OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Dopisy

09.07.2013 (14:00) • Nerissa • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1330×

Ahoj miláčku,

omlouvám se. Je mi to strašně moc líto. Vím, že se nezlobíš. Ale i tak mám nechutnou potřebu se omlouvat stále dokola. Za všechno.

Dneska volali vaši. Jestli nepřijdu na oběd. Promiň, nemohl jsem. Ani nechápu, proč to vlastně dělali. Jo, jasně, byla to naše páteční tradice, ale té tradice jsi byl součástí i ty. Takže podle mě nemá žádný smysl v něčem takovém pokračovat. Bylo by to akorát tak trapné. Nic proti tvým rodičům, miláčku, ale znáš je. Především tvého otce. O ty pohledy fakt nestojím.

Koupil jsem si letenku. Do Francie. Našel jsem tvoje plány na naši „případnou svatební cestu“. Vím, že z nás dvou jsi byl vždycky ty ten romantik, ale tohle bylo až neuvěřitelně sladké. I na tebe. Myslím to v dobrém, vážně! Nicméně, připomnělo mi to, co jsme spolu všechno plánovali. Nevrátím tím nic zpátky, ale proč si nepřipomenout plány na naši „úžasnou“ budoucnost.

Promiň mi tu jedovatost, která z toho místi čiší. Znáš mě. Víš, jak se vyrovnávám s podobnými věcmi. Moje terapeutka zrušila naše sezení. Prý přehnaně agresivní vůči pomoci druhých… Jen jsem jí řekl vše, co mám na srdci. Od toho přece lidé jako ona jsou, ne? Aby poslouchali. No, možná jsem se nechal trochu unést.

Musím končit. Právě oznámili můj let. Napíšu ti brzy, lásko. Vážně. Chybíš mi. Každou vteřinou čím dál víc. Bez tebe mám pocit, že nemůžu ani pořádně dýchat.

Miluju tě.

***

Ahoj lásko,

nad ránem jsem přistál v Paříži. Město lásky, básníků... No, moc jsem z něj takhle po tmě neměl. Spíš to bylo tím, že jsem příšerně unavený. Psychicky, fyzicky, emocionálně… Vyber si. Momentálně se totiž nemůžu rozhodnout, co je horší. Jestli to, že vypadám jako mrtvola, chovám se tak, nebo tak cítím emoce. Spíš necítím. Jsem jak loutka bez provázků. Chybíš mi. Jako můj vodič.

Jsem melodramatický. Tos byl vždycky ty, ne já. Vidíš, co pár měsíců bez tebe ze mě dokáže udělat. Nebo si mě začal přetvářet už předtím? Fakt nevím. Je mi to jedno. Už na ničem nezáleží. Ano na tom, jestli budu ufňukaný fracek, který přišel o svoji oblíbenou hračku. Promiň, víš, jak to myslím. Miluju tě.

Přistihl jsem se, že i tady koukám několik hodin do zdi. A to bych měl spát. Moje tělo potřebuje spánek. Moje mysl musí na chvíli vypnout. Nejde to. Nechci. Protože když zavřu oči, vracíš se ke mně. A já se pak většinou vracím k objímání záchodové mísy. Když nic nejíš, je to později i dost bolestivé.

Doktor mi napsal prášky na spaní, na depresi a na všechno možný. Ty víš, jak šíleně tohle nesnáším. Nenávidím prášky. Nenávidím, když nemám kontrolu nad tím, co dělám. Což si celkem protiřečím. Ale tys mi jako vodič nevadil, lásko. Krotils mě. Teď si všimli, že bez tebe jsem naprosto k ničemu a chtějí ze mě mít zase toho poslušného chlapečka. I když máma tvrdí, že to není pravda. Prý mi chtějí pomoc. Mimochodem, věřil bys tomu, že mi volala každý den třikrát? Po měsíci jsem si změnil číslo a pro jistotu i zámky. Přesně vím, co bys na to řekl a jak bychom se pohádali. Jenže pak bychom se usmířili. Teď se můžu tak hádat se svým vlastním odrazem v zrcadle a ten asi později těžko „usmířím“ k smrti.

Miluju tě.

