Jesse je mnohem lepší. Ale tahle povídka se autorce taky hodně povedla. Ale originál je lepší... Co už no:D Originál je originál:D

1. EleanorBrandst přispěvatel
01.12.2010 [12:09]

EleanorBrandstHih, tady někdo četl Mediátora. Ale sexy Jesse se španělským přízvukem a hláškou Corrida vede Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!