***

Miláčku,

nechápu, na co jsi při plánování tohohle všeho myslel. Ano, je to sladký a romantický. Až mě z toho bolí zuby. Ale taky mám pocit, že moje deprese se začíná prohlubovat. Na všech těch místech, kam jsem během týdne šel, bych měl být s tebou. S nikým jiným, jen s tebou. Ale ten dav lidí je nehorázně otravný, když je musíš vnímat.

Teď by ses smál. Řekl bys mi, ať je ignoruju. Jenže to prostě nejde, když se s tebou nemůžu zavřít do našeho malého světa. Bez tebe je totiž ten svět nemocný. Otrávený. To, co dřív bylo úžasné a barevné, je teď napuštěné jedem a černé. Napsal bych černobílé, ale vím, jak to nesnášíš. Vyvoláváš pak tu tvojí „filozofickou“ hádku o tom, že černobílá neexistuje. Že je buď bílá, černá anebo nejrůznější odstíny šedi. Pak bys řekl, že to vlastně jedno, protože mi oba máme nasazené růžové brýle.

Když nad tím teď tak přemýšlím, hodily by se. Reálný svět stojí bez tebe za houby, miláčku. Škoda, že i ten náš. Nemám kam utéct a kde se schovat. Chybí mi tvoje hřejivá náruč. Tvoje chápající oči, když jsem byl vzteklý. Tvůj dotek, který mě v podobných situacích uklidnil.

Když jsem nahoře na Eiffelovce, přemýšlel jsem nad tím, jak moc by bolelo skočit dolů. Víš, jestli by se mi před obličejem stihnul promítnout celý můj život nebo ne. Jestli bych si byl schopný zase podobně vybavit tvůj obličej. Pak do mě vrazila mírně obézní a ne zrovna voňavá stará dáma a já radši popošel dál od zábradlí.

Nemusíš chtít dát mi pár facek. Oba dva dobře víme, že bych stejně neskočil. Znáš to, silácké řeči a pak nic. Místo toho jsem si poprvé v hotelu vzal antidepresiva. Ne, že bych pocítil nějaké změny, ale asi to pomohlo.

Volala máma a vaši. Kdy se vrátím. Nevrátím. Přistihl jsem se, že nedokážu nastoupit do letadla a vrátit se domů. Ne bez tebe. Protože náš byt bude stejně studený a tichý, jako když jsem odcházel. A že bude i depresivnější než celá tahle romantická výprava po Paříži. Včera jsem si koupil letenku do Londýna. Skoro jsem dámě na telefonu řekl, že chci dvě, ale pak mi došlo, že nemám tvoje ruce obmotané okolo pasu a necítím okolo sebe ten podivný nádech čokolády, protože tobě se z nějakého důvodu prostě ten šampón zalíbil. Chybí mi to. Budu ho muset koupit. Nechci na tebe zapomenout. Ne takhle.

Miluju tě.

***

Lásko,

začínám si myslet, že moje terapeutka měla v něčem přece jenom pravdu. Teda, ne že bych si pamatoval něco z těch keců, které během těch pěti sezení, ano celých pěti, vypustila z pusy, ale mám prostě pocit, že má pravdu. Možná, že ani ty prášky nejsou tak špatný nápad. No, vážně. Kdo dokáže naštvat letušku, taxikáře, recepční na hotelu a ještě číšníka v restauraci během jednoho dne? Asi bych se měl krotit.

Londýn je… pěkný. Asi všechno, co bych k tomu chtěl říct. Nevím, jak ho popsat. Bez tebe mi všechno připadá nemastné a neslané. V různých odstínech šedi. Ano, byl jsem v divadle. Vím, že jsi tam vždycky chtěl jít. A já měl pocit, že mi tě to na malý okamžik vrátí. Vlastně ani nevím, na čem jsem byl. Hodně zpívali, to jo. Ale to v každém muzikálu.

Zase jsem tu byl týden. Zase jsem viděl všechno, co stojí za vidění. Ne, že by to bez tebe mělo nějaký smysl. Snažil jsem se vybavit, co bys řekl na tom a tom místě. Jak bys nadšením přímo naskakoval, já bych tě chytnul za ruku a letmo tě políbil na tvář. Podíval by ses na mě a jemně zčervenal. Možná se rozhlížel okolo sebe, ale ve skutečnosti by ti to bylo jedno. Nám oběma bylo naprosto ukradené, co si kdo myslí. A pokud by nás někdo otravoval, ty víš, že bych se za nás klidně porval…

Jo, jenže bez tebe jsem nemohl udělat nic z toho. Potkal jsem pár párů jako my. A mohl jen bezmocně sledovat, jak mají jeden druhého. V každém jsem viděl kousek z nás. Bylo to poprvé, co jsem něco cítil. Bolest. V hrudi. Nějaký podstatný kus mě chybí. Protože když se někdo miluje tak, jako my dva, stávají se v podstatě jedním. Je to pouto. Které, když se přetrhne, může zabíjet.

Bolelo to. Příšerně. Ale já nechtěl, aby to přestalo. Oproti té neskutečné apatii byla bolest novou a vítanou součástí mého života. Víš, dokazovalo mi to, že ještě nejsem mrtvý. Nějak, možná díky svému nutkání se za všechno trestat, si to i užívám.

Během svého toulání v londýnských uličkách jsem přišel na podstatnou věc. Nenávidím tě stejně, jako i miluju. Odi et amo. Problém těchto dvou emocí je, že nevím, kde začíná jedna a končí druhá. Splývají mi dohromady. Ale to nevadí. Pokrok je, že vůbec něco dokážu cítit.

Miluju tě.

***

Ahoj zlatíčko,

plánoval jsem, že se v Londýně nějakou dobu zdržím. Po tom, co určité situace vyvolaly poněkud emotivnější reakce, jsem si myslel, že tohle město mě na mě nějaký vliv. Předpoklady nebyly zas tak špatné. Problém jsou lidé. Což o to, ti byli mým problémem vždycky. Teď jsou ještě větším.

Je mi jasné, že bys neschvaloval to, jak od sebe všechny odstrkuju, jak je posílám do háje, nereaguju na ně, popřípadě jsem neskutečně protivný. Znovu volala máma. Znovu ta samá otázka. Kdy se vrátím domů. Víš, co jsem odpověděl? Nemám domov. Pokud ano, tak nevím, kde je. Protože můj domov jsi byl ty a ty… nejsi se mnou. Je to složité, neuvěřitelné bolavé. Mimochodem, tohle slovo mám od tebe. Oba víme, jak ho nesnáším. Přesto jsem nenašel lepší na pojmenování mojí situace.

Někdo mě oslovil. No, ne tak úplně někdo. Kluk. Mladý, celkem pohledný. Cpal mi svoje telefonní číslo, ať se ozvu. Zpanikařil jsem. První, co mě napadlo říct, bylo, že mám přítele. Jenže jen napadlo. Pak mi došlo, že ho nemám. Jenže pořád se ve mně něco svíralo. Cítil jsem se, jako bych tě podváděl, lásko. Utekl jsem. Jak jinak. A objednal další letenku. První, kterou jsem viděl. Nejbližší let z Londýna někam daleko. Nějakou podivnou náhodou Nový Zéland.

Skoro jsem se rozbrečel. Ta tvoje posedlost LOTRem. Naše víkendové filmové maratony. To, jak ses mi schovával v náručí pořád při těch samých scénách, i když jsi to viděl po stopadesáté. Nebo jak sis v knížce jemně tužkou podtrhal svoje oblíbené citáty a když ti bylo nejhůř, vracel ses k nim. Kolikrát jsme spolu o některém z nich diskutovali.

A teď? Jedu sem bez tebe. Ironie. Blbá hra osudu. Ale bude to jen na chvíli. I když mám dost peněz, rozhodně můj limit není nekonečný. Buď zůstanu tam, nebo je moje další zastávka poslední. Jen doufám, že se nebudu muset vrátit „domů“.

Miluju tě.

***

Lásko,

je to úžasné. Krajina, lidé, prostě všechno. Přesto stejně prázdné jako Paříž a Londýn. Bez tebe. Opakuju se, vím o tom. Jen to ze sebe potřebuju nějak dostat.

Víš, připadám si jako hajzl. Proč ty a ne já? Teď bys tady měl být ty. Mít po boku někoho úžasného. Ne takového idiota, jakým jsem byl já. Někoho… perfektního. Někoho, kdo by ti každý den opakoval jak krásný, úžasný a milující jsi. Někoho, kdo by ti svou lásku dokazoval neuvěřitelnými způsoby. Ne věčně podrážděného debila, co si tě nezasloužil. Já se snažil. Chtěl být perfektní. Pro tebe. Jen pro tebe. Mít perfektní duši. Přestat být hajzl. A teď? Teď, když tu nejsi, mi dochází, že jsem mohl udělat víc.

Slzy. Slané kapky vody. Já brečím. Poprvé za šest měsíců. Do háje. Chybíš mi. Tvůj úsměv, tvoje vůně, tvoje teplá náruč. Chybí mi tvůj hlas. Chybí mi ta laskavá slůvka, které vycházela z tvých měkkých rtů. Chtěl by tě ještě jednou políbit. Chtěl bych ještě jednou konečky prstů zmapovat tvoji kůži. Znovu si vtisknout do paměti její měkkost. Vybavit si každou křivku, každý kout tvého těla. Do háje. Stýská se mi tak neuvěřitelně moc!

Miluju tě

***

Ahoj miláčku,

New York. Teď by ses smál. A ptal se. Proč zrovna tam, když nemám rád Ameriku? Já nevím. Ale oceán se mi zdál dost velký na to, aby nějak smazal všechno, co se stalo. A pokud možno, ať se to v něm i utopí.

Naivní, vím. Máma už se tři měsíce neozvala. Jo, tak dlouho tu jsem. Blíží se Vánoce. Blíží se naše výročí. I to druhé „výročí“. Dva roky. Dva roky, co mi neskutečně chybíš. Dva roky, kdy mám pocit, že tě čím dál tím víc miluju. Dva roky, co jsem ti to nemohl říct.

Našel jsem si práci. Učitel. Konečně se mi hodila ta vzpoura proti rodičům a vystudování konzervatoře. Učím hudbu. Děti na nižším stupni. Mají mě rádi. A já je naprosto zbožňuju. Teprve tady jsem pochopil tu tvoji absurdní lásku k dětem.

Dal bych cokoliv za to, abys tu byl se mnou. Abych mohl v náručí držet tebe a naše děti. Jo, množné číslo. Protože pochybuju, že tobě by stačilo jedno a já bych ti pravděpodobně neodolal. Vždycky jsi věděl, jak na mě.

Chybíš mi.

***

Veselé Vánoce zlatíčko,

je tu bílo. Absolutně bílo a já jsem si jistý, že by se ti to líbilo. Že bys to zbožňoval. A donutil bys mě jít ven a být tam celé hodiny, dokud bych ti nezačal vyhrožovat.

Dneska máme s dětmi představení pro rodiče. Maminky mě naprosto zbožňují. Tatínci už taky, hlavně když zjistili, že jim nemůžu lézt jakkoliv do revíru. I když už mě pár svobodných otců, na které se vykašlal druhý partner, oslovilo. Opět jsem objevil svůj takt a určitou schopnost diplomacie, takže to ani jednu ani druhou stranu nebolelo.

Druhé Vánoce bez tebe. Volal jsem mámě. Nezvedla mi to. Nedivím se jí. Ale nechal jsem jí krátký vzkaz a zkusím to ještě jednou, možná i víckrát. Protože se mi začíná stýskat.

Včera jsem se přistihl, jak přemýšlím nad dárkem pro tebe. A pocítil výčitky svědomí. Svým cestováním jsem porušil svou zaběhnutou tradici. Omlouvám se.

Chybíš mi.

***

Šťastný nový rok,

opil jsem se. A bylo to fajn. Tak trochu jsem zase nic necítil, což bylo alarmující, ale i uklidňující. Stýská se mi. Máma se neozvala. Ani neodpověděla na jediné moje volání. Možná je to tak lepší. Budu končit. Cítil jsem jen potřebu ti popřát a vybavit si tvoje měkké rty při půlnočním polibku.

Chybíš mi.

***

Ahoj,

druhé „výročí“. Tentokrát jsem ti nenesl žádné kytky. Jen doufám, že tvoji rodiče to udělají i za mě. Protože se cítím neskutečně vinný.

Jsem v New Yorku už půl roku. Můj život se konečně zlepšil k lepšímu. Ale stále se občas cítím jako hajzl. I když vím, že ty bys to tak nechtěl. Děti mě stále milují, ale stalo se pár nových věcí…

Někoho jsem potkal. A tentokrát neutekl. Byl jsem gay baru. Jo, to jako vážně. I když bez tebe a tvých obvyklých komentářů to nebyla zas taková sranda. On mě oslovil. Nejprve jsem ho chtěl poslat do háje. Nebyl by první a možná ani poslední. Ale pak… Má tvoje oči. Teda, ne úplně tvoje, ale dost podobné. Hrají v nich ty chytrácké jiskřičky a skrývají plno tajemství.

Nedokázal jsem ho poslat pryč. Měl jsem pocit, jako bych tebe posílal pryč, ale zároveň tě zrazoval. Možná jsi uhádl, že druhý den jsem strávil objímáním záchodové mísy. Nejen díky alkoholu, ale i pocitu, že tě podvádím.

Mám jeho číslo. Zítra s ním jdu ven. Znovu. Odpusť mi to. Prosím, odpusť mi to. Nevím, co se děje, ale v posledních dopisech už nedokážu napsat, že tě miluju. Já… myslím, že někde hluboko ano. Jen je to… tlumené. Cítím se jako monstrum. Zavrženíhodné monstrum. Slíbil jsem, že tě budu milovat navždy, ať se stane cokoliv.

Jenže já už prostě nedokážu být zaseknutý na jednom místě.

Odpusť mi to.

***

Ahoj,

rok. Už jsem rok na jednom místě. A je to půlrok, co jsem ti naposledy psal. Ale já to prostě nedokázal. Musel jsem si srovnat pár věcí v hlavě.

Dneska se ke mně Nicholas nastěhoval. Ano, je to ten, co má oči jako ty. A přesto tak jiné. Nejdřív jsem se bál, že s ním jsem jenom kvůli určitým podobnostem s tebou. Ale on je úplně jiný než ty. Díky němu mám pocit, že dokážu znovu žít.

Řekl jsem mu o tobě. Trvalo to pár dní a dvě hádky než jsme se navzájem pochopili. Pracujeme na tom. Cítím se znovu naživu. A zároveň i jako podvodník a lhář.

Občas mám pocit, jako bys vůbec neexistoval. Že to, co bylo mezi námi, bylo neskutečně slabé. Jen v mojí hlavě. Ale pak vytáhnu pár fotek a vím, že to bylo skutečné.

Vím, že jsem slíbil, že tě budu milovat napořád, ale věřím, že tohle pochopíš. Našel jsem svůj domov. Zamiloval jsem se. Pořídil si psa. Do budoucnosti plánuju rodinu.

Kdyby mi tohle někdo řekl před rokem, pošlu ho do háje. Pravdou však je, že můžu znovu cítit. A vím, že bys to pochopil. I když si přeju, abych za tebou mohl zajít. Představit ti ho. Donést ti čerstvé květiny. Už jsem tam nebyl pomalu rok a půl.

Jsou okamžiky, kdy mi chybíš. Kdy mám nutkání zajít na hřbitov. Jenže pak si uvědomí, že tě ode mě dělí oceán a pak další stovky kilometrů. Někdy si přeju, aby lidi pořádně otevřeli oči. Aby zjistili, že nezáleží na tom, koho miluješ. Že láska je pořád láska. Pak bych tady možná byl s tebou.

Ptal se mě na ty jizvy. Nedokázal jsem odpovědět. Jsou navždy připomínkou toho, co jsme spolu měli my dva. Ale i jizvy časem vyblednou, pokud nejsou dokola otvírány.

Miluju tě. Svým způsobem. Ale musím jít dál. Jen s pouhou vzpomínkou na to, jaké to bylo milovat, bych umíral. Sentimentální. Něco, co bys ode mě nečekal. Ale i já se za ty dva roky změnil.

Chybíš mi.                              

***

Ahoj,

jsem šťastný.

Chybíš mi. 

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dopisy: